ECLI:CZ:US:2024:4.US.3089.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3089/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Trejbala, zastoupeného Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem, sídlem Divadelní 614/6, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2023 č. j. 33 Cdo 787/2023-276 a výrokům I, II a V rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. září 2022 č. j. 30 Co 48/2022-252, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Mgr. Pavla Svobody a obchodní společnosti Generali Česká pojišťovna a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (dále jen "okresní soud") sp. zn. 12 C 307/2018 a Okresního soudu v Liberci sp. zn. 13 C 58/2016 vyplývá, že okresní soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2021 č. j. 12 C 307/2018-172, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 5. 2021 č. j. 12 C 307/2018-185, rozhodoval o žalobě Miluše Svobodové (o 127 010 Kč s příslušenství) a stěžovatele (o 95 520 Kč příslušenstvím) proti vedlejšímu účastníkovi (za účasti druhého vedlejšího účastníka jako vedlejšího účastníka na jeho straně) a o vzájemném návrhu prvního vedlejšího účastníka (o 2 x 31 490 Kč). Stěžovatele se týkaly výroky II, III, V a VII: výrokem II okresní soud žalobu stěžovatele zamítl, výrokem III vyhověl vzájemnému návrhu prvního vedlejšího účastníka, výrokem IV rozhodl o nákladech řízení mezi právním předchůdcem stěžovatele a vedlejším účastníkem tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení, a výrokem VII uložil právnímu předchůdci stěžovatele zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 32 271,04 Kč.
3. Stěžovatel v posuzované věci požadoval po prvním vedlejším účastníkovi žalovanou částku jako náhradu škody. Tu měl první vedlejší účastník způsobit jako advokát zastupující budoucí prodávající (právního předchůdce stěžovatele a Miluši Svobodovou) tím, že připravil návrh absolutně neplatné smlouvy o smlouvě budoucí kupní uzavřené s budoucí kupující Ivou Kořínkovou (dříve Kolomazníkovou) dne 14. 2. 2013 (dále jen "smlouva o smlouvě budoucí"). Škoda, jejíž náhrady se stěžovatel v řízení před okresním soudem domáhal, měla spočívat jednak v nákladech, kterou právní předchůdce stěžovatele Miroslav Feige vynaložil na náklady řízení (soudní poplatek, náklady na právní zastoupení) vedeného jím a Miluší Svobodovou proti Ivě Kořínkové u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 58/2016 o nahrazení projevu vůle (dále jen "řízení o nahrazení projevu vůle") a na náhradě nákladů vítězné protistraně. Okresní soud v Liberci totiž rozsudkem ze dne 23. 11. 2017 č. j. 13 C 58/2016-117 zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle projevu budoucí kupující paní Ivy Kořínkové k uzavření kupní smlouvy a uložil každému z žalobců povinnost nahradit Ivě Kořínkové náklady řízení ve výši 31 460 Kč s odůvodněním, že smlouva o smlouvě budoucí je absolutně neplatná. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2018 č. j. 29 Co 81/2018-149 rozsudek Okresního soudu v Liberci ve výroku o věci samé potvrdil a výši nahrazovaných nákladů řízení před soudem prvního stupně snížil vždy na 15 760 Kč, na náhradě nákladů odvolacího řízení pak měli žalobci zaplatit Ivě Kořínkové po 34 460 Kč. Vzájemným návrhem se první vedlejší účastník v posuzované věci domáhal náhrady plnění, které zaplatil za právního předchůdce stěžovatele z titulu jeho povinnosti náhradě nákladů odvolacího řízení o nahrazení projevu vůle.
4. Okresní soud v posuzované věci dospěl k závěru, že přestože je smlouva o smlouvě budoucí podle rozsudku Okresního soudu v Liberci absolutně neplatná, tvrzená škoda by nevznikla (náklady vyvolané vedením neúspěšného řízení o nahrazení projevu vůle), pokud by ve věci nebyla podána právním předchůdcem stěžovatele žaloba a následné odvolání. Sepsání absolutně neplatné smlouvy prvním vedlejším účastníkem tak není v příčinné souvislosti se vznikem nárokované škody a podmínky odpovědnosti prvního vedlejšího účastníka za škodu podle §24 a 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), tak nejsou naplněny. Okresní soud vyhověl vzájemnému návrhu prvního vedlejšího účastníka, protože ten plnil za právního předchůdce stěžovatele, co měl po právu plnit sám.
5. Krajský soud napadeným rozsudkem ohledně rozsahu, který se týkal stěžovatele, rozsudek okresního soudu ve výrocích II, III a V potvrdil (výrok I), změnil výrok VII tak, že uložil stěžovateli povinnost zaplatit prvnímu vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před okresním soudem ve výši 29 088,50 Kč (výrok II) a uložil stěžovateli zaplatit druhému vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13 729 Kč (výrok V). Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že první vedlejší účastník v řízení před Okresním soudem v Liberci právního předchůdce stěžovatele Feigeho a Miluši Svobodovou nezastupoval, neměl vliv na průběh tohoto řízení o nahrazení projevu vůle, ani na jeho důsledky, jde-li o vznik nákladů účastníků na právní zastoupení a na úhradu soudních poplatků. První vedlejší účastník zcela případně podle krajského soudu poukázal na to, že takové zjevné vady smlouvy, jež způsobily její absolutní neplatnost, představují okolnost, kterou náleželo předběžně vyhodnotit tomu advokátu, který byl zmocněn oběma jmenovanými k jejich zastupování v řízení o nahrazení projevu vůle, a to již v rámci úvahy o tom, zda vůbec zvolit cestu soudního řízení. Krajský soud měl proto za logické závěry okresního soudu, že příčinou vzniku stěžovatelem tvrzené škody bylo jednání právního předchůdce stěžovatele (případně jeho nového právního zástupce), nikoli jednání prvního vedlejšího účastníka.
6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, o jehož objektivní přípustnosti byl krajským soudem poučen. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením s odkazem na svou judikaturu dovolání proti výroku I krajského soudu v části potvrzující výrok II okresního soudu jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud uvedl, že se krajský soud ve svých závěrech, že újma vzniklá v řízení o nahrazení projevu vůle vedeném před Okresním soudem v Liberci, ve kterém právního předchůdce stěžovatele nezastupoval první vedlejší účastník (jež tak procesními úkony nemohl výsledek sporu nijak ovlivnit), neodchýlil při řešení v dovolání předestřené otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, podle které je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou a časovou souvislost se vznikem škodlivého následku. Dovolání proti výroku I krajského soudu v části potvrzující výrok III okresního soudu Nejvyšší soud odmítl z důvodu objektivní nepřípustnosti podle §236 občanského soudního řádu, neboť předmětem sporu je peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, nejde přitom o spor z pracovněprávního vztahu ani ze spotřebitelské smlouvy.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti setrvává na svém názoru, že prvotní příčinou vzniku škody v dané věci bylo sepsání smlouvy vedlejším účastníkem. Krajský soud i Nejvyšší soud podle stěžovatele zcela pominuly řetězec postupně nastupujících příčin a následků a jejich propojení, tedy to, že nebyla-li by tato smlouva v řízení o nahrazení projevu vůle posouzena soudy jako absolutně neplatná, byl by právní předchůdce stěžovatele v tomto řízení úspěšný a nebylo by mu uloženo uhradit náklady řízení protistraně. Soudy se tedy měly v nyní posuzované věci především zabývat předběžnou otázkou, zda mohla být žaloba na nahrazení projevu vůle úspěšná, nebyla-li by smlouva o smlouvě budoucí shledána soudy v řízení o nahrazení projevu vůle absolutně neplatnou. Stěžovatel je o tom přesvědčen a přičítá primární odpovědnost za vznik škody vedlejšímu účastníkovi, který smlouvu sepsal. Postup soudů považuje stěžovatel za obrácení příčiny a následku (k čemuž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu). Stěžovatel zdůrazňuje, že pokud by žalobu o nahrazení projevu vůle nepodal, ztratil by po uplynutí jednoho roku možnost nárokovat kupní cenu z důvodu promlčení práva. Stěžovatel nesouhlasí také s tím, že vzájemný návrh prvního vedlejšího účastníka posoudily obecné soudy jako plnění z titulu vzniku bezdůvodného obohacení. Tak by tomu mohlo být, pokud by první vedlejší účastník uvedenou částku plnil přímo stěžovateli, resp. jeho právnímu předchůdci. První vedlejší účastník však plnil tuto částku přímo právnímu zástupci paní Kolomazníkové (žalované v řízení o nahrazení projevu vůle), proto je jeho jednání nutno posuzovat podle §3006 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jako nepřikázané jednatelství, a nikoliv jako bezdůvodné obohacení podle §2991 tohoto zákona.
8. Za porušení svých práv považuje stěžovatel také skutečnost, že soudy přiznaly druhému vedlejšímu účastníkovi náklady řízení spočívající v jeho zastoupení advokátem. Stěžovatel má za to, že ze samotné podstaty fungování druhého vedlejšího účastníka, jakožto pojišťovny, vyplývá, že likvidace pojistných událostí je fakticky základním předmětem jeho činnosti. Za tímto účelem má druhý vedlejší účastník vytvořen rozsáhlý aparát svých zaměstnanců - odborných pracovníků, a to včetně osob s právnickou profesí, není tedy nucen si na své právní zastoupení najímat externí služby.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností; včas byla podána i proti potvrzení výroku III rozhodnutí okresního soudu, neboť stěžovatel byl vadně poučen o objektivní přípustnosti dovolání [srov. nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), shodně též usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 2345/16]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud připomíná, že nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněná práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
10. První námitka stěžovatele směřovala proti závěru soudů o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním prvního vedlejšího účastníka (sepsání absolutně neplatné smlouvy) a vzniku škody (právním předchůdcem stěžovatele v řízení o nahrazení projevu vůle vynaložené náklady). Stěžovatel je přesvědčen, že nebýt jednání prvního vedlejšího účastníka, nebyl by právní předchůdce stěžovatele v řízení o nahrazení projevu vůle neúspěšný a nevznikly by mu v souvislosti s ním náklady, jejichž náhrady se nyní v řízení o náhradě škody domáhá.
11. Tomuto závěru Ústavní soud nepřisvědčuje. Jak bylo stěžovateli v napadených rozhodnutích opakovaně vysvětleno, příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by ke škodnému následku nedošlo. V dané věci však stěžovatelem tvrzená škoda nevznikla v důsledku sepsání (absolutně neplatné) smlouvy, nýbrž v důsledku výsledku sporu o nahrazení projevu vůle. Domáhal-li se stěžovatel soudní cestou nahrazení projevu vůle žalované k uzavření kupní smlouvy na základě absolutně neplatné smlouvy o smlouvě budoucí kupní, takový jeho procesní postup nemohl mít úspěch a náklady mu v řízení vzniklé proto nemůže úspěšně požadovat po prvním vedlejším účastníkovi. Náklady vynaložené stěžovatelem na řízení v takto předem prohrané věci jsou proto vynaložené neúčelně a první vedlejší účastník nemůže mít povinnost je stěžovateli nahradit. Okolnost zahájení a vedení objektivně předem prohraného řízení o nahrazení projevu vůle na základě absolutně neplatné smlouvy o smlouvě budoucí je okolností, která je plně přičitatelná stěžovateli, popřípadě jeho zástupci v takovém řízení, každopádně nikoli prvnímu vedlejšímu účastníkovi. Tento závěr nevylučuje možnou odpovědnost prvního vedlejšího účastníka za (jinou) škodu, která v příčinné souvislosti s absolutně neplatnou smlouvou (resp. v důsledku neuskutečněného zamýšleného prodeje) mohla stěžovateli, resp. jeho právnímu předchůdci vzniknout, ale té se v posuzované věci nedomáhal.
12. Jde-li o vzájemný návrh účastníka, z napadených rozhodnutí vyplývá, že první vedlejší účastník zaplatil po skončení řízení o nahrazení projevu vůle dne 14. 8. 2018 právnímu zástupci žalované za právního předchůdce stěžovatele částku 31 490 Kč, čímž splnil povinnost uloženou právnímu předchůdci stěžovatele rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 6. 2018 č. j. 29 Co 81/2018-149. Podle stěžovatele jde o nepřikázané jednatelství upravené v §3006 a násl. občanského zákoníku, podle kterého vmísí-li se někdo do záležitostí jiné osoby, ač k tomu není oprávněn, jdou k jeho tíži následky z toho vzniklé. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu není zřejmé, že by stěžovatel tuto námitku vznesl v odvolání, a Ústavní soud se jí proto nemůže s ohledem na zásadu subsidiarity zabývat, neboť se jí nezabýval v odvolacím řízení ani krajský soud. Smysl a účel zásady subsidiarity spočívá v tom, že ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené neústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Stěžovateli nic nebránilo vznést tuto námitku již v řízení před krajským soudem, stěžovatel přitom netvrdí, že by se krajský soud s touto jím vznesenou námitkou nezabýval, nebo ji posoudil neústavním způsobem.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele týkající se výše nahrazovaných nákladů řízení (výrok II a V rozsudku krajského soudu). Ústavní soud ve svých rozhodnutích přistupuje k otázce náhrady nákladů řízení zdrženlivě a ponechává její řešení především na úvaze obecných soudů, které v jednotlivých případech přihlížejí ke konkrétním okolnostem věci. Ostatně ani ustálená rozhodovací praxe Ústavního soudu, týkající se náhrady nákladů řízení státu, který je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu (případně i další nálezová judikatura týkající se nákladů statutárních měst, České televize či fakultní nemocnice), nestanoví, že by náklady na zastoupení u uvedených subjektů bylo možné považovat za neúčelně vynaložené za každé situace, danou otázku musí obecné soudy vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit [srovnej nálezy ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. I. ÚS 2929/07 (N 167/51 SbNU 65), ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), ze dne 15. 12. 2011 sp. zn. I. ÚS 195/11 (N 215/63 SbNU 473) nebo ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
16. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že vedlejší účastník coby soukromoprávní subjekt, na něhož nelze rozšiřovat judikaturní závěry formulované ve vztahu ke státu a části veřejnoprávních korporací, vynaložil na úspěšnou obranu jím podporovaného účastníka náklady na zastoupení advokátem, v takové situaci nejsou dány důvody, pro něž by měl procesně zcela úspěšný účastník náklady ve výši jím účelně vynaložené nést ze svého. Závěry krajského soudu nejsou v rozporu se shora uvedenou judikaturou a Ústavní soud je neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti. Postupu krajského soudu proto nemá Ústavní soud z pohledu ústavnosti čeho vytknout.
17. Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Obecné soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu i jimi citované judikatuře Nejvyššího soudu. Svá rozhodnutí krajský soud i Nejvyšší soud patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o skutkové a právní názory, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
18. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu