ECLI:CZ:US:2024:4.US.2429.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2429/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Dienstbiera, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem, sídlem Václavské náměstí 837/11, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2023 č. j. 33 Cdo 3579/2022-179 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2022 č. j. 68 Co 159/2022-129, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a rovněž nebyla respektována ochrana spotřebitele podle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Stěžovatel (žalobce) se nejprve v řízení před finančním arbitrem domáhal vydání bezdůvodného obohacení, které na jeho úkor měla získat vedlejší účastnice řízení (žalovaná) přijetím plnění (pojistného) na základě neplatné smlouvy o investičním životním pojištění PROFI Invest ze dne 28. 6. 2007 (dále jen "pojistná smlouva"). Současně se domáhal určení neplatnosti této smlouvy. Bezdůvodné obohacení stěžovatel vyčíslil částkou 715 000 Kč, odpovídající tomu, co plnil vedlejší účastnici řízení na pojistném. Finanční arbitr nejprve nálezem ze dne 25. 3. 2019 č. j. FA/SR/ZP/578/2017-28 určil, že pojistná smlouva je v části týkající se životního pojištění neplatná a vedlejší účastnice řízení je povinna zaplatit stěžovateli částku ve výši 338 690 Kč s příslušenstvím. Ve zbývajícím rozsahu návrh stěžovatele z důvodu promlčení zamítl. Tento nález však nenabyl právní moci, neboť finanční arbitr usnesením ze dne 17. 4. 2019 č. j. FA/SR/ZP/578/2017-36 řízení zastavil, protože stěžovatel vzal svůj návrh zpět.
3. Stěžovatel se následně rozhodl uplatnit nárok soudní cestou a podal u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") žalobu, kterou se domáhal, aby vedlejší účastnici řízení byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši 557 951 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud rozsudkem ze dne 7. 12. 2021 č. j. 40 C 6/2021-60 žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dál jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Městský soud shodně s obvodním soudem vyšel ze zjištění, že stěžovatel a vedlejší účastnice řízení uzavřeli uvedenou pojistnou smlouvu s počátkem pojištění od 29. 6. 2007 a s pojistnou dobou 20 let, v níž se stěžovatel zavázal hradit měsíčně pojistné. Ke dni 26. 3. 2019 na pojistném uhradil vedlejší účastnici řízení částku 873 578 Kč. Vedlejší účastnice řízení vyplatila stěžovateli v souvislosti s ukončením jejich pojistného vztahu (na základě žádosti stěžovatele) odkupné ve výši 315 627 Kč. Městský soud ve shodě s obvodním soudem dovodil, že pojistná smlouva je (absolutně) neplatná [§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "obč. zák.")], protože neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění (konkrétní výše rizikového pojistného nebyla ve smlouvě ujednána a nebylo možno ji zjistit ani z doplňkových pojistných podmínek či jiných smluvních dokumentů). Neurčitost těchto ujednání, která jsou neoddělitelná od ostatního obsahu pojistné smlouvy, způsobuje neplatnost pojistné smlouvy jako celku. Městský soud ovšem dospěl k závěru, že právo stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení (§457 a násl. obč. zák.), které představovaly jím uhrazené platby pojistného, bylo promlčeno (§107 obč. zák. ve spojení s §3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Na rozdíl od obvodního soudu, který vázal subjektivně určený počátek promlčecí doby již ke dni uzavření pojistné smlouvy, městský soud s podporou závěrů vyplývajících z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022 sp. zn. III. ÚS 2127/21 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) dovodil, že rozhodující pro počátek běhu této tzv. subjektivní promlčecí doby je, aby účastník věděl (ať právně či laicky), že se na jeho úkor pojišťovna bezdůvodně obohatila, resp. aby přinejmenším tušil, že se smlouvou je něco v nepořádku. V posuzované věci se stěžovatel o neplatnosti pojistné smlouvy dověděl nejpozději v první polovině roku 2017. V dopise adresovaném vedlejší účastnici řízení ze dne 10. 4. 2017, označeném jako "Výzva k vydání bezdůvodného obohacení z důvodu absolutní neplatnosti smlouvy, či její části" (dále jen "výzva"), totiž stěžovatel (zastoupen advokátem) uvedl skutkový a právní rozbor předmětné problematiky a poukázal na neurčitost konkrétních smluvních ujednání, která zakládají neplatnost pojistné smlouvy, z čehož městský soud dovodil stěžovatelovu vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy. Jelikož k poslední platbě pojistného došlo dne 26. 3. 2019, promlčecí doba uplynula dne 26. 3. 2021, a protože žaloba byla podána teprve dne 2. 6. 2021, je uplatněné právo promlčeno. Námitku promlčení, kterou v průběhu řízení vedlejší účastnice řízení uplatnila, neshledal městský soud v rozporu s dobrými mravy. Vzhledem k tomu, že řízení před finančním arbitrem bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu stěžovatelem, nemohlo dojít ani ke stavení promlčecí doby podle §112 obč. zák.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, jelikož nebylo přípustné. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel sice zpochybnil právní závěr městského soudu, že jeho právo na vydání bezdůvodného obohacení je promlčeno, neboť marně uplynula subjektivní promlčecí lhůta stanovená v §107 obč. zák., učinil tak ale na podkladě vlastní skutkové verze. Oproti městskému soudu, který vzal za prokázané, že vědomost stěžovatele o neplatnosti pojistné smlouvy je patrna již z jeho výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 10. 4. 2017, zastával totiž stěžovatel názor, že z obsahu citovaného dopisu (výzvy) lze dovodit pouze to, že si nebyl jist, že pojistná smlouva je v pořádku, nikoli vědomost o její neplatnosti. Na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů tak stěžovatel předložil svoji verzi o tom, zda znal skutečnosti, z nichž mohl usoudit na neplatnost pojistné smlouvy. Nejvyšší soud přitakal městskému soudu v otázce posouzení promlčení stěžovatelem uplatněného práva. Vyjádřil se i k případné aplikaci rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "SDEU") ze dne 22. 4. 2021 ve věci C-485/19, resp. obecně k aplikaci unijního práva ve věcech ochrany spotřebitele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Městskému soudu vytýká, že se řádně nevypořádal s jeho argumentací ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby a rozhodl, aniž by řádně zjistil skutkový stav. Rovněž namítá, že věc posoudil v rozporu s unijními předpisy, zejména se směrnicí Rady č. 93/13/EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen "směrnice"). Nejvyšší soud pak odmítnutím jeho dovolání porušil stěžovatelovo právo na přístup k soudu, když odmítl rozhodnout ve věci samé a stěžovatelovo dovolání odmítl čistě formalisticky s odkazem na absenci otázky hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání. Nejvyšší soud však měl dovolání posoudit jako přípustné a rozhodnout věcně, neboť městský soud změnil skutkový závěr obvodního soudu o vědomosti stěžovatele o vzniku bezdůvodného obohacení.
6. Stěžovatel zastává názor, že ujednání pojistné smlouvy jsou neplatná z důvodu jejich nepřiměřenosti. Městský soud nezohledněním ochrany spotřebitele a právní úpravy přijaté k zajištění této ochrany porušil právo na soudní ochranu. Stěžovatel nesouhlasí ani se závěrem o počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Vyslovuje přesvědčení, že zjištěné skutečnosti nenasvědčovaly jeho vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení ke dni 10. 4. 2017, nýbrž spíše tomu, že o neplatnosti pojistné smlouvy měl stěžovatel pochybnost. Nejistotu ohledně právního stavu pojistné smlouvy prokazovala i skutečnost, že po dobu trvání řízení před finančním arbitrem do 26. 3. 2019 řádně hradil pojistné a pojištění ukončil výpovědí až k 29. 10. 2019. K nejistotě ohledně právního stavu přispívala i vedlejší účastnice řízení, která po celou dobu řízení před finančním arbitrem i v řízení před soudy neplatnost pojistné smlouvy odmítala. Městský soud nevnímal, že vedlejší účastnice řízení musela mít pochybnost o bezvadnosti smluv o životním investičním pojištění již od roku 2014. Stěžovatel poukazuje na to, že přetrvávaly-li u něj pochybnosti ve vztahu k pojistné smlouvě, šlo o pochybnosti ekonomického charakteru, nikoliv v rovině právní. Shledal-li finanční arbitr absolutní neplatnost pojistné smlouvy, nebylo to pro absenci některé z jejích podstatných náležitostí, nýbrž z důvodu nenaplnění její ekonomické funkce. Rozhodnutí stěžovatele o zpětvzetí návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem bylo důsledkem nekonzistentnosti myšlenkových pochodů finančního arbitra, který stěžovateli vysvětlil, že pro něj bude výhodnější pojistnou smlouvu vypovědět a získat odkupné, a na základě toho jej vyzval k zpětvzetí návrhu, ale následně rozhodl o neplatnosti pojistné smlouvy, avšak z jiných než účastníky řízení tvrzených důvodů. Městský soud učinil závěr o jednoznačné vědomosti stěžovatele o vzniku bezdůvodného obohacení, aniž by však přihlédl ke skutečnostem, které mu byly známy. Stěžovatel setrvává na názoru, že k datu podání žaloby neměl požadovanou skutečnou vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy a nevěděl, že se vedlejší účastnice řízení na jeho úkor bezdůvodně obohatila. Stěžovatel vychází přitom i z nejednotnosti rozhodovací praxe týkající se posuzování neplatnosti obdobných smluv životního pojištění. Vyslovuje přesvědčení, že povinnost obecných soudů prokazovat skutečnou vědomost o bezdůvodném obohacení a vypořádat se se všemi okolnostmi, které tuto vědomost mohou zpochybňovat, nerelativizuje ani nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2127/21, v němž bylo podle stěžovatele poněkud unáhleně uvedeno, že k vědomosti o vzniku bezdůvodného obohacení postačí tušení, že je se smlouvou něco v nepořádku. To je ovšem kvalitativně odlišná kategorie, než požadavek na prokázanou skutečnou vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení.
7. Stěžovatel se dále věnuje problematice nemravnosti námitky promlčení, kterou zdůrazňoval již v průběhu soudního řízení. Zde je třeba zohlednit specifika spotřebitelského vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení, mezi něž náleží informační, časová a materiální asymetrie, které jsou vychýleny v neprospěch spotřebitele. Korektiv dobrých mravů je jedinou možností, jak brojit proti námitce promlčení v případě uplynutí promlčecí doby. Vedlejší účastnice musela vědět (již z Úředního sdělení České národní banky ze dne 2. 5. 2012), že smlouvy o životním pojištění neobsahující informaci o nákladové struktuře pojištění mohou být problematické z hlediska jejich souladu se zákazem nekalých obchodních praktik. Vedlejší účastnice však žádným způsobem stěžovatele o důsledcích zjištěných systémových vad, které byly pravidelně konstatovány finančním arbitrem i obecnými soudy, neinformovala.
8. Co se týče posouzení mravnosti námitky promlčení, poukazuje stěžovatel na možný precedenční potenciál rozhodnutí. Vychází z toho, že daná problematika se týká tisíců obdobných smluv, pochybení vztahující se k neplatnosti pojistné smlouvy bylo na straně vedlejší účastnice řízení, jakožto profesionála a soudy nezohlednily postavení obou účastníků řízení (spotřebitele a profesionála). Závěr obecných soudů, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, podrývá důvěru ve spravedlnost a právní stát a v podstatě legitimizuje krádež.
9. Stěžovatel se rovněž vymezuje proti usnesení Nejvyššího soudu a jeho závěrům ve vztahu ke stěžovatelem předloženým dovolacím otázkám ohledně počátku běhu promlčecí doby a vědomosti stěžovatele o vzniku bezdůvodného obohacení, jakož i otázce rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Stěžovatel si je vědom, že Nejvyšší soud nereviduje skutková zjištění, nicméně se domnívá, že v nyní posuzované věci neměl exces městského soudu při zjišťování skutkových okolností přehlížet. Zdůrazňuje, že závěr městského soudu o vědomosti stěžovatele o vzniku bezdůvodného obohacení byl vystavěn na rozporných dílčích skutkových zjištěních, což mělo být důvodem pro jeho zrušení. Nejvyššímu soudu vytýká, že postupoval formalisticky. Nejvyšší soud neměl dovolání odmítnout pouze s mechanickým odůvodněním ani ohledně otázky nemravnosti námitky promlčení v situaci, kdy je výsledek neplatného právního jednání výrazně v neprospěch stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze shrnout do dvou základních okruhů. První se týká stanovení počátku běhu promlčecí doby s ohledem na vědomost stěžovatele o vzniku bezdůvodného obohacení, druhý pak posouzení mravnosti námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí řízení. U obou těchto námitek je třeba předeslat, že stěžovatel je uplatňoval v průběhu celého řízení a obecné soudy se s nimi v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly. V této souvislosti je třeba rovněž připomenout, že pouhé opakování námitek a snaha o revizi závěrů ohledně těchto námitek přijatých obecnými soudy staví Ústavní soud do pozice další instance v soudním řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Z obsahu ústavní stížnosti je zcela zřejmé, že stěžovatel brojí především proti samotnému - pro něj nepříznivému - výsledku dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy.
13. Co se týče stanovení počátku běhu promlčecí doby, stěžovatel vychází z toho, že vědomost o možném vzniku bezdůvodného obohacení nemohl mít již v době podání výzvy k vydání bezdůvodného obohacení ze dne 10. 4. 2017. V této souvislosti lze nicméně odkázat na ústavní stížností napadená rozhodnutí, z nichž se podává, že obecné soudy považovaly stěžovatelovo právo za promlčené, a to vzhledem k tomu, že okolnosti, z nichž bylo možné dovodit existenci bezdůvodného obohacení a tedy okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. byly seznatelné již z nálezu finančního arbitra ze dne 25. 3. 2019 č. j. FA/SR/ZP/578/2017-28. Již v něm bylo uvedeno, že ke dni 16. 3. 2017 stěžovatel sám potvrdil vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice řízení. Tato skutečnost vyplynula i z výzvy ze dne 10. 4. 2017 adresované vedlejší účastnici řízení, kterou městský soud provedl v odvolacím řízení jako důkaz, a v níž stěžovatel poukazoval na neurčitost konkrétních smluvních ujednání pojistné smlouvy (k tomu blíže bod 12 rozsudku městského soudu).
14. K uvedenému je třeba dodat, že městský soud postupoval v intencích výše zmiňovaného nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21, podle něhož je zjištění, resp. vědomost, zda se pojistitel (v nyní posuzované věci vedlejší účastnice řízení) bezdůvodně obohacuje, běžnou skutkovou okolností, podléhající dokazování (je-li sporná), o jejímž časovém určení nevypovídají ani uzavření smlouvy, ani platby pojistného. Proto městský soud na rozdíl od obvodního soudu nestanovil počátek běhu promlčecí doby k datu uzavření (neplatné) pojistné smlouvy, nýbrž je vázal právě až k datu, od kterého měl za prokázané, že stěžovatel měl vědomost o tom, že se vedlejší účastnice řízení přijetím plateb pojistného z neplatné pojistné smlouvy na úkor stěžovatele bezdůvodně obohacuje. Městský soud vyšel dokonce ze skutkových zjištění, které šly nad rámec úvah vyplývajících z uvedeného nálezu sp. zn. III. ÚS 2127/21, když uvedl, že na základě provedeného dokazování nelze mít pochybnost o tom, že by stěžovatel pouze "tušil" neplatnost pojistné smlouvy, nýbrž šlo o jeho kvalifikovanou vědomost datovanou právě výzvou ze dne 10. 4. 2017, v níž byl následně nálezem finančního arbitra (byť nepravomocným) utvrzen (srov. bod 16 rozsudku městského soudu).
15. Zpochybňuje-li stěžovatel nyní výše uvedená skutková zjištění, resp. nabízí-li jejich jinou interpretaci, jde z jeho strany právě o výše naznačovanou nepřípustnou polemiku s hodnocením provedených důkazů. Z ústavního principu nezávislosti soudů totiž vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 občanského soudního řádu. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 občanského soudního řádu respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Stěžovatel přitom nenamítá, že by obecné soudy některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami elementární logiky mylně hodnotily, ale pouze tvrdí, že z provedených důkazů měly být vyvozeny jiné, pro něj příznivější závěry.
16. Obecné soudy se zabývaly i posouzením rozporu námitky promlčení s dobrými mravy. Této námitce nepřisvědčily z toho důvodu, že vedlejší účastnice řízení se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení dovolala až v rámci své obrany proti stěžovatelovu návrhu, jímž se domáhal určení neplatnosti pojistné smlouvy a vydání bezdůvodného obohacení. K uplynutí subjektivní promlčecí doby došlo zejména kvůli tomu, že stěžovatel v řízení před finančním arbitrem řádně nepokračoval (svůj návrh vzal zpět) a díky jeho liknavosti byl nárok uplatněn až po uplynutí promlčecí doby. Nenastala žádná judikaturně předvídaná situace (zejména, že by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil), pro kterou by bylo možno výjimečně úspěšně uplatnit nemravnost vedlejší účastnicí řízení vznesené námitky promlčení. Stěžovatel se i zde snaží zjištěné skutečnosti interpretovat ve svůj prospěch.
17. Vedle dvou shora uvedených okruhů námitek (stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí doby a posouzení mravnosti námitky promlčení) stěžovatel poukazoval na nesoulad napadených rozhodnutí s unijním právem (konkrétně zmiňoval rozsudek SDEU ve věci sp. zn. C-485/19, týkající se zneužívajících klauzulí ve smyslu směrnice při poskytování spotřebitelských úvěrů nebankovními společnostmi). K této námitce se vyjádřily jak městský soud, tak i Nejvyšší soud, který odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/22, v němž se Ústavní soud vyjádřil v tom smyslu, že je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením životního pojištění, jakožto investicí svého druhu, pročež se nemohl aplikovat závěr SDEU o nutnosti stanovení počátku promlčení tak, aby se spotřebitel mohl efektivně domoci svých prostředků hrazených na nevyvážený spotřebitelský úvěr. I SDEU uznal, že ochrana spotřebitele nemá absolutní povahu a stanovení přiměřených lhůt pro podání žaloby v zájmu právní jistoty je slučitelné s unijním právem. Nejvyšší soud posléze vztáhl obecná východiska vyplývající z unijního práva a judikatury SDEU na okolnosti nyní posuzované věci a vysvětlil, že neplatnost pojistné smlouvy nebyla důsledkem porušení unijních pravidel (nepřiměřené ujednání ve smyslu generální klauzule podle čl. 3 odst. 1 směrnice Rady č. 93/13/EHS), nýbrž šlo neplatnost a z ní odvozovaný nárok vyplývající z obecných pravidel týkajících se uzavírání smluv (absence určitého ujednání podle §37 obč. zák., tedy vadu projevu). Ústavní soud nepovažuje závěry obecných soudů týkající se podmínek, za kterých se spotřebitel (i podle unijních předpisů) může domáhat účinné ochrany, za porušující ústavně zaručená práva stěžovatele.
18. Co se týče námitek týkajících se rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak je třeba připomenout, že je výlučně pravomocí Nejvyššího soudu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Není úkolem Ústavního soudu přezkoumávat zákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu podústavního práva, ale posoudit, zda toto rozhodnutí, jež vyústilo v odmítnutí dovolání, bylo ústavně relevantně, tj. v souladu s požadavky řádného procesu, odůvodněno. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že se Nejvyšší soud dostatečně vypořádal s argumentací stěžovatele a v jeho závěrech a odůvodnění nespatřuje exces vybočující z požadavků práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu