ECLI:CZ:NSS:2021:1.AZS.203.2021:34
sp. zn. 1 Azs 203/2021 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ivo Pospíšila, soudce
JUDr. Josefa Baxy a soudkyně JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: K. A. K. K.,
zastoupený JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2019, č. j. OAM-952/ZA-ZA11-K02-PD1-2017, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 2 Az
37/2019 - 46,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2021, č. j. 2 Az 37/2019 - 46, s e
zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný udělil žalobci rozhodnutím ze dne 11. 4. 2018, č. j. OAM-952/ZA-ZA11-K10-2017,
doplňkovou ochranu podle §14a odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, na dobu
12 měsíců. Shledal totiž, že v případě návratu do vlasti nelze vyloučit vážné ohrožení života nebo
lidské důstojnosti žalobce z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního a vnitřního
ozbrojeného konfliktu v zemi jeho původu, Iráku.
[2] Žalobce podal dne 12. 2. 2019 žádost o prodloužení doplňkové ochrany, které však
žalovaný rozhodnutím ze dne 14. 6. 2019, č. j. OAM-952/ZA-ZA11-K02-PD1-2017, nevyhověl.
[3] Žalobu proti rozhodnutí žalovaného Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“)
v záhlaví označeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že v důsledku změny poměrů v Iráku
již nebylo prodloužení doplňkové ochrany žalobci zapotřebí. Žalovaný unesl ve vztahu k této
otázce důkazní břemeno a shromáždil dostatek aktuálních podkladů. Nevycházel ze stejných
materiálů jako v rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany, neboť ty se vztahovaly k období let
2015 – 2017, zatímco nyní vycházel z materiálů vydaných po datu vydání rozhodnutí o udělení
doplňkové ochrany. Výjimkou je pouze zpráva Amnesty International Irák 2017/18 ze dne
22. 2. 2018, ze které žalovaný vycházel pouze co do porovnání původního stavu se stavem
po vydání rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany. Nečerpal z ní však zjištění ohledně
aktuálního stavu v Iráku, neboť daná zpráva takové informace vůbec neobsahuje. Žalovaný
na základě nově shromážděných materiálů shledal, že po oficiálně deklarované porážce
Islámského státu v prosinci 2017 se země původu již nenachází ve stavu mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu, kdy by plošně docházelo ke svévolnému a nerozlišujícímu násilí.
[4] Soud rovněž odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se váže
k problematice ozbrojeného konfliktu v Iráku, tamější bezpečnostní situaci a výkladu §14a
odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalovaný nezastíral, že v Iráku i nadále panují složité poměry.
Stále dochází k útokům tzv. spících buněk Islámského státu na civilní obyvatelstvo
a infrastrukturu, v zemi zůstává kolem dvou milionů vnitřně přesídlených osob a v příhraničních
oblastech se stále zdržují bojovníci Islámského státu. Počet těchto incidentů však klesá, pokračuje
rekonstrukce poničených oblastí a obyvatelé se častěji vrací do svých domovů. To platí
i o Bagdádu, odkud pochází žalobce. Nejedná se o situaci, kdy by žalobci hrozilo nebezpečí vážné
újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Ani z argumentace žalobce nevyplývá,
že by v Iráku přetrvával totální konflikt a že by zde docházelo k plošnému nerozlišujícímu násilí.
Z tohoto důvodu soud neprováděl dokazování žalobcem odkazovanými podklady. Žalovaný
se podrobně zabýval i situací osob navracejících se do Iráku, přičemž nezjistil, že by čelily
jakýmkoliv represím či konkrétním problémům.
[5] Soud odkázal rovněž na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j.
5 Azs 28/2008-68, a ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 Azs 389/2018-38, týkající se výkladu §14a odst. 2
písm. c) zákona o azylu. Žalovaný požadavkům vyplývajícím z citovaných rozhodnutí dostál,
přičemž ve věci provedl tzv. třístupňový test. V rámci toho žalovaný poukázal na rozpornost
tvrzení žalobce ohledně rizik, která jsou spojená s jeho návratem do státu původu, neboť
na jedné straně uvedl, že se obává zabití, naopak ale také, že neví, co by se mu mohlo stát.
[6] Žalobcovy tvrzené problémy spojené s jeho významným postavením v Irácké obchodní
komoře nebyly důvodem, pro který mu byla původně udělena doplňková ochrana. Dle mínění
soudu pak ani žaloba neobsahuje žádná věrohodná a přesvědčivá tvrzení, z nichž by bylo možné
dovodit, že by se po návratu do země původu mohl stát terčem svévolného nerozlišujícího násilí.
O nedůvodnosti jeho obav svědčí i skutečnost, že se v únoru 2017 dobrovolně vrátil do Iráku
a do září 2017 tam pobýval bez jakýchkoli problémů.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[7] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).
[8] Stěžovatel v rámci své argumentace nejprve předestřel soudu důvody, pro něž považuje
kasační stížnost za přijatelnou. Městský soud se dopustil pochybení, které mělo dopad do jeho
hmotněprávního postavení, neboť nepřihlédl k replice a přiloženým zprávám o zemi původu.
Rozsudek soudu nadto nenachází oporu ve správním spise, a to ve vztahu k odůvodnění změny
situace v zemi původu.
[9] Pokud se jedná o samotné kasační námitky, stěžovatel předně uvedl, že soud považoval
jeho repliku za „obsáhlé doplnění žaloby“, které bylo uplatněno až po lhůtě k podání žaloby.
Stěžovatel však nerozšiřoval žalobu o nové žalobní body, ale svou argumentaci toliko rozvinul
v reakci na vyjádření žalovaného a v návaznosti na nahlížení do spisu. Městský soud tedy
pochybil, pokud k jeho podání nepřihlédl.
[10] Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem městského soudu, že žalovaný uspokojivě
odůvodnil změnu poměrů v Iráku. Trvá na tom, že žalovaný si k věci neobstaral náležité
podklady. Většina z použitých podkladů nadto není dostatečně aktuální, neboť pochází z roku
2018 (pouze dva zdroje jsou z roku 2019), přičemž napadené rozhodnutí pochází z června 2019.
Stěžovatel v řízení o žalobě předložil aktuálnější zprávy o situaci v zemi původu, které svědčí
o existenci rizika svévolného (nerozlišujícího) násilí. Tyto podklady přitom byly k dispozici
již před vydáním napadeného rozhodnutí.
[11] Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že doplňková ochrana mu byla udělena na dobu 12 měsíců,
předmětem srovnání tedy byla situace v Iráku především v letech 2018 a 2019. Ačkoliv
se bezpečnostní situace v Iráku postupně zlepšuje, stěží lze hovořit o tak zásadní změně poměrů,
což je ostatně patrné i z informací o zemi původu. Žalovaný nadto odůvodnil neexistenci
ozbrojeného konfliktu vyhlášením definitivní porážky Islámského státu v prosinci 2017. Tato
událost však proběhla a byla žalovanému známa již před udělením doplňkové ochrany. V řízení
o jejím prodloužení by tedy tato informace neměla vést k jinému závěru než v předchozím řízení.
Městský soud i žalovaný situaci v Iráku zlehčují konstatováním, že dochází ke zlepšení
bezpečnostní situace, či tvrzením, že v zemi nepřetrvává totální konflikt. Takové posouzení však
neodráží skutečně panující situaci v zemi a její dopady na obyvatelstvo.
[12] Nekonzistentnost posuzování bezpečnostní situace v Iráku ilustruje stěžovatel na případu
své dcery, o jejíž žádosti o prodloužení doplňkové ochrany žalovaný rozhodl pozitivně
a konstatoval trvání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany (rozhodnutí ze dne 1. 3. 2021, č. j.
OAM-308/ZA-ZA11-K11-PD2-2016).
[13] Ke špatné bezpečnostní situaci se přidává faktor vyššího věku stěžovatele (72 let)
a horšího zdravotního stavu (v minulosti prodělaný infarkt a zákrok ke zprůchodnění srdečních
cév, obecně chatrnější zdraví v důsledku jeho věku). Jedná se tedy o aspekty, které z něj činí
zranitelnou osobu.
[14] Stěžovatel má za to, že žalovaný nezjistil skutečný stav věci a jeho práce s informacemi
vykazuje znaky účelovosti. Městský soud tento postup shledal bezvadným, a proto je rozsudek
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a skutkové závěry, na nichž je vystavěn, nenachází
oporu ve spise.
[15] Rozsudek je pak nesrozumitelný také ve vztahu k hrozbě vážné újmy ze strany
soukromých osob v souvislosti s působením stěžovatele ve stavební firmě. Stěžovateli byly
v minulosti zasílány výhrůžky, byl unesen, po odjezdu ze země se po něm sháněly neznámé osoby
a na dům jeho rodiny někdo napsal výhružnou zprávu. Proto se stěžovatel obává hrozby vážné
újmy ze strany soukromých osob, přičemž ze zpráv o zemi původu vyplývá, že se nelze
spolehnout na ochranu státních orgánů. Městský soud se však těmto skutečnostem věnoval zcela
nedostatečně.
[16] Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že v průběhu řízení byla věc přidělena
k rozhodnutí jiné soudkyni, o čemž nebyl žádným způsobem informován, a neměl možnost
namítat podjatost.
[17] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil jak rozsudek
městského soudu, tak jemu předcházející rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému
k dalšímu řízení.
[18] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na obsah napadeného rozhodnutí
a rozsudek městského soudu, s nímž se ztotožňuje. Trvá na tom, že již neexistují důvody
pro prodloužení doplňkové ochrany. K věci si obstaral dostatek relevantních podkladů, které
svědčí o zlepšení bezpečnostní situace. Žalovaný rovněž poukázal na skutečnost, že do Iráku
se již ze zahraničí vrátily čtyři miliony osob, k čemuž by jistě nedošlo, pokud by situace byla
tak vyhrocená, jak tvrdí stěžovatel. V Bagdádu žije i část rodiny stěžovatele. Žalovaný dále
odkazuje na aktuální rozhodnutí Nejvyššího správního soudu k situaci v Iráku citovaná
v napadeném rozsudku městským soudem. Žalovaný prodloužil doplňkovou ochranu dceři
stěžovatele zvláště z důvodu její péče o nezletilé dítě. Konečně je žalovaný přesvědčen
i o tom, že soud správně vyhodnotil repliku k vyjádření žalovaného.
[19] Žalovaný závěrem uvádí, že kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, proto
navrhuje, aby ji Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost, případně jako nedůvodnou
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[20] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Jednou z podmínek věcného přezkumu kasační stížnosti
ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, je také její
přijatelnost. Kasační stížnost je podle §104a s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti
a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž dovodil, že o přijatelnou
kasační stížnost se může jednat v následujících typových případech: 1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu; 2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; 3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; 4) pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[21] V posuzované věci shledal soud kasační stížnost přijatelnou, neboť zjistil, že rozhodnutí
městského soudu je zatíženo vadami, které mohly mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatele. Městský soud totiž v rozporu se zákonem nepřihlédl k replice stěžovatele a odmítl
se zabývat jejím obsahem a současně při posouzení věci postupoval v rozporu s ustálenou
judikaturou Nejvyššího správního soudu (v podrobnostech viz níže).
[22] Kasační stížnost je důvodná.
[23] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tvrzením stěžovatele, že městský soud nepřihlédl
k jeho replice, přičemž v přezkoumávaném rozsudku pouze uvedl: „Dne 24. 10. 2019 podal žalobce
obsáhlé doplnění žaloby, nicméně vzhledem k tomu, že tyto námitky uplatnil až po lhůtě k podání žaloby
a nejednalo se o nové skutečnosti, soud již k těmto námitkám v souladu s ust. §71 odst. 2 a §72 odst. 1 s.ř.s.
a ust. §32 odst. 1 zákona o azylu nepřihlížel.“ (bod 6 napadeného rozsudku)
[24] Podle §71 odst. 2 s. ř. s. platí, že žalobce může rozšířit žalobu na dosud nenapadené
výroky rozhodnutí nebo ji rozšířit o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání žaloby. Výkladem
citovaného ustanovení se Nejvyšší správní soud již opakovaně zabýval v rámci své rozhodovací
činnosti, v níž se podává, že řádně uplatněný žalobní bod může žalobce i po uplynutí lhůty
k podání žaloby rozvíjet či rozhojňovat a svoji dosavadní argumentaci dále prohlubovat.
Aby přitom bylo možné hovořit o řádně uplatněném žalobním bodu, musí se jednat o takové
tvrzení, které je dostatečně individualizované ve vztahu k žalobci a je doprovázeno konkrétní
právní argumentací, z níž plyne, proč považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné. Líčení skutkových okolností musí být zcela jasně individualizované,
a to popisem jednoznačně odlišitelným od charakteristiky jiných konkrétních skutkových dějů
či okolností. Žalobce je povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů,
úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán dopustit, a rovněž ozřejmit svůj právní náhled
na to, proč se má jednat o nezákonnosti (viz rozsudek rozšířeného senátu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005-58, č. 835/2006 Sb. NSS). V rozsudku ze dne 24. 8. 2010, č. j.
4 As 3/2008-78, č. 2162/2011 Sb. NSS, pak rozšířený senát upřesnil, že za žalobní bod je nutno
považovat každé vyjádření žalobce, z něhož lze byť i jen v nejhrubších obrysech dovodit,
že napadené správní rozhodnutí z určitého důvodu považuje za nezákonné. Právní důvody
nezákonnosti musí být vymezeny alespoň tak, aby soud mohl dostatečně určit, kterým směrem,
tj. ve vztahu k jakým právním předpisům bude směřovat jeho přezkum.
[25] V nyní posuzované věci stěžovatel již v žalobě poukazoval na neuspokojivou
bezpečnostní situaci v Iráku, přičemž trval na tom, že mu i nadále hrozí nebezpečí vážné újmy
ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, respektive že nedošlo k takové změně poměrů
v zemi původu, která by odůvodňovala neprodloužení doplňkové ochrany. Tuto svoji
argumentaci stěžovatel dále rozvinul v replice ze dne 24. 10. 2019, v níž podrobněji rozebral
aktuální situaci v Iráku, a to s poukazem na zprávy o zemi původu. Přitom mimo jiné namítl,
že žalovaný z některých z těchto podkladů vůbec nevycházel, byť je měl v době vydání
napadeného rozhodnutí k dispozici.
[26] Nejvyšší správní soud tedy souhlasí se stěžovatelem, že jeho replika neobsahovala žádné
nové námitky, ale pouze argumentačně rozvíjela včasně uplatněné žalobní body. Za těchto
okolností byl odkaz městského soudu na §71 odst. 2 s. ř. s. nepřípadný a bylo jeho povinností,
aby se s tvrzeními obsaženými v replice vypořádal. Neučinil-li tak, zatížil své rozhodnutí procesní
vadou, která způsobuje nezákonnost napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud tedy shledal
první kasační námitku důvodnou. Jakkoliv by již tato skutečnost postačovala ke zrušení rozsudku
městského soudu, považuje Nejvyšší správní soud za účelné zabývat se i zbylými kasačními
námitkami.
[27] Stěžejní část kasační stížnosti se týká posouzení otázky, zda se žalovaný dostatečným
způsobem zabýval bezpečnostní situací v Iráku a unesl důkazní břemeno ve vztahu k prokázání,
že stěžovateli již v zemi původu nehrozí nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 zákona
o azylu.
[28] Podle §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana „udělí cizinci, který nesplňuje důvody
pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy,
že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního
občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce
2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem,
nebo svého posledního trvalého bydliště.“ Podle odst. 2 téhož ustanovení se za vážnou újmu považuje
„a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele
o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo jeho lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí
v situaci mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.“
[29] Podle §53a odst. 4 věty čtvrté zákona o azylu „ministerstvo prodlouží dobu, po kterou je udělena
doplňková ochrana, v případě, že osobě požívající doplňkové ochrany i nadále hrozí vážná újma (§14a)
a nenastanou-li důvody pro její odejmutí (§17a).“
[30] Nejvyšší správní soud v rámci své rozhodovací činnosti setrvale zdůrazňuje, že podstatou
řízení o prodloužení doplňkové ochrany je posouzení toho, zda se významně a dlouhodobě
změnily okolnosti, pro které byla žadateli udělena doplňková ochrana (srov. rozsudek ze dne
23. 7. 2009, č. j. 1 Azs 34/2009-55). Správní orgán přitom nese důkazní břemeno ve vztahu
k otázce, zda nadále trvá původní důvod udělení doplňkové ochrany, nebo zda se naopak situace
v domovském státě cizince stabilizovala a jedná se o změny natolik významné a trvalé povahy,
že cizinci nehrozí reálné nebezpečí vážné újmy a odůvodňuje to zamítnutí žádosti o prodloužení
doplňkové ochrany (srov. bod 22 rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2013, č. j.
6 Azs 15/2013-35).
[31] Městský soud v projednávané věci dovodil, že žalovaný důkazní břemeno ve vztahu
k prokázání změny okolností v zemi původu unesl. Současně uvedl, že závěry žalovaného
o zklidnění bezpečnostní situace jsou v souladu s ustálenou judikaturou. S tímto tvrzením se však
Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
[32] Podle §23c odst. 1 písm. c) zákona o azylu jsou podkladem pro vydání rozhodnutí
žalovaného mimo jiné „přesné a aktuální informace z různých zdrojů o státu, jehož je žadatel o udělení
mezinárodní ochrany státním občanem.“ Tyto informace o zemi původu musí být v maximální možné
míře (1) relevantní, (2) důvěryhodné a vyvážené, (3) aktuální a ověřené z různých zdrojů
a (4) transparentní a dohledatelné (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j.
1 Azs 105/2008-81, č. 1825/2009 Sb. NSS). Zastaralá je „taková zpráva, která obsahuje informace,
které v důsledku změny okolností v období mezi vypracováním zprávy a jejím použitím již nejsou aktuální, neboť
situace, již zpráva popisuje, je již zcela jiná. Pokud se podstatně změní situace, může být zastaralá i zpráva stará
pouhý týden, a pokud je situace stabilní, může být použitelná i zpráva stará několik let“ (rozsudek Krajského
soudu v Praze ze dne 8. 8. 2017 č. j. 45 Az 21/2016-55, č. 3714/2018 Sb. NSS, či rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2020 č. j. 6 Azs 109/2019-74). Kasační soud
též připomíná, že zodpovědný za náležité zjištění reálií o zemi původu je stát, tedy žalovaný (srov.
například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2005 č. j. 5 Azs 116/2005-58,
či ze dne 25. 4. 2019 č. j. 5 Azs 207/2017-36).
[33] Ze správního spisu vyplývá, že žalovaný vycházel při posuzování věci z následujících
podkladů: (1) Informace Odboru azylové a migrační politiky (dále jen „OAMP“) ze dne
1. 6. 2018 Irák - Situace v zemi, politická a bezpečnostní situace, vnitřně vysídlené osoby, návraty,
současný vývoj, (2) Výroční zpráva Amnesty International Irák 2017/18 ze dne 22. 2. 2018,
(3) Zpráva ČTK ze dne 18. 12. 2018 Maas: Bezpečnostní situace v Iráku je zralá pro návrat
uprchlíků, (4) Mezinárodní organizace pro migraci (IOM), Irák, 2018 - údaje o zemi,
(5) Informace Ministerstva zahraničních věcí ČR č. j. 133066/2018-LPTP ze dne 6. 11. 2018, Irák
– situace neúspěšných žadatelů o mezinárodní ochranu po návratu do vlasti, návrat do vlasti
po dlouhodobém pobytu v zahraničí a (6) Informace OAMP ze dne 18. 3. 2019 Irák – situace
etnických a náboženských menšin, bezpečnostní situace, návraty.
[34] Je tedy zjevné, že naprostá většina shromážděných podkladů popisuje situaci v zemi
původu v roce 2018, některé pak dokonce situaci panující již v roce 2017, tj. ještě před udělením
doplňkové ochrany stěžovateli. To platí zejména pro Výroční zprávu Amnesty International
ze dne 22. 2. 2018. Tuto okolnost reflektoval i městský soud, který nicméně shledal, že žalovaný
z uvedené zprávy ve skutečnosti nevycházel, neboť mu mohla sloužit toliko pro účely srovnání
poměrů v Iráku v době udělení doplňkové ochrany stěžovateli a situace v době rozhodování
o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany. Tyto závěry městského soudu jsou však poněkud
spekulativní. Pokud by měl totiž žalovaný zájem shromáždit podklady potřebné pro srovnání
dřívější a pozdější situace, jevilo by se logickým, aby do spisu založil veškeré podklady, z nichž
vycházel při udělení doplňkové ochrany stěžovateli, nikoliv pouze jednu z podkladových zpráv.
Současně by pak bylo na místě, aby do spisu založil rovněž novější zprávy lidskoprávních
organizací, vztahující se právě k období první poloviny roku 2019, či minimálně druhé poloviny
roku 2018. Takto však neučinil. Z napadeného rozhodnutí tedy ve skutečnosti vůbec není zřejmé,
proč žalovaný do podkladů pro vydání rozhodnutí zahrnul také zprávu Amnesty International
vztahující se k situaci v roce 2017 a proč z ní následně v odůvodnění rozhodnutí nečiní žádné
závěry.
[35] Nejvyšší správní soud tedy konstatuje, že žalovaný vycházel z nepříliš aktuálních
pramenů, přičemž mezi podklady rozhodnutí nezahrnul ani zprávy nezávislých zpravodajských
zdrojů (Freedom House, Amnesty International, Human Rights Watch, Česká tisková kancelář
či International Crisis Group), z nichž v jiných případech standardně vychází
(příkladmo viz rozsudek ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 Azs 389/2018-38, či usnesení ze dne
7. 9. 2021, č. j. 4 Azs 81/2021-45). V případě organizace Amnesty International žalovaný do spisu
založil pouze neaktuální zprávu, u níž není ani zřejmé, zda z ní vycházel, nadto se jednalo
o podklad, na jehož základě žalovaný v minulosti stěžovateli doplňkovou ochranu udělil. Zbylé
informační zdroje žalovaný pominul zcela, popřípadě z nich vycházel toliko zprostředkovaně
skrze podklady obsahující dílčí rešerše ze starších zpráv.
[36] Nelze přitom přehlédnout, že stěžovatel v řízení o žalobě namítal, že žalovaný si jednak
počínal při hodnocení shromážděných podkladů účelově, tj. že zohlednil pouze skutečnosti
svědčící v neprospěch stěžovatele, jednak také to, že existují (a dokonce již v době vydání
napadeného rozhodnutí existovaly) novější zprávy o situaci v zemi původu. Městský soud se však
těmito námitkami odmítl blíže zabývat a pouze uvedl, že situace v Iráku není natolik závažná,
aby odůvodňovala udělení doplňkové ochrany. Takový kategorický závěr však bez dalšího
neobstojí, zejména pak za situace, kdy městský soud nezohlednil obsah stěžovatelem
odkazovaných podkladů.
[37] Nejvyšší správní soud nepopírá, že v řadě svých dřívějších rozhodnutí (z nichž
v napadeném rozsudku vycházel i městský soud) poukázal na postupně se zlepšující bezpečnostní
situaci v Iráku v souvislosti s porážkou tzv. Islámského státu. Přitom poukázal na skutečnost,
že jakkoliv jsou poměry v této zemi i nadále složité, nejisté a do jisté míry nestabilní, nelze
již hovořit o tzv. totálním konfliktu, který by představoval nebezpečí pro každou osobu
vyskytující se na daném území (viz např. rozsudek ze dne 16. 5. 2019, č. j. 1 Azs 389/2018-38,
či usnesení ze dne 6. 6. 2019, č. j. 1 Azs 46/2019-59, ze dne 26. 6. 2019, č. j. 10 Azs 135/2019-31,
ze dne 4. 10. 2019, č. j. 4 Azs 299/2019-47, či několik dalších). Nejnovější judikatura však
již odráží opětovné zhoršení bezpečnostní situace v Iráku (zejména v druhé polovině roku 2019)
a upozorňuje na potřebu vycházet z pokud možno co nejaktuálnějších zdrojů. To tím spíše,
že se jedná o tak neklidnou zemi, jakou je právě Irák (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 2. 2021, č. j. 6 Azs 390/2020-25, či usnesení ze dne 3. 12. 2020, č. j.
10 Azs 327/2020-24).
[38] S ohledem na tyto skutečnosti je Nejvyšší správní soud přesvědčený, že bylo povinností
městského soudu zohlednit zdroje odkazované stěžovatelem a na jejich základě vyhodnotit
bezpečnostní situaci v Iráku, a to (s ohledem na nutnost respektování zásady non-refoulement)
případně i s přihlédnutím k situaci panující až po vydání napadeného rozhodnutí. V této
souvislosti kasační soud připomíná, že v případě neprodloužení doplňkové ochrany je povinností
žalovaného odůvodnit změnu poměrů oproti době, v níž stěžovateli doplňkovou ochranu udělil.
Je přitom otázkou, do jaké míry se tyto poměry v Iráku mohly za dobu zhruba jednoho roku
změnit. Byl to právě žalovaný, kdo v roce 2018 dovodil, že situace v Iráku je kritická a stěžovateli
hrozí v případě návratu do vlasti nebezpečí vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu. V nynější věci je proto třeba klást zvýšený důraz na ozřejmění změn, které v mezidobí
v Iráku proběhly. V této souvislosti nelze přehlédnout, že žalovaný v rozporu s tímto
požadavkem opřel závěr o neprodloužení doplňkové ochrany dílem o skutečnosti, které nastaly
již před samotným udělením doplňkové ochrany a jichž si také toho času musel být vědom (např.
deklarovaná porážka Islámského státu v roce 2017). I tyto okolnosti vedou k pochybnostem
o správnosti úvah žalovaného, proto bylo povinností městského soudu, aby ve věci provedl další
dokazování a zjištění žalovaného konfrontoval se zdroji odkazovanými stěžovatelem.
[39] Konečně se Nejvyšší správní soud zabýval také tvrzením stěžovatele, že městský soud
nedostatečně zohlednil jeho individuální situaci. I tuto námitku přitom považuje za důvodnou.
Stěžovatel již od podání žádosti o mezinárodní ochranu v roce 2017 konzistentně tvrdil,
že byl v minulosti v Iráku unesen a později se setkal i s dalším vyhrožováním a násilím ze strany
soukromých osob (střelba na dům jeho rodiny). Tyto skutečnosti jej a jeho rodinu přiměly
k odjezdu ze země. Od sousedů měla později stěžovatelova manželka zjistit, že se po nich sháněli
neznámí lidé a na jejich rodinném době se nachází nápis „Chceme vaši krev“. Stěžovatel vyjádřil
obavy, že v případě návratu do vlasti mu hrozí nebezpečí od ozbrojených složek, které nikdo
nekontroluje a nepostihuje.
[40] Městský soud se s těmito tvrzeními vypořádal pouze úsečným konstatováním, že „žalovaný
však na tomto základě neshledal, že by žalobci hrozilo skutečné a bezprostřední nebezpečí vážné újmy
dle ust. §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu, doplňkovou ochranu pak udělil na základě skutečností spojených
s probíhajícím všeobecným ozbrojeným konfliktem, nikoli z důvodu individuálních faktorů na straně žalobce.
Ani v žalobě pak žalobce neuvedl žádné okolnosti spojené s jeho osobou, které by zvyšovaly riziko, že se stane
terčem svévolného nerozlišujícího násilí. Zejména věrohodným a přesvědčivým způsobem neosvětlil, proč by pouhá
skutečnost, že měl v minulosti v Iráku jako člen Irácké obchodní komory významné postavení, měla zvyšovat
pravděpodobnost, že v případě návratu bude vystaven násilí ze strany ozbrojených skupin; jedná se o pouhé
spekulace.“
[41] Takové hodnocení městského soudu je však zcela nedostatečné. Předně nelze
přehlédnout, že žalovaný se i v původním rozhodnutí o udělení doplňkové ochrany s tvrzeními
stěžovatele vypořádal poněkud nepřesvědčivě, když toliko shledal, že stěžovatel z důvodu
vyhrožování soukromými osobami nevyhledal pomoc vnitrostátních orgánů. Je však otázkou,
jakou ochranu tyto orgánu mohly stěžovateli poskytnout v době, kdy i podle žalovaného se země
nacházela ve stavu totálního konfliktu. V napadeném rozhodnutí o neprodloužení doplňkové
ochrany pak žalovaný žádnou novou argumentaci nepředestřel a pouze odkázal na své dřívější
závěry.
[42] Nejvyšší správní soud připomíná, že podmínkou pro udělení doplňkové ochrany podle
§14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu není skutečnost, že v zemi původu žadatele probíhá
tzv. totální konflikt. Nebezpečí vážné újmy ve smyslu citovaného ustanovení totiž může zakládat
i méně závažný ozbrojený konflikt, pokud je žadatel schopen prokázat dostatečnou míru
individualizace, a to například tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven
přímým hrozbám způsobení vážné újmy, (2) že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu
jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže nalézt účinnou ochranu v jiné části
země, či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné), které zvyšují riziko,
že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on (rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 3. 2009 č. j. 5 Azs 28/2008-68, č. 1840/2009 Sb. NSS).
[43] Stěžovatel v průběhu správního řízení i v řízení o žalobě poukazoval na to, že právě
v jeho případě existují individuální okolnosti, pro něž je nestabilní bezpečnostní situací v Iráku
ohrožen podstatně více než jiný „běžný“ civilista. Současně uvedl, že s ohledem na přetrvávající
chaos v zemi původu nelze očekávat, že by mu byly státní orgány schopny poskytnout ochranu.
Těmito tvrzeními stěžovatele se městský soud žádným způsobem nezabýval a odmítl
je s tím, že se jedná o pouhé spekulace. Zcela však přehlédl, že stěžovatel se již dle svých tvrzení
v Iráku s násilím setkal. Věrohodnost jeho tvrzení přitom žalovaný ani městský soud
nezpochybnili. Nejvyšší správní soud pro úplnost odkazuje na čl. 4 odst. 4 směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní
ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou
ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“), podle něhož
„[s]kutečnost, že žadatel již byl pronásledován nebo utrpěl vážnou újmu nebo byl vystaven přímým hrozbám
pronásledování nebo způsobení vážné újmy, je závažným ukazatelem odůvodněnosti obav žadatele
z pronásledování nebo reálného nebezpečí utrpění vážné újmy, neexistují-li závažné důvody domnívat
se, že pronásledování nebo způsobení vážné újmy se již nebude opakovat.“ Pokud tedy v projednávané věci
nevznikly pochybnosti o tom, že tvrzení stěžovatele o dřívějších problémech v zemi původu jsou
pravdivé, stěží si lze vystačit s konstatováním, že obavy z návratu do vlasti jsou založeny
na čirých spekulacích. Uvedený dílčí závěr proto považuje Nejvyšší správní soud
za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
[44] Kasační soud tedy shrnuje, že městský soud pochybil, neboť jednak nezohlednil
argumentaci stěžovatele obsaženou v replice, a dále pak náležitě neposoudil, zda v Iráku došlo
(od první poloviny roku 2018) k takové změně poměrů, že stěžovateli již nehrozí nebezpečí
vážné újmy ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Skutečnosti o zemi původu nadto
soud nezhodnotil v kontextu azylového příběhu stěžovatele a nezabýval se tím, zdali jeho
individuální situace neodůvodňuje prodloužení doplňkové ochrany i v případě zlepšení poměrů
v Iráku a zda lze očekávat, že se stěžovatel domůže vnitrostátní ochrany v případě hrozby újmy
ze strany nestátních subjektů. V dalším řízení bude proto na městském soudu, aby všechny tyto
nedostatky odstranil a situaci stěžovatele komplexně vyhodnotil.
[45] Pro úplnost Nejvyšší správní soud připojuje poznámku k námitce stěžovatele,
že v průběhu řízení o žalobě došlo ke změně v osobě rozhodujícího soudkyně. Jakkoliv by bylo
vhodnější, aby byl stěžovatel o této skutečnosti vyrozuměn (včetně poskytnutí opětovného
poučení o možnosti namítat podjatost), z tvrzení stěžovatele nic nenasvědčuje tomu,
že by byl v důsledku uvedeného postupu jakkoliv krácen na svých právech. Stěžovatel pouze
v teoretické rovině namítá, že neměl možnost vznést námitku podjatosti, netvrdí však,
že by jakékoliv důvody podjatosti existovaly. Stejně tak netvrdí, že by byl odňat svému
zákonnému soudci, či že by mu v důsledku změny rozvrhu práce vznikla jakákoliv jiná skutečná
újma. Stěžovatel přitom byl vyrozuměn o možnosti nahlédnout do rozvrhu práce a sledovat jeho
případné změny na internetových stránkách www.justice.cz. Uvedenou námitku proto soud
shledal nedůvodnou.
IV. Závěr a náklady řízení
[46] Nejvyšší správní soud považuje kasační stížnost za důvodnou, proto rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první, část věty před středníkem
s. ř. s.). V něm bude soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4
s. ř. s.).
[47] V dalším řízení rozhodne městský soud též o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. září 2021
JUDr. Ivo Pospíšil
předseda senátu