ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.139.2017:30
sp. zn. 1 Azs 139/2017 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: R. F., zastoupena
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1, proti žalované:
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, se sídlem náměstí Hrdinů 1634/3,
Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 7. 4. 2015, č. j. MV-34580-3/SO-2015, v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
29. 3. 2017, č. j. 15 A 49/2015 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobkyni bylo, jakožto státní příslušnici třetího státu, uděleno dne 24. 8. 2005 povolení
k trvalému pobytu na území ČR. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR, Odboru azylové
a migrační politiky ze dne 9. 1. 2015, č. j. OAM-2330-19/ZR-2014, bylo povolení žalobkyně
k trvalému pobytu na území ČR zrušeno. Důvodem pro zrušení povolení bylo zjištění,
že žalobkyně pobývala nepřetržitě po dobu delší než 12 měsíců mimo území členských států
Evropské unie. Předmětné prvostupňové rozhodnutí přezkoumala na základě odvolání žalobkyně
Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců (žalovaná), která se s ním však v plném
rozsahu ztotožnila a proto je potvrdila.
[2] Proti rozhodnutí žalované dále žalobkyně brojila žalobou u Krajského soudu v Ústí nad
Labem, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud se předně neztotožnil
s tvrzením žalobkyně, že klíčový důkaz (kopie jejího cestovního dokladu) byl správními orgány
pořízen v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. V této souvislosti
poukázal na závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2013,
č. j. 9 Aps 5/2012 – 56. K námitce stran nedostatečně zjištěného skutkového stavu krajský soud
uvedl, že pokud žalobkyně mínila zpochybňovat pravdivost údajů vyplývajících z cestovního
pasu, bylo na ní, aby ve správním řízení konkrétně uvedla, které vstupy do Schengenského
prostoru (či výstupy z něj) nejsou v cestovním dokladu zaznamenány. Jestliže tak žalobkyně
neučinila a byla v řízení pasivní, nelze správním orgánům vytýkat, že bez dalšího vycházely
z údajů uvedených v cestovním dokladu. Za mylnou označil soud i domněnku žalobkyně, že bylo
povinností správních orgánů zkoumat přiměřenost dopadů přijatého opatření do jejího
rodinného a soukromého života. Krajský soud tedy uzavřel, že správní orgány vycházely z řádně
zjištěného skutkového stavu a jejich rozhodnutí jsou zcela věcně správná a zákonná.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalované
[3] Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační
stížností, v níž uvedla, že dotčený rozsudek je stižen vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek
důvodů a nesprávného právního posouzení, neboť se krajský soud nedostatečně, respektive
nesprávně vypořádal s námitkami obsaženými v žalobě. Z tohoto důvodu jsou žalobní námitky
i nadále relevantní a stěžovatelka je opakuje i v kasační stížnosti.
[4] Stěžovatelka předně namítla, že ve správním řízení nebyla dostatečně prokázána existence
důvodů pro zrušení trvalého pobytu. Správní orgány vycházely při posouzení věci pouze z kopie
cestovního dokladu stěžovatelky. Tento důkaz však byl opatřen v rozporu se zákonem, a proto
je pro dané řízení nepoužitelný. Nadto se jedná o důkaz jediný, přičemž o jeho spolehlivosti lze
mít důvodné pochybnosti. Podle stěžovatelky je zcela běžné, že cestovní doklady osob z třetích
států nejsou (v rozporu s povinnostmi uloženými evropskou legislativou) při přechodu hranic
Schengenského prostoru označovány přechodovými razítky. Obvyklé je to zejména u osob
s povolením k trvalému pobytu. Ukončení pobytového oprávnění stěžovatelky pouze na základě
jediného podkladu je proto v rozporu se zásadou právní jistoty a krajský soud pochybil, pokud
neshledal předmětnou žalobní námitku důvodnou.
[5] Stěžovatelka dále uvedla, že krajský soud nesprávně vyhodnotil její tvrzení o nezákonnosti
postupu správního orgánu při pořízení kopie jejího cestovního dokladu. Stěžovatelka upozornila
na skutečnost, že údaje z cestovního dokladu nepochybně spadají pod pojem „osobní údaje“
ve smyslu §4 zákona o ochraně osobních údajů. Oprávnění správních orgánů ke shromažďování
osobních údajů přitom není bezbřehé. Správní orgány se mýlí, pokud ve svých rozhodnutích
poukázaly na výjimku obsaženou v §3 odst. 4 zákona o ochraně osobních údajů, neboť
ta se na posuzovanou situaci nevztahuje, jelikož osobní údaje byly v řízení dále zpracovávány.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nedala s takovým zpracováním souhlas, nebyla kopie
cestovního dokladu jako důkaz použitelná.
[6] Stěžovatelka má dále za to, že v řízení o zrušení trvalého pobytu leží důkazní břemeno
na správním orgánu, který je povinen prokazovat naplnění podmínek pro vydání rozhodnutí
o ukončení pobytového statusu účastníka řízení, jakož i zjišťovat veškeré skutečnosti svědčící
ve prospěch dotčeného účastníka. V daném případě však tyto skutečnosti správní orgány
nezjišťovaly a procesní aktivitu nezákonně požadovaly po stěžovatelce. Za daných okolností
nelze, dle mínění stěžovatelky, než konstatovat, že správní orgány neprokázaly nade vší
pochybnost existenci důvodů pro zrušení jejího pobytového oprávnění.
[7] V neposlední řadě je stěžovatelka na rozdíl od krajského soudu přesvědčena,
že i v případě rozhodování o zrušení trvalého pobytu z důvodů uvedených v §77 odst. 1 zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, je povinností správních orgánů posuzovat přiměřenost
přijímaného opatření. Tato povinnost vyplývá mimo jiné i z §2 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád.
[8] Stěžovatelka shrnula, že rozsudek krajského soudu, který aproboval předchozí postup
správních orgánů, je nepřezkoumatelný a nezákonný. Proto navrhla, aby jej Nejvyšší správní soud
zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[9] Žalovaná se ke kasační stížnosti vyjádřila s tím, že ji nepovažuje za důvodnou, a v plném
rozsahu odkázala na své písemné vyjádření k žalobě a na obsah spisového materiálu. Rozsudek
krajského soudu považuje za řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněný, a proto navrhla,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jakožto nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná.
Nejvyšší správní soud proto mohl přikročit k samotnému meritornímu přezkumu napadeného
rozsudku krajského soudu, a to v rozsahu důvodů vymezených v kasační stížnosti.
[11] Kasační stížnost není důvodná.
[12] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka v průběhu správního řízení, jakož
i v řízení soudním setrvale vznáší tytéž námitky, které nyní uplatnila i v kasační stížnosti.
Tvrzeními stěžovatelky se tak již zabývaly jak oba stupně správních orgánů, tak i krajský soud.
Z tohoto důvodu již Nejvyšší správní soud přistupuje k vypořádání kasačních námitek poněkud
minimalisticky a v podrobnostech si na několika místech odkázuje na odůvodnění
předcházejících rozhodnutí.
[13] Ze stěžovatelkou vznesených námitek se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval tvrzenou
vadou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Konkrétně stěžovatelka uvedla,
že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K tomu soud odkazuje na již
ustálenou judikaturu, z níž se podává, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů
je dána zejména tehdy, opřel-li soud rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75), nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek
uplatněných v žalobě (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007,
č. j. 3 As 4/2007 – 58, rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, či rozsudek
ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74). Přezkoumávaný rozsudek krajského soudu přitom
žádnými takovými nedostatky netrpí. Z odůvodnění předmětného rozsudku je zcela zřejmé,
z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel a jak jej následně právně hodnotil. Rozsudek
je řádně odůvodněný, plně srozumitelný a vypořádává podrobně veškeré žalobní námitky.
Tvrzení stěžovatelky o jeho nepřezkoumatelnosti proto Nejvyšší správní soud považuje
za nedůvodné.
[14] Jedná-li se o zbylé kasační námitky stěžovatelky, považuje Nejvyšší správní soud předně
za vhodné poukázat na relevantní právní úpravu, která se na posuzovanou věc vztahuje. Podle
§77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců platí, že „Ministerstvo vnitra zruší platnost povolení
k trvalému pobytu, jestliže cizinec pobýval mimo území států Evropské unie nepřetržitě po dobu delší než
12 měsíců, pokud nebyla odůvodněna závažnými důvody, zejména těhotenstvím a narozením dítěte, závažným
onemocněním, studiem nebo odborným školením anebo pracovním vysláním do zahraničí.“
[15] Ve správním řízení vyšlo najevo, že stěžovatelka se zdržovala mimo území Evropské unie
v období od 8. 8. 2009 do 14. 9. 2014, tj. po dobu více než pěti let. Tyto údaje čerpal
prvostupňový správní orgán z cestovního dokladu stěžovatelky, na jehož základě měl
za prokázané, že jsou v případě stěžovatelky naplněny podmínky pro zrušení platnosti povolení
k trvalému pobytu na území ČR z důvodů uvedených v §77 odst. 1 písm. c) zákona o pobytu
cizinců.
[16] S námitkou stěžovatelky, že informace z cestovního dokladu jsou pro náležité zjištění
skutkového stavu zásadně nedostačující, neboť jsou nespolehlivé, se Nejvyšší správní soud
neztotožňuje. Jak již stěžovatelce ve svém rozsudku ozřejmil krajský soud, povinnost opatřovat
cestovní doklady státních příslušníků třetích zemí při přechodu hranic Schengenského prostoru
otiskem razítka vyplývá z toho času platného a účinného nařízení Evropského parlamentu a Rady
č. 562/2006, kterým se stanoví kodex Společenství o pravidlech upravující přeshraniční pohyb
osob (Schengenský hraniční kodex). Čl. 11 odst. 1 citovaného kodexu pak stanoví vyvratitelnou
domněnku, že „[n]ení-li cestovní doklad státního příslušníka třetí země opatřen otiskem vstupního razítka,
mohou se příslušné vnitrostátní orgány domnívat, že držitel nesplňuje nebo přestal splňovat podmínky délky pobytu
použitelné v dotyčném členském státě.“ Tuto domněnku má dotčená osoba možnost vyvrátit
předložením věrohodných důkazů (jízdenky, letenky apod.) dokládajících, že podmínky
stanovené pro maximální délku pobytu mimo území států Evropské unie dodržela.
[17] Nejvyšší správní soud tedy nevylučuje, že v praxi může nastat situace, za níž údaje
uvedené v cestovním dokladu neodpovídají skutečnému stavu. V takovém případě však bylo
na stěžovatelce, aby prokázala, že se v rozhodném časovém období nacházela na území členských
států Evropské unie. Stěžovatelka nicméně zůstala ve správním řízení pasivní a k věci odmítla
vypovídat s odůvodněním, že by tím způsobila nebezpečí stíhání za trestný čin nebo správní
delikt sobě nebo osobě blízké. Ve vyjádření ze dne 29. 12. 2014 adresovaném prvostupňovému
správnímu orgánu pak pouze v obecné rovině uvedla, že dle jejího názoru nebyl ve správním
řízení skutkový stav zjištěn takovým způsobem, aby o něm nepanovaly důvodné pochybnosti.
I v navazujícím soudním řízení setrvala toliko na povšechných tvrzeních o nesprávnosti údajů
v cestovním dokladu, aniž by jakkoliv konkretizovala, v čem by tyto nesprávnosti měly spočívat,
či dokonce v kterých obdobích (a za jakých okolností) se na území členských států Evropské unie
zdržovala. Za takových okolností nemůže být stěžovatelka se svými námitkami úspěšná
a Nejvyšší správní soud je považuje za zcela liché.
[18] Pokud se jedná o námitku stěžovatelky, že správní orgán si počínal při pořízení kopie
jejího cestovního dokladu v rozporu se zákonem o ochraně osobních údajů, má Nejvyšší správní
soud za to, že se s ní dostatečným způsobem vypořádal již krajský soud, a to na s. 5-6
přezkoumávaného rozsudku. Stěžovatelka v kasační stížnosti nepředložila žádné konkurující
úvahy a s argumentací krajského soudu nikterak nepolemizuje, proto považuje Nejvyšší správní
soud odkaz na zde specifikovanou část přezkoumávaného rozsudku za zcela dostačující. Přitom
pouze ve stručnosti dodává, že problematikou shromažďování podkladů rozhodnutí obsahujících
osobní údaje účastníků řízení se Nejvyšší správní soud již podrobně zaobíral v rozsudku ze dne
22. 1. 2013, č. j. 9 Aps 5/2012 – 56, publ. pod č. 2811/2013 Sb., v němž dovodil, že „[v]yžádání
konkrétní listiny obsahující osobní údaje fyzické osoby správcem daně v rámci dokazování, její založení do spisu
a hodnocení jejího obsahu je nahodilým shromážděním osobních údajů, při kterém nedochází k jejich dalšímu
zpracování ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů [§3 odst. 4 a §4 písm. e) zákona č. 101/2000 Sb.,
o ochraně osobních údajů]. Cílem takového postupu je získat a následně vyhodnotit důkazní prostředky z
hlediska jejich daňové relevantnosti, nikoli získat osobní údaje pro účely jejich dalšího zpracování.“ Nejvyšší
správní soud přitom nemá pochyb o tom, že zde citované závěry, byť se týkaly odlišného typu
správního řízení, se přiměřeně použijí i na projednávaný případ. Námitku ohledně nezákonnosti
postupu správních orgánů při pořizování důkazů tedy Nejvyšší správní soud rovněž vyhodnotil
jako nedůvodnou.
[19] Konečně se Nejvyšší správní soud věnoval též poslední námitce stěžovatelky týkající
se nutnosti posuzování přiměřenosti rozhodnutí o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu
z hlediska dopadů do soukromého a rodinného života. I touto námitkou se ve svém rozsudku
podrobně zabýval krajský soud (s. 6-7 rozsudku) a je jí nadto věnována pozornost i v aktuální
judikatuře Nejvyššího správního soudu, z níž vyplývá, že rozhodování o zrušení platnosti
povolení k trvalému pobytu z důvodů vyjmenovaných v §77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců
korektivu posuzování možného zásahu do soukromého a rodinného života nepodléhá. Tyto
závěry nachází oporu zejména v systematice zákona o pobytu cizinců, neboť nelze přehlédnout,
že u důvodů uvedených v §77 odst. 2 citovaného zákona zákonodárce výslovně povinnost
zkoumat i dopady do soukromého a rodinného života zakotvil. Naopak u důvodů uvedených
v odstavci 1 téhož ustanovení obdobná povinnost absentuje. Podrobněji se rozborem této právní
otázky Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 4. 1. 2017, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30,
na nějž pro stručnost odkazuje (obdobně též rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 218/2015 – 51, či ze dne 9. 3. 2017, č. j. 7 Azs 338/2016 – 39). Pro
úplnost pak lze dodat, že v případě stěžovatelky si lze nadto jen stěží představit,
že by posuzované opatření znamenalo nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného
života, neboť tato nepřetržitě po dobu více než pěti let před zahájením předmětného řízení žila
mimo území států Evropské unie.
IV. Závěr a náklady řízení
[20] Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky stěžovatelky důvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá
s. ř. s.).
[21] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla
úspěch. Žalované žádné náklady nad rámec její úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. července 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu