ECLI:CZ:US:2024:4.US.2481.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2481/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Milana Usnula, soudního exekutora, sídlem Bryksova 763/46, Praha 14 - Černý Most, zastoupeného Mgr. Janem Válkem, advokátem, sídlem Vítkova 247/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2023 č. j. 36 Co 92/2023-93, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodních společností ALUWINROL, s. r. o., sídlem Aranžérská 1058/13, Praha-Klánovice a LP Credit, s. r. o., v likvidaci, sídlem Kutnohorská 181/64, Praha-Dolní Měcholupy, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel usnesením ze dne 20. 2. 2023 č. j. 098 EX 00431/19-084 zastavil exekuci, která probíhala podle pověření Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 54 EXE 1755/2019 již jen v části vymožení nákladů řízení ve výši 6 655 Kč a dalších nákladů exekučního řízení, tedy v celém zbylém rozsahu (I. výrok), zrušil (svůj dříve vydaný) příkaz k úhradě nákladů soudního exekutora ze dne 13. 2. 2023 č. j. 098 EX 00431/19-079 (II. výrok), rozhodl, že oprávněná a povinná (dále jen "vedlejší účastnice") jsou povinny společně a nerozdílně uhradit stěžovateli náklady řízení ve výši 858 827,75 Kč (III. výrok) a že se náklady mezi účastníky neurčují (IV. výrok). V odůvodnění tohoto usnesení stěžovatel uvedl, že dříve stanovené a nyní již také uhrazené náklady určil chybně. Rozhodl tedy o nákladech znovu, přičemž částku 858 827,75 Kč uložil zaplatit oprávněné i povinné společně a nerozdílně, neboť se mu nepodařilo zjistit, která ze stran zavinila zastavení exekuce a jakým způsobem si mezi sebou vypořádaly vymáhanou pohledávku.
3. Proti III. výroku uvedeného usnesení podaly odvolání povinná i oprávněná. Městský soud shledal, že odvolání je důvodné (pozn. Ústavního soudu: bez specifikace které ze dvou odvolání) a napadeným usnesením zrušil vzájemně provázaný II. výrok usnesení stěžovatele a změnil jeho III. výrok tak, že se mu náklady řízení nepřiznávají. Městský soud vyšel z toho, že exekuce byla již dříve rozhodnutím obvodního soudu částečně zastavena a dále byla vedena již pouze pro vymožení nákladů exekuce, které si stěžovatel jako soudní exekutor předběžně vyčíslil částkou 7 865 Kč. Dne 13. 2. 2023 vydal stěžovatel příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výši 6 655 Kč pod č. j. 098 EX 00431/19-079, přičemž tato částka mu byla uhrazena v rámci insolvenčního řízení vedeného u městského soudu pod sp. zn. MSPH 76 INS 8629/2019, když tento soud schválil konečnou zprávu o zpeněžování majetku dlužnice (povinné), ve kterém deklaroval, že i tato pohledávka bude v plném rozsahu uspokojena a stěžovatel tuto skutečnost nesporoval. S ohledem na uvedené dospěl městský soud k tomu, že v souladu s §51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, došlo k ukončení exekuce vymožením pohledávky a také k zániku pověření soudního exekutora k provedení exekuce, a to okamžikem, kdy byly pohledávka, její příslušenství a náklady exekuce vymoženy. Městský soud uzavřel, že nastala-li situace předpokládaná v §51 písm. c) exekučního řádu, je nutné považovat odvoláními napadené výroky II. a III. výše citovaného usnesení za obsolentní.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel je přesvědčen, že městský soud pochybil, když mu nepřiznal za vedení exekučního řízení žádné dodatečné náklady nad rámec již uhrazených nákladů ve výši 6 655 Kč, čímž způsobil stěžovateli velkou škodu. Stěžovatel tak byl postupem exekučního soudu zkrácen na svých právech garantovaných mu Listinou ve smyslu práva na soudní ochranu, práva vlastnit majetek a podnikat. Konkrétně stěžovatel nesouhlasí s tvrzením městského soudu, že předchozí příkaz k úhradě byl konečný a exekuce byla uhrazením částky 6 655 Kč skončena a vypořádána, přičemž toto tvrzení vydal, aniž by příkaz k úhradě věcně zkoumal. Stěžovatel dále namítá, že městský soud nerespektoval ustálenou judikaturu [konkrétně usnesení ze dne 22. 10. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2808/14 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2022 sp. zn. 20 Cdo 248/2022 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], ze které vyplývá, že exekutor může vydávat příkazy k úhradě nákladů exekuce opakovaně a může jich být vydáno i více.
5. Stěžovatel nepopírá, že předběžnou odměnu vyčíslil původně v jiné výši, avšak pouze proto, že neměl informace o skutečnosti, že v průběhu exekuce došlo k zániku pohledávky narovnáním. Uvedl, že takové jednání účastníků nepožívá právní ochrany, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 20 Cdo 2924/2017 a shodně také na závěry nálezu ze dne 26. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 2673/19). Konečně stěžovatel nesouhlasí ani s tvrzením městského soudu, že "náklady exekuce určené pravomocně v příkazu k úhradě nákladů exekuce byly plně uhrazeny", když příkaz k úhradě nákladů řízení nikdy právní moci nenabyl, neboť byl napaden opravnými prostředky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho úlohou není instanční přezkum jejich rozhodnutí. Postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad podústavních právních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je ryze záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) smí přezkoumat pouze to, zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva či svobody účastníků a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů a jimi provedený výklad podústavních právních předpisů jsou věcně správné či nikoli.
8. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradní doménou civilních soudů. Při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje Ústavní soud nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, přičemž otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení ze zákonných procesních pravidel (srov. usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. IV. ÚS 1776/16 či ze dne 21. 3. 2023 sp. zn. III. ÚS 2651/22).
9. Stěžovatel směřuje podstatnou část svých námitek proti závěru městského soudu, že nastala situace ve smyslu §51 písm. c) exekučního řádu, tj. že v důsledku toho, že byly uhrazeny vyčíslené náklady exekuce, došlo k zastavení exekuce a k zániku pověření soudního exekutora (stěžovatele) a původní příkaz k úhradě nákladů je tak konečný.
10. Ústavní soud se s argumentací stěžovatele neztotožnil. Právnímu názoru, že k zániku exekučního řízení končí vymožením pohledávky (srov. §51 exekučního řádu), a to bez dalšího, nelze nic vytknout, odpovídá totiž textu zákona a je prověřen četnou rozhodovací praxí (srov. usnesení ze dne 12. 7. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1222/23).
11. Ústavní soud navíc již dříve dovodil, že v případě, kdy soudnímu exekutorovi v důsledku vymožení pohledávky skončilo jeho oprávnění, je jeho postavení srovnatelné se situací, jako když by vůbec nebyl označen v exekučním návrhu a nepřísluší mu proto činit v dané věci jakékoliv úkony, neboť nedisponuje žádnými právními prostředky k realizaci své působnosti, tj. jeho jednání je stiženo nedostatkem rozhodovací pravomoci (srov. nález ze dne 29. 9. 2021 sp. zn. III. ÚS 1536/21).
12. Nelze vyhovět ani námitce stěžovatele ve smyslu tvrzeného rozporu napadeného usnesení s ustálenou rozhodovací praxí, neboť výše citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu na posuzovaný případ nedopadají a byla vydána za zcela odlišných skutkových i právních okolností. Pokud je stěžovatel přesvědčen, že mohl o nákladech řízení rozhodovat opakovaně, není tento závěr akceptovatelný. Stěžovatelem nárokované náklady exekuce nevznikly po vydání původního příkazu, tedy nešlo o náklady vzniklé dodatečně po vydání původního příkazu k úhradě nákladů soudního exekutora, o nichž by bylo potřeba rozhodnout. A ani nešlo o tvrzený případ tzv. "doplňujícího rozhodnutí" ve smyslu §166 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), aplikovatelného rovněž v rámci exekučního řízení [srov. nález ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 858/14 (N 189/79 SbNU 143)], neboť postupem podle §166 o. s. ř. nelze přehodnocovat již učiněné rozhodnutí, a to ani ve vztahu k nákladům exekuce.
13. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu