ECLI:CZ:US:2024:4.US.36.24.1
sp. zn. IV. ÚS 36/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) a soudců Milana Hulmáka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Denise Brožíka, zastoupeného Mgr. Liborem Michalcem, advokátem, sídlem Bezručova 184/29, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2023, č. j. 22 Cdo 882/2023-251, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. listopadu 2022, č. j. 18 Co 155/2022-217, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 24. března 2022, č. j. 11 C 29/2021-189, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, jako účastníků řízení, a Andrey Vlachové, zastoupené JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem, sídlem Harantova 511/14, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví, která podle něj porušila jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel a vedlejší účastnice jsou bývalí partneři. Vedlejší účastnice se žalobou u Okresního soudu Plzeň - jih domáhala, aby soud nařídil "střídavou péči" obou partnerů o psa plemene francouzský buldoček, jménem Robin, kterého si se stěžovatelem pořídili ještě za trvání jejich vztahu. Souběžně s podáním žaloby navrhla, aby tento režim péče o psa soud nařídil předběžným opatřením. Okresní soud návrhu na vydání předběžného opatření vyhověl a nařídil "střídavou péči" o psa. Proti vydání předběžného opatření se stěžovatel neúspěšně bránil u krajského soudu a následně i u Ústavního soudu, který jeho ústavní stížnost odmítl (usnesení ze dne 23. 6. 2021 sp. zn. II. ÚS 1517/21).
3. Okresní soud poté vedlejší účastnici vyhověl i ve věci samé a rozhodl, že oba bývalí partneři jsou povinni si, zjednodušeně řečeno, psa vždy po dvou týdnech na stanoveném místě a v přesně určeném čase předávat. Okresní soud vyšel ze dvou předpokladů, které následně nezpochybnil ani krajský soud. Zaprvé, stěžovatel a vedlejší účastnice si psa pořídili společně, pes je v jejich spoluvlastnictví. Po ukončení jejich vztahu se dohodli na střídání v péči o psa, dohodu ale stěžovatel přestal respektovat. Stěžovatel sice před okresním soudem tvrdil, že vlastnické právo k psovi převedl na babičku (zpochybnil tak svou pasivní věcnou legitimaci), to však okresní soud neuznal. Soud k tomu mimo jiné uvedl, že stěžovatel s touto argumentací (účelově) přišel teprve v průběhu řízení, původně tvrdil, že je výlučným vlastníkem on sám (shodně též v předchozí věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 1517/21). Zadruhé, okresní soud nedovodil, že by snad pes pravidelným střídáním strádal.
4. Stěžovatel se proti rozsudku okresního soudu neúspěšně odvolal. Následně podal dovolání. Nejvyšší soud však dovolání odmítl podle §241b odst. 3 a §243c odst. 1 občanského soudního řádu, protože stěžovatel nedokázal vymezit, v čem vidí přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu. Stěžovatel sice tvrdil, že soudy se v otázce jeho pasivní věcné legitimace odchýlily od ustálené judikatury. Podle Nejvyššího soudu však stěžovatel v dovolání jen polemizoval se skutkovými závěry okresního a krajského soudu. Samotnou spornou otázku nevymezil, neodkázal ani na judikaturu, od které se soudy měly odchýlit. Stěžovatel rovněž tvrdil, že rozsudky okresního a krajského soudu závisely na Nejvyšším soudě dosud neřešené otázce "střídání psa z důvodu zvláštní povahy zvířete". Nejvyšší soud to však nepovažoval za srozumitelně vymezenou právní otázku, napadené rozsudky na řešení této otázky navíc ani nezávisely.
5. V ústavní stížnosti se stěžovatel ohrazuje proti závěrům okresního a krajského soudu ohledně své pasivní věcné legitimace. Zjednodušeně řečeno tvrdí, že soudy měly k jím tvrzenému darování psa babičce přihlédnout. Stěžovatel je kvůli napadeným rozsudkům proti své vůli nucen setrvat do smrti psa ve vlastnickém vztahu k psovi a ve stanovený čas na stanoveném místě předávat psa vedlejší účastnici. Stěžovatel přitom bydlí a pracuje v Rakousku, vedlejší účastnice v P. Povinnost střídání se v péči o psa tak porušuje jeho "osobní svobodu". Rozsudky okresního a krajského soudu navíc zasáhly do vlastnického práva babičky. Oba soudy psa babičce "prakticky vyvlastnily".
6. Ústavní stížnost byla podána včas. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je podaná oprávněným navrhovatelem, přípustná je však jen zčásti.
7. Ve vztahu k argumentaci, která se týká tvrzeného porušení základních práv stěžovatelovy babičky (v řízení před obecnými soudy vystupovala jako svědkyně), není ústavní stížnost podaná oprávněným navrhovatelem [§43 odst. 1 písm. c) a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost nelze podat za někoho jiného (srov. např. usnesení ze dne 5. 9. 2023 sp. zn. III. ÚS 1168/23, bod 7, nebo ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. IV. ÚS 1477/23, bod 9).
8. Pokud jde o přípustnost ústavní stížnosti, v nynější věci Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání proto, že stěžovatel řádně nevymezil, v čem vidí přípustnost dovolání. Nejvyšší soud tedy neodmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, ale proto, že dovolání nebylo pro vady ani věcně projednatelné (a Nejvyšší soud tedy neměl prostor, aby přípustnost dovolání vůbec posoudil). Ve vztahu k rozsudkům okresního a krajského soudu tak stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je v této části nepřípustná [stanovisko pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), výrok II a body 59 a násl.].
9. Ústavní stížnost původně směřovala i formálně jen proti rozsudkům okresního a krajského soudu. Ústavní soud proto stěžovatele vyzval, aby upřesnil, zda požaduje zrušení jen těchto rozsudků nebo i usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v reakci na tuto výzvu upravil petit ústavní stížnosti tak, že požaduje zrušit též v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu. V této (zbylé) části tedy ústavní stížnost přípustná je.
10. Stěžovatel se však v odůvodnění ústavní stížnosti vymezuje jednak čistě proti rozsudkům okresního a krajského soudu (nikoli usnesení Nejvyššího soudu), jednak i věcně napadá pouze závěry obou soudů ohledně své pasivní věcné legitimace (ani okrajově se proto nedotýká otázky, zda bylo možné vzhledem ke zvláštní povaze psa jako zvířete nařídit "střídavou péči"). Pokud však dovolání neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti a tato vada nebyla včas odstraněna, pak odmítnutí dovolání nemůže představovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. opět stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I a body 25 a násl. odůvodnění, srov. též rozsudek ESLP ze dne 15. 9. 2016, Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07). Ústavní soud si z textu dovolání ověřil, že v nyní relevantní části (tedy v otázce pasivní věcné legitimace) dovolání skutečně jen obecně polemizovalo s rozsudky nižších soudů, přesně jak uvedl Nejvyšší soud.
11. K rozuzlení Robinova příběhu, byť "jen" v rovině čistě judikaturní, se nyní proto Ústavní soud nedostane.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným podle §43 odst. 1 písm. c), zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. března 2024
Zdeněk Kühn v. r.
předseda senátu