ECLI:CZ:US:2024:4.US.1788.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1788/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky P. L., zastoupené Mgr. Štěpánem Lichovníkem, advokátem, sídlem Pellicova 23/8, Brno, proti výroku II. a IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 3. 2023, č. j. 21 Co 432/2022-315, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. 21 Co 432/2022-320, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti UNIQA pojišťovna, a. s., sídlem Evropská 810/136, Praha 6, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem, sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Městský soud v Praze výroky II. a IV. rozsudku ze dne 29. 3. 2023, č. j. 21 Co 432/2022-315, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 4. 2023, č. j. 21 Co 432/2022-320, porušil práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tyto výroky se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Podstata rozhodované věci a průběh předchozího řízení
1. Podstata nyní posuzované věci spočívá v nesouhlasu stěžovatelky s napadenými výroky rozsudku Městského soudu v Praze ("městský soud"), kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení ve sporu vedeném mezi stěžovatelkou (žalobkyně) proti žalované vedlejší účastnici (UNIQA pojišťovna, a. s.) o zaplacení částky za ztížení společenského uplatnění a náhrady na bolestném v důsledku vážných zranění, které stěžovatelka utrpěla při dopravní nehodě. Předmětnou dopravní nehodu totiž způsobil řidič osobního vozidla, pojištěný u vedlejší účastnice řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že městský soud porušil její základní práva, zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), tedy vlastnické právo a právo na soudní ochranu.
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") rozsudkem ze dne 25. 7. 2022, č. j. 28 C 35/2020-261, uložil žalované vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovatelce částku 1 685 930 Kč (výrok I.) a náklady řízení ve výši 50 111,37 Kč (výrok II.), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi vedlejší účastnicí řízení a Českou republikou a o soudním poplatku (výroky III. a IV.). O nákladech řízení mezi účastníky obvodní soud rozhodl s odkazem na §142 odst. 3 občanského soudního řádu, když při stanovení jejich konkrétní výše zohlednil závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 (https://www.nsoud.cz). Vycházel proto z kritéria náhradní tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jelikož v řízení byl uplatněn nárok na náhradu škody na zdraví.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelka i vedlejší účastnice řízení odvolání (odvolání stěžovatelky směřovalo jen proti výroku II. o náhradě nákladů řízení). Městský soud rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil a nyní napadeným výrokem II. rozsudek obvodního soudu v jeho výroku II. změnil tak, že výše náhrady nákladů činí 80 120 Kč (opravným usnesením tuto částku snížil na 69 472 Kč) a výrokem IV. uložil vedlejší účastnici řízení povinnost nahradit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 18 149 Kč. K této změně městský soud uvedl, že obvodní soud postupoval správně, vycházel-li při stanovení odměny z tarifní hodnoty z §9 odst. 4 advokátního tarifu. Postup podle tohoto ustanovení se totiž uplatní i při výpočtu odměny advokáta v řízení o nárocích na náhradu nemajetkové újmy na zdraví podle §2958 občanského zákoníku, což potvrdil Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 25 Cdo 3771/2020. Městský soud proto změnil nákladový výrok rozsudku obvodního soudu pouze s ohledem na skutečnost, že stěžovatelka se domáhala dvou nároků na náhradu nemajetkové újmy. Bylo-li tedy žalobou požadováno bolestné a ztížení společenského uplatnění, měl obvodní soud vycházet z náhradní tarifní hodnoty podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu u každého z těchto nároků zvlášť. Tarifní hodnota pro dané řízení tak neměla činit jen 50 000 Kč, nýbrž dvakrát 50 000 Kč.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 je výrazem neakceptovatelné libovůle a je mimořádně chabě odůvodněno; tyto deficity nebyly překonány ani v řízení vyvolaném stěžovatelkou. Stěžovatelka zdůrazňuje, že o tarifní hodnotě ve smyslu §7 a §8 advokátního tarifu nemohlo být sporu, neboť stěžovatelka jí požadované nároky již na začátku řízení podložila znaleckým posudkem MUDr. Votavy. Správnost závěrů tohoto znalce byla v zásadě potvrzena i znaleckým posudkem, který nechal vypracovat soud. Závěry, z nichž vycházel městský soud, jsou nelogické i z toho důvodu, že přijetím občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 stoupla výše pojistného plnění, a proto by logicky měla stoupnout i výše tarifní hodnoty za jeden úkon právní služby, z níž se u tohoto typu sporu vychází. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 není podle stěžovatelky přiléhavý, neboť v jejím případě v době započetí úkonu právní služby bylo možno určit výši plnění, od níž se tarifní hodnota úkonu právní služby odvíjí. Obecné soudy tedy měly tarifní hodnotu v rámci stěžovatelkou vyvolaného řízení určit s ohledem na jí požadované plnění, tzn. v souladu s §7 a §8 advokátního tarifu. Takové východisko je správné i proto, že stěžovatelka po soudech nežádala, aby jí přiznaly odškodnění převyšující náhradu za její útrapy, které určil stěžovatelkou oslovený znalec. Pokud soudy takto nepostupovaly, provinily se proti principu předvídatelnosti soudních rozhodnutí a ochraně legitimního očekávání. Závěry, které obecné soudy ze shora odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu převzaly, údajně zvýhodňují spory týkající se hmotné škody například na vozidle oproti sporům, v nichž jde o odškodnění související s poškozením zdraví. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka dodává, že v daném řízení jde o částku přesahující 100 000 Kč, takže se nejedná o banální zásah do jejích práv.
III. Splnění podmínek řízení
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností (resp. jeho jednotlivé výroky). Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv.
6. Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, neboť dospěl k závěru, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
IV. Vyjádření účastníka řízení, vedlejší účastnice řízení a replika stěžovatelky
7. Městský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že rozhodnutí o náhradě nákladů je v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu; v této souvislosti odkázal opětovně na usnesení sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, podle jehož právní věty se ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy při ublížení na zdraví představujícím zásah do osobnostního práva vychází z tarifní hodnoty 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu.
8. Vedlejší účastnice řízení odkázala zejména na princip zdrženlivosti Ústavního soudu u zásahů do rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení. K takové situaci by mohlo dojít zcela výjimečně a to např. tehdy, pokud by obecné soudy některému z účastníků řízení nepřiznaly náhradu nákladů řízení vůbec. K takto flagrantnímu pochybení však nyní nedošlo. Vedlejší účastnice odkazuje například na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1225/23 (https://nalus.usoud.cz), kterým byl postup podle §9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu při určování výše náhrady nákladů řízení ve sporu o náhradu nemajetkové újmy při ublížení na zdraví akceptován. Stěžovatelka svou argumentaci postavila mimo jiné na tom, že výše jejího nároku na odčinění nemajetkové újmy byla známa již v době zahájení řízení, a proto měl soud při určení výše náhrady nákladů řízení vycházet z hodnoty sporu a nikoliv z náhradního kritéria ve smyslu advokátního tarifu. Při této úvaze však stěžovatelka pomíjí, že účastník řízení musí svůj nárok specifikovat vždy nejen co do důvodu, ale i co do výše, tj. uvést, jakou částku požaduje, aby soud žalobu vůbec mohl meritorně projednat. Měly-li by při zohlednění tohoto stěžovatelčina výkladu obecné soudy vždy vycházet z rozsahu žalobou požadovaného plnění, vedlo by to v podstatě k tomu, že náhradní tarifní hodnota ve smyslu §9 advokátního tarifu by se nikdy nemohla použít. Obecné soudy navíc nejsou ohledně výše nároku uplatňovaného žalobou znaleckým posudkem vázány.
9. V replice stěžovatelka uvedla, že až do doby vydání usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020 se při určení tarifní hodnoty ve věci náhrady nemajetkové újmy vycházelo zásadně z výše peněžitého plnění, které bylo předmětem sporu. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu představuje exces a není přesvědčivě odůvodněno. V důsledku zásahu do svých práv byla stěžovatelka ochuzena o částku 104 950,50 Kč. Stěžovatelka dále tvrdí, že i ve sporu o majetkovou škodu bude předmětem sporu výše takové škody a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto tak, že tarifní hodnota právní služby bude odvozena od výše peněžitého plnění (tedy náhrady škody). Nikoho přitom nenapadne pozastavit se nad tím, že při započetí úkonu právní služby nebylo eventuálně možné přesnou výši náhrady škody určit. Neexistuje proto důvod pro tak zásadní odlišení obou skupin eventuálních poškozených (tedy skupiny s majetkovou škodou a skupiny s nemajetkovou újmou).
V. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení některého základního práva nebo svobody.
11. Ústavní soud dále konstatuje, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy platí, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou - minimálně v rozsahu tzv. nosných důvodů - závazná pro všechny orgány i osoby, přičemž závazná je i ta část odůvodnění nálezu, která je spjata s jeho výrokem, neboť právě (a jen) v rámci tohoto odůvodnění musí být daný výrok vykládán. Toto konstatování činí zdejší soud zejména s odkazem na nález ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 3281/22 a na nález ze dne 13. 12. 2023 sp. zn. III. ÚS 2040/22.
12. Ústavní soud rovněž opakovaně uvedl (srov. např. nález ze dne 28. 1. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 41/02 a další), že právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mj. proto, že jde ve svém důsledku o způsob interpretace a aplikace norem ústavního pořádku. Ústavní soud dovodil tuto vázanost obecných soudů také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty prvé Listiny, neboť rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům zakládá právo též na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Porušením principu rovnosti v právech je proto rovněž případ, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ačkoliv ve skutkově obdobných případech v minulosti byla Ústavním soudem přiznána.
13. Rozhodnutí Ústavního soudu tedy představují závazná interpretační vodítka pro rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možné se odklonit, to ovšem pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech. Judikatura Ústavního soudu přitom plně zavazuje (s výjimkou případu uvedeného v §23 zákona o Ústavním soudu) rovněž samotný Ústavní soud, resp. jeho jednotlivé senáty; za takové situace proto nemůže převážit ani jistá zdrženlivost, kterou Ústavní soud setrvale uplatňuje při posuzování sporů o náhradě nákladů řízení.
14. V právě zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3281/22 Ústavní soud dovodil, že §9 advokátního tarifu lze užít pouze tehdy, nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi. Z tohoto nálezu se přitom podává, že v tehdejší věci šlo o žalobu na určení neplatnosti smlouvy o převodu obchodního podílu; hodnota předmětu sporu tedy v průběhu řízení byla znalecky zjištěna. Podle Ústavního soudu byla proto předmětem řízení věc nejen penězi ocenitelná, ale dokonce taková, která byla v průběhu soudního řízení oceněna; za takové situace již nemůže obstát závěr vycházející z §9 advokátního tarifu, že ocenění předmětu sporu jen pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by nebylo přiměřené (dle dikce §9 odst. 1 advokátního tarifu, zjištění skutečné hodnoty sporu by bylo spojeno "s nepoměrnými obtížemi"). V takovém případě nelze vycházet z náhradní tarifní hodnoty věci podle §9 advokátního tarifu. Na určení odměny právního zástupce tedy měl soud primárně použít §8 advokátního tarifu, podle kterého se za tarifní hodnotu, není-li stanoveno jinak, považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva, jichž se právní služba týká. Nepostupoval-li proto soud při rozhodování o náhradě nákladů právního zastoupení podle §8 advokátního tarifu, dopustil se nepřípustné libovůle, porušující základní práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Současně v tomto případě šlo o porušení legitimního očekávání podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
15. S ohledem na další judikaturu Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2040/22 dovodil, že takový zásah do majetkové sféry může být s ohledem na konkrétní okolnosti případu citelný (což je splněno i v nyní posuzované věci - srov. k tomu i rekapitulaci shora). Proto musí obecný soud možnou ocenitelnost předmětu řízení vždy zkoumat (srov. k tomu např. nález ze dne 24. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 538/10), když eventuální obtíže při ocenění hodnoty věci nebo práva ve smyslu §9 advokátního tarifu musí soud poměřovat s mírou disproporce, která účastníku řízení může vzniknout při použití náhradní tarifní hodnoty namísto primárního kritéria hodnoty věci nebo práva. Poměřovat je konečně nutné podle Ústavního soudu rovněž §9 odst. 1 advokátního tarifu předvídané "nepoměrné obtíže" při zjišťováni hodnoty sporu nebo práva s celkovou délkou a obtížností řízení o věci samé. Čím složitější je totiž řízení jako takové, tím spíše lze tolerovat jistou časovou prodlevu a náklady spojené s oceněním sporu. Uvedené východisko je podle Ústavního soudu podpořeno i nálezem ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2688/15, podle něhož má obecný soud nutnost ocenění hodnoty věci nebo práva pro účely rozhodnutí o náhradě nákladů řízení předvídat již během řízení a má této skutečnosti přizpůsobit svůj postup.
16. Právě zmíněná obecná východiska jsou plně použitelná i na okolnosti nyní rozhodované věci.
17. Ústavní soud nezpochybňuje, že spor mezi účastníky v nyní posuzovaném případě nebyl jednoduchý, o čemž svědčí též okolnost, že do věci zasáhl kasačním rozhodnutím v průběhu řízení městský soud. Sporný rozsah odškodnění mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení však zjevně bylo možno vyčíslit, a to bez ohledu na to, zda hodnota sporu (zde rozsah újmy) byla přibližně známa již na začátku řízení (nálezy sp. zn. I. ÚS 3281/22 a sp. zn. III. ÚS 2040/22 s takovým kritériem ostatně primárně nepracují). Stěžovatelkou uplatňované nároky totiž byly již na počátku řízení podloženy znaleckým posudkem.
18. Podle názoru Ústavního soudu je přitom nutno právní závěry obsažené v nálezech sp. zn. I. ÚS 3281/22 a sp. zn. III. ÚS 2040/22 nutno vykládat tak, že rozhodující není, zda již na začátku řízení je známa hodnota věci nebo práva; je to naopak soud, jenž musí vyvinout aktivitu k tomu, aby mohl o náhradě nákladů řízení rozhodnout na základě hodnoty sporu. Podstata právního názoru obsaženého v právě zmíněném nálezu nicméně spočívá v tom, že je-li předmětem řízení plnění ocenitelné penězi, je třeba při určení výše náhrady nákladů řízení postupovat primárně podle §8 odst. 1 advokátního tarifu a nelze proto vycházet z tarifní hodnoty věci stanovené v §9 advokátního tarifu. Jinak řečeno, ustanovení §9 odst. 4 advokátního tarifu nelze číst izolovaně, nýbrž v kontextu jeho odst. 1. To konkrétně znamená, že částka 50 000 Kč se nepovažuje za tarifní hodnotu ve věcech osobnostních práv nebo náhrady nemajetkové újmy paušálně ve všech případech, nýbrž pouze tehdy, "nelze-li hodnotu věci nebo práva vyjádřit v penězích nebo lze-li ji zjistit jen s nepoměrnými obtížemi."
19. V nyní posuzované věci je proto podstatnou okolností, že stěžovatelka do řízení již vstupovala s relevantním znaleckým posudkem, který vyčísloval požadovanou výši bolestného a ztížení společenského uplatnění, a svůj žalobní nárok konkrétně vyčíslila. O to více proto nemůže obstát oběma soudy odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, podporující v podstatě automatickou aplikaci náhradní tarifní hodnoty podle §9 advokátního tarifu v případě, že se rozhoduje o náhradě za nemateriální újmu na osobnostních právech. V době započetí úkonu právní služby totiž nelze určit výši plnění, závisí-li určení výše náhrady na posouzení soudu podle mnoha kritérií.
20. Lze proto shrnout, že oba soudy ve věci stěžovatelky nerozhodly v souladu se shora zmíněnou judikaturou Ústavního soudu. Byť měly totiž oba soudy k dispozici zjevně dostatek podkladů, aby o náhradě nákladů řízení rozhodly na základě rozdílu v plnění, jehož se stěžovatelka žalobou domáhala, a plnění následně stěžovatelce soudem reálně přiznaného, neučinily tak. Namísto toho při určení náhrady nákladů řízení vycházely z náhradní tarifní hodnoty ve smyslu §9 odst. 4 advokátního tarifu, ačkoliv pro takový postup zjevně nebyly splněny podmínky. Postup zvolený soudy tedy neodpovídal uvedené nálezové judikatuře Ústavního soudu, přičemž tento odklon od ní není ani nijak vysvětlen.
21. S ohledem na všechny uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené výroky rozhodnutí městského soudu, neboť jimi městský soud porušil základní práva stěžovatelky zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 10. dubna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu