ECLI:CZ:US:2024:4.US.58.24.1
sp. zn. IV. ÚS 58/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené JUDr. Bc. Ladislavem Veselým, advokátem, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. listopadu 2023, sp. zn. 7 To 80/2023, a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 8. září 2023, č. j. VZV 34/2018-5495, za účasti Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení Vrchního soudu v Praze a Vrchního státního zastupitelství v Praze. Tvrdí, že obě rozhodnutí porušila její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin plyne, že se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení vrchního státního zastupitelství o změně důvodu zajištění peněžních prostředků v celkové výši bezmála 2 750 000 korun [§77b odst. 3 trestního řádu]. Tuto částku původně zajistil orgán činný v trestním řízení v červnu 2018 jako věc důležitou pro trestní řízení proti stěžovatelce, konkrétně pro důkazní účely (coby úplatek). Vrchní státní zastupitelství v září 2023 změnilo důvod zajištění a nově peněžní částku zajistilo podle §358b odst. 1 trestního řádu pro účely zajištění výkonu zabrání části majetku. Vrchní soud v Praze pak zamítl stížnost stěžovatelky proti usnesení vrchního státního zastupitelství.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle rekapituluje průběh dosavadních řízení. Tvrdí, že rozhodnutí o změně důvodu zajištění peněžních prostředků nemá zákonný podklad, bylo vydáno nepříslušným orgánem a je svévolné. Peněžní prostředky byly původně v roce 2018 odňaty při domovní prohlídce u stěžovatelky podle §78 a §79 trestního řádu. Policejní orgán tehdy dospěl k závěru, že hotovost může sloužit pro důkazní účely v trestním řízení. Stěžovatelka předně kritizuje, že v roce 2018 nebylo vydáno rozhodnutí o zajištění věci podle §79c odst. 5 trestního řádu do 96 hodin od odnětí věci. Pokud ale nebylo vydáno toto původní rozhodnutí, nepřichází do úvahy rozhodnutí o změně důvodů zajištění podle §77b odst. 3 trestního řádu.
4. Zadruhé, stěžovatelka kritizuje, že rozhodnutí vydalo státní zastupitelství v okamžiku, kdy bylo již přípravné řízení ukončeno, a věc se dostala do fáze řízení před soudem. Právě tuto námitku stěžovatelka uplatnila před vrchním soudem, ten ale zvolil neústavní výklad a dospěl k závěru, že odnětí peněžních prostředků se nevztahuje ke skutku, který mezitím již byl soudně uzavřen, ale ke všem trestním řízením probíhajícím proti stěžovatelce. V letech 2019 a 2020 byla totiž proti stěžovatelce zahájena další trestní řízení. S tím stěžovatelka nesouhlasí, nelze přece použít zajištěné prostředky pro jakékoli trestní řízení, které se proti stěžovatelce vede. Zajištění se vztahuje k trestnímu řízení ve věci zadávání veřejných zakázek na úklidové služby v Nemocnici Na Bulovce. Právě osud tohoto trestního řízení je pro zajištění rozhodující a právě toto trestní řízení již pravomocně skončilo (uzavřením dohody o vině a trestu). Stěžovatelka také kritizuje stručnost odůvodnění usnesení vrchního soudu.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka kritizuje stručnost rozhodnutí vrchního soudu. Pomíjí však, že sama stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí vrchního státního zastupitelství byla stručná, jen na dvou stranách, a samotná stížnostní argumentace byla jen ve dvou stručných odstavcích na druhé straně stížnosti. Stěžovatelka argumentovala toliko nepříslušností státního zastupitelství k rozhodování, neboť její trestní věc se již dostala k soudu. Pak je ale délka a podoba argumentace vrchního soudu přiměřená délce a podobě stížnosti.
7. S tím souvisí druhá úvodní poznámka. Není možné, aby si stěžovatelé svá práva dostatečně nestřežili v řízení před obecnými soudy nebo jinými orgány veřejné moci, a se zcela novými námitkami přišli teprve v ústavní stížnosti.
8. Stěžovatelka ve stížnosti vrchnímu soudu především vůbec netvrdila, že snad orgán činný v trestním řízení nevydal rozhodnutí o zajištění věci podle §79c odst. 5 trestního řádu do 96 hodin od odnětí věci. Proto se touto otázkou nyní nemůže zabývat ani Ústavní soud. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se totiž uplatní nejen při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky v ní uplatněné [nález ze dne 11. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 4022/17 (N 110/89 SbNU 631), bod 22]. Materiálně nepřípustná je proto námitka v ústavní stížnosti, která nebyla uplatněna v předcházejícím řízení způsobem, který by umožnil soudu ji obsahově posoudit, byť jejímu uplatnění nic nebránilo (více k tomu nález ze dne 2. 8. 2022 sp. zn. III. ÚS 377/20).
9. Stěžovatelka před vrchním soudem jen stručně uvedla, že státní zastupitelství již není příslušné k rozhodnutí o změně důvodů zajištění podle §77b odst. 3 trestního řádu, neboť řízení, pro které byly peněžní prostředky zajištěny, se dostalo do stádia řízení před soudem. Tuto námitku pak detailně rozvedla v ústavní stížnosti a jen k této námitce se nyní může Ústavní soud vyjádřit.
10. Ústavní soud opakovaně vysvětlil, že do neskončeného trestního řízení v zásadě nezasahuje. Ústavní soud se z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem libovůle orgánů činných v trestním řízení. Maximální zdrženlivost Ústavní soud zachovává i ve vztahu k rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve věci dočasného zajištění majetku obviněného. Je totiž primárně na orgánech činných v trestním řízení, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je zajištění opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do takto vymezené pravomoci orgánů činných v trestním řízení, pokud jejich postupem nedošlo k porušení základních práv a svobod [srov. např. nález ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 2209/15 (N 17/88 SbNU 235) bod 32].
11. Ústavní soud již formuloval určité požadavky, které mají respektovat orgány činné v trestním řízení při rozhodování o použití majetkových zajišťovacích institutů. Jejich rozhodnutí musí mít zákonný podklad, musí být vydána příslušným orgánem, nemohou být projevem svévole a musí být řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněna [srov. např. nálezy ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13 (N 206/71 SbNU 429) či ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13 (N 63/73 SbNU 209)].
12. Zákonný základ rozhodnutí státního zastupitelství bezesporu mělo, a to v §77b odst. 3 trestního řádu, podle něhož důvody zajištění lze v průběhu trestního řízení změnit usnesením, proti kterému je přípustná stížnost.
13. Ústavní soud pak nemá důvod zpochybnit ústavnost závěrů vrchního státního zastupitelství i vrchního soudu, podle nichž zajištění peněžních prostředků slouží nejen účelům trestního řízení proti stěžovatelce pro zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě [§256 odst. 1, 2 písm. a), c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník] v souvislosti se zadávacím řízením na veřejnou zakázku zajištění úklidu v Nemocnici na Bulovce (tato věc pravomocně skončila rozsudkem, který potvrdil dohodu o vině a trestu), ale též v souvisejících trestních věcech, které se všechny týkají jiných veřejných zakázek ve stejné nemocnici. Konkrétně jde o další stíhání stěžovatelky pro stejné zločiny ve věcech dalších veřejných zakázek v Nemocnici na Bulovce a s tím související přečiny přijetí úplatku (§331 trestního zákoníku), podplácení (§332 trestního zákoníku) a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti (§216 odst. 2 trestního zákoníku).
14. Ústavní soud neshledal neústavním závěr vrchního soudu, podle něhož peněžní prostředky byly zajištěny pro účely trestního řízení proti stěžovatelce, nehledě na to, že se tak stalo v době, kdy trestní řízení bylo vedeno jen pro skutek týkající se veřejné zakázky na úklidové služby. Zajištěné prostředky tak podle vrchního soudu nesledují osud každého jednotlivého skutku zvlášť, ale sledují osud celého trestního řízení (které, jak zdůrazňuje Ústavní soud, se vesměs týká trestné činnosti s veřejnými zakázkami ve stejné nemocnici).
15. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu