ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.38.2012:38
sp. zn. 1 As 38/2012 – 38
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: A. P.,
zastoupené Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské nám. 21, Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem
Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 10. 2011, č. j. CPR-2695-3/ČJ-2011-
9CPR-C220, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
dne 2. 1. 2012, č. j. 57 A 86/2011 – 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 23. 2. 2011, č. j. KRPK-7988-31/ČJ-2011-190022, Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie Karlovarského kraje, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort (dále také „správní orgán I. stupně“), uložila žalobkyni
správní vyhoštění. Dobu, po kterou nelze žalobkyni umožnit vstup na území členských států
Evropské unie, stanovil správní orgán I. stupně na šest měsíců a počátek této doby od okamžiku,
kdy žalobkyně pozbude oprávnění k pobytu na území České republiky. K odvolání žalobkyně
žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutí vypustila část výroku rozhodnutí správního orgánu
I. stupně: Podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb. by la účastnice řízení zařazena
do informačního systému smluvních států. Ve zbylé části žalovaná rozhodnutí potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované žalobkyně podala žalobu u Kr ajského soudu v Plzni
(dále jen „krajský soud“), který ji v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl. Krajský soud
v odůvodnění rozsudku konstatoval, že není nutno, aby ve výroku rozhodnutí správního orgánu
I. stupně, kterým se ukládá správní vyhoštění, bylo uvedeno, jak ého z jednání uvedených v §119
odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) se žalobkyně měla dopustit.
Tuto povinnost nelze dovodit ani z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011,
č. j. 7 As 98/2010 – 67, na nějž žalobkyně odkazuje. V případě žalobkyně se správní orgány obou
stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zabývaly charakterem prací vykonávaných žalobkyní.
Z uvedených rozhodnutí jasně vyplývá, že jednání žalobkyně bylo podřazeno pod jednu
ze skutkových podstat vymezených v §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců,
tj. jí bylo vytýkáno, že byla na území České republiky zaměstnána bez povolení k zaměstnání,
ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.
[3] Podle krajského soudu vyplývá z §119 odst. 1 písm. b) bo d 3 zákona o pobytu cizinců,
že v případě naplnění podmínek pro správní vyhoštění policie nemůže postupovat jinak,
než že vydá rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Policie nemůže namísto vydání takového
rozhodnutí postihnout cizince pouze pokutou za žalobkyní blíže nespecifikovaný přestupek.
Tvrdí-li žalobkyně, že rozhodnutí o správním vyhoštění je rozhodnutím nepřiměřeným,
neboť subjektivní stránka podstaty tohoto protiprávního jednání podle názoru žalobkyně
zcela absentuje, je třeba dle krajského soudu konstatovat, že pro uložení či neuložení správního
vyhoštění není podstatné, zda se cizinec některého z jednání uvedených v §119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona o pobytu cizinců dopustil či nedopustil zaviněně, nýbrž podstatným je toliko fakt,
zda se jednání dopustil či nikoli. Vzhledem k tomu, že jednání žalobkyně nemohlo být postiženo
jinak, než uložením správního vyhoštění, nemůže být uložení správního vyhoštění považováno
za nepřiměřené. Policie totiž nemá volbu mezi dvěma či více opa třeními, ve vztahu
ke kterým by se uložení správního vyhoštění mohlo jevit jako nepřiměřené. Skutečnosti,
které žalobkyně nijak konkrétně nerozvádí (společenská nebezpečnost jednání žalobkyně,
její pohnutky či míra jejího zavinění) může správní orgán hodnotit při úvaze o době,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území členských států Evropské unie. K obdobnému
závěru dospěl i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010 – 67.
Žalobkyně však nezpochybňovala délku doby, po kterou jí nelze umožnit vstup na území,
ale samotné uložení správního vyhoštění.
II.
Shrnutí argumentů obsažených v kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) včasnou
kasační stížnost z důvodů, jež formálně podřadila pod §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[5] Stěžovatelka trvá na tom, že rozhodnutí správních orgánů jsou nepřezkoumatelná.
Z dikce §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců jasně vyplývá,
že pod tímto ustanovením lze uložit rozhodnutí o správním vyhoštění za celkem čtyři skutkové
podstaty, které jsou svojí povahou naprosto rozličné, přičemž je logické, že stěžovatelka
se nemohla dopustit všech těchto jednání. Aby bylo možno rozhodnutí správního orgánu
považovat za právně bezvadné, je dle stěžovatelky nutné, aby přímo ve výroku obsahovalo jasné
určení toho, jaké právo či povinnost byly porušeny. Stěžovatelka v tomto vychází z rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2011, č. j. 9 As 80/2010 – 200. Z výroku napadených
rozhodnutí sice vyplývá, podle kterého předpisu jí bylo správní vyhoštění uloženo, nevyplývá
z nich však konkrétní skutková věta, resp. konkrétní popis jednání, kterého se měla stěžovatelka
dopustit. Stěžovatelka je přesvědčena, že absence skutkové věty jednání, kterého se měla dopustit
(tak jak je tomu v každém řízení o přestupku, resp. přečinu), ve výroku rozhodnutí
je nedostatkem neslučitelným s §68 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu
(dále jen „správní řád“), ale i se základními principy činnosti správního orgánu. Z toho důvodu
má stěžovatelka za to, že výrok napadeného rozhodnutí správního orgánu, je zcela
nepřezkoumatelný a nezákonný.
[6] Stěžovatelka má za nesprávnou argumentaci krajského soudu související se žalobní
námitkou nepřiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Soud podle stěžovatelky zcela
pominul základní ustanovení zákona o pobytu cizinců, ze kterých lze dovozovat, že správní
orgány mohou řízení o správním vyhoštění zastavit (dle §66 odst. 2 správního řádu
např. v souvislosti s §119a odst. 2 v návaznosti na §174a zákona o pobytu cizinců). Ustanovení
§174a zákona o pobytu cizinců pak výslovně uvádí, co je správní orgán povinen brát v úvahu
při posuzování přiměřenosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Je nepochybné, že závěr
krajského soudu, podle nějž policie musí vydat rozhodn utí o správním vyhoštění
vždy a společenská nebezpečnost, pohnutky či míra zavinění nemohou žádným způsobem
ovlivnit, zda správní vyhoštění uloží či nikoli, je zcela nesprávný a v rozporu se smyslem a účelem
uvedených zákonných ustanovení. Krajský soud z důvodu nesprávného právního názoru nemohl
zákonným způsobem zhodnotit, zda stěžovatelčina argumentace související s nepřiměřeností
rozhodnutí o správním vyhoštění je argumentací důvodnou. Takový postup založil
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[7] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nesprávného posouzení právní otázky,
zda musí být ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění konkrétně vymezeno, jakého porušení
§119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců se cizinec dopustil [důvod podle §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.; III.A]. Dále se zabýval námitkou nesprávného právního posouzení
přiměřenosti uložení správního vyhoštění a z tohoto nesprávného posouzení vyplývající
nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu [důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.;
III.B].
III.A
Vymezení skutkové podstaty podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců ve výroku rozhodnutí
správního orgánu
[11] Stěžovatelka je přesvědčena, že výrok rozhodnutí o správním vyhoštění, které je ukládáno
za určité porušení právní povinnosti, musí obsahovat konkrétní vymezení jednání,
kterým se cizinec porušení právních předpisů dopustil, a to ne jenom z hlediska uplatnění
jeho základních procesních a hmotných práv, ale především z hlediska překážky věci rozhodnuté,
popř. zásady zákazu dvojího trestání. V nyní projednávané věci se stěžovatelka domáhá
toho, aby ve výroku rozhodnutí správního orgánu bylo konkrétně uvedeno, jakého porušení
§119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců se dopustila.
[12] Podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců policie vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince, který pobývá na území přechodně, s dobou, p o kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, a zařadí cizince do informačního systému
smluvních států, až na 5 let, je-li cizinec na území zaměstnán bez oprávnění
k pobytu anebo povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání,
nebo na území provozuje dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního
právního předpisu anebo bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal nebo takové za městnání
cizinci zprostředkoval.
[13] Podle §68 odst. 2 správního řádu se ve výrokové části uvede řešení otázky,
která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení
účastníků podle §27 odst. 1. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti,
popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného
účinku odvolání (§85 odst. 2).
[14] Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010 – 67,
na nějž v žalobě odkazovala stěžovatelka a vycházel z něj v odůvodnění napadeného rozsudku
i krajský soud, „z rozhodnutí o správním vyhoštění cizince podle §119 od st. 1 písm. b) bodu 3 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, musí být jednozn ačně seznatelné, zda cizinec
a) byl zaměstnán bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání,
nebo b) provozoval dani podléhající výdělečnou činnost bez oprávnění podle zvláštního právní ho předpisu,
nebo c) bez povolení k zaměstnání cizince zaměstnal, nebo d) takové zaměst nání cizinci zprostředkoval, případně
že svým jednáním naplnil několik z těchto skutkových podstat zároveň “. V tomto rozsudku tedy Nejvyšší
správní soud vyslovil požadavek na jednoznačné vymeze ní jednání a jeho podřazení
pod některou ze skutkových podstat uvedených v §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu
cizinců. Do této míry se Nejvyšší správní soud se stěžov atelkou shoduje.
Nelze jí ovšem přisvědčit, že by bylo nutno, aby toto vymezení bylo obsaženo již ve výroku
rozhodnutí správního orgánu. Jak vyplývá ze shora citovaného rozsudku, postačuje, pokud
se správní orgán toliko v odůvodnění rozhodnutí o správním vyhoštění zabývá charakterem prací
vykonávaných vyhošťovanou osobou, popisem jednání, jehož se dopustila a jeho podřazením
pod některou ze skutkových podstat (právní kvalifikace) vymezených v §119 odst. 1 písm. b)
bod 3 zákona o pobytu cizinců.
[15] Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně i žalované v nyní projednávané
věci lze zcela jasně seznat, že stěžovatelka svým jednáním naplnila hned první skutkovou
podstatu vyjmenovanou v dotčeném ustanovení zákona o pobytu cizinců, neboť byla zaměstnána
bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání.
[16] Správní orgán I. stupně ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatelky uvedl,
že rozhodl podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců. V této souvislosti
v odůvodnění svého rozhodnutí dále konstatoval, že bylo zjištěno, že zaměstnavatelem
stěžovatelky je společnost GAJANA Company s. r. o., u které pracovala od 6. 4. 2009
jako prodavačka. Se zaměstnavatelem má uzavřenou písemnou pracovní smlouvu.
Dne 21. 2. 2011 bylo správnímu orgánu I. stupně doručeno sdělení místně příslušného Úřadu
práce, ze kterého mimo jiné vyplynulo, že stěžovatelka byla u výše uvedeného zaměstnavatele
v období od 6. 4. 2009 ke dni kontroly, tj. 15. 2. 2011 „zaměstnána bez povolení k zaměstnání,
ačkoli je toto povolení pro výkon zaměstnání požadováno. Z předmětného sdělení Úřadu práce v Karlových
Varech označeného jako „Nelegální výkon práce cizince“ lze vyvodit zcela jednoznačný závěr, že jste na území
pracovala nelegálně bez povolení k zaměstnání, které je pro výkon práce vyžadováno“ (s. 2 rozhodnutí).
Na jiném místě rozhodnutí (s. 4) správní orgán I. stupně konstatuje (zvýraznění doplněno):
„Z výše uvedeného vyplývá, že jste svým výše uvedeným jednáním naplnila podmínky, kterými se pro účely zákona
č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, rozumí nelegální práce, protože jste na území
České republiky vykonávala práci bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu
zaměstnání (…)“. Žalovaná ve vztahu k této otázce v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí
uvedla, např. „z předmětných podkladů pro rozhodnutí je zřejmé, že výkon p ráce účastnice řízení
ve výše uvedeném období, zjištěný v rámci kontroly dne 15. 2. 2011, byl konán bez příslušného platného povolení
k zaměstnání“ (s. 4).
[17] Ze shora uvedeného vyplývá, že rozhodnutí správních orgánů dostála nejen požadavkům
§68 odst. 2 správního řádu, ale i shora citované judikatury zdejšího soudu. Nejvyšší správní soud
považuje za dostačující, že z výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně vyplývá, dle jakého
ustanovení zákona o pobytu cizinců bylo stěžovatelce vyhoštění uloženo a souč asně
v odůvodnění tohoto rozhodnutí je jasně a srozumitelně charakterizována práce vykonávaná
stěžovatelkou, popis jednání, jehož se měla dopustit, relevantní skutkové okolnosti a podřazení
pod jednu ze skutkových podstat podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona o pobytu cizinců.
[18] Nejvyšší správní soud tedy přisvědčuje názoru vyslovenému v napadeném rozsudku
krajským soudem, že rozhodnutí správních orgánů nejsou ze shora uvedeného důvodu
nepřezkoumatelná.
[19] Jak konstatuje i stěžovatelka, rozhodnutí o správ ním vyhoštění nemá trestní charakter.
Tento názor vychází z ustálené judikatury zdejšího soudu, z níž lze uvést např. rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č. j. 5 Azs 94/2055 – 52, podle nějž je „správní vyhoštění svým obsahem rozhodnutím nikoli
sankční povahy, ale správním rozhodnutím, které obsahově vyjadřuje zájem státu na tom, aby se jím dotčený
cizinec na území státu nezdržoval. Uvedený zákaz pobytu není sankcí, resp. trestem uloženým v trestní řízení,
ale správním opatřením omezujícím cizince ve svobodě jeho volného pohybu. (…) Toto opatření, které ve většině
států může být rovněž přijato správním orgánem, je svou povahou specifickým preventivním opatřením v oblasti
kontroly přistěhovalectví a netýká se oprávněnosti trestního obvinění proti stěžovateli ve smyslu čl. 6 odst. 1
(Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pozn. soudu) . Skutečnost,
že je přijato (pozn. případně i) v rámci trestního řízení, nemůže změnit jeho preventivní podstatu. V podmínkách
České republiky je v daném případě zákaz pobytu vyslovován v rámci správního řízení, a proto se v plné míře
uplatní závěry Evropského soudu pro lidská práva o tom, že jde o opatření v oblasti kontroly přistěhovalectví,
nikoli o trestní sankci.“ I pro tento důvod dle Nejvyššího správního soudu není nutné trvat na tom,
aby přímo ve výroku rozhodnutí o správním vyhoštění byla uvedená tzv. skutková věta,
jak sugeruje stěžovatelka. Analogie s výrokem rozhodnutí o přestupku (či přečinu), kterou nabízí
v kasační stížnosti stěžovatelka, nemůže být ze s hora zmíněného důvodu použitelná.
[20] Tato kasační námitka není důvodná.
III.B
Přiměřenost uložení správního vyhoštění
[21] Stěžovatelka dále vyjádřila svůj nesouhlas se způsobem, ja kým krajský soud vypořádal
její žalobní námitku, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo nepřiměřené, a to především
s ohledem na společenskou nebezpečnost jejího jednání, jakož i pohnutek a míry zavinění.
Podle stěžovatelky měl vzhledem k těmto skutečnostem správní orgán přistoupit toliko k uložení
pokuty za případný přestupek. Stěžovatelka má za to, že v důsledku přijetí nesprávného právního
názoru, nemohl krajský soud dostatečně zhodnotit její argumentaci a tím zatížil svůj rozsudek
nepřezkoumatelností.
[22] Nesprávný je názor stěžovatelky, že správní orgán I. stupně mohl namísto správního
vyhoštění uložit toliko pokutu za spáchaný přestupek. Stěžovatelka má zřejmě na mysli přestupek
na úseku zaměstnanosti dle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnan osti, konkrétně pak ve smyslu
§139 odst. 1 písm. c) cit. zákona (fyzická osoba se dopustí přestupku tím, že vykonává nelegální
práci). K rozhodování o přestupku podle zákona o zaměstnanosti však nejsou příslušné stejné
orgány jako ty, které rozhodují o správním vyhoštění (tedy policie). Jak uvedl zdejší soud
v rozsudku ze dne 26. 3. 2009, č. j. 9 As 32/2008 – 57, „řízení o uložení správního opatření
a přestupkové řízení jsou samostatná a na sobě nezávislá řízení, což plyne i z rozdílné povahy opatření
ukládaných správními orgány v těchto řízeních. (…) Předmět řízení o přestupku nelze ztotožňovat s řízením
o správním vyhoštění vedeným v režimu zákona o pobytu cizinců. Ačkoli v obou věcech může dojít k posuzování
shodných skutkových okolností, posuzované právní otázky jsou odlišné “. Argumentace stěžovatelky,
že alternativu k uložení správního vyhoštění představuje potrestání za přestupek, je nepřípadná.
Stejný závěr učinil i krajský soud, tato námitka je proto nedůvodná.
[23] Namítá-li stěžovatelka, že krajský soud zcela pominul možnost zastavit řízení po dle §66
odst. 2 správního řádu, jedná se o námitku nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.,
neboť nebyla uplatněna v žalobě. Přesto, že ji tedy musí soud odmítnout, uvádí k ní nad rámec
následující: Podle tohoto ustanovení správního řádu správní orgán řízení vedené z moci úřední
zastaví z důvodu překážky litispendence, nebo jestliže v řízení, ve kterém nemohou pokračovat
právní nástupci, odpadl jeho důvod, zejména jestliže účastník zemřel nebo zanikl, anebo zanikla
věc nebo právo, jehož se řízení týká. Stěžovatelka namítá, že m ěly správní orgány a následně
i krajský soud zvažovat zastavení řízení v souvislosti s případným nepřiměřeným zásahem
rozhodnutí do soukromého nebo rodinného života cizince (§119a odst. 2 ve spojení s §174a
zákona o pobytu cizinců). Stěžovatelce lze přisvědčit, že rozhodnutí o správním vyhoštění
nelze vydat, pokud okolnosti případu svědčí o tom, že důsle dkem správního vyhoštění
by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince (§119a odst. 2.
cit. zákona). Z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zcela zjevné, že případný zásah
do soukromého či rodinného života stěžovatelky náležitě posuzoval (s. 5 poslední odstavec,
s. 6 první odstavec rozhodnutí správního orgánu I. stupně), přičemž zjistil, že stěžovatelka
nemá na území České republiky rodinné vazby. Výslovně pak uvedl, že v průběhu správního
řízení nebyly zjištěny a stěžovatelka sama neuplatnila žádné důvody, pro které by ve vztahu
k jejím ekonomickým vazbám na území České republiky bylo možno považovat vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění za nepřiměřený zásah do soukromého života ve smyslu §119a
odst. 2 zákona o pobytu cizinců. Je tedy zjevné, že správní orgán I. stupně se přiměřeností zásahu
rozhodnutí o správním vyhoštění výslovně zabýval. Na tomto místě je však třeba zdůraznit,
že stěžovatelka v odvolání ani žalobě nenamítala nesprávné posouzení otázky zásahu
do svého soukromého či rodinného života a v tom důsledku i nemožnost vydání rozhodnutí
o správním vyhoštění, a tato námitka je, jak již uvedeno výše, nepřípustná .
[24] Stěžovatelka má dále za to, že správní orgán musí při úvaze, zda vydá rozhodnutí
o správním vyhoštění, zohlednit společenskou nebezpečnost, pohnutky, či míru zavinění
při porušení právní povinnosti. Naopak krajský soud i žalovaná (shodně se správním orgánem
I. stupně) uvedly, že tyto okolnosti je nutno zohlednit při úvaze o délce doby,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.
[25] K této námitce Nejvyšší správní soud uvádí, že v souladu se zákonem o pobytu cizinců
vydá policie rozhodnutí o správním vyhoštění, a to v případě, že jsou naplněny podmínky dané
v některém z ustanovení (nebo současně ve vícero ustanoveních) §119 tohoto zákona. Současně
musí správní orgán zvážit, zda nejsou dány některé z okolností uvedených zejména v §119a
zákona o pobytu cizinců, pro které by nebylo možno rozhodnutí o správním vyhoštění vydat.
Zohlednění dalších okolností případu (jako je stěžovatelkou namítané zavinění, její pohnutky
apod.) se pak posouvá do fáze rozhodování o délce doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území. Tento přístup potvrdil Nejvyšší správní soud již ve shora citovaném rozsudku ze dne
27. 1. 2011, č. j. 7 As 98/2010 – 67. V něm zdejší soud uvedl, že „[v] případě stěžovatele
může mít skutečnost, zda se dopustil ilegální závislé práce nebo ilegální nezávislé výdělečné činnosti,
a za jakých okolností se tak stalo, zejména zda a případně v jaké míře si byl vědom nelegálnosti svého jednání,
jaký byl jeho rozsah a nežádoucí následky a z jakých důvodů takto protizákonně jednal, vliv
na to, na jak dlouhou dobu mu nebude umožněn vstup na území České republiky“. Nejvyšší správní soud
nevidí důvodu, proč by se měl od názoru vysloveného v tomto rozhodnutí v nyní souzené věci
odchylovat.
[26] V případě stěžovatelky bylo prokázáno, že jsou naplněny podmínky pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. b) bod 3 (cizinec je zaměstnán
bez povolení k zaměstnání, ačkoli je toto povolení podmínkou výkonu zaměstnání),
přičemž je nutno zdůraznit, že stěžovatelka tuto skutečnost nezpochybňuje. Správní orgán
(jak bylo uvedeno již výše v bodě [23]) současně posuzoval, zda není dán důvod
podle §119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců, pro který by nebylo možno rozhodnutí o správním
vyhoštění vydat (závěry správního orgánu vyslovené ve vztahu k této otázce stěžovatelka
také nezpochybňuje). Uzavřel, že takové okolnosti zde nejsou, a proto přistoupil k vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění. Správní orgán I. stupně dále zvážil konkrétní okolnosti případu
a ty zohlednil právě v délce doby, po kterou nebude st ěžovatelce umožněn vstup na území.
Výslovně přihlédl k těmto skutečnostem (s. 6 odst. 2 prvostupňového rozhodnutí): závažnost
protiprávního jednání, společenská nebezpečnost jednání (kterou hodnotil jako vysokou,
neboť dopad do státní politiky zaměstnanosti není nezanedbatelný a dochází k negativnímu
ovlivňování ekonomiky České republiky), délku doby, po kterou byla stěžovatelka prokazatelně
zaměstnána bez povolení k zaměstnání, skutečnost, že stěžovatelka v průběhu řízení opakovaně
projevila účinnou lítost za vzniklou situaci. Správní orgán I. stupně zdůraznil, že stěžovatelka
řízení o správním vyhoštění vyvolala porušením své právní povinnosti a musí proto strpět
jeho přiměřené negativní důsledky. S přihlédnutím k těmto okolnostem stanovil správní orgán
I. stupně dobu, po kterou nelze stěžovatelce umožnit vstup na území, na 6 měsíců
(přičemž maximální možnou dobou bylo v případě stěžovatelky pět let). Žalovaná k této otázce
uvedla, že „správní vyhoštění z území České republiky a doba šesti měsíců, po kterou nelze účastnici řízení
umožnit vstup na území členských států Evropské unie, se po zhodnocení důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné
souvislosti, zhodnocením společenské nebezpečnosti jednání účastnice řízení, pohnutek a míry zavinění její osoby,
jeví jako přiměřené opatření“.
[27] Z výše uvedeného tedy vyplývá, že krajský soud dotčenou právní otázku posoudil správně
a i v této části je proto kasační stížnost nedůvodná.
[28] Stěžovatelka v závěru namítá, že krajský soud z důvodu nesprávného právního názoru
nemohl zákonným způsobem zhodnotit, zda stěžovatelčina argumentace související
s nepřiměřeností rozhodnutí o správním vyhoštění je argumentací důvodnou. Takový postup
podle stěžovatelky založil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Této námitce
nelze přisvědčit, neboť krajský soud námitku stěžovatelky stran přiměřenosti rozhodnutí
o správním vyhoštění přezkoumatelným způsobem projednal a dospěl k závěru, že není důvodná
ve vztahu k úvahám o samotném vydání rozhodnutí o správním vyhoštění, ale že je nutno
stěžovatelkou namítané skutečnosti zohlednit při úvaze o délce doby zákazu vstupu na území.
Skutečnost, že krajský soud tuto žalobní námitku vypořádal přezkoumatelným způsobem,
vyplývá i ze skutečnosti, že stěžovatelka se závěry krajského soudu ve vztahu k této otázce
v kasační stížnosti polemizuje. Tato námitka je také nedůvodná.
IV.
Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl. O náhradě nákladů řízení
rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Žalobkyně
nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly, a proto jí soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu