ECLI:CZ:US:2024:4.US.3285.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3285/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky V A L M E s. r. o., sídlem Barrandov 251, Chrastava, zastoupené Mgr. Ing. Martinem Pintou, advokátem, sídlem Mozartova 679/21, Liberec, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2023 č. j. 35 Co 179/2023-35 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. května 2023 č. j. 26 C 217/2022-23, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka byla u Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") žalována o zaplacení 956 090,08 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně MIKIS s. r. o. (dále jen "žalobkyně") vzala poté částečně žalobu zpět a požadovala zaplacení 869 591 Kč. Okresní soud rozsudkem ze dne 10. 6. 2021 č. j. 12 C 288/2020-56 žalobě vyhověl a stěžovatelce uložil povinnost zaplatit částku 869 591 Kč spolu s úroky z prodlení. Stěžovatelka se proti rozsudku odvolala a namítala, že jí soudkyně okresního soudu upřela právo na projednání věci v její přítomnosti a řádně své rozhodnutí neodůvodnila. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci odvolání stěžovatelky shledal důvodným a usnesením ze dne 18. 10. 2021 č. j. 83 Co 182/2021-73 rozsudek okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Stěžovatelka na obranu svých procesních práv musela uhradit soudní poplatek za odvolání ve výši 45 005 Kč. Po zrušení rozsudku okresního soudu stěžovatelka dluh vůči žalobkyni uznala. Okresní soud schválil smír, ve kterém se stěžovatelka zavázala žalobkyni k zaplacení částky 869 591 Kč a dále k náhradě nákladů řízení a příslušenství ve výši 120 000 Kč. Obě strany se tudíž dohodly jak o předmětu sporu, tak o náhradě nákladů řízení, přičemž právě stěžovatelka byla neúspěšnou stranou sporu.
3. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že stěžovatelka následně po vedlejší účastnici požadovala náhradu nákladů na soudní poplatek za odvolání proti shora zmíněnému rozsudku ze dne 18. 10. 2021 jako náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem. Vedlejší účastnice nárok neuznala a stěžovatelka nárok uplatnila soudní cestou. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") napadeným rozsudkem žalobu o zaplacení 45 005 Kč s úrokem z prodlení od 28. 4. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 % ročně a o zaplacení 1 200 Kč (výrok I) zamítl a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II).
4. Obvodní soud posoudil nárok stěžovatelky podle §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), a shledal, že neexistuje odpovědnostní titul, neboť nedošlo ke zrušení pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost.
5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I). Dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Shledal, že obvodní soud si opatřil dostatek důkazů a přijal správné skutkové závěry o nedůvodnosti žaloby. Nárok stěžovatelky posoudil podle §31 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Uzavřel, že procesní úprava náhrady nákladů řízení v případě uzavření a schválení smíru umožňovala sjednat náhradu soudního poplatku ve prospěch stěžovatelky. Odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a uzavřel, že v původním řízení si mohla stěžovatelka se žalobkyní vzájemně nahradit zaplacené soudní poplatky, není proto dána odpovědnost státu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka tvrdí, že uhrazený soudní poplatek za odvolání nelze považovat za náklad řízení, jelikož jej vynaložila účelně na nápravu nesprávného úředního postupu. Namítá, že by neměla být odpovědnost za vzniklou škodu, způsobenou zřejmou a nespornou chybou soudce, přenesena na někoho jiného. Přípustnost takového jednání soudce by podrývalo důvěru veřejnosti ve věcnou správnost a legalitu aktů státu a zbavovalo soudce povinnosti dodržovat pravidla řízení. Stejně tak by neměla být škoda označena za náklad řízení, který má jít k tíži druhého účastníka řízení, když ani jeden z účastníků původního řízení nebyl za její vznik odpovědný. Proto si účastníci sporu nemohli náhradu škody za nesprávný úřední postup vzájemně vypořádat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
9. Právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
10. Jak Ústavní soud zdůrazňuje ve své konstantní judikatuře, při rozhodování o nárocích plynoucích z čl. 36 odst. 3 Listiny a ze zákona o odpovědnosti státu jsou to především obecné soudy, které jsou povolány k tomu, aby posoudily existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. např. usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2190/12 či ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. II. ÚS 1483/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Do samotného hodnocení konkrétních okolností případu je tak Ústavní soud oprávněn vstupovat pouze omezeně. Prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se otevírá toliko v případech, v nichž je možné závěry obecných soudů označit za skutečně extrémní, vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy, a odporující tudíž ústavně zaručeným právům účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost, ústavní úrovně nedosahuje [srov. nález ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].
11. Při výkladu práva je třeba předpokládat, že jedinci (zpravidla) jednají, resp. snaží se jednat racionálně. V případě soudního řízení se tato racionalita projevuje rovněž ve zvažování transakčních nákladů s tímto řízením spojených. Součástí úvahy, zda toto řízení dále vést, je také zohlednění nákladů, které toto řízení bude obnášet, včetně soudního poplatku. Pokud se účastníci řízení domluví na uzavření smíru, může být součástí této dohody rovněž dohoda o nákladech řízení [srov. nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. II. ÚS 4026/17 (N 72/89 SbNU 109)].
12. Po seznámení se s ústavní stížností a připojenými listinami Ústavní soud v posuzované věci v souladu s výše uvedenými principy nezjistil žádné kvalifikované pochybení.
13. Důvodem podání původní žaloby byl dluh stěžovatelky vůči žalobkyni a tento dluh stěžovatelka následně uznala (uzavřela o něm smír). Odvolací soud jí sice dal za pravdu, že odvolání proti rozsudku ze dne 18. 10. 2021 bylo pro procesní vady důvodné, avšak ve světle okolnosti, že žaloba byla podána důvodně, neboť stěžovatelka návazně uzavřela smír, byl náklad na odvolání proti rozhodnutí ve věci samé neúčelným, odvolání bylo nadbytečné, nikoli racionální a stát za náklady na něj vynaložené nemůže již proto odpovídat. Kdyby byla stěžovatelka ve sporu úspěšná, žalobkyně by byla povinna stěžovatelce vzniklé v odvolacím řízení nahradit. Současně platí obecnými soudy deklarované, že náhrada nákladů řízení (tj. včetně nákladů odvolacího řízení) se stala předmětem sjednaného smíru. O tom, že náklady na soudní poplatek za odvolání byly nákladem (odvolacího) řízení nemůže být pochyb.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu