ECLI:CZ:US:2024:4.US.3297.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3297/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti REAL, spol. s r. o., sídlem Bořivojova 883/116, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, sídlem Vinohradská 1215/32, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 193/2023-113 ze dne 13. září 2023, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Michala Kodalíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená práva zaručená čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, připojených listin a obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 26 C 232/2021 se podává, že stěžovatelka a vedlejší účastník uzavřeli dne 10. září 2012 smlouvu o nájmu bytu na dobu neurčitou, v níž si sjednali měsíční nájemné pro období od 15. září 2012 do 31. prosince 2017 ve výši 6 500 Kč, a dále, "od 1. 1. 2018 se sjednává nájemné ve výši tzv. místně obvyklého nájemného. Pro další období může být nájemné stanoveno pouze dle aktuálního znění občanského zákoníku, maximálně však do výše místně obvyklého nájemného, v současnosti ve výši tzv. cílového regul. nájemného dle zákona 107/2006 a to 127,17 Kč/m2". Dne 29. března 2019 stěžovatelka vedlejšímu účastníkovi zaslala návrh dodatku č. 1 k nájemní smlouvě, podle kterého se strany smlouvy měly dohodnout na výši měsíčního nájemného pro období od 1. května 2019 ve výši 17 000 Kč měsíčně. Vedlejší účastník dodatek nepodepsal, ale od května 2019 hradil nájemné ve výši 7 800 Kč (nájemné zvýšené o 20 %).
3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 26 C 232/2021-63 ze dne 24. února 2022 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka po vedlejším účastníkovi domáhala zaplacení dlužného nájemného v celkové výši 211 600 Kč (9 200 Kč měsíčně za období od května 2019 do března 2021) s příslušenstvím. Obvodní soud dospěl k závěru, že neakceptoval-li vedlejší účastník stěžovatelkou dne 29. března 2019 navržené zvýšení nájemného, bylo s ohledem na ujednání nájemní smlouvy o nájemném v obvyklé výši (pro období od 1. ledna 2018) na stěžovatelce, aby podle §2249 občanského zákoníku podala k soudu žalobu na určení výše nájemného, nikoli aby se za období od května 2019 do března 2021 domáhala dlužného nájemného.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 58 Co 168/2022-90 ze dne 23. června 2022 rozsudek obvodního soudu potvrdil. Městský soud měl na rozdíl od obvodního soudu ujednání o výši nájemného od 1. ledna 2018 za neurčité, neboť neobsahuje údaje, na jejichž základě by bylo možné provést výpočet nájemného, a tudíž neplatné. Pro tuto částečnou neplatnost nájemní smlouvy tedy platilo podle městského soudu pro období od 1. ledna 2018 ujednání o výši nájemného 6 500 Kč měsíčně (nikoli nájemné v obvyklé výši). Městský soud se shodl s obvodním soudem v tom, že požadovala-li stěžovatelka po vedlejším účastníkovi od 1. května 2019 vyšší nájemné (částku 17 000 Kč měsíčně), měla postupovat podle §2249 občanského zákoníku. Ustanovení §2246 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého neujednají-li strany výši nájemného, vznikne pronajímateli právo na nájemné v takové výši, jaká je v den uzavření smlouvy v místě obvyklá pro nový nájem obdobného bytu za obdobných smluvních podmínek, na danou věc nedopadá (již jen) proto, že se týká nájemních vztahů vzniklých podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014.
5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl s odůvodněním, že městský soud se při řešení v dovolání stěžovatelkou vznesené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka spatřuje pochybení Nejvyššího soudu v tom, že se dostatečně nevypořádal s její v dovolání uvedenou argumentací, zejména jde-li o nesouhlas stěžovatelky s názorem městského soudu, že pro případ neplatnosti ujednání o výši nájemného pro období od 1. ledna 2018 platí i nadále ujednání o výši nájemného v částce 6 500 Kč. Podle stěžovatelky neurčitost ujednání o výši nájemného pro období od 1. ledna 2018 takový následek mít nemůže, protože nájemné ve výši 6 500 Kč bylo stranami smlouvy sjednáno jen do dne 31. prosince 2017. Stěžovatelka zdůrazňuje, že nenavrhovala zvýšení nájemného, ale domáhala se po vedlejším účastníkovi úhrady nájemného ve výši místně obvyklého nájemného, které jí podle nájemní smlouvy, případně podle §2246 odst. 2 občanského zákoníku, od 1. ledna 2018 náleželo. Bylo-li ujednání o výši nájemného od 1. ledna 2018 neplatné, nájemní smlouva pozbyla svou základní náležitost a nájem ke dni 31. prosince 2017 zanikl. Vzhledem k tomu, že ustanovení o výši nájemného pozbylo své platnosti již za účinnosti nového občanského zákoníku a strany projevily vůli být nájemní smlouvou vázány i od 1. ledna 2018 (ovšem za jiných podmínek), nepůjde o neplatnost nájemní smlouvy, neboť nebylo nutné sjednat tuto náležitost (výši nájemného) a zákon (§2246 odst. 2 občanského zákoníku) stanoví, že se v takovém případě platí nájemné ve výši v místě obvyklém.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů.
10. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelkou namítaným porušením jejích základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jejich porušení napadeným rozhodnutím ani postupem soudů předcházejícím jeho vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda stěžovatelce náleží pro období od 1. ledna 2018 nájemné v obvyklé výši, když ustanovení smlouvy, kterým si takovou výši nájemného strany smlouvy sjednaly, je pro neurčitost neplatné. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.
11. Důvody, pro které obvodní soud a městský soud nevyhověly žalobě ani odvolání stěžovatelky, a s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodněních jejich rozsudků v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud odkazuje a konstatuje, že soudy se otázkou, jakým způsobem měla stěžovatelka za popsané situace postupovat, zevrubně zabývaly. Jejich přijatému právnímu závěru vycházejícímu z přechodného ustanovení občanského zákoníku (§3074) a z něho vyplývající aplikace §2249 tohoto zákona nemá Ústavní soud čeho vytknout. Stěžovatelka nesouhlasí se závěry obecných soudů a předkládá svůj právní názor, který jediný považuje za správný. Ústavní stížnost je tak spíše pokračováním polemiky se závěry obecných soudů. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci však bez dalšího opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže.
12. Není důvod přisvědčit námitce stěžovatelky, že se nedomáhala zvýšení nájemného, nýbrž nájemného ve výši, v jaké jí podle nájemní smlouvy ode dne 1. ledna 2018 náleželo. Skutkový stav, jak byl zjištěn obecnými soudy, je v tomto ohledu zcela jasný. Za trvání jednoho a téhož (!) právního vztahu sjednaného na dobu neurčitou před 1. lednem 2014, kdy si její účastníci sjednali výši měsíčního nájemného 6 500 Kč do 31. prosince 2017, vedlejší účastník i po tomto datu platil dále nájemné v této výši, stěžovatelka proti takto hrazené výši nájemného ničeho nenamítala. Až dne 29. března 2019 vedlejšímu účastníkovi sdělila, že takový stav je pro ni nadále neudržitelný, a navrhla v případě "rychlé dohody o výši nájemného" ode dne 1. května 2019 nájemné v částce 17 000 Kč. Vedlejší účastník návrh stěžovatelky neakceptoval. Domáhala-li se stěžovatelka, aby jí vedlejší účastník nájemné v této výši (resp. dlužné nájemné ve výši rozdílu mezi touto částkou a vedlejším účastníkem hrazeným nájemným) zpětně za období od května 2019 do března 2021 zaplatil, městský soud z ústavněprávního hlediska nepochybil, když žalobě nevyhověl a přesvědčivě a logicky i s respektem k chování smluvních stran smlouvu posoudil jako zásadně platnou, jako neplatné (částečná neplatnost smlouvy) shledal pro neurčitost jen ujednání o výši nájemného od 1. ledna 2018 a uzavřel, že i po 31. prosinci 2017 platilo ujednání o nájemném v původní výši 6 500 Kč měsíčně. Současně stěžovatelka má nástroj, jak původní výši nájemného zvýšit, k tomu ji soudy odkázaly na §2249 občanského zákoníku, který lze s ohledem na §3074 občanského zákoníku a contrario použít i na vztahy vzniklé před 1. lednem 2014. Vzhledem k závěru, že původní nájemní vztah trval i po dni 31. prosinci 2017 (neboli ode dne 1. ledna 2018 nevznikl nový), je tak zcela logický i závěr, že §2246 občanského zákoníku použít nelze.
13. Sama stěžovatelka v návrhu na stanovení nájemného dohodou ze dne 29. března 2019 výslovně uvedla, že nepožaduje "hrazení nájemného ve výši obvyklé v daném místě a čase, ale nájemné odpovídající přibližně 80 % obvyklého nájemného" (které činí u obdobných bytů v ulici X téměř 20 000 Kč). Na danou situaci tak nelze nahlížet jinak než jako na návrh na změnu nájemného v průběhu nájmu, což konstatoval v napadeném usnesení i Nejvyšší soud, který s odkazem na svou judikaturu (rozsudek sp. zn. 26 Cdo 4197/2019 ze dne 26. února 2020) a komentářovou literaturu uvedl, že nedohodnou-li se smluvní strany na úpravě nájemného jinak, musí pronajímatel postupovat podle §2249 občanského zákoníku.
14. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu [srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2635/23, III. ÚS 2384/23 či IV. ÚS 2197/23 všechna ze dne 24. října 2023; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. To se však v nyní posuzované věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, pro které je dovolání nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že městský soud otázku platnosti uzavřené písemné nájemní smlouvy a určitosti ujednání o zvýšení nájemného řešil v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Tvrdí-li stěžovatelka, že rozhodnutí, na která Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje, na její věc nedopadají, je nutno uvést, že sama v ústavní stížnosti neurčitost a z ní vyplývající neplatnost ujednání nájemní smlouvy o výši nájemného od 1. ledna 2018 připouští. Co je v dané věci sporné, je otázka, zda má v takové situaci pronajímatel nárok na nájemné ve výši v místě obvyklém (§2246 odst. 2 občanského zákoníku), či zda je nutno postupovat podle §2249 tohoto zákona. V tomto smyslu Nejvyšším soudem výše uvedená judikatura, v souladu s níž městský soud postupoval, na posuzovanou věc nepochybně dopadá. Protože Nejvyšší soud aplikoval §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, neshledává Ústavní soud pro přehodnocení jeho závěrů prostor.
15. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a namítané porušení základních práv stěžovatelky nezjistil. Obecné soudy neporušily zásadu autonomie vůle smluvních stran ani nezasáhly do vlastnického práva stěžovatelky.
16. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu