ECLI:CZ:US:2024:4.US.3152.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3152/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele J. V., zastoupeného Mgr. Martinou Grochovou, MSt, Ph.D., advokátkou, sídlem Jezuitská 14/13, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. září 2023 č. j. 16 Co 93/2023-308 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. března 2023 č. j. 0 P 182/2022-230, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Vyškově, jako účastníků řízení, a 1. J. V. a 2. nezletilé J. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 10, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 31, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu spisu Okresního soudu ve Vyškově (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 182/2022 se podává, že okresní soud napadeným rozsudkem (v písemném vyhotovení je jako datum vyhlášení rozsudku omylem uvedeno "13. března 2022", ač správně je "13. března 2023") změnil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2021 č. j. 128 P 14/2020-142 (dále jen "předchozí rozsudek") ve výroku o výživném pro nezletilou vedlejší účastnici (dále jen "nezletilá") tak, že stěžovatel (dále též "otec") je povinen přispívat na výživu nezletilé od 1. 9. 2022 částkou 9 000 Kč měsíčně k rukám 1. vedlejší účastnice (dále jen "matka") a částkou 2 000 Kč měsíčně na bankovní účet vedený na jméno nezletilé a stanovil nedoplatek na výživném (výrok I). Zároveň změnil předchozí rozsudek ve výroku o úpravě styku otce s nezletilou jak pro běžný styk, tak pro styk v období jarních, letních a vánočních prázdnin (výrok II). Žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. K odvolání otce Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu ve výroku I změnil a výživné stanovil od 1. 9. 2022 v částce 12 000 Kč měsíčně a dopočítal nedoplatek na výživném (výrok I). Výrok II rozsudku okresního soudu zrušil a řízení o změnu styku zastavil (výrok II). Rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Krajský soud zdůraznil smysl a účel výživného a přihlédl jak k nepředvídatelnému a svévolnému chování otce vůči matce a nezletilé, tak ke krátkému rozsahu styku. Zohlednil změnu v poměrech nezletilé, která započala povinnou školní docházku, dále ztrátu zaměstnání matky a změnu v poměrech otce, jemuž vzrostly přibližně dvojnásobně příjmy. Při stanovení konkrétní výše výživného odkázal na judikaturu Ústavního soudu k započítávání cestovních náhrad a vyšel ze zpráv zaměstnavatele o výdělcích otce a z vysvětlení jednotlivých položek jeho mzdy. Konečně se krajský soud opřel o doporučující tabulky výživného Ministerstva spravedlnosti a přihlédl k možnosti v budoucnu výživné případně zvýšit s ohledem na budoucí vzdělávání nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel hojně cituje judikaturu Ústavního soudu a namítá, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho tvrzeními o specifické povaze jeho zaměstnání jako zkušebního technika parních turbín a nezkoumaly položky jeho mzdy - tvořené rovněž z cestovních náhrad - a jejich povahu a proměnlivost v čase. Podle názoru stěžovatele soudy použily prostý výpočet průměru čisté mzdy, bez dalšího zahrnuly příplatky při pobytu v zahraničí (cost of living a quality od living) a stanovené částky výživného neodůvodnily. Stěžovatel tvrdí, že v případě nestandardního vybočení příjmu přispěje na výživném pro nezletilou více. Eventuálně navrhuje zvyšovat výživné pouze zpětně či stanovit výši výživného ve výroku procentem ze mzdy.
5. Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jeho práva na svobodnou volbu povolání a práva na zdraví. Stěžovatel následně uvádí příklady zdravotních omezení a pracovní neschopnosti od roku 2021. Namítá, že obecné soudy ignorovaly jeho přání účastnit se méně zahraničních projektů a pobývat v České republice a nutí jej pracovat ve stejném rozsahu na fyzicky a psychicky náročných projektech jako v roce 2022. Takový rozsah práce má prokazatelně negativní vliv na jeho zdravotní stav. Stanovením nepřiměřeně vysokého výživného, které předpokládá práci přesčas a je v rozporu s jeho volbou, tak zasáhly rovněž do práva stěžovatele na ochranu vlastnictví. V neposlední řadě tvrdí, že má-li hradit stanovené výživné, bude muset cestovat do zahraničí na úkor styku s nezletilou. Konečně stěžovatel navrhuje odložit vykonatelnost napadených rozhodnutí s odůvodněním, že výživné v současné době hradí z úspor a jeho výše pro něj může být výhledově likvidační. Současně hrozí, že v případě vyhovění ústavní stížnosti mu zaplacené výživné nebude vráceno, neboť bude spotřebováno a spotřebované výživné zaplacené na nezletilé dítě se podle právní úpravy pak nevrací.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný ve vztahu k výrokům I a III rozsudku krajského soudu. Ohledně rozsudku okresního soudu příslušný není, neboť ten byl v celém rozsahu změněn, nebo zrušen rozsudkem krajského soudu (a Ústavní soud nemůže rušit, co bylo změněno či zrušeno). Pokud jde o výrok II rozsudku krajského soudu, bylo jím vyhověno stěžovatelovu zpětvzetí návrhu na zahájení řízení, stěžovatel je tak v tomto rozsahu osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předně připomíná, že zastává rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je totiž především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Ke zrušení soudy přijatých rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze tehdy, kdy dojde k extrémnímu nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právním závěrem soudů svědčících o možné libovůli v jejich rozhodování (srov. usnesení ze dne 7. 3. 2017 sp. zn. IV. ÚS 2834/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. Pro případ, že výživné musí být stanoveno soudem, vyjmenovává zákonodárce v §913 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, hlediska rozhodná pro jeho výši. Smyslem stanovení výživného je zajistit dítěti srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o ně starali [nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489)]. I poté, co již rodiče nežijí ve společné domácnosti, trvá jejich vyživovací povinnost k dítěti zásadně ve stejném rozsahu jako dosud (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012). Bylo by zjevně nespravedlivé, pokud by rodič nezletilého dítěte užíval značné sumy peněz a žil tak na poměrně vysoké životní úrovní, zatímco jeho dítě by se na této jeho životní úrovni nemohlo podílet. Z hlediska smyslu věci je v zásadě bezvýznamné, z jakých legálních zdrojů životní úroveň povinného pochází. Zůstává vždy podstata věci, tj. příslušná životní úroveň [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4239/12 (N 104/69 SbNU 709)].
9. Po seznámení se s ústavní stížností, připojenými listinami a vyžádaným spisem okresního soudu Ústavní soud v posuzované věci nezjistil žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z výše uvedených hledisek posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného.
10. Obecné soudy se zevrubně zabývaly změnami v poměrech rodičů a nezletilé (bod 28 rozsudku okresního soudu), zejména nárůstem a charakterem příjmu stěžovatele (č. l. 197, bod 12 rozsudku okresního soudu) a změnami spojenými se zahájením povinné školní docházky nezletilé a její bohatou zájmovou činností. Odkazuje-li stěžovatel na nález ze dne 18. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 2324/17 (N 76/89 SbNU 173) a tvrdí, že soudy vycházely z potenciálního příjmu, kterého by stěžovatel dosahoval pouze tehdy, pracoval-li by na výjimečných projektech v zahraničí, nelze jeho argumentaci přisvědčit. Na rozdíl od odkazovaného nálezu v posuzované věci obecné soudy vzaly v potaz příjmy, jichž stěžovatel v rozhodné době dosahoval, nikoli příjmy toliko potenciální. Tvrdí-li, že vydělá-li více, přispěje na výživném nad rámec, po dobu řízení před obecnými soudy tak nečinil, ač nadstandardních příjmů dosahoval (srov. č. l. 189, 48. min. zvukového záznamu z jednání na č. l. 267). I další námitky stěžovatele a odkazy na rozhodnutí Ústavního soudu - a to ve vztahu k namítaným zásahům do různých základních práv a svobod - představují spíše potenciální představy stěžovatele o rodinném, pracovním a životním uspořádání než aktuální realitu. Rozhodování obecných soudů však nemůže reagovat na situaci, která v budoucnu možná nastane nebo by mohla nastat, nýbrž vychází z prokázaných skutečností (srov. §154 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů).
11. Námitku týkající se započítávání cestovních náhrad nepovažuje Ústavní soud za opodstatněnou. Obecné soudy se náležitě zabývaly charakterem cestovních náhrad stěžovatele, krajský soud navíc během jednání svůj právní názor jasně vysvětlil a stěžovatele upozornil, z jakých příjmů a proč bude vycházet. Navzdory odlišnému názoru stěžovatele jsou napadené rozsudky plně v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Z ní vyplývá, že cestovní náhrady je obecně vzato možné zahrnout do příjmových poměrů povinného rodiče. Není přitom úkolem Ústavního soudu určovat, v jaké výši mohou být cestovní náhrady takto "dotčeny". Cestovní náhrady představují nikoli skutečně vynaložené prostředky, nýbrž paušál, který v plném rozsahu běžně neodpovídá reálným nákladům. Tuto úvahu provedl i krajský soud, když vzal mj. v potaz srovnání nákladů na živobytí v Iráku a Tunisku (nákladů nižších), tj. v zemích, do nichž byl stěžovatel pracovně vyslán, oproti nákladům stěžovatele v České republice (srov. 35. min. zvukového záznamu z jednání na č. l. 306). Konečně je vhodné připomenout, že vztah mezi §913 občanského zákoníku a právní úpravou cestovních náhrad představuje toliko aspekt výkladu a aplikace podústavního práva, do nichž Ústavní soud nemíní zasahovat (přiměřeně srov. např. usnesení ze 14. 8. 2001 sp. zn. II. ÚS 713/2000 či ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 1254/11). Napadené rozhodnutí krajského soudu nelze považovat za extrémní či nespravedlivé.
12. Co se týče argumentace týkající se zdravotního stavu a zdravotní zátěže stěžovatele při výkonu povolání, tu stěžovatel přednesl až v ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že kromě "formálního" vyčerpání prostředků nápravy je třeba, aby stěžovatel před podáním ústavní stížnosti prostřednictvím těchto opravných prostředků vznesl již před obecnými soudy všechny námitky, jež hodlá uplatňovat v ústavní stížnosti. Námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [srov. např. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. II. ÚS 3383/14 (N 163/82 SbNU 565)].
13. Ústavní soud oceňuje, že stěžovatel má zájem usilovat o širší kontakt a péči o dceru. Ačkoli stěžovatel původně podal návrh na rozšíření styku s nezletilou, během řízení jej vzal zpět. Přihlédl-li krajský soud právě k tomu, že osobní péči stěžovatel vykonává nepravidelně, po kratší časové úseky, a mnohdy má s dcerou pouze distanční kontakt, tedy i míra péče je nižší oproti stavu v době rozhodování okresního soudu, zcela adekvátně tuto úvahu promítl do aktuální výše výživného. Změní-li se v budoucnu zásadním způsobem poměry, je možná i změna úpravy. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných. To ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku a §163 občanského soudního řádu.
14. S ohledem na uvedeném Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v celém rozsahu, zčásti podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou, zčásti podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný a ve zbylém rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. O návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu