ECLI:CZ:NSS:2009:1.AFS.26.2009:109
sp. zn. 1 Afs 26/2009 - 109
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: TIPGAMES a. s.,
se sídlem Václavské nám. 56/802, Praha 1, zastoupené JUDr. Danou Kořínkovou, Ph.D., LL.M.,
advokátkou se sídlem Peckova 9, Praha 8, proti žalovanému: Finanční ředitelství
pro hl. m. Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1, o žalobách proti rozhodnutím žalovaného
ze dne 15. 6. 2007, čj. 9745/07-1300-102687, ze dne 13. 6. 2007, čj. 9749/07-1300-102687,
ze dne 19. 6. 2007, čj. 10095/07-1300-102687, ze dne 15. 2. 2008, čj. 2078/08-1300-102687,
čj. 2077/08-1300-102687, čj. 2075/08-1300-102687, čj. 2074/08-1300-102687 a ze dne
7. 3. 2007, čj. 3563/07-1300-102687 a čj. 3559/07-1300-102687, v řízení o kasačních stížnostech
žalobkyně proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2008, čj. 5 Ca 225/2007 - 60,
ze dne 23. 10. 2008, čj. 11 Ca 160/2008 - 140, ze dne 19. 11. 2008, čj. 9 Ca 158/2007 - 56
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 26/2009,
sp. zn. 1 Afs 42/2009 a sp. zn. 1 Afs 48/2009 se s p o j u j í ke společnému
projednání. Nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 26/2009.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutími žalovaného bylo rozhodováno o odvoláních žalobkyně proti platebním
výměrům na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců září, říjen a listopad 2006,
květen, červen, červenec a srpen 2007, duben a květen 2006, vydaným Finančním úřadem
pro Prahu 1, jimiž byl žalobkyni přiznán nárok na nadměrný odpočet v nižších částkách
než uplatňovala v daňovém přiznání, popř. byla uložena povinnost k zaplacení této daně.
[2] Proti rozhodnutím žalovaného podala žalobkyně žaloby k Městskému soudu v Praze,
v nichž především namítala, že tato rozhodnutí byla vydána v důsledku odlišného právního
názoru finančních orgánů na právní úpravu danou zákonem o DPH v souvislosti s přijetím
zákona č. 109/2006 Sb. Tímto zákonem bylo z §113 zákona o DPH vypuštěno písm. b),
které původně omezilo platnost §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona o DPH jen
do 31. 12. 2004. Zákonem č. 109/2006 Sb. tak dle názoru žalobkyně byla do zákona o DPH
vrácena ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10. V nich je zakotvena jiná právní úprava
než v §51 odst. 1 písm. j) zákona o DPH, neboť oproti tomuto ustanovení zakládají nárok
na odpočet daně. V případě, že v zákoně o DPH existují dvě ustanovení upravující stanovení
nároku na nadměrný odpočet dvěma různými způsoby, měl správce daně zvolit úpravu
pro žalobkyni jako poplatníka daně nejméně zatěžující a výhodnější. Žalobkyně dále namítala,
že §113 písm. b) zákona o DPH řešil otázku pozbytí platnosti uvedených ustanovení a nikoli
jejich zrušení, a tedy úplné vypuštění z cit. zákona. Následkem pozbytí platnosti je pouze situace,
za níž se ustanovení stane právně nezávazným a nevymahatelným, nikoli však zrušení či zánik
tohoto ustanovení, tj. jeho vypuštění z právního řádu. Žalobkyně rovněž odkázala na nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02, který se zabýval derogací derogačního ustanovení,
a tím i „rehabilitací“ původního ustanovení.
[3] Městský soud v Praze žaloby zamítl a v odůvodnění svých rozsudků zejména uvedl
následující. V dané věci posouzení zákonnosti napadených odvolacích rozhodnutí i platebních
výměrů záviselo toliko na vyřešení právní otázky existence, platnosti a aplikace §68 odst. 10
zákona o DPH v období uplatnění nárokovaných odpočtů DPH, tedy za období od září 2006.
Dle tohoto ustanovení by žalobkyně jako provozovatelka ostatních loterií a her byla osvobozena
od DPH s nárokem na odpočet. Rozhodujícím proto bylo, zda se ustanovení §51 odst. 1 písm. i)
a §68 odst. 10 cit. zákona stala po 1. 4. 2006 znovu platnou a účinnou součástí tohoto zákona,
a to v důsledku novely provedené zákonem č. 109/2006 Sb., kterým bylo zrušeno ustanovení
zákona o DPH, jímž byla platnost citovaných ustanovení omezena do 31. 12. 2004.
[4] V období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2004 byl platnou a účinnou součástí zákona o DPH
i §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10. Podle prvního z nich bylo při splnění podmínek
stanovených §52 až 62 téhož zákona od DPH bez nároku na odpočet daně osvobozeno
provozování některých loterií a her (konkrétně specifikovaných). Současně zákon v §68 odst. 10
stanovil, že provozování ostatních loterií a her je osvobozeno od DPH s nárokem na odpočet.
Takto platila právní úprava do 31. 12. 2004, neboť podle §113 písm. b) zákona o DPH výše
uvedená ustanovení pozbývají platnosti dnem 31. 12. 2004. Součástí cit. zákona byl i §51 odst. 1
písm. j), podle něhož je bez nároku na odpočet daně osvobozeno provozování loterií a her.
Ve vztahu k tomuto ustanovení platilo přechodné ustanovení §113 písm. a) zákona o DPH,
podle něhož cit. ustanovení nabývá účinnosti 1. 1. 2005.
[5] Dne 14. 3. 2006 byl přijat zákon č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony
v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách. Tento zákon mění i zákon o DPH
v ustanovení §113, v němž se na konci písm. a) čárka nahrazuje tečkou, písm. b) se zrušuje
a zároveň se zrušuje označení písm. a). Z článku XXI tohoto zákona vyplývá, že uvedená novela
nabyla účinnosti, pokud jde o ustanovení §113 zákona o DPH, dne 1. 4. 2006.
[6] Ustanovení §113 zákona o DPH tak po 1. 4. 2006 již úpravu týkající se účinnosti §51
odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 neobsahuje a zní tak, že zákon nabývá účinnosti dnem vstupu
smlouvy o přistoupení České republiky k Evropské unii v platnost, s výjimkou ustanovení §23
odst. 3, §73 odst. 3 věty poslední a §51 odst. 1 písm. j), která nabývají účinnosti dnem 1. 1. 2005.
Z těchto skutečností přitom žalobkyně a žalovaný vyvozují zcela protichůdné závěry.
[7] Posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žaloby se dle městského soudu zúžilo
na posouzení jediné základní otázky. Tou je, zda ustanovení právního předpisu, o němž bylo
stanoveno, že ke konkrétnímu dni pozbývá platnosti, tento den prokazatelně nastal a ustanovení
platnosti pozbylo, může znovu nabýt platnosti a účinnosti tím, že ustanovení, na jehož základě
dříve platnosti pozbylo, bylo následně jiným právním předpisem zrušeno. Městský soud dospěl
k závěru, že v tomto případě neplatné ustanovení nemůže znovu nabýt platnosti a účinnosti tím,
že následně dojde ke zrušení ustanovení, které pozbytí platnosti upravovalo. Jelikož soud dospěl
k závěru, že k obnovení platnosti a účinnosti předmětných ustanovení zákona o DPH nedošlo,
nepovažoval za důvodně ani námitky žalobkyně týkající se aplikace pro ni výhodnější právní
úpravy, neboť souběh dvojí úpravy nenastal.
II.
Stručné shrnutí argumentů uplatněných v kasačních stížnostech
[8] Proti rozsudkům městského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační
stížnosti, v nichž výslovně uplatnila především důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasačních stížnostech dále podrobně popsala průběh správních řízení, obsah
jednotlivých rozhodnutí, jakož i průběh a výsledek řízení před městským soudem.
[9] Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem soudu, že derogací derogačního ustanovení
§113 písm. b) zákona o DPH nemohlo dojít k navrácení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10
do zákona o DPH. Podle jejího názoru opětovné vyhlášení právního předpisu
nebo jeho jednotlivého ustanovení, které byly předtím zrušeny derogačním ustanovením,
ve Sbírce zákonů není nutné v případě, že dojde ke zrušení předmětného derogačního
ustanovení, které takový právní předpis nebo jeho jednotlivé ustanovení zrušilo. Stěžovatelka
zároveň opětovně poukázala na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 278/2004 Sb.,
jímž byla ke dni 31. 12. 2004 zrušena část druhá čl. II. zákona č. 229/2001 Sb., která ke dni
30. 6. 2001 zrušila §879c, 879d a 879e občanského zákoníku. Počínaje 1. 1. 2005 došlo
k rehabilitaci stavu, který byl založen těmito ustanoveními občanského zákoníku, aniž by součástí
uveřejněného nálezu byl i obsah předmětných ustanovení.
[10] Stejný důsledek by dle názoru žalobkyně mělo mít i zrušení §113 písm. b) zákona
o DPH. Právní názor městského soudu tak nemá oporu v zákoně ani v judikatuře Ústavního
soudu. Na podporu správnosti svého výkladu stěžovatelka odkázala též na text zákona o DPH,
který je obsažen v systému právních informací ASPI, jež je nejuznávanějším odborníky
aktualizovaným systémem právních předpisů, literatury a soudních rozhodnutí. V něm je zastáván
názor shodný s názorem stěžovatelčiným, neboť jsou v něm od 1. 4. 2006 předmětná ustanovení
vedena jako znovu platná.
[11] Dle názoru stěžovatelky není z hlediska důsledků zrušení derogačního ustanovení
rozhodné, zda k takovému zrušení došlo na základě rozhodnutí Parlamentu ČR nebo Ústavního
soudu ČR. Obojí má shodné důsledky bez ohledu na to, zda bylo takové zrušení provedeno
zákonodárným sborem v rámci legislativního procesu nebo Ústavním soudem v rámci výkonu
jeho pravomoci jako tzv. negativního zákonodárce. Městský soud při výkladu podobnosti
uvedených pravomocí překročil svou vlastní pravomoc, neboť se dopustil výkladu Ústavy ČR,
k němuž je oprávněn ve smyslu jejího čl. 83 pouze Ústavní soud ČR jako orgán ochrany
ústavnosti.
[12] Vadu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. v rozsudcích městského soudu stěžovatelka
spatřuje v tom, že soud nedostatečně odůvodnil své závěry ohledně (ne)podobnosti postupu
zákonodárce s postupem Ústavního soudu, pokud rozhoduje o zrušení právního předpisu
nebo jeho jednotlivých ustanovení. Rovněž tvrdí, že se soud dostatečně nezabýval argumenty
uvedenými v bodě II. doplnění správní žaloby.
[13] S odkazem na judikaturu NSS pak konstatuje, že řeší-li zákon o DPH možnost stanovení
nároku na nadměrný odpočet DPH dvěma způsoby, řídila se jako daňový poplatník ustanovením
speciálním a současně pro ni výhodnějším. Stěžovatelka se dále domnívá, že došlo k zásahu
do jejích ústavně zaručených práv, konkrétně k porušení čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních
práv a svobod. První případ spatřuje v tom, že státní orgány nedaly přednost výkladu pro ni
příznivějšímu, čímž nebylo omezení jejích základních práv a svobod realizováno jen v souladu
s jejich účelem, podstatou a smyslem. V důsledku odmítnutí uznání stěžovatelkou uplatněného
nároku na odpočet DPH pak došlo k jejímu daňovému zatížení nad rámec stanovený zákonem.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalovaného
[14] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem uvedl, že námitky v nich uvedené
jsou obdobné námitkám uvedeným v odvoláních i žalobách, s nimiž se dle jeho názoru žalovaný
i městský soud dostatečně vypořádal. Proto navrhl, aby soud kasační stížnosti zamítl.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[15] Všechny stěžovatelkou podané kasační stížnosti se týkají skutkově i právně obdobných
případů, totožné jsou i kasační námitky a vyjádření žalovaného ke kasačním stížnostem. Žalovaný
svá rozhodnutí odůvodnil rovněž totožně. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že jsou
splněny podmínky §39 s. ř. s. pro spojení věcí ke společnému projednání, a proto rozhodl, jak je
uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozsudky Městského soudu v Praze
v rozsahu a z důvodů v kasační stížnosti uvedených, neshledal přitom vady, jimiž by se musel
zabývat i bez návrhu (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnosti nejsou důvodné.
IV.A
[18] Soud se nejprve zabýval kasačním důvodem podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že městský soud jednak nedostatečně odůvodnil,
v čem dle jeho názoru spočívá rozdíl mezi postupem Ústavního soudu a postupem zákonodárce,
jednak se „dostatečně nezabýval argumenty“ uvedenými v bodě II. doplnění správních žalob.
[19] První z uvedených námitek není důvodná již proto, že sama stěžovatelka s uvedeným
právním názorem městského soudu v kasační stížnosti polemizuje, což by v případě absence
jakéhokoli odůvodnění z povahy věci nebylo možné. Konstantní judikatura zdejšího soudu
přitom za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů rozhodnutí považuje takové rozhodnutí,
v němž se soud s žalobním bodem vůbec nevypořádal; k tomu srov. především rozsudek ze dne
14. 7. 2005, čj. 2 Afs 24/2005 - 44 (publ. též pod č. 689/2005 Sb. NSS, všechna zde
cit. rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz).
[20] Ve vztahu k námitce týkající se argumentace uvedené v bodě II. doplnění žalob
(argument, co tedy vlastně sledoval zákonodárce přijetím zákona č. 109/2006 Sb.) lze uvést,
že k této části argumentace se městský soud v odůvodnění rozsudků konkrétněji nevyjádřil.
Aby se jednalo o vadu ve smyslu výše cit. judikatury, muselo by se však zásadně jednat
o samostatný žalobní bod. V posuzovaném případě se však jedná toliko o jeden z dílčích
argumentů, které stěžovatelka v žalobě a jejím doplnění uváděla ve prospěch svého právního
názoru na výklad předmětných ustanovení, konkrétně o teleologický výklad vypuštění §113
písm. b) ze zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“).
Samotným žalobním bodem (důvodem) ve věci je právě (ne)správnost výkladu citovaných
ustanovení ze strany žalovaného. K němu stěžovatelka jak v žalobě, tak v kasační stížnosti
předkládá vícero argumentů. Rozhodnutí městského soudu nemůže být zrušeno pouze
a jen proto, že se soud výslovně nevyjádřil k otázce záměru historického zákonodárce, a to tím
spíše, že jinak je odůvodnění jeho rozhodnutí ve vztahu k tomuto žalobnímu bodu plně
srozumitelné a konzistentní, a otázku objektivního významu zákona v celistvosti řeší
(srov. shodně rozsudek NSS ze dne 30. 4. 2009, čj. 9 Afs 70/2008 - 131, ve skutkově a právně
srovnatelné věci TIPSPORT a. s., část V., kde se uvádí, že odpověď na základní námitky […] v sobě
může v některých případech konzumovat i odpověď na některé námitky dílčí a související).
IV.B
[21] Pokud jde o námitku podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., Nejvyšší správní soud shodně
s vyjádřením žalovaného konstatuje, že totožnou právní otázku již řešil, a to nejprve v rozsudku
ze dne 31. 12. 2008, čj. 8 Afs 58/2008 - 65 (věc VIKTORIAPLAY, a. s.). V souladu s právním
názorem vyjádřeným v tomto rozsudku uvedeným je nutno především odmítnout stěžovatelčino
tvrzení, že je nutno odlišovat zrušení ustanovení právního předpisu a pozbytí platnosti ustanovení
právního předpisu jako dva svými důsledky odlišné pojmy. Skutečnost, že norma nebyla přímo
zrušena, nýbrž jen „pozbyla platnosti“, je třeba vykládat tak, že se jedná toliko o odlišnost legislativně
technickou (terminologickou) a nikoliv významovou. K ukončení jejich platnosti a nikoliv ke zrušení totiž zjevně
došlo proto, že toto ukončení platnosti bylo obsaženo přímo v zákoně, kde se předmětná ustanovení nacházela,
a nikoliv v zákoně jiném, kterým by se původní zákon novelizoval (viz věc TIPSPORT a. s., cit. v bodě [20]
výše). Stěžovatelka ostatně záměr zákonodárce pozastavit aplikovatelnost předmětných
ustanovení dovozuje až ze zákona č. 109/2006 Sb., i když posléze zrušené derogační ustanovení
bylo přijato v roce 2004.
[22] Totožnou právní otázkou se zdejší soud navíc obsáhle zabýval v rozsudku ze dne
17. 4. 2009, čj. 2 Afs 131/2008 - 137 (věc FORTUNA sázková kancelář, a. s.), resp. v rozsudku
ve věci TIPSPORT a. s. (cit. v bodě [20] výše). S oběma rozsudky se soud plně ztotožňuje i v nyní
projednávané věci, o to více za situace, kdy posléze uvedené rozhodnutí ve věci TIPSPORT a. s.
řeší věc, kde argumenty stěžovatele byly obdobné argumentům uvedeným v kasačních
stížnostech nyní projednávaných.
[23] V rozsudku ve věci FORTUNA sázková kancelář, a. s. (cit. v bodě [22]) soud
mj. konstatoval, že „prostým zrušením derogačního ustanovení bez výslovně provedeného projevu vůle
zákonodárce nemůže dojít k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti dříve derogovaných zákonných ustanovení.
Tento postup by totiž nebylo možno ani považovat za „tvorbu zákonů“, resp. legislativní proces, nýbrž spíše
za jakýsi hybridní proces „reinkarnace“, který je v oblasti normotvorby zcela nepřípustný“ (bod 43). Takováto
situace je totiž myslitelná jen v případě tzv. derogace nepřímé, kdy původní právní předpis
je i nadále formálně platnou součástí našeho právního řádu, nicméně je neaplikovatelný z důvodu
pozdější rozporné úpravy, příp. úpravy provedené právním předpisem vyšší právní síly
anebo úpravy speciální (více viz bod 45 tamtéž). „Tzv. derogace nepřímá a derogace přímá tak označují
dvě kvalitativně zcela odlišné normativní situace. Za situace přímé derogace je však totiž původní předpis zrušen
a tedy přestal být součástí právního řádu. Je proto nutno trvat na tom, že k „obnovení“ formálně zrušeného
pravidla může dojít pouze jeho výslovným opětovným přijetím, případně výslovným obnovením. […] pokud spočívá
podstata legislativního procesu ve stanovení určitého pravidla chování a jestliže zákonodárce toto pravidlo zrušil,
nic mu samozřejmě principielně nebrání v tom, aby v budoucnu stejné či podobné pravidlo opětovně zavedl,
resp. výslovně obnovil. Ke stejnému výsledku však nesmí dospět tak, že pouze zruší původní derogaci“ (bod 46).
[24] Stěžovatelka v žalobě zpochybňovala závěry žalovaného též údajným záměrem
zákonodárce, který vypustil §113 písm. b) ze zákona o DPH. V této souvislosti jí lze přisvědčit
v tom, že nedošlo-li k rehabilitaci předmětných ustanovení zákona o DPH, pak novela provedená
zákonem č. 109/2006 Sb. v části čtrnácté bod 2 postrádá reálný význam. Ve prospěch závěru,
že šlo pouze o vypuštění již nadbytečného ustanovení, však hovoří především způsob, jakým byl
tento bod do návrhu zákona vložen. Stalo se tak na základě poslaneckého pozměňovacího
návrhu ve druhém čtení (Poslanecká sněmovna 2002 - 2006, sněmovní tisk 1103/2; dostupné
v digitálním repozitáři na www.psp.cz), který nebyl nijak odůvodněn. Vzhledem k absenci
jakékoli rozpravy a odůvodnění, a t edy nemožnosti zjistit záměr historického zákonodárce, lze
dospět k závěru, že jím zákonodárce, jemuž je nutno přičítat racionálnost, měl v úmyslu toliko
odstranit nadbytečný text.
IV.C
[25] Nelze přisvědčit ani stěžovatelčině námitce o srovnatelnosti zrušení ustanovení právního
předpisu zákonodárným sborem v rámci legislativního procesu a Ústavním soudem v rámci
výkonu jeho pravomoci jako tzv. negativního zákonodárce. Je obtížné srovnávat situaci,
kdy Ústavní soud zcela výjimečně ruší novelu zákona pro protiústavnost této novely
za předpokladu, že předchozí právní úprava protiústavní není, se situací, která je předmětem
souzené věci, tedy se zrušením již v podstatě vyhaslého „obsoletního“ ustanovení zákonodárcem.
Nad rámec výše uvedených úvah o absurdnosti znovuobnovování právních předpisů v okamžiku
derogace je derogujících předpisů lze dovodit, že zákonodárce je oproti Ústavnímu soudu
ve zcela odlišné pozici, neboť sám může právní předpisy vytvářet. Oproti tomu Ústavní soud
jako orgán ochrany ústavnosti takovou možnost nemá a může právní předpis nebo jeho část,
shledá-li ji neústavní, toliko zrušit (odtud negativní zákonodárce). Přestože tímto způsobem může
výjimečně dojít i k obnově již neplatné právní úpravy, je si i Ústavní soud vědom
problematičnosti takového stavu a jeho rozporu s principy právní jistoty, a proto sám
ve stěžovatelkou citovaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (č. 278/2004 Sb.) mj. konstatoval
(zvýraznění doplněno): „Lze tedy přisvědčit názoru navrhovatele, že zrušením části druhé čl. II zákona
č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními §879c, 879d a 879e ObčZ. Tato skutečnost by ovšem
měla za následek vznik značné právní nejistoty nejenom v právech subjektů, na které se vztahoval režim §879c
až 879e ObčZ, ale i u práv třetích osob. Proto Ústavní soud odložil účinnost zrušení napadeného ustanovení
zákona č. 229/2001 Sb. do 31. prosince 2004, aby tak poskytl Parlamentu České republiky dostatečně
dlouhou dobu k přijetí přiměřené právní úpravy.“
IV.D
[26] Nedůvodná je rovněž námitka překročení pravomocí ze strany městského soudu. Není
pravdou, že k výkladu Ústavy je oprávněn pouze Ústavní soud, jak argumentuje stěžovatelka.
Podstatou centralizovaného ústavního soudnictví je nikoliv to, že ústavu vykládá jen Ústavní
soud, ale to, že Ústavní soud je finálním interpretem ústavy, jeho interpretace ústavy je obecně
závazná (čl. 89 odst. 2 Ústavy), a jen on sám může rozhodovat o protiústavnosti zákonů.
Jakékoliv rozhodnutí o protiústavnosti zákona z důvodu protiústavní procedury (tzv. přílepky)
ovšem v postupu městského soudu shledat nelze. V nyní projednávané věci je argumentace
žalovaného a městského soudu shodně s věcí FORTUNA sázková kancelář, a. s. (cit. v bodě [22])
založena nikoliv na protiústavnosti novelizace zákona o DPH, ale na tom, že předmětnou
novelizací zákona o DPH vůbec nemohlo dojít k „oživení“ již zrušené části zákona,
tj. k opětovnému nabytí platnosti a účinnosti ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10
zákona o DPH (shodně též věc TIPSPORT a. s., cit. v bodě [20] výše).
[27] Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává též toho, že její výklad předmětných
ustanovení zákona o DPH je užit v nejrozšířenějším systému právních informací – ASPI. Tato
skutečnost však potvrzuje toliko nesystémovost postupu zákonodárce, v jehož důsledku se nechal
zmýlit i odborný aparát renomovaného systému právních informací. V žádném případě tato
skutečnost nepotvrzuje správnost takového výkladu. Že se však nejedná o názor mezi odbornou
veřejností jediný, potvrzuje např. text §51 zákona o DPH v komentáři k tomuto zákonu
vydaného nakladatelstvím Anag, v němž je u odst. 1 písm. j) uvedeno, že text byl zrušen
na základě §113 písm. b) zákona o DPH dnem 1. 1. 2005 (viz Pitner, L., Benda, V.: Daň
z přidané hodnoty s komentářem, 3. vydání, ANAG, Olomouc, 2008, str. 171). Shodný názor lze
dohledat též v jiném systému právních informací - LexGalaxy. V každém případě však platí,
že na obsah právních předpisů nelze usuzovat ze znění neoficiálních automatizovaných systémů
právních informací.
IV.E
[28] Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tak nelze dovodit, že by zákon o DPH nabízel
v souvislosti s odpočtem DPH u loterií a jiných podobných her dvojí výklad. Proto nebylo
na místě aplikovat údajný alternativní výklad pro stěžovatelku příznivější. Nedošlo tudíž
ani k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, neboť zákon o DPH byl aplikován
i vyložen zcela v souladu s jeho zněním, smyslem a účelem.
V.
Závěr
[29] Soud tedy shrnuje, že záměry zákonodárce, pokud nejsou vyjádřeny v přiměřené formě
a rozsahu v samotné právní normě jako motivy zákonodárcova jednání, na obsah a platnost
(účinnost) normy nemají vliv. Novelizací shora rozebíranou tedy nemohlo dojít k obnovení
platnosti a účinnosti dříve zrušeného ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 zákona
o DPH.
[30] Provozování loterií a jiných podobných her ve smyslu §60 zákona o DPH bylo
v posuzovaných zdaňovacích obdobích v souladu s §51 odst. 1 písm. j) zákona o DPH plněním
osvobozeným od daně z přidané hodnoty bez nároku na odpočet daně. Stěžovatelka neměla
podle §75 odst. 1 zákona o DPH nárok na uplatnění odpočtu daně u přijatých zdanitelných
plnění, která použila k uskutečnění plnění osvobozených od daně bez nároku na odpočet daně
uvedených v §51 zákona o DPH. Právní závěr městského soudu vyslovený v kasačními
stížnostmi napadených rozsudcích, stejně jako předchozí právní závěr žalovaného,
je proto správný. Ze všech výše uvedených důvodů soud kasační stížnosti jako nedůvodné zamítl
(§110 odst. 1 s. ř. s.).
[31] V kasačních stížnostech stěžovatelka též navrhla, aby jim Nejvyšší správní soud přiznal
odkladný účinek, a to s ohledem na platební povinnosti, kterých se řízení týkají. Zdejší soud
stěžovatelku v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku sp. zn. 5 Ca 225/2007 vyzval, aby tento
svůj návrh doplnila o důvody, v nichž spatřuje splnění předpokladů pro přiznání odkladného
účinku dle §73 odst. 2 a §107 s. ř. s. Přípisem doručeným soudu dne 30. 3. 2009 vzala
stěžovatelka svůj návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti zpět. Ve vztahu k oběma
zbývajícím rozsudkům soud stěžovatelku k odůvodnění návrhu nevyzýval, jelikož rozhodl
bezodkladně ve věci samé.
[32] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení; žalovaný
náhradu nákladů nepožadoval a ani soud z obsahu spisu žádné jeho náklady v řízení o kasačních
stížnostech nezjistil, a proto žalovanému nebyla náhrada nákladů řízení přiznána.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu