ECLI:CZ:US:2009:1.US.106.09.1
sp. zn. I. ÚS 106/09
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. J. Ř., zastoupeného Mgr. Kamilou Petrusovou, advokátkou se sídlem Rumunská 1, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 4. 11. 2008, č. j. 54 Co 4/2008-666, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení výroku ad II. a ad III. shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě (dále také "odvolací soud"). Usnesením odvolacího soudu byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Jihlavě (dále také "soud prvního stupně") ze dne 27. 2. 2008, č. j. 5 C 445/2003-625, kterým zamítl žalobu žalobkyně na zaplacení výživného ve výši 342 580,- Kč, a řízení bylo zastaveno (výrok I.). Odvolací soud rovněž rozhodl, že se účastníkům nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.) a stejně tak že se nepřiznává náhrada nákladů řízení České republice - Okresnímu soudu v Jihlavě (výrok III.). Stěžovatel tvrdí, že postupem obecného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel v ústavní stížnosti popsal dosavadní průběh řízení, v němž se žalobkyně domáhala poskytnutí uvedeného výživného.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti stěžovatele, rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyně S. Ř., o výživném manželky ve výši 342 580,- Kč. Soud prvního stupně dále rozhodl, že žalobkyně je povinna uhradit žalovanému náklady řízení ve výši 135 132,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání, v němž mimo jiné namítala nesprávné hodnocení skutkového stavu a zpochybňovala důvěryhodnost provedených důkazů, zejména výslechu svědků. V průběhu odvolacího řízení však žalobkyně vzala žalobu zpět, s čímž stěžovatel jako žalovaný vyslovil souhlas. Odvolací soud tedy v souladu s ustanovením §222a odst. 1 o. s. ř. zrušil napadený rozsudek a řízení zastavil. Ústavní stížností napadeným usnesením dále rozhodl tak, že se účastníkům náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává a stejně tak se nepřiznává náhrada nákladů řízení České republice - Okresnímu soudu v Jihlavě.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že výrok ad II. napadeného usnesení je formulován nesprávně, neboť nemá znít "Účastníkům se náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává", nýbrž "Žalobci (žalovanému) se vůči žalovanému (žalobci) nepřiznává náhrada nákladů řízení."
Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že ustanovení §150 o. s. ř. je institutem "naprosto výjimečným" a soudy by jej měly aplikovat teprve poté, co si skutečně ověří a zjistí, zda existují důvody hodné zvláštního zřetele, přičemž je rovněž nutné rozhodnutí o nepřiznání nákladů řízení odůvodnit. Odvolací soud však dle stěžovatele uvedené rozhodnutí odůvodnil jen krátce a neurčitě tvrzením, že "v podstatě v průběhu odvolacího řízení obě účastnické strany dospěly k smírnému vyřešení nejen této právní věci, ale došlo i k narovnání i v dalších sporných řízeních mezi účastníky, a tím snad k uklidnění jejich vzájemných osobních vztahů", přičemž stěžovat tvrdí, že uvedená věc neskončila uzavřením smíru a stejně tak že soud vůbec nezkoumal, který z účastníků má podíl na současném stavu věci a jak se každý z účastníků zapříčinil o vznik tohoto sporu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na porušení svého práva na spravedlivý proces, zejména práva na přiznání nákladů řízení. Jako podstatné označuje skutečnosti, že žalobkyně mohla žalobu vzít zpět mnohem dříve, zejména před vyhlášením rozhodnutí soudu prvního stupně. Celkový postoj žalobkyně se odrazil v nákladech stěžovatele na právní zastoupení a skutečnostech, že byl nucen "čelit jejím nepravdivým tvrzením prostřednictvím převážně svědeckých výpovědí a listinných důkazů." Dalším důsledkem probíhajícího řízení měl být rovněž dopad na jeho psychiku, v důsledku čeho nebyl schopen v určitém období vykonávat své lékařské povolání. Napadené rozhodnutí pak označuje za "absurdní za situace, kdy jako žalovaný v řízení před soudem prvního stupně uspěl a žalobkyně poté, co se proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolala, bere žalobu u odvolacího jednání zpět a navrhuje, aby odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení." Žalobkyně navíc měla soudu sdělovat nepravdivé údaje o své finanční situaci. Stěžovatel tak nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že zde jsou důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů celého řízení.
V ústavní stížnosti nakonec stěžovatel uvádí, že povinností soudu je dát účastníkům řízení před svým rozhodnutím najevo, jakým způsobem chce o nákladech řízení rozhodnout. Dle stěžovatele z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že projevem práva na spravedlivý proces je "povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost má být naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání." Dle stěžovatele je tak povinností soudu vytvořit prostor k tomu, aby se účastníci řízení mohli vyjádřit k případné aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., což však odvolací soud v odvolacím řízení neměl učinit, s čímž souvisí i nepředvídatelnost rozhodnutí.
Dle stěžovatele nebyla dodržena zásada upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, z níž vyplývá, že "výrok o nákladech řízení musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna."
S ohledem na uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení ve výroku ad II a ad III zrušil.
Relevantní znění příslušného ustanovení Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z předložených rozhodnutí obecných soudů a vyžádaného spisu bylo zjištěno, že dne 18. 8. 2003 žalobkyně u Okresního soudu v Jihlavě podala žalobu o výživném manželky, kterou se domáhala přiznání výživného vůči stěžovateli. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 7. 10. 2004, č. j. 5 C 445/2003-187, bylo rozhodnuto, že stěžovatel jako žalovaný je povinen platit žalobkyni výživné ve výši 15 000,- Kč měsíčně a uhradit žalobkyni náklady řízení ve výši 46 985, 50 Kč. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal odvolání. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 5. 2005, č. j. 13 Co 39/2005, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 27. 2. 2008, č. j. 5 C 445/2003-625, byla zamítnuta žaloba žalobkyně o výživném manželky ve výši 342 580,- Kč, a to zejména z důvodu, že přiznání výživného by bylo v rozporu s dobrými mravy. Proti tomuto rozsudku žalobkyně podala odvolání ke Krajskému soudu v Brně. V odvolání poukázala zejména na nesprávné právní hodnocení skutkového stavu a zpochybnila důvěryhodnost provedených důkazů, zejména výslechu svědků. Stěžovatel v roce 2007 současně podal dvě žaloby proti žalobkyni Simoně Řičánkové, mimo jiné o vydání bezdůvodného obohacení. Řízení ve věci byla vedena u Městského soudu v Brně, sp. zn. 15 C 200/2007 a 63 C 242/2007.
Dne 4. 11. 2008 u odvolacího soudu proběhlo jednání, na nějž se žalobkyně i stěžovatel jako žalovaný osobně dostavili. Žalobkyně zopakovala důvody podání odvolání a opětovně předložila svůj návrh na smírné vyřešení věci, kdy byla ochotna spokojit se s částkou 50 000,- Kč. Na výzvu předsedy senátu k vyjádření navrhla zástupkyně stěžovatele jako žalovaného možnost porady. Jednání bylo přerušeno za účelem případného uzavření smíru po poradě mezi účastníky. Po tomto přerušení zástupkyně žalobkyně prohlásila, že účastníci řízení se dohodli na řešení sporu tak, že žalobkyně vezme žalobu zpět, "kdy si účastníci řízení ponesou své vlastní náklady", stěžovatel se dále zavázal, že vezme ústně do protokolu zpět své výše uvedené žaloby, které vedl proti žalobkyni u Městského soudu v Brně, což posléze učinil a s čímž žalobkyně vyslovila souhlas. Poté zástupkyně stěžovatele jako žalovaného uvedla, že "žalovaný souhlasí se zpětvzetím žaloby v této věci a rozhodnutí o nákladech řízení ponechává na úvaze soudu."
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě tak ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 4. 11. 2008, č. j. 54 Co 4/2008-666 rozhodl tak, že se rozsudek soudu prvního stupně zrušuje a řízení se zastavuje. O nákladech řízení rozhodl tak, že se účastníkům náhrada nákladů řízení před soudy obou stupňů nepřiznává, a stejně tak nepřiznal náhradu nákladů řízení České republice - Okresnímu soudu v Jihlavě.
III.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a soudním spisem Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení výroků ad II. a ad III. napadeného usnesení je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody.
Právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod by bylo porušeno, pokud by komukoliv byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný. K takové situaci v posuzované věci nedošlo.
K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod.
K námitce stěžovatele, že uvedené řízení neskončilo uzavřením smíru, Ústavní soud uvádí, že je rozdíl mezi pojmy "smírné vyřešení věci", jak je ve svém odůvodnění užívá odvolací soud, a pojmem "soudní smír". Jednou z povinností obecných soudů je vést strany ke smírnému vyřešení sporu. Zpětvzetí návrhu je dispoziční úkon účastníka řízení, žalobce, který dle současné platné úpravy může učinit i v řízení odvolacím. Postavení žalovaného však při tomto procesním úkonu není nijak nerovné, neboť jak v případě zpětvzetí návrhu v řízení před soudem prvního stupně, tak i řízení odvolacím, disponuje právem s tímto zpětvzetím nesouhlasit, jestliže pro to má vážný důvod. Mezi tyto důvody lze mimo jiné zařadit důvody procesně ekonomické. Stěžovatel však se zpětvzetím žaloby výslovně souhlasil. Na základě tohoto zpětvzetí je povinností odvolacího soudu napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a řízení zastavit. V případě zastavení řízení nemá žádný z účastníků řízení právo na náhradu nákladů řízení. Připuštěním výjimky z tohoto pravidla je možnost soudu přiznat náhradu nákladů řízení vůči účastníku, který zastavení řízení zavinil. Zavinění je nutno spatřovat výlučně v rovině procesní. Jestliže byla vzata zpět žaloba, která byla podána důvodně, nejde o zavinění zastavení řízení ze strany žalobce. V průběhu odvolacího řízení se stěžovatel ke zpětvzetí žaloby nestavěl negativně, rozhodnutí o nákladech řízení navíc výslovně ponechal na úvaze soudu.
Jestliže odvolací soud zmíněnou otázku posoudil odlišně od stěžovatelova přesvědčení a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, jde o právní závěr nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.
K námitce stěžovatele, že formulace výroku odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení není správná, Ústavní soud uvádí, že povinností soudu je formulovat výrok, který je přesný, určitý a srozumitelný. Ani v tomto bodě tak Ústavní soudu neshledal žádné porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2009
František Duchoň
předseda senátu