ECLI:CZ:US:2024:4.US.44.24.1
sp. zn. IV. ÚS 44/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. F., nyní Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Annou Pyciakovou, advokátkou, sídlem Pražská 617, Nová Paka, proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2023, č. j. 12 To 171/2023-90 a č. j. 12 To 172/2023-94, a usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 8. září 2023, č. j. 4 Nt 1451/2023-82, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství v Kladně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení tří rozhodnutí obecných soudů uvedených v záhlaví. Stěžovatel tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zakotvená v čl. 8 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 2 a odst. 4, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. a), čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že stěžovatel byl v květnu 2021 rozsudkem Okresního soudu v Kladně uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) a písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a přečinem vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Krajský soud v Praze v srpnu 2021 odvolání stěžovatele rozsudkem zamítl a Nejvyšší soud pak stěžovatelovo dovolání v březnu 2022 usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel pak neuspěl ani s ústavní stížností (viz usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 1676/22, kterým Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný).
3. Stěžovatel následně začal podávat návrhy na povolení obnovy řízení. Ústavní soud se nyní zabývá návrhem, který byl zamítnut usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 7. 2023, č. j. 4 Nt 1451/2023-69. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost. Krom toho po vydání tohoto usnesení uplatnil stěžovatel námitku podjatosti proti předsedovi senátu okresního soudu, kterou odůvodnil rozhodováním soudce v této trestní věci a tím, že stěžovatel podal na některé soudce Okresního soudu v Kladně trestní oznámení. O námitce podjatosti rozhodl Okresní soud v Kladně usnesením ze dne 8. 9. 2023, č. j. 4 Nt 1451/2023-82. Rovněž proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost.
4. Krajský soud v Praze nejprve rozhodl o stížnosti ve věci námitky podjatosti. Tuto stížnost zamítl usnesením ze dne 31. 10. 2023, č. j. 12 To 172/2023-94. Krajský soud upozornil, že o námitce podjatosti již přísně vzato nemusel okresní soud ani rozhodovat, protože ji stěžovatel uplatnil až po vydání rozhodnutí o návrhu na obnovu řízení. Nicméně pokud okresní soud o námitce podjatosti rozhodl, rozhodoval o stížnosti též krajský soud. Krajský soud neshledal žádné důvody, které by nestrannost předsedy senátu okresního soudu jakkoli zpochybnily.
5. Krajský soud poté stejný den usnesením č. j. 12 To 171/2023-90 zamítl stížnost proti usnesení, kterým okresní soud zamítl návrh na obnovu řízení. Krajský soud souhlasil s okresním soudem, že stěžovatel nepředložil nové skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly, ať už samy o sobě, či ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí trestního soudu.
6. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti oběma usnesením krajského soudu uvedeným v předchozích dvou bodech a proti usnesení okresního soudu, kterým nebyl předseda senátu vyloučen z rozhodování o stěžovatelově návrhu na obnovu řízení (bod 3 výše). Soudy se podle něj nezabývaly jeho návrhem na obnovu řízení s dostatečnou pečlivostí. O návrhu navíc na okresním soudě rozhodoval vyloučený soudce. Protože stěžovatel podal trestní oznámení na některé trestní soudce Okresního soudu v Kladně, měli být všichni soudci tohoto soudu vyloučeni pro podjatost. Stěžovatel navíc opakuje i nepravosti, které se staly v původním trestním řízení (které vedlo k odsuzujícímu rozsudku). Ústavní soud doplňuje, že přihlížel toliko k ústavní stížnosti tak, jak ji doplnil advokát, nikoli k původní ručně psané ústavní stížnosti sepsané samotným stěžovatelem.
7. Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně č. j. 4 Nt 1451/2023-82 a proti navazujícímu usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 12 To 172/2023-94 je nepřípustná. Ústavní stížnost má zásadně napadat konečná a pravomocná rozhodnutí ve věci samé, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná (srov. stanovisko ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, bod 26). Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce soudní řízení nekončí. Stěžovatel má nadále k dispozici procesní prostředky ochrany proti rozhodnutí ve věci samé, pomocí kterých se může bránit tomu, že ve věci podle něj rozhodoval vyloučený soudce (srov. body 28 a 31 stanoviska, proto se této otázce Ústavní soud zpravidla věnuje až při přezkumu rozhodnutí, kterým se řízení končí, k tomu viz bod 10 níže). Ústavní stížnost proti usnesení, kterým soud nevyloučil soudce z projednání a rozhodnutí věci, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je tedy nepřípustná (bod 32 stanoviska, s odkazem na §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
8. Ve zbytku je pak ústavní stížnost přípustná, byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Stěžovatel je řádně zastoupen (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona).
9. Stěžovatelovy argumenty z větší části míří proti údajným pochybením, která se stala v trestním řízení a vedla k odsuzujícímu rozsudku. Tím se argumenty ústavní stížnosti míjí s předmětem nynějšího řízení, kterým je napadení nikoli odsuzujícího rozsudku, ale usnesení, kterými obecné soudy zamítly návrh na obnovu řízení. Účelem řízení o povolení obnovy není opětovné přezkoumání zákonnosti, popř. odůvodněnosti původního rozhodnutí. Obnova řízení je naopak založena na tom, že najevo vyjdou skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé (§278 odst. 1 trestního řádu). Takové skutečnosti však stěžovatel nenavrhl, což krajský soud dostatečným způsobem vysvětlil (viz bod 8 usnesení krajského soudu). Úvahy krajského soudu nevykazují žádné znaky porušení základních práv stěžovatele [srov. k tomu obecně např. nález ze dne 24. 2. 2009 sp. zn. I. ÚS 2517/08 (N 34/52 SbNU 343), bod 41].
10. Z ničeho neplyne ani jakákoli indicie, že by snad ve věci obnovy řízení rozhodoval u okresního soudu vyloučený soudce. Jak Ústavní soud již v minulosti uvedl, garance proti rozhodování podjatým soudcem patří mezi základní složky práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Subjektivní přesvědčení stěžovatele o podjatosti nepostačuje, není-li podpořeno konkrétní skutečností způsobilou objektivně vyvolat pochybnost o nepodjatosti [nález ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. I. ÚS 167/94 (N 127/6 SbNU 429)]. Z povahy věci tak musí jít o skutečnost velmi závažnou. Může jí být např. flagrantní porušení presumpce neviny výslovným vyjádřením přesvědčení soudce, že se obviněný dopustil trestného činu, pro nějž je teprve vedeno trestní stíhání [nález ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517)] či pokud dotyčný soudce sám podá na obviněného či jinou stranu řízení trestní oznámení [nález ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15 (N 15/80 SbNU 191)]. Naopak pokud takovou "aktivitu" projeví strana řízení a podá na soudce či jeho kolegy trestní oznámení, nelze to obvykle za důvod pro vyloučení soudce považovat; při jiném výkladu by to totiž vedlo ke snadné eliminaci zákonného soudce z rozhodování případu.
11. Ústavní soud tedy žádné porušení ústavně chráněných práv v této věci neshledal. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu