ECLI:CZ:NSS:2017:2.AZS.229.2017:41
sp. zn. 2 Azs 229/2017 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: V. M., zastoupený
Mgr. Bc. Filipem Schmidtem, LL.M., advokátem, se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti
žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, se
sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 4. 2017, č. j. KRPA-120641-
14/ČJ-2017-000022, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
12. 5. 2017, č. j. 4 A 46/2017 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Odměna advokáta Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M., advokáta, za zastupování v řízení
o kasační stížnosti se u r č u je částkou 8228 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 3. 4. 2017 žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené
rozhodnutí“) rozhodla podle §124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců
na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o pobytu cizinců“), o zajištění žalobce na dobu třiceti dnů za účelem jeho správního
vyhoštění.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou Městský soud v Praze
v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále jen „městský soud“ a „napadený rozsudek“) zamítl, neboť
shledal, že v případě žalobce nepostačovalo uložení zvláštního opatření za účelem vycestování.
Městský soud nepokládal za důvodnou ani námitku, že nebyla dostatečně posouzena existence
překážky realizace správního vyhoštění z důvodu možného zásahu do rodinného a soukromého
života žalobce. K tomu městský soud konstatoval, že žalobce reálně nemá mít na území České
republiky žádné rodinné příslušníky, jelikož jeho družka i dcery jsou povinny Českou republiku
opustit. Z žalobcovy výpovědi je nadto zřejmé, že s nimi nesdílí společnou domácnost a jeho
družka pouze vyžaduje, aby jí poskytoval finanční prostředky. Za těchto okolností městský soud
neshledal, že by vyhoštění představovalo nepřiměřený zásah do žalobcova rodinného
a soukromého života. Žalovaná přitom neměla povinnost podrobně posuzovat žalobcův rodinný
a soukromý život a měla vycházet ze skutečností, které jí byly v době řízení známy. Výpověď
žalobce zaznamenanou v protokolu vyhodnotila správně.
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí proti napadenému rozsudku kasační stížností
podanou podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), a tedy namítá nesprávné posouzení právní
otázky městským soudem, vady správního řízení a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
[4] Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku (potažmo napadeného rozhodnutí) spatřuje
stěžovatel v tom, že městský soud ani žalovaná dostatečně a přesvědčivě neposoudily otázku
zásahu napadeného rozhodnutí do soukromého a rodinného života.
[5] Stěžovatel připomíná závěry usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
sp. zn. 7 As 79/2010 a konstatuje, že žalovaná byla povinna zabývat se možnými překážkami
správního vyhoštění, neboť nelze zajistit cizince, pokud zákonný důvod zajištění pravděpodobně
nebude možné uskutečnit. V souladu s §3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů, měla žalovaná zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Z objektivně dostupných informací bylo žalované známo, že stěžovatel žije se svou družkou
a nezletilými dcerami ve věku pěti a osmi let, které se v České republice narodily a vyrůstaly.
Přesto neexistenci soukromého a rodinného života stěžovatele dovodila pouze z jeho výpovědi
ze dne 3. 4. 2017, která byla podána poté, co na něj jeho družka zavolala policii kvůli opilosti
a co byl odvezen na protialkoholní záchytnou stanici pro naměřených 3,63 promile alkoholu
v krvi. Z výpovědi, která byla podána v době, kdy byl stěžovatel zřejmě ještě v opilém stavu
a po velké hádce s družkou, vyvodila, že žádné vyživovací povinnosti nemá a se svou rodinou
nežije. Že se tyto skutečnosti nezakládají na pravdě, byly družka i dcery připraveny ve správním
i soudním řízení potvrdit. Žalovaná však na svou povinnost zjistit skutečný stav věci rezignovala.
V návaznosti na závěr o neexistenci soukromého a rodinného života stěžovatele pak žalovaná
ani soud neposoudily přiměřenost zásahu způsobeného realizací správního vyhoštění a nevzaly
v potaz nejlepší zájem obou nezletilých dcer. V otázce přiměřenosti jsou napadené rozhodnutí
i rozsudek nepřezkoumatelné.
[6] Závěr městského soudu, že žalovaná nemá povinnost zjišťovat podrobnosti o osobním,
soukromém a rodinném životě cizince, nepokládá stěžovatel za správný. Naopak zastává názor,
že pokud jsou tyto informace dostupné a objektivně jsou v rozporu s jinými skutečnostmi, které
žalovaná zjistila, je zjištěný skutkový stav věci zcela zpochybněn. Ani relevanci faktického
soukromého a rodinného života neposoudil městský soud správně, pokud dovodil, že stěžovatel
na území České republiky žádné rodinné příslušníky nemá, jestliže družka a nezletilé dcery
nemají na území povolen pobyt. Opačně judikoval například Ústavní soud v nálezu
sp. zn. II. ÚS 3122/16. Existenci soukromého a rodinného života stěžovatele nelze vyvrátit
pouze poukazem na nelegálnost pobytu části jeho rodiny v situaci, kdy zde rodinný život reálně
je založen.
[7] Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[8] Poté, co Nejvyšší správní soud shledal, že kasační stížnost splňuje formální náležitosti,
řešil, zda se v tomto řízení projeví změna, kterou přinesla novelizace zákona o pobytu cizinců
provedená s účinností od 15. 8. 2017 zákonem č. 222/2017 Sb. Podle nového, nyní účinného
znění §172 odst. 6 zákona o pobytu cizinců by fakt, že stěžovatel již není v průběhu řízení
o kasační stížnosti nadále zajištěn, vedl k zastavení řízení. Přechodná ustanovení k novele jsou
však formulována z legislativně-technického pohledu neobvykle a na první pohled neposkytují
jednoznačnou odpověď na otázku, zda se nové pravidlo prosadí i v situaci, kdy byla kasační
stížnost podána ještě za účinnosti předchozí právní úpravy.
[9] V procesním právu se uplatňuje obecné pravidlo, podle něhož soud postupuje podle
procesního předpisu ve znění účinném v době rozhodování. V tomto případě soud vážil,
zda je namístě aplikovat článek II bod 1 přechodných ustanovení k novele zákona o pobytu
cizinců, a dokončit řízení o kasační stížnosti podle původní právní úpravy, která nepočítá
s vyloučením meritorního rozhodnutí v případě, že cizinec již není nadále zajištěn. Dospěl
k závěru, že pro tento postup existují důvody, které převáží výše zmíněné obecné pravidlo
postupu podle procesní úpravy účinné v době rozhodování soudu.
[10] Těmito důvody jsou samotné principy právního státu, konkrétně princip dělby moci,
a dále právo na spravedlivý proces zahrnující předvídatelnost soudního rozhodování ve spojení
s očekáváním jistého postupu soudu vzniklým účastníku v okamžiku, kdy řízení svým úkonem
zahájil. Tyto principy vylučují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti mající
za cíl ovlivnit soudní rozhodnutí v určitém (zahájeném) sporu, pokud k takovému zásahu
neexistují závažné důvody v obecném zájmu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 28. 10. 1999, stížnosti č. 24846/94, 34165/96 a 34173/96, ve věci Zielinski, Pradal
a Gonzalez a ostatní proti Francii, nebo ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 13427/87, ve věci Stran Greek
Rafineries a Stratis Andreadis proti Řecku, dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/).
[11] Stěžovatel podal kasační stížnost v době, kdy zákon o pobytu cizinců nevylučoval jeho
věc z meritorního přezkumu Nejvyšším správním soudem z důvodu ukončení zajištění,
a tak mohl legitimně očekávat, že jeho kasační stížnost bude projednána. Nejvyšší správní soud
neshledal existenci žádných závažných důvodů, proč by měl v obecném zájmu rezignovat
na přezkum zákonnosti rozsudku městského soudu ve věci zajištění stěžovatele, proto následoval
článek II bod 1 zákona č. 222/2017 Sb. a kasační námitky stěžovatele věcně posoudil
s přesvědčením, že jde o postup ústavně konformní. Ostatně totožným způsobem postupuje
i první senát Nejvyššího správního soudu v obdobné, souběžně rozhodované věci vedené
pod sp. zn. 1 Azs 275/2017.
[12] Důvodnost kasační stížnosti vážil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), přičemž žádnou takovou neshledal.
[13] Podle §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců „[p]olicie je oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním
vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu
platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování,
pokud je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména
tím, že v řízení uvedl nepravdivé údaje o totožnosti, místě pobytu, odmítl tyto údaje uvést anebo vyjádřil úmysl
území neopustit nebo pokud je takový úmysl zjevný z jeho jednání.“
[14] Podle §124 odst. 2 zákona o pobytu cizinců „[v] řízení o zajištění cizince za účelem správního
vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou
přípustné.“
[15] V usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150, publ. pod č. 2524/2012 Sb. NSS
(dostupném stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
z www.nssoud.cz), rozšířený senát konstatoval, že správní orgán má povinnost zabývat
se již v řízení o zajištění cizince podle zákona o pobytu cizinců možnými překážkami správního
vyhoštění v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo
v řízení vyšly najevo. „V takové situaci je povinen možné překážky před rozhodnutím o zajištění cizince
předběžně posoudit a učinit si úsudek o tom, zda je správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince alespoň
potenciálně možné. O zajištění cizince nelze rozhodnout, pokud zákonný účel omezení osobní svobody cizince
nebude pravděpodobně možné uskutečnit.“ Taková úvaha správního orgánu je dle rozšířeného senátu
nezbytná například tehdy, pokud budou správnímu orgánu již při rozhodování o zajištění cizince
známy skutečnosti, pro něž by důsledkem správního vyhoštění mohl být nepřiměřený zásah
do jeho soukromého nebo rodinného života.
[16] Ačkoliv existence reálné možnosti vyhostit cizince představuje jednu z podmínek jeho
zajištění, je třeba mít na zřeteli, že smyslem rozhodnutí o zajištění není konečné
posouzení otázky, zda má být cizinci uloženo správní vyhoštění, ale pouze vytvoření podmínek
pro jeho pozdější realizaci. Správní orgán je povinen předběžně posoudit a učinit si úsudek
o tom, zda vyhoštění bude alespoň potenciálně možné, jsou-li mu překážky vycestování v době
rozhodování o zajištění cizince známy nebo vyšly-li najevo. V řízení o zajištění cizince proto není
nutné postavit najisto, že vyhoštění cizince bude skutečně realizováno, postačí závěr o jeho
možnosti. Rozhodnutí o zajištění cizince je rozhodnutím přijímaným v časové tísni z důvodu
striktních lhůt, a tak je zřejmé, že správní orgán nemá v tomto řízení prostor k podrobnějšímu
posouzení této otázky (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 4. 2016,
č. j. 8 Azs 171/2015 – 52, nebo ze dne 5. 2. 2016, č. j. 4 Azs 250/2015 – 51).
[17] V nyní souzené věci ze správního spisu předloženého žalovanou plyne, že stěžovatel
naposledy do České republiky přicestoval v roce 2007 za prací. Až do října 2009 zde měl
povolen dlouhodobý pobyt. Dne 14. 4. 2010 bylo řízení o jeho žádosti o prodloužení pobytového
oprávnění zastaveno. Později mu bylo rozhodnutím ze dne 18. 5. 2011 a znovu rozhodnutím
ze dne 11. 5. 2012 uloženo správní vyhoštění. Dne 17. 2. 2014 byl zajištěn za účelem správního
vyhoštění, ale toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Městského soudu v Praze. Stěžovatel
v minulosti taktéž dvakrát neúspěšně požádal o udělení mezinárodní ochrany, jeho druhá žádost
byla podána dne 25. 2. 2014 a pravomocně zamítnuta dne 30. 5. 2014. Platnost jeho posledního
výjezdního příkazu uplynula dne 28. 6. 2014. Ode dne 29. 6. 2014 až do dne 2. 4. 2017,
kdy byl zadržen policejní hlídkou, pobýval na území České republiky neoprávněně.
[18] Z rozhodnutí o správním vyhoštění stěžovatele ze dnů 18. 5. 2011 a 11. 5. 2012, která
jsou založena ve správním spise, se podává, že stěžovatel měl na území České republiky přítelkyni
ukrajinské státní příslušnosti, která disponovala vízem za účelem strpění pobytu. S ní má dvě
nezletilé dcery narozené v letech 2009 a 2012. Starší z dcer byla žadatelkou o udělení mezinárodní
ochrany. Rozhodnutím ze dne 22. 11. 2016, jež je rovněž součástí správního spisu, bylo
zamítnuto odvolání stěžovatelovy přítelkyně proti rozhodnutí, jímž jí byla uložena povinnost
opustit území České republiky [podle §50a odst. 3 písm. c) zákona o pobytu cizinců].
[19] Dle úředního záznamu založeného ve správním spise oznámila dne 2. 4. 2017
stěžovatelova přítelkyně, že se v jejím bytě nachází opilý stěžovatel, ačkoliv nemá oprávnění
tam přebývat. Policejní hlídka na místě zjistila, že stěžovatel je cizincem bez oprávnění k pobytu
na území České republiky, a tak jej zajistila podle zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dne 3. 4. 2017 stěžovatel v řízení ve věci správního
vyhoštění mimo jiné vypověděl, že má na území České republiky dvě dcery a bývalou přítelkyni,
která mu neumožňuje volný vstup do svého bytu, kde s dcerami žije (pouze na její zavolání).
O tom, že jeho bývalá přítelkyně i jeho dcery jsou povinny opustit území České republiky,
nevěděl. Dále uvedl, že jiné rodinné příslušníky v České republice nemá, přespává u kamarádů,
v lese nebo na stavbách, kde si vydělává jako dělník. Se svou přítelkyní nevede rodinný život,
předchozího dne u ní byl, neboť se opil. Pohádali se a ona na něj zavolala policii.
Je pro ni jen „dojnou krávou“, říká mu, aby chodil do práce a vydělával peníze. Stěžovatel také
sdělil, že v České republice nemá žádný majetek, na území České republiky se nemusí o nikoho
starat a nikdo na něm není finančně závislý, ani zde není osoba, vůči níž by měl vyživovací
povinnost. Chtěl by zde ještě nějakou dobu zůstat kvůli práci. Žádná překážka, která
by mu znemožňovala vycestovat na Ukrajinu, mu známa není, avšak přeje si, aby jej navštěvovaly
jeho děti. Návrat na Ukrajinu pro něj představuje katastrofu, protože přijde o možnost vydělat
si nějaké peníze. Dodal, že musí vycestovat, pokud jsou jeho přítelkyně i dcery v České republice
neoprávněně. Vychovávat a financovat je může na Ukrajině.
[20] Shora shrnuté skutečnosti je třeba hodnotit v kontextu rozhodování o zajištění cizince
za účelem jeho vyhoštění, v rámci něhož je třeba v časové i informační tísni posoudit potencialitu
cizincova vyhoštění. Za takových okolností nemohla zjištění, která byla ve věci učiněna, vyvolat
u žalované jakékoli pochybnosti, že by případné správní vyhoštění mohlo nepřiměřeně zasáhnout
do soukromého nebo rodinného života stěžovatele. Z jednání stěžovatelovy (ať už bývalé
či současné) přítelkyně i ze stěžovatelovy výpovědi shodně plyne, že stěžovatel nesdílí
s ní a dcerami společnou domácnost. O nedostatečné intenzitě vztahu s (bývalou) přítelkyní
svědčí - kromě toho, že stěžovatel nemá vlastní přístup do jejich bytu a faktu, že hádka přerostla
v incident řešený policií - také to, že stěžovatel nebyl obeznámen s tak zásadní skutečností, jako
je rozhodnutí o povinnosti opustit území České republiky, jehož adresátkami byly jak (bývalá)
přítelkyně stěžovatele, tak i obě jeho dcery. Skutečnost, že stěžovatelova (bývalá) přítelkyně i jeho
dcery jsou povinny vycestovat z České republiky, neboť nedisponují žádným pobytovým
oprávněním, pak důvodně mohla vést žalovanou k závěru, že stěžovatelův soukromý a rodinný
život nebude v důsledku správního vyhoštění příliš dotčen, neboť jej bude moci realizovat
na Ukrajině, a to přinejmenším s oběma dcerami. Za těchto okolností nelze žalované vyčítat,
že vztah stěžovatele k jeho dcerám a přítelkyni nepokládala za překážku správního vyhoštění
a že se při rozhodování o jeho zajištění důkladněji nezabývala nepřiměřeností zásahu správního
vyhoštění do stěžovatelova soukromého a rodinného života. Nejvyšší správní soud nesouhlasí
se stěžovatelem ani v tom, že informace, které žalovaná zjistila z jeho výpovědi a z nichž
ve správním řízení vycházela, byly vyvráceny „objektivně dostupnými informacemi“, podle nichž žije
společně se svou družkou a dvěma nezletilými dcerami. Stěžovatelova výpověď naopak ukázala,
že na aktuálnost informací plynoucích z dřívějších správních rozhodnutí nelze spoléhat. V řízení
o zajištění, kde je rozhodnutí zároveň prvním úkonem, není prostor pro rozsáhlé dokazování
výslechy svědků apod., jak požadoval stěžovatel, takže jejich neprovedení není vadou napadeného
rozhodnutí.
[21] S tvrzením stěžovatele, že povinností žalované bylo zjistit v otázce existence překážky
správního vyhoštění takový skutkový stav, o němž nemohly být důvodné pochybnosti, Nejvyšší
správní soud nesouhlasí. Jak plyne ze shora citované judikatury, úkolem žalované bylo předběžně
posoudit potenciální zásah správního vyhoštění do soukromého a rodinného života stěžovatele,
nikoli postavit na jisto, že správním vyhoštěním nedojde k nepřiměřenému zásahu.
Své povinnosti předběžně posoudit potencialitu správního vyhoštění s ohledem na aktuální
dostupné informace žalovaná dostála. Komplexní zhodnocení možnosti správního vyhoštění
bylo úkolem Ministerstva vnitra před rozhodnutím o vyhoštění. Lze tedy uzavřít, že napadené
rozhodnutí není nezákonné ani nepřezkoumatelné a není naplněn stížní důvod dle §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
[22] Stížní výtky, jež směřovaly proti právním závěrům městského soudu, rovněž nejsou
důvodné, a tak není namístě napadený rozsudek rušit z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Názor městského soudu, že žalovaná neměla povinnost podrobně posuzovat osobní, rodinný
a soukromý život stěžovatele, nýbrž vycházet z jí známých skutečností (a tyto předběžně
vyhodnotit pro účely správního zajištění), je v souladu s ustálenou judikaturou. Závěr
o neexistenci pochybností o možnosti realizovat správní vyhoštění stěžovatele (na úrovni
rozhodování o zajištění) Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů taktéž aprobuje.
Konstatování městského soudu, že stěžovatel reálně na území České republiky nemá mít žádné
rodinné příslušníky, neboť ti mají povinnost území opustit, pak v kontextu celého případu nelze
chápat tak, že by byl soukromý a rodinný život cizince irelevantní vždy, pokud rodinní příslušníci
nedisponují povolením k pobytu. Za daných okolností Nejvyšší správní soud nepochybuje
o tom, že městský soud touto poněkud neobratnou formulací mínil, že k nepřiměřenému zásahu
do soukromého a rodinného života stěžovatele nedojde, jelikož rodinní příslušníci stěžovatele
by taktéž na území České republiky neměli dále pobývat. Vztah s nimi tedy stěžovatel může
rozvíjet jinde, např. na Ukrajině – v zemi svého původu. Nelze pak přisvědčit ani námitce
nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku [podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], neboť
je seznatelné, z jakých důvodů měl městský soud za to, že vyhoštění stěžovatele nebude
nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života.
[23] Stěžovatelem zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017,
sp. zn. II. ÚS 3122/16 (dostupný z http://nalus.usoud.cz/), v němž bylo řešeno právo
biologického otce na zapsání do matriky navzdory právním domněnkám otcovství, na souzenou
věc nedopadá, neboť se týká zcela odlišných otázek. V řízení před žalovanou a městským soudem
nebylo nijak zpochybňováno stěžovatelovo otcovství k nezletilým dívkám ani jeho právo
být s nimi v kontaktu.
[24] Dokazování nájemní smlouvou, kterou stěžovatel předložil v řízení o kasační stížnosti
a podle níž mají být členy společné domácnosti „všichni členové rodiny“, tedy i stěžovatel,
má Nejvyšší správní soud pro účely tohoto řízení za nadbytečné. Případné zjištění, že podle
soukromoprávní smlouvy s pronajímatelem byl stěžovatel oprávněn bydlet v bytě společně
s dcerami a (bývalou) přítelkyní, by nemohlo vyvrátit zjištění, že r eálně s nimi na bytě nebydlel
a neměl do něj přístup jinak než z vůle stěžovatelovy přítelkyně. Otázkou, zda žalovaná měla
povinnost zabývat se v napadeném rozhodnutí také nejlepším zájmem nezletilých dcer,
se Nejvyšší správní soud zabývat nemůže, neboť nebyla vznesena v řízení před městským
soudem (§104 odst. 4 s. ř. s.).
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[26] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel
neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu řízení. Úspěšná žalovaná vznik nákladů
řízení o kasační stížnosti netvrdila a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by jí nějaké náklady vznikly, proto jí právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
[27] Nejvyšší správní soud ustanovil usnesením ze dne 13. 7. 2017, č. j. 2 Azs 229/2017 - 19,
zástupcem stěžovatele Mgr. Bc. Filipa Schmidta, LL.M., advokáta, a v takovém případě platí jeho
odměnu včetně hotových výdajů stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, náleží ustanovenému zástupci v řízení o kasační
stížnosti odměna za dva úkony právní služby. Těmi byly: první porada s klientem uskutečněná
dne 24. 7. 2017 včetně převzetí a přípravy zastoupení [§11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu]
a písemné podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti [§11 odst. 1 písm. d) advokátního
tarifu]. Za jeden úkon přísluší částka 3100 Kč (§7 ve spojení s §9 odst. 4 advokátního tarifu)
a náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu), celkem tedy 6800 Kč.
Protože ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady o částku
odpovídající dani, kterou je povinen odvést, tj. 21 % z částky 6800 Kč, tedy o 1428 Kč. Výše
celkové odměny ustanoveného zástupce proto činí 8228 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2017
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu