ECLI:CZ:NSS:2015:1.AS.158.2015:33
sp. zn. 1 As 158/2015 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: A. L.,
zastoupen Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem se sídlem Bubenská 1, Praha 7, proti
žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 2. 2014, č. j. 10413/2014-900000-304.6, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2015, č. j. 30 A 47/2014 –
56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce je spoluvlastník ochranné známky Pit Bull Frankfurt. Na jeho podnět celní úřad
zahájil s prodejcem textilních výrobků M. B. řízení o porušení zákazu klamavých obchodních
praktik dle §24 odst. 1 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele. Žalobce měl za to, že
porušováním jeho práva k ochranné známce dochází k jednání se znaky klamavé obchodí
praktiky dle §5 odst. 2 zákona o ochraně spotřebitele.
[2] Zahájené správní řízení celní úřad usnesením zastavil, neboť skutek, o němž se vedlo
řízení, se nestal. Proti tomuto usnesení podal žalobce odvolání, které žalovaný v záhlaví
uvedeným rozhodnutím zamítl s tím, že stěžovatel není a nebyl účastníkem správního řízení.
Proto se nemůže proti rozhodnutí odvolat.
[3] Proti oběma jmenovaným rozhodnutím žalobce podal správní žalobu. V ní tvrdil,
že měl být účastníkem řízení dle §27 odst. 2 správního řádu. Dotčení svých práv dovozoval
z toho, že se v oběhu nacházejí výrobky porušující jeho ochrannou známku. Dále tvrdil,
že správní orgán pochybil, jestliže správní řízení zastavil, aniž dostatečně zjistil skutkový stav,
respektive aniž z něj vyvodil nutné důsledky.
[4] Krajský soud žalobu zamítl. Uvedl, že v řízení o správním deliktu je účastníkem zásadně
pouze ten, o jehož vině a trestu se rozhoduje. Potenciální dotčení žalobce v jeho právu
k ochranné známce v důsledku propuštění kontrolovaného zboží do oběhu není přímé, ale pouze
zprostředkované. Samotný výrok o vině a trestu by se ho nikterak nedotkl. Tento právní názor
podepřel rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 – 103.
Dále soud uvedl, že postavení žalobce je do určité míry analogické s postavením poškozeného
v řízení o přestupcích, ve kterém poškozený není oprávněn se odvolat proti rozhodnutí
o zastavení řízení. Konečně soud v napadeném rozsudku uvedl, že správní orgán nebyl povinen
vydat usnesení ve smyslu §28 odst. 1 správního řádu o účastenství stěžovatele, neboť nebylo
potřeba provádět žádné skutkové šetření za účelem zjištění, zda je stěžovatel účastníkem
řízení (okruh účastníků totiž vyplývá přímo z charakteru tohoto řízení). Soud se tedy shodl
se žalovaným, že zastavení řízení o správním deliktu žalobce napadnout odvoláním nemohl.
II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností.
V ní uvádí pět námitek.
[6] Za prvé, podle stěžovatele mu rozhodnutí celního úřadu zasáhlo do práv přímo. Přímé
dotčení spočívá v tom, že se v oběhu nacházejí výrobky porušující jeho ochrannou známku.
K naplnění podmínky §27 odst. 2 stačí pouhá možnost dotčení v právech. Porušeno
je především jeho výlučné právo užívat ochrannou známku v obchodním styku. Ve správním
řízení o správním deliktu dle zákona o ochraně spotřebitele se totiž rozhoduje nejen o uložení
pokuty, ale i o dalším osudu zajištěného zboží. Propuštění zboží porušující práva duševního
vlastnictví stěžovatel do volného oběhu je zásahem do jeho práv. O jeho právu být účastníkem
hovoří i objekt zákona o ochraně spotřebitele, kterým je jednak ochrana spotřebitele
před klamavými praktikami, jednak i ochrana majitele práv duševního vlastnictví.
[7] Krajským soudem uváděné rozhodnutí ze dne 27. 11. 2013, č. j. 4 Ads 95/2013 – 103
není na projednávanou věc přiléhavé. Citované rozhodnutí totiž řešilo otázku dotčení osoby,
vůči které v důsledku rozhodnutí správního orgánu účastník tohoto řízení uplatní smluvní sankce.
Stěžovatel souhlasí, že v takovém případě je nepřímost dotčení zřejmá. Existuje zde totiž
mezikrok – vůle účastníka řízení uplatnit sankci. V projednávané věci ale tento mezikrok
přítomný není.
[8] Stěžovatel rovněž odkazuje na rozhodnutí, ve kterém se soud zabýval otázkou,
zda je účastníkem správního řízení o zrušení licence k provozování energetického zařízení
vlastník energetického zařízení (rozsudek ze dne 30. 4. 2015, č. j. 1 As 46/2015 – 34). Tyto závěry
jsou přenositelné na situaci stěžovatele, neboť dotčení spočívá v zásahu do výkonu vlastnického
práva (k energetickému zařízení, resp. k ochranné známce) v důsledku řízení, ve kterém
se rozhoduje o nakládání s předmětem tohoto práva třetí osobou (provozování energetického
zařízení, resp. prodej výrobků označených ochrannou známkou).
pokr a č ová n í 1 As 158/2015 - 34
[9] Stěžovatel přímé dotčení práv dovozuje i z toho, že na základě rozhodnutí o zastavení
řízení o správním deliktu jsou mu automaticky vyúčtovány náklady celního orgánu na zadržení
zboží. Krajský soud poukázal na samostatnost rozhodnutí o nákladech dle §8a zákona o ochraně
spotřebitele. Tento názor dle stěžovatele ignoruje akcesorickou povahu rozhodování o nákladech,
které je zcela závislé na prokázání oprávněnosti podnětu, tedy na výsledku řízení o správním
deliktu. Stěžovatel by tak měl mít možnost výsledek řízení ovlivnit.
[10] Za druhé, stěžovatel napadá argumentaci krajského soudu za použití analogie s řízením
o přestupku. Tato analogie, spočívající v možnosti poškozeného v řízení o přestupku se odvolat
pouze proti náhradě škody, nikoliv proti výroku o vině, neobstojí. V oblasti veřejného
práva nelze analogii využívat ke škodě jednotlivce. Kromě toho se stěžovatelem celní úřad
jako s poškozeným nejednal.
[11] Za třetí, správní orgán opomněl o účastenství rozhodnout. Dle §28 odst. 1 správního
řádu správní orgán musí o otázce účastenství osoby, která o sobě tvrdí, že je účastníkem,
rozhodnout usnesením. Rozhodovat se nemusí v situaci, kdy pro posouzení této otázky není
potřeba provádět skutková řešení. Jinou cestou než usnesením je tedy možné řešit pouze
naprosto zřejmé situace. Situace stěžovatele ale nebyla ani otázka jasné aplikace práva, ani otázka,
ve které nebylo potřeba skutkového šetření. Bylo především nutné zjistit, zda stěžovatel má pro
své tvrzení o dotčení hmotněprávní oporu, tedy, zda mu svědčí práva z ochranné známky.
[12] Za čtvrté, krajský soud rozhodl pouze o části žaloby. Stěžovatel žalobou napadl
jak rozhodnutí celního úřadu (tj. rozhodnutí v prvním stupni o zastavení řízení o správním
deliktu), tak rozhodnutí žalovaného (tj. rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelova odvolání).
Krajský soud však rozhodl pouze o části žaloby týkající se rozhodnutí žalovaného. Navíc,
jelikož soud neodmítl žalobu v rozsahu, ve kterém napadala rozhodnutí celního orgánu
lze dovodit, že soud přisvědčil jeho aktivní legitimaci toto rozhodnutí napadnout. Navíc k žalobní
legitimaci dle §65 s. ř. s. je třeba jen negativní projev v jeho právní sféře.
[13] Za páté, stěžovatel uvádí hmotněprávní námitky proti rozhodnutí o zastavení řízení
o správním deliktu. Ohledně odůvodnění této námitky stěžovatel odkazuje na žalobu. Krajský
soud posoudil žalobní výtky ohledně hmotněprávní nesprávnosti rozhodnutí o zastavení
řízení (dostatečnost zjištění skutkového stavu, hodnocení důkazů, předčasnost zastavení atd.)
jako nedůvodné, aniž by je však zkoumal. Dle stěžovatele byl soud povinen nejdříve se zabývat
posouzením věci v hmotněprávní rovině bez ohledu na to, jak vyřešil otázku jeho účastenství
ve správním řízení.
[14] Žalovaný soudu sdělil, že své rozhodnutí považuje za dostatečné a možnost vyjádřit
se ke kasační stížnosti nevyužil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Kasační stížnost je přípustná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského
soudu v mezích uplatněných důvodů a vad, ke kterým je povinen přihlédnout z úřední
povinnosti.
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Podstata sporu spočívá v tom, zda v řízení vedeném s prodejcem zboží, jehož předmětem
je otázka jeho deliktní odpovědnosti za klamání spotřebitelů, je účastníkem majitel práva
duševního vlastnictví, které mělo být prodejem zboží porušováno.
[18] Z konstantní judikatury správních soudů plyne, že účastníkem není.
[19] Stěžovatel dovozuje svoje účastenství ve správním řízení z §27 odst. 2 správního řádu.
Dle tohoto ustanovení jsou účastníci správního řízení „dotčené osoby, pokud mohou být rozhodnutím
přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech“.
[20] První námitkou stěžovatel dovozuje přímé dotčení z toho, že se v řízení rozhoduje
o osudu zboží porušující jeho práva duševního vlastnictví. Do tohoto jeho práva tedy rozhodnutí
může přímo zasáhnout.
[21] Tato námitka není důvodná, neboť v předmětném řízení stěžovatelova práva nemohla
být dotčena přímo.
[22] Projednávaná věc je obdobná situaci, kterou soud řešil v rozsudku ze dne 20. 8. 2014,
č. j. 4 Ads 94/2013 – 93. Soud posuzoval situaci, ve které správní orgán uložil prodejci medu
pokutu dle zákona o potravinách. Důvodem pokuty bylo, že prodejce prodával med, který v sobě
obsahoval nedovolené přísady. Účastenství v řízení o tomto správním deliktu se domáhal výrobce
medu právě na základě §27 odst. 2 správního řádu. Tvrdil, že označením medu jako
nevyhovujícího v rozhodnutí o deliktu prodejce může být dotčena jeho pověst. V důsledku
pak nebude moci svůj med uvádět do oběhu.
[23] Nejvyšší správní soud však v popisovaném případě tomuto argumentu nepřisvědčil.
Uvedl, že v „daném případě se jedná o řízení o správním deliktu, který byl v intencích příslušných ustanovení
zákona o potravinách a navazujících předpisů spáchán [prodejcem medu], a (pouze) [jemu] za tento správní delikt
uložena sankce (pokuta) (bod 20 rozsudku)“. Dále soud uvedl, že předmětem řízení dle zákona
o potravinách, bylo výhradně postižení prodejce za to, že na trh uváděl med, který neodpovídal
zákonným požadavkům. Dotčení práv výrobce medu v rámci tohoto řízení dle soudu mohlo
být pouze nepřímé (zprostředkované). Dle soudu na těchto závěrech nemohly nic změnit
ani případné navazující důsledky spočívající ve výrobcem pociťovaném zásahu do své (dobré)
pověsti. Proti těmto zprostředkovaným následkům se výrobce může bránit prostředky,
které mu dává soukromé právo (body 27 a 28).
[24] Soud tedy v tomto rozhodnutí vyjasnil, že předmětem správního řízení byl správní delikt
spáchaný prodejcem, přičemž výhradně této osobě byla (a mohla být) v intencích zákona
o potravinách a navazujících předpisů hmotného práva za spáchání správního deliktu uložena
pokuta. Proto jiné osoby účastníkem řízení nejsou.
[25] Obdobné závěry vyslovil i rozšířený senát. V rozsudku zabývajícím se otázkou
přímého dotčení ve veřejných subjektivních právech se ztotožnil s názorem prvního senátu,
že „v řízeních o správních deliktech správní orgán rozhoduje vrchnostensky pouze o veřejných subjektivních
právech a povinnostech delikventa a žádná veřejná subjektivní práva jiných osob přitom nemohou být dotčena
(rozsudek ze dne 8. 11. 2011, č. j. 1 Afs 81/2010 – 268, publikován pod č. 2508/2012 Sb. NSS).“
[26] Aplikuje-li soud tyto závěry na případ stěžovatele je zřejmé, že mu postavení účastníka
řízení v přezkoumávaném správním řízení nenáleželo.
[27] Předmětem řízení dle zákona o ochraně spotřebitele je striktně otázka dodržování
povinností prodávajícího, a to z pohledu možného poškození spotřebitele. Konkrétně
předmětem řízení, ve kterém se stěžovatel domáhá účastenství, byla otázka, zda prodejce porušil
zákaz klamavých obchodních praktik tím, že prodával zboží porušující práva duševního
vlastnictví [§24 odst. 1 písm. a), §5 odst. 2 zákona na ochranu spotřebitele]. Primárním účelem
pokr a č ová n í 1 As 158/2015 - 35
tohoto řízení tedy není ochránit majitele práv duševního vlastnictví, nýbrž zjistit a sankcionoval
případné porušení veřejnoprávních povinností prodejce a tím poskytnout veřejnoprávní ochranu
spotřebiteli.
[28] Nutnost rozlišovat řízení zaměřené primárně na ochranu spotřebitele od řízení
zaměřeného na ochranu práv duševního vlastnictví judikatura opakovaně zdůrazňuje
(např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2015, č. j. 1 As 210/2014 - 39, bod 19,
či rozsudek krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2014, č. j. 30 A 85/2014 – 71).
[29] Jestliže v řízení může dojít k zadržení či zničení zboží, děje se tak primárně z důvodu
ochrany spotřebitele. Ochrana práva duševního vlastnictví je pouze sekundární efekt takových
úkonů. Řízení dle zákona o ochraně spotřebitele nepůsobí jako nástroj ochrany práva duševního
vlastnictví. Naopak, tuto ochranu zajišťují nástroje soukromého práva.
[30] Stěžovatel se mýlí, že závěry v rozhodnutí č. j. 4 Ads 95/2013 – 103, citovaném krajským
soudem, nelze na jeho situaci vztáhnout. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí posuzoval
situaci skutkově téměř totožnou jako výše popsaný případ s medem. Soud přitom v rozhodnutí
odmítl uznat přímé dotčení stěžovatele – výrobce medu. Stěžovatel přitom uváděl možné
důsledky rozhodnutí spočívající jak v uložení sankcí v rámci obchodněprávních vztahů
s pokutovaným subjektem, tak i v zásahu do jeho práva na dobrou pověst. Z toho plyne, že nyní
stěžovatelem akcentovaný mezikrok při ukládání smluvních sankcí v návaznosti na rozhodnutí
o spáchání deliktu nebyl v citovaném rozhodnutí pro závěr o nepřiznání účastenství rozhodující
skutečností. U zásahu do práva na dobrou pověst totiž žádný mezikrok závisející na vůli jiného
subjektu není. Stěžejní pro závěr soudu naopak byla jeho úvaha, že soukromoprávní dotčení
v právech výrobce medu nezakládá účastenství v řízení o správním deliktu jiné osoby. Krajský
soud tedy rozhodnutí ve svém odůvodnění užil správně.
[31] Naopak stěžovatelem uváděné rozhodnutí č. j. 1 As 46/2015 – 34 nelze na jeho situaci
aplikovat. V tomto rozsudku soud vyslovil, že majitel rozvodného zařízení v určitém domě může
být řízením o vydání stavebního povolení dotčen jen ohledně jeho práv odpovídajících věcnému
břemeni za účelem přístupu ke svému rozvodnému zařízení. Soud v rozsudku uvedl, že majitel
zařízení mohl být dotčen jedině, pokud by na tomto jeho zařízení či technologii byly činěny
nějaké zásahy. Hlavním předmětem stavebního řízení byla stavební úprava bytového domu,
a proto jen stěžovatelova práva k bytovému domu mohla založit jeho účastenství v řízení.
Vydaným rozhodnutím totiž mohlo dojít k jejich změně. Z toho plyne, že majitel zařízení mohl
být rozhodnutím přímo dotčen jen co do jeho práv k předmětu řízení.
[32] Předmětem nyní projednávané věci však není ochranná známka stěžovatele. O té nikdo
nerozhoduje a k její změně v důsledku rozhodnutí žalovaného dojít nemůže. Předmětem
v projednávané věci je otázka viny a trestu prodejce dle zákona o ochraně spotřebitele. Řešení
této otázky stěžovateli do práv přímo zasáhnout nemůže.
[33] Přímé dotčení v právech stěžovatele nelze dovozovat ani z jeho případné povinnosti
uhradit náklady kontroly. Podnět ke kontrole slouží k provedení kontroly plnění veřejnoprávních
povinností prodejce. Účelem případného nesení nákladů kontroly subjektem, který ji inicioval,
je regulace nedůvodných podnětů. Naproti tomu účelem řízení o správním deliktu je rozhodnut
o vině a trestu za porušování veřejnoprávních povinností. Rozhodnutí o vině a trestu do práv
subjektu dávajícího podnět nezasahuje. Jeho důsledek, spočívající ve vyúčtování vynaložených
nákladů kontroly, je vůči tomuto subjektu pouze nepřímý. A jako takový nemůže sám o sobě
založit jeho účastenství.
[34] Druhou námitkou stěžovatel tvrdí nepřípustné použití analogie s postavením
poškozeného v přestupkovém řízení.
[35] Tato námitka není důvodná. Krajským soudem uvedená analogie nepředstavuje analogii
zákona. Soud úpravu přestupkového řízení v jeho rozhodnutí neaplikoval. Krajský soud stále
vykládal a aplikoval §27 odst. 2 správního řádu, dle kterého stěžovatel není účastník v řízení
o deliktu jiné osoby. Krajský soud úpravu a judikaturu týkající se přestupkového řízení uvedl
pouze jako analogický příklad. Učinil tak proto, že koncepce řízení o deliktu je do značné míry
podobná koncepci řízení o správním přestupku. V řízení o přestupku má poškozený speciální
postavení a rozhodnutí o přestupku v sobě může obsahovat výrok o náhradě škody
(§70 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Judikatura dovodila, že v takové situaci
poškozený je dotčen pouze výrokem o náhradě škody, proti kterému může podat žalobu
ve správním soudnictví. Není však již dotčen výrokem týkajícím se viny obviněného přestupku
či sankce, přičemž výrokem týkajícím se viny je i výrok o zastavení řízení o přestupku
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2007, č. j. 2 As 46/2006 – 100,
publikován pod č. 2276/2011 Sb. NSS). Krajský soud tak na judikatuře týkající se řízení
o přestupku vhodně demonstroval (ne)dotčení práv stěžovatele výrokem rozhodnutím správního
orgánu o správním deliktu jiné osoby.
[36] Třetí námitkou stěžovatel namítá, že správní orgán prvního stupně měl o účastenství
rozhodnout.
[37] I tato námitka je nedůvodná. Podle §28 odst. 1 správního řádu „za účastníka bude
v pochybnostech považován i ten, kdo tvrdí, že je účastníkem, dokud se neprokáže opak. O tom, zda osoba
je či není účastníkem, vydá správní orgán usnesení, jež se oznamuje pouze tomu, o jehož účasti v řízení
bylo rozhodováno, a ostatní účastníci se o něm vyrozumí. Postup podle předchozí věty nebrání dalšímu
projednávání a rozhodnutí věci.“
[38] Dle judikatury „usnesení o tom, zda osoba tvrdící své účastenství účastníkem řízení je, či nikoli, není
správní orgán povinen vydávat v případech, kdy není třeba provádět jakékoli právní hodnocení věci nad rámec
prosté aplikace normy; o takový případ se jedná v situaci, kdy je toto účastenství expressis verbis řešeno přímo
v zákoně. Stejně může postupovat i v případě, kdy pro posouzení této otázky není třeba provést skutková šetření.
V ostatních případech je nutno vycházet z existence „pochybností“ (§28 odst. 1 věta první správního řádu z roku
2004) a musí být o tvrzeném účastenství vydáno usnesení. Postup, kdy o tvrzeném účastenství nebude vydáno
usnesení (a věc bude vyřešena toliko neformálním sdělením), je třeba omezit na zcela nesporné situace,
a v hraničních případech postupovat cestou vydání usnesení ve smyslu §28 odst. 1 věty druhé správního řádu
z roku 2004, podrobeného instanční kontrole (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2008,
č. j. 2 As 8/2008 – 39, publikován pod č. 1657/2008 Sb. NSS).
[39] Správní orgán prvního stupně nepochybil, pokud o účastenství stěžovatele přímo
nerozhodl. O tom, že stěžovatel účastník nebyl, nebylo pochyb. Vzhledem jednoznačnému
a konstantnímu výkladu právní otázky přímého dotčení osoby v řízení o správním deliktu jiné
osoby, byla otázka účastenství řešena prostou aplikací §27 odst. 2 správního řádu. Navíc
se jednalo výhradně o posouzení právní otázky, pro jejíž zodpovězení nebylo nutné provádět
žádná skutková šetření. I kdyby stěžovatel byl vlastníkem práv k ochranné známce, což ani nikdo
nečinil sporným, tato skutečnost je pro otázku jeho účastenství v přezkoumávaném řízení
o deliktu irelevantní. Vlastník porušovaných duševních práv totiž není účastníkem řízení
o správním deliktu s údajným porušovatelem dle zákona o ochraně spotřebitele.
[40] Čtvrtou námitkou stěžovatel vytýká krajskému soudu, že rozhodl pouze o části žaloby.
Stěžovatel totiž napadl rozhodnutí správního orgánu prvního i druhého stupně.
pokr a č ová n í 1 As 158/2015 - 36
[41] Tato námitka rovněž není důvodná. Krajský soud postupoval správně. Stěžovatel
v žalobě označil jako žalovaného pouze Generální ředitelství cel. V textu žaloby popsal,
že podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, které žalovaný zamítl.
Dále v žalobě vytýkal vady jak rozhodnutí prvního stupně, tak rozhodnutí žalovaného. S ohledem
na to, že i z hlediska soudního přezkumu tvoří rozhodnutí správních orgánů I. a II. stupně
jeden celek, a s ohledem na to, že žaloba proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně,
proti němuž existují řádné opravné prostředky, je nepřípustná, bylo zcela správné, že krajský soud
za napadené rozhodnutí považoval pouze rozhodnutí Generálního ředitelství cel (srov. obdobné
úvahy v usnesení rozšířeného senátu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 – 56).
[42] Pouze pokud by stěžovatel v celé žalobě napadal toliko rozhodnutí správního
orgánu I. stupně a o rozhodnutí o odvolání by v žalobě vůbec nehovořil, resp. z žaloby
by tato skutečnost nijak nevyplývala, bylo by na místě, aby krajský soud postupoval
podle §37 odst. 5 s. ř. s. a stěžovatele poučil o tom, jaké rozhodnutí může žalobou napadat,
v jaké lhůtě tak může učinit, stanovil mu k doplnění žaloby přiměřenou lhůtu a poučil jej, že jeho
žaloba bude jako nepřípustná podle §68 písm. a) a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítnuta, pokud
výzvě soudu nevyhoví (srov. výše citované usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Afs 16/2003 – 56).
Pokud však stěžovatel napadl rozhodnutí prvního i druhého stupně, a navíc jako žalovaného
označil Generální ředitelství cel, postupoval krajský soud správně, pokud za napadené rozhodnutí
považoval pouze rozhodnutí druhého stupně a také pouze o něm rozhodl.
[43] Závěrečnou, pátou, námitkou stěžovatel vytýká krajskému soudu nesprávné
hmotněprávní posouzení věci. Pro zastavení řízení před správním orgánem prvního stupně
nebyly důvody. Soud však tuto námitku posoudil jako nedůvodnou, aniž by ji dále zkoumal.
[44] Ani tato námitka není důvodná. Pokud bylo odvolání stěžovatele ve správním soudnictví
vyhodnoceno jako nepřípustné, nemohly se stát hmotněprávní námitky brojící proti rozhodnutí
prvního stupně ani předmětem řízení před správním soudem (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 1. 2. 2012, č. j. 3 As 22/2011 – 66). Jediná otázka, kterou správní soudy
v tomto řízení mohou přezkoumat, je správnost vyhodnocení odvolání jako nepřípustného.
[45] S tímto odůvodněním také krajský soud stěžovatelovy hmotněprávní námitky vypořádal.
Uvedl přitom, že se jedná o námitky nedůvodné, což nevyjadřuje závěr ohledně jejich
hmotněprávní nedůvodnosti z pohledu správního řízení. Tu totiž soud neposuzoval (a posuzovat
ani nemohl). Místo toho závěr o nedůvodnosti je třeba vztáhnout k předmětu soudního
řízení - rozhodnutí žalovaného o nepřípustnosti odvolání. Krajský soud hmotněprávní námitky
vyhodnotil jako nedůvodné pro zrušení rozhodnutí žalovaného. Nezakládají totiž jeho nezákonnost.
Vyjádřeno přesněji, hmotněprávní námitky jsou pro přezkum napadeného rozhodnutí irelevantní.
S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud zcela ztotožňuje.
IV. Závěr a náklady řízení
[46] Lze tedy uzavřít, že krajský soud správně žalobu stěžovatele jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud proto dle §110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl kasační stížnost
jako nedůvodnou.
[47] Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že napadeným rozhodnutím správního orgánu byl
v právech dotčen prodejce textilních výrobků M. B. Jeho viny a trestu se správní řízení i
rozhodnutí o jeho zastavení týkalo. Tato osoba proto v řízení před krajským soudem přicházela
v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení. Krajský soud však nesplnil svoji povinnost a tuto osobu
o probíhajícím řízení nevyrozuměl (srov. §34 odst. 2 s. ř. s.). V této konkrétní věci však procesní
pochybení soudu nemělo vliv na zákonnost, neboť rozhodnutí soudu bylo ku prospěchu osoby
zúčastněné na řízení.
[48] O náhradě nákladů řízení rozhodl v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly, proto soud rozhodl, že se mu náhrada nákladů řízení
o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2015
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu