ECLI:CZ:US:2024:4.US.2800.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2800/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky Kseniy Remizové, zastoupené Mgr. Martinou Bechynskou, advokátkou, sídlem Masarykovo nábřeží 246/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2023 č. j. 20 Cdo 877/2023-636 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2022 č. j. 17 Co 328/2021-527, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Nikolaye Remizova, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tvrzením, že byla vydána v rozporu se základním právem stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právem na zachování procesní rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právem být slyšen a vyjádřit se k věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka současně žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť je přesvědčena, že výkon přiznaného oprávnění může pro stěžovatelku znamenat nepoměrně větší újmu, než jaká by vznikla odložením vykonatelnosti napadených rozhodnutí jiným osobám včetně vedlejšího účastníka.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že vedlejší účastník se domáhal uznání rozhodnutí Okťabrského obvodního soudu města Rostov na Donu, Ruská federace, ze dne 19. 2. 2018 věc č. 2-904/2018, ve znění usnesení o opravě překlepu ze dne 13. 3. 2018 a ve spojení s usnesením odvolacího Rostovského oblastního soudu ze dne 31. 5. 2018 ve věci č. 33-9579/2018 (dále jen "cizí rozhodnutí"), jímž bylo rozhodnuto o vypořádání společného jmění manželů tak, že podíly vedlejšího účastníka a stěžovatelky jsou shodně ve výši 1/2 na bytové jednotce č. X1, obec P. a k. ú. L. včetně příslušenství a na spoluvlastnickém podílu o velikosti 1/52 na nebytové jednotce č. X2, obec P. a k. ú. L. včetně příslušenství (dále jen "předmětné nemovité věci"). Stěžovatelka a vedlejší účastník jsou bývalí manželé, oba občané Ruské federace, nyní znovu žijí a pracují v České republice. K okamžiku podání návrhu na vypořádání společného jmění manželů měl vedlejší účastník bydliště vedeno v Ruské federaci. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 29. 6. 2021 č. j. 33 C 185/2020-175 zamítl návrh na uznání cizího rozhodnutí (I. výrok) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (II. výrok), neboť dospěl k závěru, že v řízení o vypořádání společného jmění manželů byla nesprávně určena pravomoc ruských soudů, která je naopak dána českým soudům podle čl. 25 odst. 1 a 5 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních vyhlášené pod č. 95/1983 Sb., (dále jen "Smlouva"), z nichž vyplývá, že majetkové vztahy manželů se řídí právním řádem smluvní strany, na jejímž území mají společné bydliště a je dána pravomoc orgánů smluvní strany, jejíž právní řád má být použit. Obvodní soud uzavřel, že cizí rozhodnutí není možné uznat z důvodu účelového obcházení kolizních norem vedlejším účastníkem, který dočasně změnil své bydliště, aby založil pravomoc ruských soudů [čl. 60 písm. e) Smlouvy].
3. K odvolání vedlejšího účastníka městský soud rozsudkem ze dne 10. 11. 2021 č. j. 17 Co 328/2021-232 rozsudek obvodního soudu změnil tak, že se cizí rozhodnutí uznává (I. výrok) a rozhodl o nákladech řízení (II. výrok). Uvedl, že obvodním soudem správně zjištěné skutkové okolnosti připouštějí dvojí výklad, přičemž s přihlédnutím k zásadě presumptio boni viri nelze bez relevantního důvodu dát přednost výkladu, který vedlejšímu účastníkovi přičítá nepoctivé jednání v podobě obcházení zákona či mezinárodní smlouvy, naopak je nutné vyjít z toho, že není-li prokázán opak, každý jedná poctivě.
4. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, kterému Nejvyšší soud vyhověl a rozsudkem ze dne 14. 6. 2022 č. j. 20 Cdo 1375/2022-307 napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud městský soud zavázal, aby posoudil otázku pravomoci cizozemských soudů a zjistil, zda vedlejší účastník změnou bydliště účelově (ne)ovlivnil hraniční určovatele příslušné kolizní normy pro určení pravomoci ruských soudů. Uvedl, že bude nutné znovu důsledně zkoumat časovou souslednost mezi změnou bydliště vedlejšího účastníka a vedením cizího soudního řízení, a také musí soud posoudit, zda ze skutkových zjištění vyplývá úmysl vedlejšího účastníka v novém bydlišti v Ruské federaci trvale pobývat a zhodnotit jeho případnou motivaci vést řízení podle právní úpravy Ruské federace. Teprve na základě takto zjištěného skutkového stavu bude možné učinit právní závěr o (ne)dostatku dobré víry vedlejšího účastníka při změně bydliště a případně označit jeho jednání jako účelové.
5. Následně městský soud napadeným rozsudkem opět změnil rozsudek obvodního soudu tak, že se cizí rozhodnutí uznává (I. výrok) a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 12 804,50 Kč (II. výrok). Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným ve zrušujícím rozsudku, po provedeném dokazování shledal, že odchod vedlejšího účastníka z České republiky zpět do Ruské federace v listopadu 2016 byl vážně míněnou změnou jeho bydliště, neboť rozpadem vztahu bývalých manželů došlo k relevantní změně poměrů, která byla objektivně způsobilá ovlivnit úmysly vedlejšího účastníka. Bez vlivu na konečný závěr o jeho prvotním úmyslu je skutečnost, že se vedlejší účastník následně do České republiky vrátil zpět, neboť tak učinil poté, co byl neúspěšný v řízeních před ruskými soudy, které určily bydliště jejich společného syna v místě bydliště stěžovatelky v České republice. Vedlejší účastník vážnost svého úmyslu vrátit se trvale do Ruské federace projevil také v dalších souvisejících řízeních a vyplývá rovněž z jednání samotné stěžovatelky, která považovala odchod vedlejšího účastníka za trvalý (tomu odpovídá například návrh na vydání předběžného opatření, který stěžovatelka podala, nebo vzájemné souhlasy rodičů s vycestováním syna na časově omezenou dobu). Městský soud také shledal, že vedlejší účastník tvrzenou výhodu změnou místa soudu nezískal, neboť ruské soudy se zabývaly vnosy do společného jmění manželů, přičemž stěžovatelka se řízení o vypořádání společného jmění manželů aktivně účastnila (včetně podání vzájemné žaloby), byť z jejího pohledu neúspěšně.
6. Městský soud shodně s obvodním soudem vyšel z §16 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, a uvedl, že ve vztahu k předloženému cizímu rozhodnutí, které je podle své povahy rozhodnutím v majetkové věci, je možno vést zvláštní řízení o uznání tohoto rozhodnutí. Pravomoc soudů určil podle čl. 25 Smlouvy, neboť jde o majetkové vztahy manželů, přičemž tato právní úprava má přednost před (stěžovatelkou prosazovaným) čl. 37 Smlouvy, který se týká obecně vlastnického práva k nemovitým věcem. S ohledem na zjištěný skutkový stav městský soud aplikoval jako kolizní normu čl. 25 odst. 2 ve spojení s odst. 5 Smlouvy. Dospěl k jednoznačnému závěru, že pravomoc rozhodnout v posuzovaném řízení náležela ruským soudům, neboť stěžovatelka má bydliště na území jedné smluvní strany (České republiky) a vedlejší účastník na území druhé smluvní strany (Ruské federace). Mají-li přitom oba manželé stejné státní občanství (ruské), řídí se jejich osobní a majetkové vztahy právním řádem té smluvní strany, jejímiž občany jsou. Městský soud také posuzoval namítaný nedostatek materiální vykonatelnosti cizího rozhodnutí spočívající v nedostatečné specifikaci předmětných nemovitých věcí i účastníků řízení a uvedl, že v tomto ohledu nejsou v řízení dány žádné pochybnosti o jakou konkrétní bytovou jednotku a podíl na ní jde, totéž platí ve vztahu k označení účastníků.
7. Stěžovatelka podala proti v pořadí druhému rozsudku městského soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud shledal, že se městský soud zabýval namítanou časovou sousledností změny bydliště vedlejšího účastníka a dostatečným způsobem se vypořádal s motivem jeho návratu do České republiky, přičemž akceptoval závěr, že vedlejší účastník byl veden především snahou být nablízku svému synovi. Nejvyšší soud se vypořádal i s dalšími námitkami stěžovatelky, když uvedl, že ruská právní úprava (obdobně jako česká) přihlíží při vypořádání společného jmění manželů k osobním vnosům jen jednoho z manželů do společného jmění a že ruské soudy se touto otázkou výslovně zabývaly, proto nelze akceptovat námitku, že by vedlejší účastník získal v řízení před ruskými soudy v tomto ohledu výhodu. K tvrzeným vadám řízení (materiální nevykonatelnost cizího rozhodnutí z důvodu nesprávné identifikace předmětné nemovité věci a osoby účastníka) Nejvyšší soud uvedl, že neshledal mimořádné okolnosti, aby se jimi nyní zabýval, naopak měl za to, že se všemi uvedenými námitkami se městský soud již adekvátním způsobem vypořádal, jeho rozsudek žádnými vadami netrpí a je řádně odůvodněn, nadto městský soud provedl rozsáhlé dokazování a mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy nejsou zásadní rozpory a hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle. Nejvyšší soud také neshledal žádný zásah do ústavních práv stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti (v doplněném znění) nejprve připomíná časovou osu řízení a všechny podstatné skutkové a právní okolnosti případu, které mají v souhrnu vykreslit skutečnou motivaci vedlejšího účastníka založit účelově pravomoc ruských soudů v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud i Nevyšší soud zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) v podobě porušení procesní rovnosti stran a předvídatelnosti rozhodnutí. Konkrétně však tím, že nebyla zjištěna pravomoc českých soudů a stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před českými soudy prokázat dostatečnými důkazními prostředky své výlučné vnosy do společného jmění. Nejvyšší soud také nedostál své ústavní povinnosti, aby chránil její ústavní práva a svobody [k tomuto odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 3588/14 (N 114/77 SbNU 673)], když vady řízení neodstranil. Nejvyšší soud rozhodl v přímém rozporu se svým dřívějším zrušujícím rozsudkem, což činí jeho rozhodnutí vnitřně rozporným a nepřezkoumatelným.
9. Neústavnost napadených rozhodnutí dále spočívá v tom, že oba soudy dostatečně nepřezkoumaly všechny okolnosti rozhodné pro posouzení uznatelnosti cizího rozsudku. K tomu stěžovatelka uvedla, že Ústavní soud již dříve dovodil [nález ze dne 12. 6. 2012 sp. zn. II. ÚS 2455/09 (N 119/65 SbNU 565)], že povinností obecných soudů je náležitým způsobem ověřit splnění předpokladů pro uznání a výkon cizozemského soudního rozhodnutí a že porušením této své povinnosti vyplývající z podústavního práva mohou obecné soudy ve výsledku zasáhnout právo stěžovatelky na soudní ochranu.
10. Stěžovatelka trvá na tom, že pravomoc soudů měla být z důvodu řešení otázky vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem určena podle čl. 37 Smlouvy, ze kterého vyplývá, že rozhodné je právo české a mezinárodně příslušné jsou české soudy. Stěžovatelka je přesvědčena, že k pochybení došlo i v případě, když byla pravomoc soudů určena podle čl. 25 Smlouvy (tj. právní normy pro osobní a majetkové vztahy manželů), neboť bydliště stěžovatelky i vedlejšího účastníka byla dána v České republice ve smyslu čl. 25 odst. 1 Smlouvy. Soudy tedy primárně nesprávně posoudily bydliště vedlejšího účastníka a až poté účelovost jeho jednání.
11. K žádosti o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že v předmětné nemovitosti žije společně s nezletilým synem a svou matkou a obává se, že se vedlejší účastník pokusí tento stav narušit, např. pokusit se svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem převést na třetí osobu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jeho úlohou není instanční přezkum jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavních práv.
14. Ústavní soud z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistil, že soudy se návrhem na uznání cizího rozhodnutí řádně zabývaly a svá rozhodnutí srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podstata cizího rozhodnutí spočívala ve vypořádání společného jmění manželů, tj. řízení probíhalo ve věcech majetkových vztahů mezi manžely (čl. 25 Smlouvy). Domáhá-li se stěžovatelka odlišného posouzení pravomoci ve prospěch českých soudů (ať již odkazem na čl. 37 Smlouvy, nebo tvrzením o účelovém jednání vedlejšího účastníka), požaduje toliko přehodnocení výkladu práva plynoucího z mezinárodní smlouvy, který však Ústavní soud s odkazem na výše uvedené zásady řízení přezkoumávat nemůže.
15. Podle stěžovatelky zatížily soudy řízení vadami, které by měly za výsledek nesprávné a nepřezkoumatelné rozhodnutí ve věci, např. konkrétně namítá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je v přímém rozporu s právním názorem vyjádřeným v předchozím zrušovacím rozsudku, tedy je vnitřně rozporné, řádně neodůvodněné a překvapivé. Rozhodnutí Nejvyššího soudu by bylo možné označit za vnitřně rozporné pouze tehdy, pokud by Nejvyšší soud při dovolacím přezkumu ustoupil ze svých dřívějších požadavků, které formuloval v prvém zrušujícím rozsudku, k čemuž však nedošlo. Podle zjištění Ústavního soudu odstranil městský soud nedostatky a celkově reagoval na všechny stěžovatelkou uplatněné námitky, a to zcela adekvátním, logickým a vyčerpávajícím způsobem. Ústavní soud dospěl s ohledem na výše uvedené k závěru, že napadená rozhodnutí, jež byla vydána příslušnými soudy, nevybočují z mezí zákona ani příslušné mezinárodní smlouvy, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná a ani jimi nebyla porušena žádná z ústavně garantovaných práv stěžovatelky.
16. Ve vztahu k ostatním námitkám stěžovatelky obsaženým v ústavní stížnosti je možno konstatovat, že se jimi soudy zabývaly opakovaně a závěry, které učinily lze označit přinejmenším za přiměřené. V projednávané věci tak Ústavní soud přezkoumal pouze to, zda obecné soudy při aplikaci kolizních norem mezinárodní smlouvy dodržely všechny aspekty základního práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, přičemž žádné takové pochybení, jež by dosahovalo ústavního rozměru, nezjistil. Za situace, kdy Nejvyšší soud ve zrušujícím rozhodnutí přesně formuloval zjištěné nedostatky a městský soud je po provedeném dokazování odstranil, což je zjevné z odůvodnění napadených rozhodnutí, nelze mít žádné námitky proti závěru, že ve výsledku bylo rozdílné bydliště účastníků rozhodné pro stanovení hraničního určovatele podle čl. 25 odst. 2 Smlouvy. Samotná nespokojenost stěžovatelky s výsledkem řízení nemůže založit důvod pro zásah Ústavního soudu.
17. O ústavní stížnosti stěžovatelky bylo rozhodnuto neprodleně, proto Ústavní soud z důvodu hospodárnosti řízení již samostatně nerozhodoval o návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky a návrh s ní spojený odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu