ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.275.2017:27
sp. zn. 1 Azs 275/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: E. M., zastoupený
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Sevastopolská 378/16, Praha 10,
proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje,
se sídlem Masarykova 27, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 4. 2017,
č. j. KRPU-242887-84/ČJ-2016-040022-ZZ-SV, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 78 A 12/2017 – 46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 78 A 12/2017 - 46,
se ve výrocích I a II zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalobce byl rozhodnutím žalované ze dne 25. 11. 2016 zajištěn za účelem správního
vyhoštění na dobu 90 dnů. Následně žalovaná rozhodnutím ze dne 16. 2. 2017 prodloužila dobu
zajištění o 60 dnů. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále též „napadené rozhodnutí“) dále
žalovaná rozhodla o opětovném prodloužení doby zajištění žalobce, a to o 30 dnů.
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce správní žalobu,
kterou Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Shledal, že postup
žalované nachází oporu ve správním spisu, její rozhodnutí je dostatečně odůvodněné
a srozumitelné. Krajský soud zdůraznil, že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné
posouzení otázky, zda má být tomuto cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření
podmínek pro to, aby mohlo být vyhoštění realizováno a nebylo ze strany cizince zmařeno.
S odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 11. 2011,
č. j. 7 As 79/2010 - 150, nicméně konstatoval, že správní orgán má v řízení o zajištění povinnost
zabývat se možnými překážkami vyhoštění, jsou-li mu takové známy. Dále poukázal na rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 4. 2009, č. j. 1 As 12/2009 - 61, a ze dne 2. 11. 2011,
č. j. 1 As 119/2011 - 39, z nichž vyplývá, že nezbytným předpokladem pro rozhodnutí o zajištění
cizince je úvaha správního orgánu o tom, zda je výkon správního vyhoštění alespoň potenciálně
možný. Tyto závěry se pak nepochybně uplatní i při rozhodování o prodloužení doby zajištění.
[3] Pokud se jedná o napadené rozhodnutí žalované, vyjádřil krajský soud přesvědčení,
že veškeré požadavky vyplývající z citované judikatury splňuje. Žalovaná se k potencialitě
správního vyhoštění vyjádřila na s. 6–9 napadeného rozhodnutí a krajský soud její úvahy
aproboval. Námitku žalobce, že žalovaná nepostupovala v souladu s právními předpisy, neshledal
důvodnou.
II. Obsah kasační stížnosti
[4] Proti rozsudku krajského soudu brojil žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností,
v níž uvedl, že předmětný rozsudek trpí vadou nepřezkoumatelnosti spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů. Stěžovatel v žalobě namítal, že odpadl předpoklad
dosažení účelu zajištění. Již v důsledku pouhého využití opravných prostředků proti rozhodnutí
o vyhoštění totiž nevyhnutelně nastane situace, že stěžovatel bude ze zajištění propuštěn dříve,
než bude možné správní vyhoštění realizovat.
[5] Krajský soud se však s námitkou nijak nevypořádal a spokojil se pouze
s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž hojně citoval. Stěžovateli tedy není
zřejmé, zda vzal soud jeho námitku vůbec v potaz. Je pravděpodobné, že se k ní opomenul
vyjádřit v důsledku přehlédnutí či záměny s jinou žalobou. Ať se tak ovšem stalo z jakéhokoliv
důvodu, soud se vůbec nezabýval tím, že z maximální zákonem stanovené doby zajištění
(180 dnů) zbývá již jen minimum času, a jelikož rozhodnutí o vyhoštění dosud nenabylo právní
moci, došlo tím k odpadnutí účelu zajištění. Soud naopak hodnotil existenci obecných
předpokladů zajištění (tj. zda žalovaná vyvíjí aktivitu směřující k dosažení účelu zajištění),
což však stěžovatel vůbec nenamítal.
[6] Tyto skutečnosti považuje stěžovatel za obzvlášť zarážející vzhledem k tomu, že v jiném
skutkově obdobném případě krajský soud při totožném personálním složení nevykonatelnost
rozhodnutí o správním vyhoštění reflektoval a žalobní námitce vyhověl (rozsudek ze dne
9. 6. 2017, č. j. 78 A 15/2017 - 43).
[7] Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
zrušil ve výroku I, jímž byla jeho žaloba zamítnuta, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalované
[8] Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že názor stěžovatele ohledně
nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu nesdílí. Jednou z podmínek dosažení účelu
zajištění je pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění. Jestliže se tedy soud vyjadřoval
k tomu, zda žalovaná vyvíjí aktivitu směřující k dosažení účelu zajištění, jistě do svých úvah
zahrnul i pravomocné rozhodnutí o správním vyhoštění.
[9] Žalovaná je přesvědčena, že důvody pro prodloužení doby zajištění byly dány. Námitky
stěžovatele přitom považuje za čirou spekulaci, neboť správní orgán nemůže předvídat, zda bude
účastník řízení uplatňovat opravné prostředky či nikoliv.
[10] K odkazu stěžovatele na rozsudek ze dne 9. 6. 2017, č. j. 78 A 15/2017 – 43, žalovaná
uvedla, že posuzovaná věc se od zmiňovaného případu naprosto liší. V citovaném rozsudku
nadto krajský soud věc zrušil z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového stavu.
[11] Pro úplnost žalovaná dodala, že k realizaci správního vyhoštění stěžovatele nakonec
nedošlo z důvodu jeho předání na základě Evropského zatýkacího rozkazu do Německa,
kde je stíhán pro trestnou činnost spočívající v organizování a umožnění nedovoleného
překročení státní hranice.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[12] Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval splnění podmínek řízení, přičemž shledal,
že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost,
která je ve smyslu §102 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná.
Proto bylo možné přikročit k samotnému meritornímu přezkumu napadeného rozsudku
krajského soudu.
[13] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost splňuje formální náležitosti,
řešil, zda se v tomto řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců
provedená s účinností od 15. 8. 2017 zákonem č. 222/2017 Sb. Podle nového, nyní účinného
znění §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců by fakt, že stěžovatel již není v průběhu řízení
o kasační stížnosti nadále zajištěn, vedl k zastavení řízení. Přechodná ustanovení k novele jsou
však formulována z legislativně-technického pohledu neobvykle a na první pohled neposkytují
jednoznačnou odpověď na otázku, zda se nové pravidlo prosadí i v situaci, kdy byla kasační
stížnost podána ještě za účinnosti předchozí právní úpravy.
[14] V procesním právu se uplatňuje obecné pravidlo, podle něhož soud postupuje
podle procesního předpisu ve znění účinném v době rozhodování. V tomto případě soud vážil,
zda je namístě aplikovat článek II bod 1 přechodných ustanovení k novele zákona o pobytu
cizinců, a dokončit řízení o kasační stížnosti podle původní právní úpravy, která nepočítá
s vyloučením meritorního rozhodnutí v případě, že cizinec již není nadále zajištěn. Dospěl
k závěru, že pro tento postup existují důvody, které převáží výše zmíněné obecné pravidlo
postupu podle procesní úpravy účinné v době rozhodování soudu.
[15] Těmito důvody jsou samotné principy právního státu, konkrétně princip dělby moci,
a dále právo na spravedlivý proces zahrnující předvídatelnost soudního rozhodování ve spojení
s očekáváním jistého postupu soudu vzniklým účastníku v okamžiku, kdy řízení svým úkonem
zahájil. Tyto principy vylučují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti mající za cíl
ovlivnit soudní rozhodnutí v určitém (zahájeném) sporu, pokud k takovému zásahu neexistují
závažné důvody v obecném zájmu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 28. 10. 1999, stížnosti č. 24846/94, 34165/96 a 34173/96, ve věci Zielinski, Pradal
a Gonzalez a ostatní proti Francii, nebo ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 13427/87, ve věci Stran Greek
Rafineries a Stratis Andreadis proti Řecku, dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/).
[16] Stěžovatel podal kasační stížnost v době, kdy zákon o pobytu cizinců nevylučoval jeho
věc z meritorního přezkumu Nejvyšším správním soudem z důvodu ukončení zajištění,
a tak mohl legitimně očekávat, že jeho kasační stížnost bude projednána. Nejvyšší správní soud
neshledal existenci žádných závažných důvodů, proč by měl v obecném zájmu rezignovat
na přezkum zákonnosti rozsudku krajského soudu ve věci zajištění stěžovatele, proto následoval
článek II bod 1 zákona č. 222/2017 Sb. a kasační námitky stěžovatele věcně posoudil
s přesvědčením, že jde o postup ústavně konformní. Ostatně, totožným způsobem postupuje
soud i v typově obdobné věci vedené pod sp. zn. 2 Azs 229/2017.
[17] Kasační stížnost je důvodná.
[18] Rozsudek krajského soudu stěžovatel napadl z důvodu podle §103 odst. 1 s. ř. s.,
tedy pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí.
[19] Z ustálené judikatury vyplývá, že za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze obecně
považovat takové rozhodnutí, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl,
tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, nebo jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento
pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci
řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 78). Za nepřezkoumatelná pro nesrozumitelnost lze dále
považovat ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat,
o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu
mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, a dále taková
rozhodnutí, která vůbec neobsahují právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností
nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, č. 244/2004 Sb. NSS).
[20] Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je pak dána zejména tehdy, opřel-li soud
rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75),
nebo pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě
(viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 - 58,
rozsudek ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, či rozsudek ze dne 8. 4. 2004,
č. j. 4 Azs 27/2004 - 74). O takovou situaci se přitom jedná i v posuzované věci.
[21] Stěžovateli lze dát za pravdu v tom směru, že v žalobě uplatnil v zásadě jedinou,
avšak zcela konkrétní námitku, s níž se nicméně krajský soud žádným způsobem nevypořádal.
Konkrétně stěžovatel tvrdil, že není možné dosáhnout jeho vyhoštění před uplynutím maximální
doby zajištění, neboť rozhodnutí o vyhoštění dosud ani nenabylo právní moci, přičemž stěžovatel
je připraven uplatnit proti tomuto rozhodnutí opravné prostředky. Pokud krajský soud na tuto
námitku reagoval pouze tím způsobem, že odkázal na judikaturu zabývající se základními
podmínkami rozhodování o zajištění cizince a dále posuzoval, zda žalovaná činí průběžně úkony
směřující k realizaci vyhoštění, je takový postup zcela nedostačující. Nezbytnou podmínkou
pro realizaci správního vyhoštění je existence pravomocného, respektive vykonatelného
rozhodnutí o správním vyhoštění. Pokud tedy stěžovatel namítal, že před uplynutím maximální
doby zajištění není možné očekávat, že rozhodnutí o správním vyhoštění nabude právní moci,
bylo povinností krajského soudu se s argumentací stěžovatele vypořádat.
[22] Nejvyšší správní soud nikterak nepředjímá úspěšnost stěžovatelovy námitky, nicméně
není přípustné, aby krajský soud pouze v obecné rovině přezkoumal zákonnost napadeného
rozhodnutí, aniž by reflektoval zcela konkrétní námitky žalobce. Bylo povinností krajského soudu
na námitku stěžovatele reagovat, vyhodnotit její důvodnost a předestřít úvahy, které jej k jeho
závěrům vedly. Takto se však nestalo a nelze tedy než uzavřít, že rozsudek krajského soudu trpí
vadou nepřezkoumatelnosti.
V. Závěr a náklady řízení
[23] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je kasační stížnost důvodná. Stěžovatel
požadoval zrušení rozsudku krajského soudu toliko ve výroku I, jímž byla jeho žaloba zamítnuta.
Nelze nicméně přehlédnout, že výrok II přezkoumávaného rozsudku, jímž bylo rozhodnuto
o náhradě nákladů řízení, je na výroku I závislý. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl tak,
že napadený rozsudek podle §110 odst. 1 věta první s. ř. s. v rozsahu obou těchto výroků zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. V platnosti naopak zůstává výrok III
přezkoumávaného rozsudku, jímž byla stanovena odměna ustanoveného zástupce za zastupování
v řízení o žalobě. Vzhledem k tomu, že tento výrok obstojí i samostatně, neboť odměnu
ustanoveného zástupce hradí stát bez ohledu na úspěch ve věci (a nadto již byla odměna zástupci
v mezidobí pravděpodobně vyplacena), nepovažoval soud jeho zrušení za nezbytné.
[24] V dalším řízení bude krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.) a v souladu s §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (včetně odměny ustanoveného zástupce).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu