ECLI:CZ:US:2024:4.US.3145.22.1
sp. zn. IV. ÚS 3145/22
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti Jaroslava Špačka, zastoupeného JUDr. Jarmilou Lipnickou Pešlovou, advokátkou, se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 13. září 2022 č. j. 1 As 126/2022-44 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2022 č. j. 22 A 32/2022-5, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
2. Stěžovatel podal dne 2. 2. 2022 ke Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (dále jen „krajský úřad“), podání, které nazval „Oznámení o nečinnosti správního orgánu“ a vyjádřil v něm nesouhlas se způsobem vyřízení jeho návrhu na zahájení správního řízení ve věci opravy chyby v živnostenském rejstříku. Magistrát města Ostravy (dále jen „magistrát“) na základě jeho návrhu nezahájil správní řízení, neboť pro to neshledal důvod. Krajský úřad usnesením ze dne 7. 2. 2022 (dále jen „usnesení krajského úřadu) podání vyhodnotil jako stížnost podle §175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, a postoupil ho podle §12 správního řádu magistrátu jakožto příslušnému správnímu orgánu.
3. Stěžovatel se proti postupu krajského úřadu bránil žalobou ve správním soudnictví. Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) napadeným usnesením žalobu stěžovatele odmítl. V odůvodnění uvedl, že usnesení o postoupení věci je rozhodnutím, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem, a ze soudního přezkumu je podle §70 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), vyloučeno. Z tohoto důvodu žalobu stěžovatele v souladu s §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem stěžovatelovu kasační stížnost podanou proti usnesení krajského soudu zamítl. Námitky stěžovatele neshledal důvodnými, v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž by Nejvyšší správní soud musel přihlédnout z úřední povinnosti.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský úřad jeho podání nesprávně vyhodnotil jako stížnost, zcela v rozporu s výslovným a jednoznačným označením i obsahem podání. Stěžovatel krajskému úřadu jakožto nadřízenému správnímu orgánu oznámil nečinnost, ten namísto opatření proti nečinnosti věc postoupil Magistrátu města Ostravy k rozhodnutí o stížnosti. Nesprávný postup krajského úřadu aprobovaly následně soudy ve správním soudnictví, které žalobu posoudily jako žalobu podle §65 s. ř. s., ačkoliv zjevně byla žalobou podle §79 s. ř. s., a nezabývaly se vůbec podstatou věci. Tím zasáhly do stěžovatelova práva na soudní ochranu. Ani v případě, že by šlo o žalobu podle §65 s. ř. s., neobstojí argumentace, že nejde o meritorní rozhodnutí, neboť jde o rozhodnutí konečné, jehož přezkum je ve správním soudnictví přípustný.
6. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)]; je včasná a není nepřípustná podle §75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou.
7. Je možné se částečně ztotožnit s výhradami stěžovatele vůči postupu krajského soudu, konkrétně vůči odůvodnění jeho rozhodnutí. Žaloba stěžovatele sice nebyla „zjevně obsahově žalobou podle §79 s. ř. s.“, tj. žalobou na ochranu proti nečinnosti, jak uvádí v ústavní stížnosti stěžovatel, ale obsahovala závažné rozpory, se kterými se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nevypořádal. Stěžovatel své podání označil jako žalobu proti usnesení krajského úřadu, v petitu se domáhal jeho zrušení, což odpovídá žalobnímu typu upravenému v části třetí, hlavě II, dílu prvním s. ř. s., tj. žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Oproti tomu však stěžovatel v označení žaloby odkázal výslovně na §79 s. ř. s., který upravuje žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, a v textu žaloby se opakovaně vyjádřil, že se domáhá ochrany proti nečinnosti živnostenského odboru magistrátu. Podstatou jeho žaloby byl nesouhlas s krajským úřadem jakožto nadřízeným správním orgánem, který jeho podání postoupil podle §12 správního řádu, namísto stěžovatelem vyžadovaného provedení opatření proti nečinnosti. Krajský soud v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, jakým způsobem se vypořádal s popsanými rozpory, a bez dalšího vycházel z toho, že jde o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovateli lze tedy přisvědčit v tom, že takové odůvodnění rozhodnutí je nepřesvědčivé. Jak je uvedeno níže, tento nedostatek vzhledem k dalším okolnostem nebyl důvodem ke kasačnímu rozhodnutí.
8. V kasační stížnosti stěžovatel napadl závěr krajského soudu, podle něhož rozhodnutí krajského úřadu procesně upravuje vedení řízení, a domáhal se jeho zrušení podle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., které upravuje řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Z těchto formulací vyplývá, že stěžovatel svoji obranu směřoval proti rozhodnutí krajského úřadu o postoupení věci a domáhal se zrušení tohoto rozhodnutí soudem, tedy postupu soudu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, nikoliv ochrany proti nečinnosti. Krajský soud tedy stěžovatelovo podání posoudil správně jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatel v kasační stížnosti rekapituloval své úkony vůči správním orgánům, ve vztahu ke krajskému soudu se omezil na tvrzení nezákonnosti a porušení svých práv, bez uvedení důvodů, které by byly způsobilé výrok napadeného rozhodnutí krajského soudu zpochybnit. Ústavní soud se proto ztotožnil se závěry Nejvyššího správního soudu, že stěžovateli se v řízení o kasační stížnosti nepodařilo zákonem vyžadovaným postupem rozhodnutí krajského soudu zpochybnit. Jak Nejvyšší správní soud správně zdůraznil, řízení o kasační stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou, obsah kasační stížnosti předurčuje rozsah přezkumu a následné rozhodnutí (bod 7 napadeného rozsudku).
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s tím, zda usnesení krajského úřadu o postoupení věci Magistrátu města Ostravy podle §12 správního řádu je či není meritorním rozhodnutím, takové rozlišení však není z hlediska zákonnosti rozhodnutí krajského soudu podstatné. Zákonná výluka §70 písm. c) s. ř. s., kterou krajský soud v napadeném rozhodnutí aplikoval, se vztahuje na rozhodnutí, kterými se upravuje vedení řízení. Rozhodnutí o postoupení věci je podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu takovým rozhodnutím (viz bod 6 napadeného usnesení krajského soudu), stěžovatel tento závěr nijak nezpochybňuje.
10. Ústavní soud podotýká, že stěžovatel ve svých podáních (a to jak před správními soudy, tak před Ústavním soudem) nerespektuje rozdíly mezi ochranou proti nečinnosti a přezkumem rozhodnutí vydaného správním orgánem. Z jeho podání je zřejmé, že se domáhá konkrétního postupu živnostenského úřadu, a to zahájení řízení o opravě chyby v živnostenském rejstříku, přičemž zákon mu nepřiznává postavení navrhovatele, který je oprávněn zahájit řízení na návrh. Žádost o opravu chyby v živnostenském rejstříku je podnětem ve smyslu §42 správního řádu, který je správní orgán oprávněn sám vyhodnotit, na základě toho může nebo nemusí přistoupit k zahájení řízení z moci úřední. Stěžovatel nemohl být zkrácen na právu zahájit řízení o opravě chyby v živnostenském rejstříku, neboť toto právo mu zákon nesvěřuje. V této procesní situaci tedy schází veřejné subjektivní právo stěžovatele, které by bylo porušeno a jemuž by správní soudy mohly poskytnout ochranu.
11. Stěžovatel též nesprávně vykládá §80 odst. 2 správního řádu, podle něhož nadřízený správní orgán učiní opatření proti nečinnosti, nezahájí-li příslušný správní orgán řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zahájení řízení z moci úřední. Jde o pravomoc nadřízeného správního orgánu vůči příslušnému správnímu orgánu nižšího stupně, citované ustanovení nezakládá fyzické či právnické osobě subjektivní právo domáhat se autoritativně takového postupu. Právo účastníka správního řízení podat žádost o uplatnění opatření proti nečinnosti podle §80 odst. 3 správního řádu lze uplatnit výhradně v již zahájených správních řízeních, v nichž plyne lhůta pro vydání rozhodnutí.
12. Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu