ECLI:CZ:NSS:2012:1.AS.54.2011:78
sp. zn. 1 As 54/2011 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: J. O., proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, Odbor azylové a migrační politiky, poštovní schránka
21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2009,
čj. OAM-416-3/SŘ-2009, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 9. 2010, čj. 11 A 6/2010 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobkyni se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
[1] Policie ČR, Ředitelství cizinecké policie (dále jen „správní orgán I. stupně“) usnesením
ze dne 8. 9. 2009, čj. CPR-10120/ČJ-2009-9CPR-V214, zastavila podle §102 odst. 4 zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) řízení o žádosti žalobkyně o vydání nového
rozhodnutí, kterým se zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění podle §122 odst. 5 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) z důvodu nesplnění podmínky
uplynutí poloviny doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území. Žalobkyně
se proti tomuto usnesení odvolala. Žalovaný odvolání žalobkyně v záhlaví cit. rozhodnutím
zamítl.
[2] Žalobkyně proto podala žalobu k Městskému soudu v Praze. Městský soud rozhodnutí
žalovaného ze dne 4. 12. 2009 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění
svého rozsudku městský soud uvedl, že s přerušením běhu doby zákazu vstupu cizince na území
zákon o pobytu cizinců v žádném svém ustanovení nepočítá. Možnost přerušení
běhu doby zákazu vstupu cizince na území nevyplývá ani ze změny textu zákona provedené
zákonem č. 428/2005 Sb. Správní orgán I. stupně ani žalovaný řádně neodůvodnili, na základě
kterého konkrétního ustanovení dospěli k závěru, že doba, po kterou cizinci nebyl umožněn
vstup na území, je vázána na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Považoval
tak napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Názor žalovaného
o neuplynutí poloviny příslušné lhůty tak nemá dle městského soudu oporu v zákoně.
Přitom odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu (zejména rozsudek NSS
ze dne 15. 12. 2009, čj. 8 As 59/2009 - 95, ze dne 30. 7. 2009, čj. 2 As 65/2009 - 69 a ze dne
25. 4. 2008, čj. 4 As 24/2008 - 77).
II.
Stručné shrnutí argumentů uvedených v kasační stížnosti
[3] Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku městského soudu z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[4] V hlavní kasační námitce stěžovatel nesouhlasí s právním názorem městského soudu,
že z žádného zákonného ustanovení nevyplývá oprávnění policie stanovit počátek doby,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území, resp. stanovit, že běh této lhůty se odvíjí
od vykonatelného rozhodnutí. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že vycházel z platného
a účinného textu zákona o pobytu cizinců ve znění zákona č. 428/2005 Sb. s účinností
od 24. 11. 2005. Uvedeným zákonem novelizované znění §118 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
uvádí, že dobu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním
vyhoštění. Svůj názor opírá o důvodovou zprávu k výše uvedené novele zákona o pobytu cizinců,
z níž jednoznačně plyne, že lhůta pro omezení vstupu cizince na území počíná běžet teprve
okamžikem, kdy je rozhodnutí vykonatelné (skutečně realizovatelné) a cizinec již nedisponuje
právním titulem, který by mu umožňoval pobyt na území ČR. Z ohledem na §119 odst. 5
cit. zákona je přitom zřejmé, že rozhodnutí o správním vyhoštění cizince je vykonatelné
až po pravomocném ukončení řízení o udělení mezinárodní ochrany. Domnívá
se proto, že po dobu řízení o udělení mezinárodní ochrany doba, po níž nelze cizinci umožnit
vstup na území, neběží.
[5] Ke skutečnosti, že zákon o pobytu cizinců explicitně neobsahuje stavení běhu lhůty,
po niž nelze umožnit cizinci vstup na území, stěžovatel poznamenal, že řada právních norem
je upravena právě tímto způsobem s cílem předejít kazuistickému bobtnání právních předpisů.
Z důvodové zprávy tak jednoznačně vyplývá úmysl zákonodárce vázat běh této doby
na vykonatelnost rozhodnutí o správním vyhoštění.
[6] K tomu dále dodává, že aplikováním názoru městského soudu v praxi by docházelo
k popření a odstranění smyslu zákonného institutu vyhoštění; cizinec by tak opakovanými
žádostmi o udělení mezinárodní ochrany lehce mohl dosáhnout uplynutí doby,
po kterou mu nelze umožnit vstup na území ještě před tím, než by rozhodnutí o vyhoštění
bylo vykonatelné. Takový závěr však dle názoru stěžovatele zákonodárce nezamýšlel. Svůj názor
dokládá také zrušením §172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, které rovněž provedla zmiňovaná
novela. Zrušené ustanovení cit. zákona upravovalo, že doba řízení o žalobě se do doby platnosti
rozhodnutí o správním vyhoštění nezapočítává, z čehož stěžovatel dovozuje úmysl zákonodárce
posunout počátek běhu lhůty zákazu vstupu cizince na území až od vykonatelnosti
takového rozhodnutí.
[7] Výklad městského soudu lze chápat jako návod ke zneužívání systému mezinárodní
ochrany, jakožto účinného nástroje pro odvracení realizace správního vyhoštění, vedoucí
též k suspendování suverénního práva státu na stanovení podmínek pobytu cizinců
na svém území. V případě odkladu vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění např. z důvodu řízení
o udělení mezinárodní ochrany cizinec na území ČR pobývá po dobu tohoto řízení oprávněně
a nelze tak v jeho případě mluvit o tom, že mu není umožněno vstoupit na území.
[8] Stěžovatel rovněž namítá, že judikatura, na kterou městský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku odkázal, je závazná toliko inter partes, neboť nemá povahu precedentu.
Kromě toho neobsahuje závazný právní názor kasačního soudu či jednoznačný,
nezpochybnitelný a autoritativní výklad zákona, ale pouze pokyny městskému soudu, řádně
se vypořádat se všemi okolnostmi případu. Navíc uvedená judikatura vychází z předchozí právní
úpravy.
[9] Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Stručné shrnutí vyjádření žalobkyně
[10] Také žalobkyně považuje legální interpretaci pojmu „doba, po kterou nelze cizinci
umožnit vstup na území“, použitou v §122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců, v řízení za klíčovou.
Ve svém kvalifikovaně zpracovaném vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 25. 2. 2011 uvedla,
že s ohledem na definici doby obsažené v §118 cit. zákona se nedomnívá, že by §122 odst. 5
zákona o pobytu cizinců jakkoliv spojoval běh doby s vykonatelností rozhodnutí o správním
vyhoštění.
[11] Stěžovatel při výkladu splnění podmínky uplynutí poloviny doby argumentuje úmyslem
zákonodárce vyjádřeným v důvodové zprávě k novele zákona o pobytu cizinců, tj. na základě
subjektivního historického výkladového cíle. Pokud by však zákonodárce měl v úmyslu stanovit
vlastnosti běhu lhůty, které přisuzuje tomuto ustanovení stěžovatel, měl by tak učinit explicitně.
Neučinil-li tak, nelze to přičítat k tíži adresáta normy, tj. žalobkyně. Pouze zákonodárce
je primárně odpovědný za jasnost a hodnotovou ucelenost právních norem, výkon veřejné
moci je přitom striktně vázán zákonem [§2 odst. 1 správního řádu, čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod]. Žalobkyně proto tvrdí, že právní řád neobsahuje zákonné zmocnění
správních orgánů k tomu, aby podmínily běh doby ve smyslu §122 odst. 5 zákona o pobytu
cizinců vykonatelností rozhodnutí o správním vyhoštění.
[12] Dále žalobkyně odkázala na čl. 31 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků
(viz sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.; dále jen „Úmluva“), jež má aplikační
přednost před zákonem (o pobytu cizinců). Vzhledem k tomu, že žalobkyně hned druhý
den po svém příjezdu na území ČR požádala o udělení mezinárodní ochrany,
má za to, že rozhodnutí o správním vyhoštění bylo vydáno v rozporu s čl. 31 Úmluvy.
[13] Tvrzení o účelovosti podání její žádosti dle §122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců popírá
jednak skutečnost, že již záhy po svém příjezdu do ČR podala žádost o udělení mezinárodní
ochrany (tj. v roce 2007), a tím na území ČR po dobu řízení o ní pobývá legálně, jednak
skutečnost, že ani v době tohoto vyjádření ke kasační stížnosti nebylo i přes zákonnou lhůtu
k rozhodnutí (90 dnů) dosud o ní rozhodnuto. K námitce stěžovatele o zneužitelnosti žádostí
podle §122 odst. 5 cit. zákona dodává, že toto ustanovení, navíc obsahující neurčitý právní
pojem, je založeno na správním uvážení příslušného orgánu. Tím má rozhodující správní orgán
více než účinné nástroje proto, aby hájil zájmy státu na realizaci své migrační politiky.
[14] Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se závaznosti judikatury zdejšího soudu,
žalobkyně uvedla, že český právní řád nezná precedenční závaznost soudních rozhodnutí.
Judikaturní činnost jednoho z nejvyšších soudů ČR však představuje jistou obecnou normativní
závaznost. Obecná závaznost je dána zájmem na ochraně právní jistoty adresátů právních norem.
[15] Závěrem žalobkyně neakceptuje ani postup, podle kterého by měl být veřejnoprávní vztah
mezi cizincem a státem zpětně opravován soudní mocí a nahrazován tak nevyjádřený úmysl
zákonodárce. Ze všech těchto důvodů proto navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou.
IV.
Právní názor Nejvyššího správního soudu
[16] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu a z důvodů v kasační
stížnosti uvedených, neshledal přitom vadu rozhodnutí městského soudu, kterou by se musel
zabývat i bez návrhu (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[17] Kasační stížnost není důvodná.
[18] Předmětem sporu je jediná kasační námitka, a to odkd y počíná běžet
„doba, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území“ [kasační důvod podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. Podle §118 odst. 1 věta třetí zákona o pobytu cizinců, ve znění účinném
od 24. 11. 2005 (znění rozhodné pro nyní posuzovanou věc) dobu, po kterou nelze umožnit cizinci
vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí o správním vyhoštění cizince. Stěžovatel tvrdí, že historickým
a teleologickým výkladem lze dospět k závěru, že úmysl zákonodárce spočíval v posunutí počátku
účinků správního vyhoštění až k samotné vykonatelnosti rozhodnutí, tedy co nejblíže k momentu
faktického opuštění území cizincem. Na druhé straně žalobkyně takový výklad považuje
za nezákonný, neboť pokud by to skutečně bylo úmyslem zákonodárce, byl by to býval zakotvil
výslovně. Neučinil-li tak, nelze z toho zpětně dovozovat jeho vůli, a to ani soudními
rozhodnutími.
[19] Z předloženého správního spisu zjistil Nejvyšší správní soud následující skutečnosti.
Žalobkyně přicestovala do ČR v roce 2007 společně se svým synem a matkou. Z evidenční karty
žalobkyně (č. l. 70 spisu NSS) vyplývá, že 24. 10. 2007 bylo se žalobkyní zahájeno řízení o azylu
(dnes řízení o udělení mezinárodní ochrany). Správní vyhoštění jí bylo uděleno rozhodnutím
ze dne 6. 11. 2007. Správní orgán I. stupně stanovil dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup
na území, na 2 roky. Současně uvedl, že tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí.
Dobu k vycestování stanovil na dobu 30 dnů od okamžiku, kdy žalobkyně pozbude postavení
žadatelky o mezinárodní ochranu. Žádosti o mezinárodní ochranu správní orgán I. stupně
vyhověl teprve dne 29. 4. 2011.
[20] Žádostí ze dne 10. 7. 2009 se žalobkyně, jakožto žadatelka o mezinárodní ochranu,
domáhala podle §122 odst. 5 zákona o pobytu cizinců vydání nového rozhodnutí, kterým
se zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění. Jako důvod uvedla, že důvody pro vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění již pominuly, neboť je její pobyt na území legalizován
na základě víza za účelem řízení o udělení mezinárodní ochrany, a již uplynula polovina doby,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území. Správní orgán I. stupně, a následně stěžovatel,
však dovodili, že podle §119 odst. 5 zákona o pobytu cizinců dosud nebylo rozhodnuto o žádosti
o mezinárodní ochranu. V důsledku probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany lhůta
k vykonatelnosti rozhodnutí o vyhoštění žalobkyně tak nepočala ani běžet, natož aby uplynula
polovina doby, po niž nelze cizinci umožnit vstup na území. Usnesením správního orgánu I.
stupně ze dne 8. 9. 2009 bylo řízení o žádosti o vydání nového rozhodnutí s ohledem na novelu
zákona o pobytu cizinců, provedenou zákonem č. 428/2005 Sb., zastaveno. Toto rozhodnutí
potvrdil svým rozhodnutím také stěžovatel.
[21] Uplynutí poloviny doby zákazu vstupu cizince na území je jednou ze základních
podmínek vyhovění žádosti o zrušení rozhodnutí o správním vyhoštění podle §122 odst. 5
cit. zákona. V dané věci je zásadní pevně stanovit datum, od kterého počíná tato doba běžet,
resp. určit, zda má odklad vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění z důvodu
probíhajícího řízení o udělení mezinárodní ochrany vliv na běh lhůty podle §122 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců.
[22] Otázkou počátku a běhu lhůty, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území,
se v době rozhodování této věci zabýval rozšířený senát zdejšího soudu ve věci vedené
pod sp. zn. 1 As 106/2010. S ohledem na tuto skutečnost předseda senátu přerušil řízení
o této kasační stížnosti usnesením ze dne 9. 6. 2011, čj. 1 As 54/2011 - 64. Rozšířený senát
Nejvyššího správního soudu jakožto garanta jednotnosti a zákonnosti rozhodování ve správním
soudnictví (§12 odst. 1 s. ř. s.) rozhodl o této otázce usnesením ze dne 24. 1. 2012,
čj. 1 As 106/2010 - 83. V návaznosti na to vydal dne 31. 1. 2012 předseda senátu usnesení,
podle něhož se v řízení o této kasační stížnosti pokračuje.
[23] První senát Nejvyššího správního soudu, vázaný právním názorem vysloveným
v cit. usnesení rozšířeného senátu, k věci uvádí následující. Zákonem č. 428/2005 Sb. došlo
k novele zákona o pobytu cizinců s účinností od 24. 11. 2005. Znění §118 odst. 1 věty
třetí nově stanovilo, že [d]obu, po kterou nelze umožnit cizinci vstup na území, stanoví policie v rozhodnutí
o správním vyhoštění cizince.
[24] Rozšířený senát zdejšího soudu v cit. usnesení vyslovil závěr, že na rozdíl od předchozí
právní úpravy, kdy byl počátek této doby fixován ke dni platnosti rozhodnutí o správním
vyhoštění, zamýšlel zákonodárce „předmětnou novelou umožnit správnímu orgánu, tedy policii,
aby nejen celkovou délku doby zákazu pobytu na území, ale i počátek této doby stanovila vždy s ohledem
na okolnosti dané věci v každém rozhodnutí o správním vyhoštění“ (srov. bod 28 cit. usnesení).
Je tedy na správním orgánu, aby ve výrokové části rozhodnutí o správním vyhoštění stanovil
počátek i délku této doby, nejdříve však až dnem právní moci rozhodnutí o správním vyhoštění.
Důvodem přiznání tohoto oprávnění policii byla patrně snaha o účinné předcházení případům,
kdy i přes platné rozhodnutí o vyhoštění cizince nebylo možné z důvodu existence dalších
zákonem předvídaných právních skutečností toto rozhodnutí vykonat (např. přiznání odkladného
účinku odvolání, příp. žalobě proti rozhodnutí o vyhoštění, či z důvodu probíhajícího řízení
o žádosti o udělení mezinárodní ochrany).
[25] Zákon o pobytu cizinců však s nástupem těchto skutečností spojuje pouze odklad
vykonatelnosti, nikoliv všech právních účinků rozhodnutí o správním vyhoštění. To znamená,
že rozhodnutí je i přes přiznanou odloženou vykonatelnost platné a, nabylo-li již právní moci,
také účinné (např. tím způsobem, že je cizinec zaveden do evidence nežádoucích osob).
Jak také žalobkyně správně uvedla v žalobě, od momentu vydání rozhodnutí o správním
vyhoštění považuje stát příslušného cizince nebo cizinku za osobu, jejíž pobyt je na jeho území
nadále nežádoucí. Uvedené je zcela v souladu se zásadou suverenity státu, kdy příslušné státní
orgány mohou navíc takové osobě dále zakázat vstup na území tohoto státu, a to po dobu
stanovenou zákonem. Tuto dobu, k jejíž určení byla zavedením zmiňované novely zákona
oprávněna policie, terminologie zákona o pobytu cizinců nazývá právě „dobou,
po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území“.
[26] „Nevyužil-li však správní orgán této své pravomoci a stanovil, tak jako v nyní posuzované
věci, pouze celkovou dobu zákazu vstupu na území, aniž by jakkoli určil počátek této doby, nelze než vycházet
z toho, že tato doba se počítá, tak jako nastávají i ostatní právní účinky rozhodnutí o správním vyhoštění,
u nichž zákon nebo rozhodnutí samotné nestanoví jinak, již od dne právní moci tohoto rozhodnutí“
(bod 30. usnesení rozšířeného senátu). V tomto případě nemá na výše uvedený závěr vliv
ani skutečnost, že došlo, ať už z jakéhokoliv důvodu, k odkladu vykonatelnosti rozhodnutí
o správním vyhoštění.
[27] Zdejší soud si je sice vědom, že stěžovatelova argumentace spočívá právě
v tom, že své právo využil, a to tak, že stanovil tuto dobu shodně s dobou vykonatelnosti.
Jak však vyplývá z argumentace uvedené v bodu [25] výše, „bez výslovné právní úpravy nebylo možné
k tíži vyhošťovaného cizince dovozovat, že by počátek doby zákazu vstupu vyhošťovaného cizince na území
měl být ve všech případech odvozován až od okamžiku, kdy se rozhodnutí o vyhoštění cizince stalo vykonatelným,
a že by se do této doby nezapočítávalo období, kdy byla odložena vykonatelnost rozhodnutí
o správním vyhoštění.“ (viz bod 25. cit. usnesení rozšířeného senátu NSS, zvýraznění doplněno).
Takový závěr totiž neměl oporu v zákoně.
[28] V nyní posuzované věci tak lze učinit závěr, že ve vztahu ke znění zákona o pobytu
cizinců účinnému v době od 24. 11. 2005 do 31. 12. 2011 nebylo možné bez dalšího stanovit
zákaz vstupu cizinci na území ČR až ode dne vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění.
Docházelo by tak k nezákonnému stavení, tj. prodlužování, doby zákazu vstupu cizince na území,
aniž by k tomu byl v předmětné době zákonný podklad. Takový výklad není možný
ani na základě práva Evropské unie, které bylo do zákona o pobytu cizinců implementováno.
Zákonodárce měl proto řadu možností, jak svou vůli v souvislosti s touto otázkou v novele
upravit. Jistě mohl třeba stanovit, že období, kdy je odložena vykonatelnost rozhodnutí
o správním vyhoštění, se do uvedené doby nezapočítává, nicméně tak v právní úpravě
aplikovatelné na nyní posuzovanou věc neučinil. Doba, po kterou není rozhodnutí vykonatelné,
nemá proto vliv na dobu, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území.
[29] Uvedené závěry plně dopadají i na případ žalobkyně. Žádostí ze dne 10. 7. 2009
se žalobkyně, jakožto žadatelka o mezinárodní ochranu, domáhala podle §122 odst. 5 zákona
o pobytu cizinců vydání nového rozhodnutí, kterým se zruší platnost rozhodnutí o správním
vyhoštění. Podle §122 odst. 5 písm. a) cit. zákona může [policie] na žádost cizince vydat nové
rozhodnutí, kterým zruší platnost rozhodnutí o správním vyhoštění, jestliže pominuly důvody jeho vydání
a uplynula polovina doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území. Vydání uvedeného rozhodnutí
tedy spočívá na třech kumulativních podmínkách, a to jednak, že cizinec o vydání
tohoto rozhodnutí požádá, dále na skutečnosti, že již pominul důvod, pro který by vyhoštěn,
a konečně, musí uběhnout alespoň polovina doby zákazu vstupu cizince na území, určené
v rozhodnutí o vyhoštění.
[30] Žalobkyně byla přesvědčena, že tyto podmínky splňuje. Správní vyhoštění jí bylo uděleno
6. 11. 2007; v tento den nabylo rozhodnutí právní moci. Pokud v uvedené době neexistovalo
ustanovení zákona o pobytu cizinců, které by připouštělo stavení doby zákazu vstupu cizince
na území, bylo nutné za počátek uvedené doby považovat tento den. Lhůta dle §118 odst. 1
tak uplynula dnem 6. 11. 2009. Nelegálnost pobytu, pro který bylo žalobkyni uloženo správní
vyhoštění, byla v té době zhojena statutem žalobkyně jakožto žadatelky o mezinárodní ochranu
(titulem k oprávněnému pobytu na území ČR je zde vízum za účelem řízení o udělení
mezinárodních ochrany). Z výše uvedeného tedy jasně vyplývá, že v době podání žádosti
žalobkyně podle §122 odst. 5 cit. zákona uplynula již více než polovina
doby, po kterou nebylo možné povolit vstup žalobkyně na území ČR. Jiný závěr by neměl
v oporu v tehdy platném zákoně.
[31] Nevyhověl-li stěžovatel žádosti žalobkyně právě z důvodu, že se domníval, že uvedená
doba ani nepočala běžet, zatížil své rozhodnutí vadou, která způsobila jeho nezákonnost. Městský
soud tak postupoval správně, pokud jeho rozhodnutí zrušil.
[32] Pokud jde o námitku stěžovatele, že výklad podaný v napadeném rozsudku
vede ke zneužívání systému mezinárodní ochrany, je nutno především podotknout, že ani správní
orgán ani soud nemá pravomoc nahrazovat nedostatky právní úpravy svými rozhodnutími
nebo úvahami de lege ferenda. Jak správní orgán, tak soud jsou při svém rozhodování vázáni
zákonem. V této souvislosti lze proto jednoznačně přisvědčit argumentaci žalobkyně,
ve které zdůrazňuje zásadu legality.
[33] Zdejší soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že judikatura citovaná v napadeném
rozsudku městským soudem, je pro věc irelevantní, neboť Nejvyšší správní soud
v těchto případech rušil rozhodnutí krajských soudů a nerozhodl tak o otázkách, které krajským
soudům vytýkal, meritorně. Ve všech případech zdejší soud zavázal krajské soudy, aby se v dalším
řízení podrobně zabývaly otázkou běhu doby zákazu vstupu na území, s tím, že vyslovil
jasný závěr o výkladu zákona o pobytu cizinců. Použil-li městský soud v nyní posuzované
věci tyto závěry kasačního soudu, zcela jistě tím projevil, že i v tomto případě je potřeba
postupovat stejně. Tato námitka stěžovatele je nedůvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[34] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky uplatněné v kasační stížnosti důvodné.
Městský soud své závěry zcela přezkoumatelně, dostatečně jasně a v přiměřeném rozsahu
odůvodnil; skutečnosti, které byly podkladem pro rozhodnutí, mají oporu ve spisu. Z tohoto
důvodu nezbylo, než kasační stížnost zamítnout podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[35] Žalovaný coby stěžovatel nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.).
Žalobkyně byla ve věci úspěšná, ze soudního spisu však nevyplývá, že by jí nějaké náklady
v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly. Z tohoto důvodu jí kasační soud žádné náklady
řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. února 2012
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu