ECLI:CZ:US:2024:4.US.1764.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1764/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti JUDr. Radek Ondruš, advokátní kancelář s.r.o., sídlem Bubeníčkova, 502/42, Brno, zastoupené Mgr. Lukášem Matuškou, advokátem, sídlem Bubeníčkova 502/42, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 13. dubna 2023 č. j. 72 Co 41/2023-70 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. prosince 2022 č. j. 111 C 16/2022-46, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Statutárního města Jihlava, sídlem Masarykovo náměstí 97/1, Jihlava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku II. rozsudku Okresního soudu v Jihlavě (dále jen "okresní soud"), výroku I. co do potvrzení výroku II. rozsudku okresního soudu o nepřiznání nákladů právního zastoupení a výroku II. rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále jen "krajský soud"), přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 26 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že okresní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem pro uznání uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému povinnost zaplatit stěžovatelce jako žalobkyni částku 84 700 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovatelce náklady řízení v částce 4 235 Kč (výrok II.). Nákladový výrok prvostupňový soud odůvodnil s odkazem na §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť v předmětné věci byla stěžovatelka úspěšná a má tak obecně proti vedlejšímu účastníkovi právo na náhradu jí vzniklých nákladů řízení. Ačkoli byla stěžovatelka ve věci zcela úspěšná, prvostupňový soud jí přiznal toliko náhradu nákladů spočívající v uhrazeném soudním poplatku. Náklady vzniklé za právní zastoupení okresní soud stěžovatelce nepřiznal, protože je shledal jako neúčelně vynaložené, neboť stěžovatelka je sama advokátem. I advokát má sice v zásadě právo na právní pomoc, nyní posuzovaný případ je však specifický tím, že je vymáhána odměna za právní služby, kde stěžovatelka osobně má k vymáhání nejlepší předpoklady, tedy znalost skutkových okolností i právních pravidel. Zastoupení dalším advokátem tak v této věci představuje nepřípustný způsob navyšování nákladů řízení. Pro zastoupení zde nejsou mimořádné podmínky, které vyslovil Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 [(N 43/72 SbNU 501); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
3. Proti rozsudku okresního soudu podali oba účastníci odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem uvedený rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud přisvědčil okresnímu soudu, že v předmětné věci není nepřiměřený postup spočívající v odepření náhrady nákladů vzniklých v důsledku právního zastoupení jiným advokátem. Předmětem sporu je otázka odměny za činnost advokáta, a proto lze předpokládat, že právě o tomto nároku by měla mít stěžovatelka sama nejucelenější přehled. Není pak ani třeba, aby advokát JUDr. Ondruš osobně byl odborníkem na občanské právo - nárok je v přítomném řízení vymáhán právnickou osobou, advokátní kanceláří, která podle své internetové prezentace "přijímá zastupování územně samosprávných celků, obchodních společností a jiných osob ve vysoce specializovaných věcech všech oborů práva". Podle krajského soudu lze tedy předpokládat, že i v tomto řízení uplatněný nárok, jakkoli vysokou specializaci by případně vyžadoval, dokáže stěžovatelka procesně obsáhnout sama. Zvolila-li zastoupení jiným advokátem, pak tím vzniklé náklady nelze považovat za účelně vynaložené a nelze ani vyloučit správnost úvahy prvostupňového soudu v tom smyslu, že spíše jde o snahu navýšit platební povinnost vedlejšího účastníka. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto v souladu s §224 odst. 1 a §142 odst. 2 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že požadovala (resp. její právní zástupce) náhradu nákladů právního zastoupení pouze za dva úkony právní služby [převzetí zastoupení a první porada s klientem a dále návrh na platební rozkaz (žaloba)], přičemž hodnota jednoho úkonu činila podle advokátního tarifu částku 4 500 Kč, šlo tedy o 2 úkony x 4 500 Kč + 2 x paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč, celkem tedy 9 600 Kč. Podle stěžovatelky jsou napadená rozhodnutí zjevně v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 50), ze dne 19. 6. 2007 sp. zn. II. ÚS 187/06 (N 99/45 SbNU 397) a ze dne 17. 8. 2005 sp. zn. I. ÚS 403/03 (N 160/38 SbNU 277). Závěr o nepřiznání nákladů právního zastoupení je podle stěžovatelky založen na nesprávném skutkovém zhodnocení věci a na jejím nesprávném právním posouzení. Uvedený závěr není dostatečně odůvodněný a je nepřezkoumatelný. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že jde o neúčelně vynaložené náklady.
5. Stěžovatelka dále uvádí, že měla nárok na právní pomoc, a to bez ohledu na to, "že sama je advokátem", když v dané věci bylo vzhledem k okolnostem zapotřebí vyšší míry objektivity. Stěžovatelka uvádí, že jejím jednatelem a jediným společníkem je JUDr. Radek Ondruš, který se specializuje zejména na správní a trestní právo, není specialistou na občanské právo, zatímco právní zástupce stěžovatelky Mgr. Matuška tuto specializaci má. Soudy rovněž pomíjejí, že stěžovatelka předžalobní výzvu podala sama, a advokáta si zvolila až pro samotné zastoupení před soudem, za předžalobní výzvu tedy náklady na právní zastoupení neuplatňuje. Předmětná věc nebyla jednoduchá a rozsudek pro uznání byl vydán pouze z důvodů viny vedlejšího účastníka. Stěžovatelka má k věci subjektivní vztah, stejně jako v případě posuzovaném Ústavním soudem ve věci sp. zn. I. ÚS 3819/13 šlo o vymožení odměny za právní pomoc.
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že okresní soud aplikoval nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 3819/13 (N 43/72 SbNU 501) nepřiléhavým způsobem (resp. v rozporu s jeho obsahem) a jeho závěry jsou založené na nesprávném právním posouzení věci. Krajský soud se nevypořádal s většinou odvolacích argumentů stěžovatelky, zejména se nevypořádal s poukazem na konkrétní závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. I. ÚS 3819/13; jeho závěr je v rozporu s tímto nálezem. Rozsudek krajského soudu upírá stěžovatelce rovnost před zákonem. Stěžovatelka dovozuje, že zvolila-li si zastoupení jiným advokátem, pak tím vzniklé náklady nelze považovat za neúčelně vynaložené a nelze ani vyloučit nesprávnost úvahy prvostupňového soudu v tom smyslu, že spíše jde o snahu navýšit platební povinnost vedlejšího účastníka.
7. Z okolností popsaných v ústavní stížnosti stěžovatelka dovozuje, že o žádné zneužití nejde. Krajský soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal ani s dalšími odvolacími argumenty, a to včetně argumentu, že je běžné, že i soudcům a státním zástupcům je přiznáván nárok na náhradu nákladů řízení, a to nejen v trestních nebo občanskoprávních sporech, ale i v řízeních o kárných proviněních, a to dokonce i v řízeních o udělení výtky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. V posuzované věci stěžovatelka brojí proti výrokům napadených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, resp. o nepřiznání náhrady nákladů jejího právního zastoupení. Ústavní soud je ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován s problematikou nákladů řízení, přičemž se k ní obvykle staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoli i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o náklady řízení většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), nálezy ze dne 15. 10. 2012 sp. zn. IV. ÚS 777/12 (N 173/67 SbNU 111) nebo ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 998/20]. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze např. tehdy, je-li v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu obecným soudem obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. nálezy ze dne 30. 4. 2008 sp. zn. III. ÚS 1817/07 (N 81/49 SbNU 177), nebo ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. I. ÚS 2174/20].
12. Ústavní soud především poukazuje na to, že při posuzování pochybení orgánů veřejné moci mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (srov. např. usnesení ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07), že v takových případech, s výjimkou extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. O "extrémní situace" jde zejména v případech, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Ústavní soud je při tom veden úvahou, že tyto bagatelní částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Současně je třeba dodat, že posouzení bagatelnosti věci není v řízení před Ústavním soudem určeno žádnou pevnou hranicí peněžní částky, která je předmětem sporu - tu je třeba posuzovat individuálně v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv.
13. U těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2008 sp. zn. IV. ÚS 3247/07, ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
14. Uvedené platí i při rozhodování obecných soudů o nákladech řízení. Vzhledem k částce nepřiznané stěžovatelce na náhradě nákladů na její právní zastoupení (9 600 Kč) jde o tzv. bagatelní věc. Jak bylo výše uvedeno, podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)], což není tento případ, neboť námitky stěžovatelky v její ústavní stížnosti takové povaze věci nesvědčí.
15. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje závěr obecných soudů, že v předmětné věci náklady, které vynaložila na právní zastoupení před okresním soudem, jí nebyly vynaloženy účelně. Občanský soudní řád ponechává otázku nákladů řízení, včetně posouzení jejich účelnosti, na úvaze obecných soudů, které přihlížejí ke konkrétním okolnostem případu. Odůvodní-li pak obecné soudy tyto své úvahy dostatečně, nelze jejich postup podle Ústavního soudu z hlediska základních práv a svobod považovat za svévolný ani nepřiměřený (viz např. usnesení ze dne 27. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2771/11).
16. Posouzení účelnosti úkonů právní služby je otázkou intepretace a aplikace podústavního práva, jejichž řešení náleží soudům obecným. Judikatura Ústavního soudu [např. nálezy ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. I. ÚS 1882/21, ze dne 16. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 1033/21 a ze dne 3. 11. 2020 sp. zn. III. ÚS 1255/18 (N 203/103 SbNU 39)], potvrzuje, že obecné soudy jsou oprávněny posuzovat účelnost jednotlivých úkonů právní služby. Ústavní soud není oprávněn zkoumat, zda ten který úkon právní služby v konkrétní věci lze považovat za účelný či nadbytečný. V této souvislosti připomíná, že případná věcná nesprávnost (nezákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a tudíž námitky na ní postavené nemohou opodstatněnost ústavní stížnosti založit.
17. Důvodem zásahu Ústavního soudu může být teprve situace, kdy je příslušné rozhodování zatíženo prvkem libovůle (či dokonce svévole), což lze vyvozovat např. z tzv. nepřezkoumatelnosti vydaných rozhodnutí, anebo jde-li o proces intepretace a aplikace podústavního práva za přítomnosti vad specifikovaných v nálezu ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). Pochybení takové povahy však Ústavní soud v předmětné věci nezjistil. Z napadených rozhodnutí je patrno, z jakých důvodů obecné soudy nepovažovaly výše uvedené úkony právní služby za účelně vynaložené a proč za ně tudíž nebylo možno stěžovatelce přiznat odměnu. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti. Lze z nich seznat rozhodovací důvody, které k postupu okresního soudu a následně krajského soudu vedly. Nelze tady přisvědčit stěžovatelce, že by obecné soudy své závěry o neúčelnosti úkonů právní služby neodůvodnily a že by jejich rozhodnutí byla nepřezkoumatelná (srov. nález ze dne 10. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2334/23).
18. Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatelky důvody, pro které by měl zrušit napadené výroky rozhodnutí obecných soudů, a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly zjištěny žádné skutečnosti hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly podání a následně vyhovění předmětné ústavní stížnosti.
19. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, a navíc se ústavní stížnost týká nákladů řízení v bagatelní výši. Protože Ústavní soud ani nezjistil nic, co by zakládalo potřebnou vyšší intenzitu porušení základních práv a svobod, neshledal žádný důvod pro svůj případný kasační zásah (srov. např. usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02, ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 či ze dne 20. 12. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2156/22).
20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu