ECLI:CZ:US:2024:4.US.64.24.1
sp. zn. IV. ÚS 64/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ivana Holuba, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, sídlem Konzumní 643/10, Praha 9, proti výroku II. a části výroku I. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2023, č. j. 24 Co 170/2023-349, kterou potvrdil výrok IV. usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. dubna 2023, č. j. 20 D 536/2020-285, a proti výroku IV. usnesení Okresního soudu Praha - západ ze dne 6. dubna 2023, č. j. 20 D 536/2020-285, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - západ, jako účastníků řízení, a Ing. Jiřího Holuba, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů, a to jen ve výrocích ohledně náhrady nákladů řízení. Tvrdí, že oba soudy porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že v červnu 2020 zemřela matka stěžovatele. Okresní soud Praha - západ nejprve řízení o pozůstalosti zastavil, neboť zůstavitelka zanechala jen majetek nepatrné hodnoty. Majetek byl vydán vedlejšímu účastníkovi (bratrovi stěžovatele), neboť se postaral o pohřeb (§154 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních). Stěžovatel se neúspěšně pokusil o obnovu řízení o pozůstalosti, poté podal návrh na dodatečné projednání dědictví. V něm tvrdil existenci dalšího majetku zůstavitelky nad rámec toho, co zjistil okresní soud v původním řízení. Okresní soud následně zahrnul do aktiv pozůstalosti částku na účtu u banky (více než 1,8 mil. korun), o které vedlejší účastník marně tvrdil, že mu je matka darovala, a proto mu patří. Protože se oba dědici na způsobu vypořádání pozůstalosti nedohodli, potvrdil jim okresní soud nabytí dědictví podle jejich dědických podílů ze zákona, tj. každému jednu polovinu. Okresní soud pak výrokem IV. rozhodl, že žádný z účastníků řízení (tedy ani stěžovatel, ani jeho bratr) nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatel se proti usnesení okresního soudu odvolal. Domáhal se, aby mu krajský soud jako soud odvolací přiznal veškerá zjištěná aktiva pozůstalosti. Podle stěžovatele je třeba v jeho prospěch započíst dar, který zůstavitelka poskytla v posledních třech letech před smrtí druhému synovi, vedlejšímu účastníkovi. Současně se stěžovatel domáhal změny nákladového výroku, poukazoval na mimořádné okolnosti případu, kdy musel uplatňovat svá práva kvůli jednání bratra. Krajský soud však stěžovateli nevyhověl, napadené usnesení okresního soudu potvrdil (výrok I.) a žádnému z účastníků nepřiznal ani náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
4. Stěžovatel ústavní stížností napadá výrok IV. usnesení okresního soudu o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, výrok I. usnesení krajského soudu v tom rozsahu, ve kterém potvrdil výrok IV. usnesení okresního soudu a výrok II., kterým krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení. Stěžovatel nejprve obsáhle rekapituluje průběh dosavadních řízení. Shrnuje mnohá příkoří, která mu v této věci údajně způsobil vedlejší účastník. Právě jen kvůli němu se musel bránit návrhem v řízení, které je popsáno v bodě 2. výše. Nebýt protiprávního jednání bratra, který majetek v pozůstalosti zatajoval, nemusel stěžovatel žádné řízení vůbec zahajovat. Bratr jednal nepoctivě, porušil dobré mravy a jednal "vysloveně protiprávně". Soudy však tyto skutečnosti nezohlednily a stěžovateli nepřiznaly náhradu nákladů řízení.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona).
6. Ústavní soud zpravidla přistupuje k problematice rozhodování o nákladech řízení zdrženlivě. Je totiž zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny ani Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod se výslovně nezmiňuje o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě. Právo na náhradu nákladů má tudíž obvykle pouze zákonný, nikoli však ústavní rozměr. To neplatí pouze tehdy, pokud by se obecné soudy dopustily procesního excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení zákona, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti [nález ze dne 17. 4. 2019 sp. zn. II. ÚS 2632/18 (N 65/93 SbNU 301), bod 19].
7. Podle §128 zákona o zvláštních řízeních soudních soud v řízení o pozůstalosti přizná účastníku náhradu nákladů řízení potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva zcela nebo zčásti proti ostatním účastníkům nebo některým z nich, odůvodňují-li to okolnosti případu nebo jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Stěžovatel v ústavní stížnosti přehlíží, že výklad jednotlivých zákonných ustanovení náleží především obecným soudům. Z ústavněprávního pohledu je podstatné, že se oba obecné soudy, především pak krajský soud, řádně zabývaly výkladem §128 zákona o zvláštních řízeních soudních. Krajský soud vysvětlil, že tzv. "beznávrhová řízení jsou řízeními nespornými", v nichž nelze hovořit v pravém slova smyslu o úspěchu či neúspěchu ve věci. V tomto řízení zásadně platí, že si každý z účastníků hradí sám náklady, které mu vzniknou. Proto výsledek pozůstalostního řízení nelze hodnotit stejnými měřítky jako výsledek řízení sporného, jak se domáhal stěžovatel.
8. Ústavní soud již v minulosti uvedl, že v pozůstalostním řízení se náklady přiznávají pouze výjimečně, a to v odůvodněných případech. Z toho plyne, že posouzení těchto zvláštních okolností náleží především soudům obecným. Použití §128 zákona o zvláštních řízeních soudních je v zásadě věcí obecných soudů, neboť právě jim náleží posouzení důvodů hodných zvláštního zřetele (shodně usnesení ze dne 5. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 3445/20, část III).
9. Ústavní soud rovněž dovodil, že požadavek řádného odůvodnění soudních rozhodnutí ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se uplatní ve vztahu k soudním rozhodnutím obecně, rozhodnutí o nákladech řízení nevyjímaje [viz nález ze dne 10. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 3050/17 (N 6/88 SbNU 85), body 23 až 25]. V nynější věci je odůvodnění krajského soudu k tomuto problému dostatečné. Krajský soud v napadeném usnesení nejprve obecně rozebral výklad §128 zákona o zvláštních řízeních soudních. Poté zdůraznil, že v nynější věci nenastaly žádné "zcela konkrétní skutečnosti", které by odůvodnily, aby soud stěžovateli či jeho bratrovi přiznal náklady řízení (více k tomu bod 34 usnesení krajského soudu).
10. Stěžovatel nesouhlasí s hodnocením krajského soudu a domnívá se, že v jeho věci takové mimořádné okolnosti jsou. Není však úkolem Ústavního soudu, aby do této oblasti vstupoval a volně přehodnocoval každé rozhodnutí civilního soudu o náhradě nákladů řízení.
11. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu