ECLI:CZ:NSS:2014:1.AZS.17.2013:39
sp. zn. 1 Azs 17/2013 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudců Daniely
Zemanové a Miloslava Výborného ve věci žalobce: N. T. A., vystupující též pod jménem N. D. T.,
zastoupen Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 1. 2013, č. j. OAM-374/ZA-ZA06-ZA04-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2013, č. j. 56 Az 1/2013 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný zamítl žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany rozhodnutím označeným
v záhlaví jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (zákon o azylu). Žalobu proti tomuto
rozhodnutí zamítl krajský soud svým rozsudkem ze dne 30. 9. 2013 jako nedůvodnou.
[2] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení výše
uvedeného rozsudku krajského soudu. V kasační stížnosti, resp. v jejím doplnění ze dne
11. 12. 2013, uplatnil několik námitek. Předně namítá, že rozhodnutí žalovaného
je nepřezkoumatelné a pro tuto vadu ho měl krajský soud zrušit. Nepřezkoumatelnost spatřuje
v tom, že žalovaný nezjistil dostatečně skutkový stav, přesto rozhodl o nevěrohodnosti tvrzení
stěžovatele. Žalovaný se nepokusil tato tvrzení nezávisle verifikovat. Z jeho odůvodnění není
dostatečně patrno, z jakých konkrétních osobních poměrů stěžovatele a poměrů ve Vietnamu
vycházel. Okolnostmi hrozící újmy v zemi původu stěžovatele se žalovaný v pohovoru zabýval
pouze povrchně a své závěry o nevěrohodnosti stěžovatele založil pouze na částečných časových
nesrovnalostech událostí ve vylíčeném azylovém příběhu stěžovatele. Tyto nesrovnalosti stěžovatel
nepopírá, uvádí však, že jsou vzhledem k odstupu času téměř 4 let od předmětných událostí
pochopitelné. Obdobně nepřezkoumatelný je dle stěžovatele také napadený rozsudek krajského
soudu, pokud ten se pouze ztotožnil se závěry žalovaného, aniž by je dostatečně zdůvodnil.
[3] Měl-li žalovaný o tvrzených skutečnostech pochybnosti, mohl a měl si obstarat takové
informace o zemi původu, které mu umožní objektivně rozhodnout o důvodnosti obav stěžovatele,
k čemuž disponuje rozsáhlým aparátem. Stěžovatel je přesvědčen, že žalovaný postupoval
nesprávně, nedůsledně a v rozporu s §3 správního řádu, neboť skutečný stav věci zjistil
nedostatečně. S ohledem na zvláštnost řízení o mezinárodní ochraně mělo být důkazní břemeno
rovnoměrně rozděleno mezi stěžovatele a správní orgán. V této souvislosti stěžovatel uvádí,
že žalovaný nepřihlédl k informacím o situaci ve Vietnamu vyplývajícím ze zprávy Ministerstva
zahraničí USA ze dne 8. 3. 2006 o stavu dodržování lidských práv ve Vietnamu za rok 2005
a z informace Ministerstva zahraničí ČR ze dne 24. 4. 2006. Z těchto zpráv prý vyplývá, že obavy
stěžovatele jsou odůvodněné (následky spojené s trestným činem nedovoleného opuštění vojenské
služby, zkorumpovanost soudnictví a vlády, drsné podmínky ve věznicích).
[4] Stěžovatel odkazuje i na čl. 195 až 219 Příručky k postupům a kritériím pro určování
právního postavení uprchlíků z roku 1992 Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky. Z nich
vyplývá, že uprchlík často není schopen doložit svá vyjádření dokumentárními či jinými důkazy;
naopak, takové situace budou spíše výjimečné. Je sotva možné, aby uprchlík dokázal každou část
svého příběhu a proto je často nutné uznat žadatelovu věc i v případě pochybností. Stěžovatel
se domnívá, že uvedené články se vztahují i na jeho osobu a naznačuje, že není v jeho možnostech
prokázat jeho tvrzení o hrozící perzekuci v případě jeho návratu do vlasti. Má obavu, že v případě
jeho návratu do vlasti bude docházet k pronásledování.
[5] Dále stěžovatel žalovanému i krajskému soudu vytýká, že mu nesprávně přičetli k tíži jeho
nepravou identitu, na kterou na území ČR dosud od svého příjezdu (září 2008) pobýval. Odhalení
své skutečné identity teprve v žádosti o mezinárodní ochranu považuje s ohledem na své obavy
z perzekuce a dokonce ohrožení na životě za zcela pochopitelné a k tomuto jednání se odhodlal
teprve v situaci, kdy mu již nezbývala jiná možnost.
[6] Konečně, stěžovatel tvrdí, že krajský soud nedostatečně přezkoumal rozhodnutí žalovaného,
pokud se nezabýval důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu. V této části
považuje stěžovatel napadené rozhodnutí žalovaného i napadený rozsudek za nepřezkoumatelný
a odkazuje na rozsudek zdejšího soudu sp. zn. 4 Azs 421/2004. Žalovaný ani krajský soud
nezjišťovali ani nezohlednili kumulativní efekt všech nastíněných hrozeb; nemohli tak relevantně
posoudit naplnění jednotlivých prvků definice uprchlíka.
[7] Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby zdejší soud napadený rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[8] Specifikum kasační stížnosti ve věcech mezinárodní ochrany spočívá v tom, že možnost
jejího posouzení soudem závisí jak od splnění podmínek její přípustnosti, tak podmínky
její přijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s., tj. že kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Teprve je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud
posoudí její důvodnost.
[9] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost kasační stížnosti, tj. její formální
náležitosti. Shledal, že kasační stížnost je z velké části nepřípustná, neboť se opírá o důvody,
které stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (§104 odst. 4 s. ř. s.).
[10] Stěžovatel ve stručné žalobě pouze zcela obecně namítá, že ve správním řízení uvedl
dostatečné důvody (aniž by je blíže v žalobě specifikoval), které jsou podřaditelné pod pojem
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, a že mu v zemi původu hrozí nebezpečí spočívající
ve mstě ze strany vojáka, s nímž dříve sloužil, případně v hrozbě trestu za útěk z vojny. Dále
v žalobě naprosto povšechně tvrdil, že si správní orgán neopatřil dostatečné podklady pro vydání
rozhodnutí a neuvedl objektivní hodnotící úvahu o stěžovatelově situaci a konečně, že nepřihlédl
ke všem relevantním skutečnostem (které konkrétní relevantní skutečnosti měl stěžovatel na mysli,
však dále neuvedl). Stručně také odcitoval článek 10 Ústavy a článek 33 odst. 1 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků, na základě kterých namítl, že správní orgán byl povinen rozhodnout o tom,
jestli v jeho případě není na místě použít pravidlo non-refoulement. V souvislosti s dalšími
konkrétními skutkovými důvody odkázal na žádost o udělení mezinárodní ochrany, protokol
o pohovoru a správní spis. Naproti tomu z kasačních námitek (viz body [2] až [6] shora)
je již na první pohled zřejmé, že je formuluje jinak, mnohem podrobněji, a vznáší námitky zcela
nové. Kasační námitky, které svým obsahem přesahují rámec námitek žalobních (vyjma námitek,
kterými je zdejší soud povinen zabývat se z úřední povinnosti - §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.) proto nutno
označit za nepřípustné ve smyslu výše cit. §104 odst. 4 s. ř. s. Oproti žalobě stěžovatel např. nově
namítl, že žalovaný pochybil, pokud založil jeho nevěrohodnost pouze na časových nesrovnalostech
ve výpovědi. V žalobě však stěžovatel žádnou argumentaci proti závěru žalovaného
o nevěrohodnosti neuvedl. V žalobě stěžovatel taktéž nijak neargumentoval ve vztahu k nepravé
identitě, na kterou dosud v ČR pobýval, ani zprávami o stavu v zemi původu, či porušením mezí
správního uvážení žalovaným.
[11] Jedinou přípustnou námitkou tedy je námitka naplnění znaků definice pronásledování.
Nejvyšší správní soud proto ve smyslu §104a s. ř. s. posoudil, zda kasační stížnost v tomto rozsahu
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[12] Vymezením institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního se Nejvyšší
správní soud zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, čj. 1 Azs 13/2006–39, č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce nezbytné
vyslovit též právní názor k určitému typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval.
Jen je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
[13] Nejvyšší správní soud především zdůrazňuje, že žalovaný založil své rozhodnutí
na nevěrohodnosti stěžovatelova příběhu. Tento závěr stěžovatel v žalobě nenapadl, činí to až nyní,
v rámci jedné z námitek, která je ovšem nepřípustná (viz bod [10] shora). Protože otázku
nevěrohodnosti stěžovatele nemůže zdejší soud přezkoumat, do značné míry ztrácí smysl zabývat
se další otázkou, totiž zda by stěžovatelův příběh (byl-li by věrohodný) založil azylový důvod.
Přesto lze nad rámec nezbytně nutného podotknout, že k otázce hrozby trestního stíhání v zemi
původu se zdejší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 12. 4. 2012, čj. 7 Azs 9/2012-46: „Hrozba
trestního stíhání či již zahájené stíhání může být sama o sobě azylově relevantní, pokud osobě, jež je jí ohrožena,
v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi
původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně
pravděpodobné (§12 a §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu). Dále tak tomu může být v případech, kdy je
z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se okolnosti jeho stíhání či možného stíhání v nežádoucím směru
významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho základních práv vymykají obvyklým standardům země původu,
např. proto, že stíhání je vedeno z účelových politických důvodů či proto, aby zastrašilo, umlčelo či jinak nelegitimně
ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o majetek, případně zničilo jeho společenské postavení, přičemž prostředky
k nápravě takto účelového trestního stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu nejsou k dispozici či jsou
neúčinné. Azylově relevantním důvodem proto většinou nebudou excesy při vyšetřování, a to zpravidla ani dějí-li
se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným záměrem, či obecně tvrdá praxe orgánů trestní spravedlnosti, nedosahuje-li
nelidských rozměrů.“ Žádnou z těchto skutečností stěžovatel ve správním řízení ani v řízení
soudním netvrdil.
[14] Uvádí-li stěžovatel jako důvod obavy z trestního stíhání problémy se soukromou osobou
(kterou stěžovatel vážně zranil při rvačce), lze ho odkázat na rozsáhlou a ustálenou judikaturu
zdejšího soudu, která nepřipouští bez dalšího tento důvod jako azylově relevantní, tím spíše
v situaci, kdy politický systém v zemi původu žalobce dává občanům možnost domáhat se ochrany
svých práv u státních orgánů, a tyto skutečnosti v řízení o udělení azylu nebyly vyvráceny
(k tomu viz rozsudky NSS ze dne 31. 10. 2003, čj. 4 Azs 23/2003-65 a ze dne 10. 3. 2004,
čj. 3 Azs 22/2004–48). Údajné problémy s vojákem nebyly zapříčiněny důvody pro azylové řízení
významnými, tedy pronásledováním z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité
sociální skupině či pro zastávané politické názory, ale, jak ostatně stěžovatel sám uvádí,
jeho osobními spory s tímto vojákem a násilím stěžovatele vůči tomuto vojákovi. Ani (údajná)
hrozba trestního stíhání z důvodu útěku z vojenské služby nezakládá bez dalšího azylový důvod
(viz rozsudek NSS ze dne 9. 6. 2008, čj. 5 Azs 18/2008-83).
[15] Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podmínky přijatelnosti v daném případě nejsou
splněny a soud proto kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítl.
[16] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byla-li kasační stížnost
odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. února 2014
Zdeněk Kühn
předseda senátu