ECLI:CZ:US:2024:4.US.358.24.1
sp. zn. IV. ÚS 358/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Lukáše Hasoně, zastoupeného Mgr. Danielem Bartošem, advokátem, sídlem Bílinská 1147/1, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. prosince 2023, č. j. 7 As 88/2023-32, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. března 2023, č. j. 34 A 14/2022-72, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Zlínského kraje, sídlem třída Tomáše Bati 3792/21, Zlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že tato rozhodnutí porušila jeho právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na projednání věci ve stěžovatelově přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu plyne, že během silniční kontroly dne 25. 7. 2021 byla stěžovateli naměřena hodnota alkoholu v krvi ve výši 0,22 ‰. Magistrát města Zlín proto rozhodnutím ze dne 10. 11. 2021 uznal stěžovatele vinným za přestupek podle §125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění do 31. 12. 2023, uložil pokutu ve výši 4 000 Kč a zakázal stěžovateli řídit motorová vozidla po dobu šesti měsíců. Správní orgán rovněž usnesením zamítl stěžovatelův návrh na nařízení ústního jednání podle §80 odst. 2 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich (dále jen "zákon o přestupcích"). Stěžovatel se proti těmto rozhodnutím odvolal, Krajský úřad Zlínského kraje však obě odvolání zamítl.
3. Stěžovatel se následně obrátil jak na Krajský soud v Brně, tak na Nejvyšší správní soud. Krajský soud žalobu zamítl a Nejvyšší správní soud pak kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Oba soudy shodně uvedly, že skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně a neexistovaly o něm žádné důvodné pochybnosti. Stěžovatelem navržené důkazy nezpochybňují zjištěný skutkový stav, nebyl proto důvod nařizovat ústní jednání v řízení před správními orgány. Správní orgány nevydaly nicotné rozhodnutí ani neopomněly rozhodnout o jeho návrhu na nařízení ústního jednání.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že správní orgány musely v jeho věci nařídit ústní jednání. Správní orgány u stěžovatele vyvolaly legitimní očekávání, neboť v oznámení o zahájení řízení naznačily vhodnost ústního jednání ve smyslu §80 odst. 1 zákona o přestupcích. Stěžovatel proto nechápe, proč tak správní orgány nepostupovaly. Práva na ústní projednání věci se tak stěžovatel musel domáhat návrhem na nařízení ústního jednání podle §80 odst. 2 zákona o přestupcích. Stěžovatel na nařízení ústního jednání trval, protože chtěl účastnickou výpovědí prokázat svou nevinu, zpochybnit postup správních orgánů a protože se v jeho věci nemohl vyjádřit jen písemně.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Pokud nejde o otázky ústavněprávního významu, nemůže bez dalšího přehodnocovat skutkové a právní závěry orgánů veřejné moci včetně orgánů soudních. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud aplikace práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu].
7. V nynější věci je sporné, zda správní orgány musely v přestupkovém řízení nařídit ústní jednání. Je pravda, že rovněž na správní trestání (včetně nynější věci) dopadají záruky uvedené v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. To však neznamená, že požadavky z Úmluvy vyplývající (včetně požadavku na ústní projednání věci) se uplatní vždy ve shodném rozsahu na jakoukoli "trestní" věc. V důsledku autonomního výkladu pojmu "trestní obvinění" je totiž třeba rozlišovat, zda ten či onen institut tradičně spadá do oblasti trestního práva (rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 23. 11. 2006, Jussila proti Finsku, č. 73053/01, §43).
8. Právě na přestupky se trestní větev čl. 6 odst. 1 Úmluvy nepoužije v celé šíři. Není proto třeba, aby v rámci přestupkového řízení vždy proběhlo ústní jednání, pokud neexistují důvodné pochybnosti o zjištěném skutkovém stavu, který by vyžadoval provedení důkazů během ústního jednání, a pokud obviněný měl možnost se písemně vyjádřit ke všem důkazům. Požadavek ústního jednání je splněn i tehdy, pokud obviněný z přestupku má možnost se osobně hájit alespoň před správním soudem (z početné judikatury ESLP srov. k dopravním přestupkům např. rozhodnutí ze dne 17. 5. 2011, Suhadolc proti Slovinsku, č. 57655/08, část A-2-a.; shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2016, čj. 6 As 73/2016-40, body 13 až 15).
9. Správní orgány proto nemusely nařídit ústní jednání jen proto, že o to požádal stěžovatel. Stěžovatel má ústavní právo na jednání před soudem, nikoli před správním orgánem (což se promítá do §51 odst. 1 soudního řádu správního). Stěžovatel však před soudem netrval na nařízení jednání (viz bod 30 rozsudku krajského soudu), sám se tedy připravil o možnost se osobně hájit a ústně zpochybnit zjištěná skutková zjištění.
10. Stěžovatel tvrdí, že postup správních orgánů založil legitimní očekávání, že k ústnímu jednání dojde. Stěžovatel však opomíjí, že správní řízení včetně řízení přestupkového je písemné. Ústní jednání není pravidlem, ale výjimkou z procesní zásady písemnosti. Správní orgán může, ale nemusí nařídit ústní jednání (§80 odst. 1, 2 zákona o přestupcích). V průběhu řízení jistě může změnit svůj prvotní názor na potřebnost ústního jednání. Klíčové je, aby postup správního orgánu nebyl překvapivý (což nebyl, stěžovatel věděl, že správní orgán ústní jednání nakonec nenařídí, proto o ústní jednání stěžovatel požádal podle §80 odst. 2 zákona o přestupcích).
11. Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2024
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu