ECLI:CZ:US:2024:4.US.2964.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2964/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Krmáškem, advokátem, sídlem U Rourovny 556/3, Ostrava, proti výroku II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2023 č. j. 21 Cdo 2355/2022-167, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku II v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu zdraví podle čl. 31 Listiny, právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny, právo na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 Listiny, které v sobě zahrnuje i ochranu proti svévolnému propuštění z pracovního poměru.
2. Stěžovatel (žalobce nebo též zaměstnanec) se u Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") domáhal určení, že výpověď daná stěžovateli žalovaným [Ing. Lukášem Vlašaným, insolvenčním správcem dlužníka Flash Steel Power, a. s. (dále též "insolvenční správce")] dne 17. 2. 2020 podle §52 písm. a) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je neplatná. Podle stěžovatele mu totiž měla být správně dána výpověď podle §52 písm. d) zákoníku práce z důvodu ztráty způsobilosti konat pracovní činnost v důsledku pracovního úrazu.
3. Obecné soudy vyšly ze skutkového zjištění, že stěžovatel pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne 31. 3. 2015 u zaměstnavatele Flash Steel Power, a. s. (dále též jen "zaměstnavatel" nebo "dlužník"), jako skladník. Dne 7. 6. 2019 byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 12. 2019 č. j. KSOS 34 INS 198/2019-B-88 byl ukončen provoz podniku dlužníka podle §261 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů. Ještě před prohlášením konkursu a ukončením provozu podniku dlužníka utrpěl stěžovatel dne 1. 11. 2018 pracovní úraz, posudkem o invaliditě ze dne 29. 10. 2019 byl stěžovatel pro následky pracovního úrazu uznán invalidním a dne 30. 11. 2020 mu byl ze stejného důvodu vystaven lékařský posudek o zdravotní nezpůsobilosti k výkonu práce skladníka od 2. 11. 2019. Dne 17. 2. 2020 zaslal insolvenční správce dlužníka stěžovateli výpověď z pracovního poměru podle §52 písm. a) zákoníku práce z důvodu zrušení podniku zaměstnavatele.
4. Okresní soud rozsudkem ze dne 23. 6. 2021 č. j. 26 C 93/2021-95 určil, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem ze dne 17. 2. 2020 je neplatná (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 19 600 Kč (výrok II). Okresní soud dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle §52 písm. d) zákoníku práce nelze nahrazovat výpovědním důvodem podle §52 písm. a) zákoníku práce, neboť ke ztrátě způsobilosti stěžovatele vykonávat dosavadní práci došlo dříve než ke zrušení zaměstnavatele. Po skončení pracovní neschopnosti stěžovatele, poté co se dostavil do zaměstnání (1. 11. 2019), měl jej zaměstnavatel podle §41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce převést na jinou vhodnou práci anebo, neměl-li pro stěžovatele k dispozici jinou práci, nebo nebyl-li ochoten převést jej na jinou práci, byl žalovaný povinen rozvázat se stěžovatelem pracovní poměr pro ztrátu zdravotní způsobilosti způsobené pracovním úrazem (ať již výpovědí nebo dohodou) ve smyslu §52 písm. d) zákoníku práce.
5. K odvolání žalovaného krajský soud rozsudkem ze dne 9. 2. 2022 č. j. 16 Co 253/2021-145 rozsudek okresního soudu potvrdil a uložil žalovanému nahradit stěžovateli náklady odvolacího řízení ve výši 6 776 Kč. Krajský soud vyšel z úvahy, zda v případě reálné konkurence dvou výpovědních důvodů má zaměstnavatel volný výběr, o který z nich opře výpověď, nebo zda je zaměstnavatel povinen některý z nich upřednostnit. Za situace, kdy z lékařského posudku vyplynulo, že stěžovatel nemohl pro následky pracovního úrazu práci skladníka vykonávat od 2. 11. 2019, dovodil, že nebylo možné mu dát platnou výpověď podle §52 písm. a) zákoníku práce (a to i za stavu, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs a byl ukončen provoz podniku dlužníka), neboť žalovaný byl povinen převést ho na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a schopnostem a pokud možno i jeho kvalifikaci [srov. §41 odst. 1 písm. b) a odst. 6 zákoníku práce], nebo mu dát výpověď podle §52 písm. d) zákoníku práce.
6. Na základě následného dovolání žalovaného Nejvyšší soud výrokem II napadeného rozsudku změnil potvrzující rozsudek krajského soudu tak, že změnil vyhovující rozsudek okresního soudu tak, že žaloba na určení, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovateli dopisem žalovaného ze dne 17. 2. 2020 z důvodu podle §52 písm. a) zákoníku práce je neplatná, se zamítá. Dovolání žalovaného proti části výroku I, v níž bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku okresního soudu ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve výroku krajského soudu o nákladech odvolacího řízení, odmítl (výrok I). Výrokem III rozhodl, že se žalovanému nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů. Nejvyšší soud připustil dovolání pro zodpovězení otázky hmotného práva, zda je zaměstnavatel při použití výpovědního důvodu podle §52 písm. a) zákoníku práce omezen (limitován) současným naplněním důvodu výpovědi podle §52 písm. d) zákoníku práce, kterou krajský soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud vyšel z toho, že všechny zákonné důvody výpovědi ze strany zaměstnavatele uvedené v §52 zákoníku práce jsou postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen. Může uplatnit kterýkoliv z důvodů uvedených v §52 zákoníku práce, jehož skutková podstata je v daném případě naplněna. Protože zákoník práce (ani jiný právní předpis) v žádném ze svých ustanovení nezakazuje, aby byl pracovní poměr rozvázán i z více než jednoho důvodu, není ani vyloučeno, aby byla výpověď z pracovního poměru dána zaměstnanci i z více důvodů uvedených v §52 zákoníku práce. Je přitom věcí volby zaměstnavatele, zda vymezí důvod výpovědi jen tak, aby odpovídal pouze jedné skutkové podstatě upravené §52 zákoníku práce, anebo aby pracovní poměr rozvázal také z dalších důvodů, jejichž skutková podstata je v daném případě rovněž naplněna. V nyní posuzovaném případě dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci na závěru o naplnění důvodu výpovědi podle §52 písm. a) zákoníku práce nic nezměnilo, protože vedle zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance k práci zaměstnavatel nemohl (objektivně vzato) zaměstnanci přidělovat sjednanou práci též z důvodu zrušení zaměstnavatele. Skutečnosti na straně zaměstnance (tedy i dlouhodobé pozbytí zdravotní způsobilosti zaměstnance k práci) nejsou (vzhledem k jeho povaze) překážkou naplnění důvodu výpovědi podle §52 písm. a) zákoníku práce. Nejvyšší soud s odkazem na svoji judikaturu uzavřel, že ani při současném naplnění důvodů výpovědi z pracovního poměru podle §52 písm. a) a d) zákoníku práce není zaměstnavatel v jejich uplatnění nijak omezen (limitován). S dotčeným zaměstnancem může zaměstnavatel pracovní poměr výpovědí rozvázat z kteréhokoliv z uvedených důvodů, popř. může důvod výpovědi skutkově vymezit tak, že bude odpovídat skutkové podstatě obou z těchto důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že při reálné konkurenci dvou výpovědních důvodů podle §52 zákoníku práce má zaměstnavatel volný výběr, o který z nich může opřít výpověď. Vyslovuje přesvědčení, že Nejvyšší soud ústavně nekonformně vyložil §52 zákoníku práce. Stěžovatel poukazuje na to, že žalovaný porušil své zákonné povinnosti, zejména nedostál své povinnosti poslat stěžovatele neprodleně po ukončení pracovní neschopnosti na mimořádnou zdravotní prohlídku. Zákon obcházel i jiným způsobem (např. nařídil stěžovateli překážku v práci z důvodu na straně zaměstnavatele s náhradou mzdy ve výši 60 % místo jiné překážky, která vznikla z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti s náhradou mzdy ve výši 100 %).
8. Co se týče důvodů podání ústavní stížnosti, poukazuje zejména na obecnou zásadu ochrany zaměstnance a jeho zdraví. Dojde-li k ukončení pracovního poměru z důvodu ztráty zdravotní způsobilosti v důsledku pracovního úrazu, nemoci z povolání nebo ohrožení touto nemocí, mají takoví zaměstnanci zvýšenou ochranu a jsou zvýhodněni, a to např. zvýšeným odstupným. V důsledku uvedených skutečností (ztráty zdravotní způsobilosti) dochází i k omezení ústavních práv zaměstnance (např. získávat prostředky pro životní potřeby prací). Pakliže Nejvyšší soud rozhodl, že ve volbě výpovědních důvodů není zaměstnavatel nikterak omezen, a to ani ohledně výpovědního důvodu podle §52 písm. d) zákoníku práce, byl jeho postup v rozporu s cílem zákona, který zaměstnanci v případě ztráty zdravotní způsobilosti poskytuje zvýšenou ochranu. Takový extrémní výklad §52 zákoníku práce by mohl vést k porušování práv zaměstnanců. Každý zaměstnavatel by tak mohl zrušit pracovní místo zaměstnance, který pozbyl zdravotní způsobilost kdykoliv po pracovním úrazu a dát zaměstnanci výpověď z organizačních nebo jiných důvodů. Stěžovatel považuje výklad §52 zákoníku práce provedený Nejvyšším soudem za natolik extrémní, že zasahuje do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a rovněž porušuje čl. 26 odst. 1, 3 a čl. 31 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud podle §42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníka a žalovaného k vyjádření se k ústavní stížnosti. Od okresního soudu si vyžádal příslušný spis (sp. zn. 26 C 93/2021).
11. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že se nedomnívá, že by byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Svůj výklad §52 zákoníku práce nepovažuje za extrémní. Zdůrazňuje, že vycházel ze své dlouhodobé rozhodovací praxe, podle níž jsou všechny zákonné důvody výpovědi postaveny na roveň a zaměstnavatel má právo volby, jestliže je naplněna skutková podstata daného výpovědního důvodu. Oporou pro opačný výklad není úprava odstupného podle §67 zákoníku práce. Platné rozvázání pracovního poměru z jiného důvodu než podle §52 písm. d) zákoníku práce ještě neznamená, že zaměstnanec ztratil možnost domoci se finančního plnění, které by od něj obdržel na odstupném z důvodu podle §52 písm. d) zákoníku práce. Za nepřiléhavou považuje i námitku, že v důsledku závěru o platnosti rozvázání pracovního poměru podle §52 písm. a) zákoníku práce utrpěl stěžovatel újmu tím, že mu nevznikl nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Namítal-li stěžovatel extrémní výklad a absurdní závěry vyplývající z napadeného rozsudku spočívající v tom, že by zaměstnavatel mohl zrušit pracovní místo zaměstnance, který ztratil zdravotní způsobilost, kdykoliv, což by vedlo k zneužití práva, pak přehlíží, že použití jiného výpovědního důvodu než podle §52 písm. d) zákoníku práce je možné jen tehdy, jestli je tento výpovědní důvod naplněn. Opačné řešení by znevýhodňovalo zaměstnavatele, jehož výpověď z pracovního poměru z jinak naplněného výpovědního důvodu by mohla být prohlášena za neplatnou, i když v době jejího učinění o důvodech podle §52 písm. d) zákoníku práce ještě nevěděl.
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření rovněž žalovanému s poučením, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, bude se mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal. Protože se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádřil, má Ústavní soud za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
13. Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel v replice polemizuje s názory obsaženými ve vyjádření Nejvyššího soudu. Opakovaně zdůrazňuje, že pracovní právo plní funkci ochrannou, která se projevuje v zesíleném postavení zaměstnance. Názor zmiňovaný Nejvyšším soudem, že zaměstnanec má v případě porušení povinností zaměstnavatele podle §41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, či v případě povinnosti rozvázat s ním pracovní poměr z důvodu podle §52 písm. d) zákoníku práce, možnost uplatnit nárok na náhradu škody, podle stěžovatele neobstojí. Požadovat po zaměstnanci, který přišel o zaměstnání v důsledku pracovního úrazu, aby uplatňoval náhradu škody soudní cestou, považuje stěžovatel s ohledem na uvedenou ochrannou funkci pracovního práva za nespravedlivé. Rovněž se vymezuje proti tvrzení Nejvyššího soudu, že by upřednostnění výpovědního důvodu podle §52 písm. d) zákoníku práce znevýhodňovalo zaměstnavatele.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
15. Ústavní soud podotýká, že právní úprava skončení pracovního poměru vychází ze zásad respektujících oprávněné zájmy (ochranu) nejen zaměstnanců, jak připomíná i stěžovatel, ale i zaměstnavatelů. Ochrana zaměstnance je zajištěna tím, že zaměstnavatel je při podání výpovědi omezen taxativními výpovědními důvody stanovenými v §52 zákoníku práce. Zájmy zaměstnavatele zohledňuje právní úprava pak zejména tím, že umožňuje rozvázat pracovní poměr s těmi zaměstnanci, které nemůže z různých závažných důvodů stanovených zákonem dále zaměstnávat.
16. Nejvyšší soud se zabýval otázkou souběhu výpovědních důvodů [v konkrétním případě souběhu podle §52 písm. a) a d) zákoníku práce], pro jejíž řešení připustil dovolání s tím, že se krajský soud odchýlil od konstantní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vycházející z rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2098/2004, podle něhož jsou si všechny zákonné důvody uvedené v §46 odst. 1 předchozího zákoníku práce (nyní §52 zákoníku práce) postaveny na roveň a v jejich volbě (přichází-li v úvahu uplatnění více výpovědních důvodů) není zaměstnavatel nijak omezen. Ústavní soud nemá výhrady proti úvaze prezentované Nejvyšším soudem, že nezakazuje-li zákoník práce použití vícero výpovědních důvodů, bylo by nepřípustným omezením vůle zaměstnavatele, aby byl nucen využít zrovna ten výpovědní důvod, který je v danou chvíli příznivější pro zaměstnance. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by řádně a dostatečně vyčerpávajícím způsobem odůvodněný závěr Nejvyššího soudu bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně odůvodněn, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
17. Podstatné pro posouzení věci je, aby výpovědní důvod existoval v okamžiku, kdy je zaměstnanci dávána výpověď. V nyní posuzované věci byl ke dni podání výpovědi splněn zcela jistě výpovědní důvod podle §52 písm. a) zákoníku práce, neboť ke dni podání výpovědi (17. 2. 2020) byl již ukončen provoz podniku dlužníka podle §261 odst. 2 písm. b) insolvenčního zákona, a to ke dni 10. 12. 2019, proto žalovanému nic nebránilo výpověď, která byla dostatečně konkretizovaná, z tohoto důvodu podat.
18. Nejvyšší soud se v napadeném rozsudku zabýval i případnými dalšími negativními dopady namítanými stěžovatelem v souvislosti s posouzením výpovědi jako platné [např. nutností domáhat se náhrady škody, která by eventuálně zahrnovala i zvýšené odstupné, v dalším soudním řízení; porušením povinnosti zaměstnavatele převést stěžovatele na jinou vhodnou práci ve smyslu §41 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], přičemž své úvahy Nejvyšší soud následně shrnul ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Rozhodující je, že stěžovateli není upřeno právo uplatňovat nároky z odpovědnosti žalovaného za porušení povinností vztahujících se k pracovnímu úrazu. Případné ústavněprávní přesahy věci týkající se ochrany zaměstnance v pracovněprávních vztazích jako slabší smluvní strany Nejvyšší soud neopomenul. Napadené rozhodnutí je projevem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu