ECLI:CZ:NSS:2017:1.AZS.342.2017:27
sp. zn. 1 Azs 342/2017 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce: V. C. T., zastoupen
Mgr. Ing. Jakubem Backou, advokátem se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha 6, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 6. 2017, č. j. OAM-88/LE-LE05-LE05-PS-2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 8. 2017, č. j. 17 A 77/2017 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Ing. Jakubu Backovi, advokátovi, se p ř i z n á v á
odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů za řízení o kasační stížnosti ve výši
8.228 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a řízení před krajským soudem
[1] Dne 25. 5. 2017 byl žalobce kontrolován hlídkou policie České republiky jako
spolucestující v osobním automobilu na dálnici D8. Z výpisu evidence SIS II bylo zjištěno,
že žalobce je evidován jako nežádoucí cizinec se zákazem vstupu na území schengenského
prostoru s platností od 28. 5. 2015 do 28. 8. 2018 (zadávající země Norsko).
[2] Dne 27. 5. 2017 byl žalobce zajištěn podle zákona o pobytu cizinců a umístěn do Zařízení
pro zajištění cizinců Balková. Zde žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany.
[3] V zařízení pro zajištění cizinců byl následně v záhlaví specifikovaným rozhodnutím
zajištěn podle §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a podle §46a odst. 5 téhož
zákona byla doba trvání zajištění stanovena do 16. 9. 2017.
[4] Žalobce napadl rozhodnutí o zajištění žalobou, kterou krajský soud zamítl jako
nedůvodnou. Soud zejména uvedl, že uložení zajištění nebylo ze strany žalovaného nepřiměřené.
Žalobce evidentně nespolupracoval se správními orgány (pobýval v Norsku nelegálně, zastíral
identitu a nepředložil pas) a současně byla jeho žádost o mezinárodní ochranu podána zjevně
účelově teprve v okamžiku, kdy mu reálně hrozila repatriace. Žalovaný dostatečně odůvodnil
neúčinnost zvláštních opatření objektivními okolnostmi případu způsobem, který plně odpovídá
judikatorním požadavkům Nejvyššího správního soudu (odkázal přitom na rozsudky ze dne
28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017 - 31, a ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 - 48). Vycházel
ze zjištěného skutkového stavu, zohlednil ty informace, které měl k dispozici, a přezkoumatelným
způsobem posoudil, zda by nepostačovalo uložení zvláštních opatření.
II. Kasační stížnosti a vyjádření k ní
[5] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační
stížností podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[6] Žalovaný (a posléze i krajský soud) nesprávně vyhodnotil možnost uložení zvláštních
opatření podle §47 zákona o azylu. Z velké části totiž zopakoval vlastní vyhodnocení důvodnosti
zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu a stejnou argumentací zdůvodnil i nemožnost
využití zvláštních opatření.
[7] Krajským soudem citovaná judikatura je nepřípadná, týkala se cizince se zcela odlišnou
pobytovou historií, než v jaké se nacházel stěžovatel v nyní projednávané věci. Stěžovatel
se na území ČR objevil poprvé, provinil se „pouze“ nelegálním pobytem a nelze konstatovat,
že by snad projevil neúctu k právnímu řádu České republiky.
[8] S poukazem na bod 15 odůvodnění přijímací směrnice stěžovatel zdůraznil, že zajištění
by mělo být možné pouze v jasně vymezených výjimečných případech, čemuž odpovídá
požadavek na prvořadé využití zvláštních opatření (odkázal přitom na související judikaturu).
Z logiky věci tedy důvody umožňující zajištění v naprosté většině případů nejsou totožné
s důvody znemožňující využití zvláštních opatření podle §47 zákona o azylu. Žalovaný
je povinen se při vysvětlení svého přesvědčení o údajné nemožnosti využití zvláštních opatření
vypořádat se všemi klíčovými prvky stěžovatelovy pobytové historie.
[9] Stěžovatel skutečně podal žádost o mezinárodní ochranu v reakci na své zajištění. Nikdy
se však neprotivil jakémukoliv správnímu rozhodnutí, nedopustil se protiprávního jednání
představujícího zásadní porušení veřejného pořádku a v reakci na norské rozhodnutí ukončující
jeho pobytu na území Evropské unie z Norska dobrovolně vycestoval. Plně s úřady
spolupracoval, ačkoliv samozřejmě mohl požádat o mezinárodní ochranu na území Norska.
Z pouhého nelegálního vstupu na území schengenského prostoru a několikadenního nelegálního
pobytu na území členských států nelze vyvozovat, že se jedná o nespolehlivou osobu, u které
nelze uvažovat o uložení zvláštních opatření.
[10] Pobytová historie stěžovatele svědčí o tom, že svoji žádost o mezinárodní ochranu sice
přinejmenším sekundárně podal z důvodů zamezení realizace správního vyhoštění, nicméně
neexistují žádné důvody domnívat se, že by nedodržel svoje povinnosti žadatele o mezinárodní
ochranu. Během pobytu na území Norska prokázal, že je připraven spolupracovat s příslušnými
orgány a že jeho úmyslem není maření výkonu příslušných rozhodnutí. V současnosti stěžovatel
nemá důvod vycestovat na území Německa, protože tím by zcela minimalizoval své naděje
na získání mezinárodní ochrany.
[11] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti pouze rekapituloval dosavadní průběh řízení
i obsah kasační stížnosti a ztotožnil se s právním posouzením krajského soudu.
III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[12] Kasační stížnost je přípustná.
[13] Ke zjištění podmínek řízení Nejvyšší správní soud řešil, zda se zde projeví změna, kterou
přinesla novelizace zákona o azylu provedená s účinností od 15. 8. 2017 zákonem
č. 222/2017 Sb. Podle nyní účinného znění §46a odst. 9 zákona o azylu by fakt, že stěžovatel
již není v průběhu řízení o kasační stížnosti nadále zajištěn, mohl vést k zastavení řízení, pokud
by soud od žalovaného obdržel informaci o ukončení zajištění.
[14] V procesním právu se uplatňuje obecné pravidlo, podle něhož soud postupuje podle
procesního předpisu ve znění účinném v době vedení řízení. V tomto případě ovšem Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že existují důvody pro odklon od tohoto obecného pravidla.
[15] Těmito důvody jsou samotné principy právního státu, konkrétně princip dělby moci,
a dále právo na spravedlivý proces zahrnující předvídatelnost soudního rozhodování ve spojení
s očekáváním jistého postupu soudu vzniklým účastníku v okamžiku, kdy řízení svým úkonem
zahájil. Tyto principy vylučují jakýkoli zásah zákonodárce do výkonu spravedlnosti mající
za cíl ovlivnit soudní rozhodnutí v určitém (zahájeném) sporu, pokud k takovému zásahu
neexistují závažné důvody v obecném zájmu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva
ze dne 28. 10. 1999, stížnosti č. 24846/94, 34165/96 a 34173/96, ve věci Zielinski, Pradal
a Gonzalez a ostatní proti Francii, nebo ze dne 9. 12. 1994, stížnost č. 13427/87, ve věci Stran Greek
Rafineries a Stratis Andreadis proti Řecku, dostupné z http://hudoc.echr.coe.int/).
[16] Stěžovatel podal žalobu v době, kdy zákon o azylu nevylučoval jeho věc z meritorního
přezkumu správními soudy z důvodu ukončení zajištění, a tak mohl legitimně očekávat, že jeho
žaloba i kasační stížnost budou řádně projednány. Nejvyšší správní soud neshledal žádné závažné
důvody, proč by měl v obecném zájmu rezignovat na přezkum zákonnosti rozsudku krajského
soudu ve věci zajištění stěžovatele, proto kasační námitky stěžovatele věcně posoudil
s přesvědčením, že jde o postup ústavně konformní. Totožným způsobem ostatně postupoval
soud i v typově obdobné věci vedené pod sp. zn. 1 Azs 243/2017.
[17] Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Důvody zajištění podle §46a a institut zvláštních opatření podle §47 transponují
do vnitrostátního práva čl. 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU, kterou
se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu (dále jen „přijímací směrnice“).
[20] Podle čl. 8 odst. 3 písm. d) přijímací směrnice žadatel o mezinárodní ochranu může
být zajištěn, „je-li zajištěn v rámci řízení o navrácení podle [návratové směrnice] za účelem přípravy
navrácení nebo výkonu vyhoštění a mohou-li členské státy na základě objektivních kritérií, včetně skutečnosti,
že daný žadatel již měl možnost přístupu k azylovému řízení, řádně doložit, že existují oprávněné důvody
se domnívat, že žadatel činí žádost o mezinárodní ochranu pouze proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon
rozhodnutí o navrácení “.
[21] Tento důvod zajištění byl pak transponován do §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu,
podle kterého „[m]inisterstvo může v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní
ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření,
jestliže …e) byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují
oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout
se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo
k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany
dříve“.
[22] Z uvedených ustanovení zákona o azylu a přijímací směrnice je zřejmé, že důvodem, který
ospravedlňuje zajištění žadatele o mezinárodní ochranu je v tomto případě obava, že se podáním
žádosti o mezinárodní ochranu snaží vyhnout realizaci správního vyhoštění. Zajištění podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu má za cíl znemožnit zneužití zákona podáním účelové
žádosti o mezinárodní ochranu a dosažení takových podmínek, které cizinci umožní vyhnout
se správnímu vyhoštění (typicky útěkem a přerušením kontaktu s orgány veřejné správy). Aniž
by tím byl jakkoliv předjímán výsledek řízení o mezinárodní ochraně, jedná se o preventivní
opatření, které má zabezpečit dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí o vyhoštění pro případ,
že by se rozhodnutí o správním vyhoštění stalo vykonatelným v důsledku negativního výsledku
řízení o mezinárodní ochraně. Skutečnost, že účelem §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu
je „zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení
uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu“ Nejvyšší správní soud potvrdil např. v rozsudcích
ze dne 15. 2. 2017, č. j. 10 Azs 284/2016 – 35, nebo ze dne 28. 2. 2017, č. j. 4 Azs 9/2017 – 31.
[23] Zvláštní opatření je možno považovat za účinná, pokud jimi lze dosáhnout daného
konkrétního účelu zajištění, bez fyzického zajištění žadatele. V této souvislosti lze přiměřeně
odkázat také na závěry rozšířeného senátu vyslovené v usnesení ze dne 28. 2. 2017,
č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, č. 3559/2017 Sb. NSS, podle kterého „[m]ožnost aplikace zvláštního opatření
namísto zajištění cizince a tomu korespondující úvahy správního orgánu budou nutně záviset na důvodu zajištění “
(odst. 32 a 36). Byť se toto usnesení vztahovalo ke vztahu zvláštních opatření a zajištění podle
zákona o pobytu cizinců, logická vazba mezi oběma instituty je v obou zákonech obdobná.
[24] Těmito zvláštními opatřeními mohou být podle §47 odst. 1 zákona o azylu a) uložení
povinnosti zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo b) uložení
povinnosti osobně se hlásit ministerstvu v době ministerstvem stanovené. Uložení povinnosti
zdržovat se v pobytovém středisku umožňuje žadateli opustit pobytové středisko na dobu kratší
než 24 hodin. Opuštění pobytového střediska na dobu delší než 24 hodin je pak možné
na základě povolení ministerstva (viz §82 odst. 5 zákona o azylu, viz také důvodovou zprávu
k novele zákona o azylu provedené zákonem č. 314/2015 Sb. s účinností od 18. 12. 2015).
V případě uložení této povinnosti nelze vyloučit, že by se žadatel po odchodu z pobytového
střediska již nevrátil a zůstal na území ČR v ilegalitě. K témuž důsledku by mohlo vést uložení
povinnosti pouze hlásit se ministerstvu.
[25] Při zvažovaní zvláštních opatření jako alternativy k důvodu zajištění podle
§46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu je proto namístě zohlednit pobytovou historii žadatele,
včetně případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění. Jakkoliv nelze paušálně
říci, že by v případě existence důvodu zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu byla
možnost uložení zvláštních opatření vždy vyloučena, jejich neúčinnost bude častější než v případě
zvažování alternativ k jiným důvodům zajištění. Vždy však bude třeba zvážit osobní, majetkové
a rodinné poměry cizince, charakter porušení povinností souvisejících s vyhošťovacím řízením,
jeho dosavadní chování a respektování veřejnoprávních povinností stanovených ČR nebo jinými
státy EU, včetně charakteru porušení těchto povinností ze strany cizince (srov. přiměřeně
usnesení rozšířeného senátu č. j. 5 Azs 20/2016 – 38, odst. 36 a 37). Zároveň je třeba
nepochybně dbát na to, že zajištění žadatelů by mělo být možné pouze v souladu se zásadou
nezbytnosti a přiměřenosti (bod 15 odůvodnění přijímací směrnice).
[26] Žalovaný odůvodnil neúčinnost zvláštních opatření v případě stěžovatele
tím, již v minulosti vědomě a dlouhodobě pobýval na území schengenského prostoru
bez oprávnění k pobytu (roky 2009 - 2015). V roce 2015 mu byl v Norsku uložen zákaz vstupu
na schengenské území od 28. 5. 2015 do 28. 8. 2018. Tento zákaz stěžovatel obešel opatřením
falešných dokladů. Do České republiky přicestoval podle svých slov přes několik evropských
zemí, přičemž na území Slovenska o mezinárodní ochranu nesporně požádat mohl. V průběhu
výslechu vyjádřil jednoznačný úmysl přesunout se dále do Německa. Na základě těchto
skutečností měl žalovaný za to, že uložení zvláštních opatření by bylo v případě stěžovatele
neúčinné a účelem podané žádosti o mezinárodní ochranu je vyhnout se výkonu vyhoštění.
[27] Veškeré výše popsané skutečnosti zmiňované žalovaným mají oporu ve správním spisu
a rovněž kasační soud je považuje za nepochybně relevantní pro úvahu, zda by byla zvláštní
opatření v případě stěžovatele dostatečně účinná. Žalovaný přistoupil k zajištění na základě
objektivních okolností spočívajících v předchozím jednání stěžovatele, přičemž tyto individuální
okolnosti ve svém souhrnu plně odpovídají judikatorním požadavkům na výjimečnost institutu
zajištění, namísto uložení mírnějších opatření (rozsudek kasačního soudu ze dne 28. 6. 2017,
č. j. 1 Azs 349/2016 - 48, rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 28. 4. 2011, Hassen El
Dridi, věc C-61/11 PPU).
[28] Tvrzení stěžovatele, že již v současnosti nemá důvod vycestovat na území Německa,
protože by tím zcela minimalizoval své naděje na získání mezinárodní ochrany, se kasačnímu
soudu s ohledem na výše uvedené jeví jako krajně nevěrohodné. V nyní projednávané věci proto
žalovaný nepochybil, když namísto užití zvláštních opatření přistoupil k zajištění stěžovatele.
I podle Nejvyššího správního soudu je nepochybné, že cílem takto podané žádosti stěžovatele
byla snaha vyhnout se správnímu vyhoštění.
IV. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[30] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti soud rozhodl podle §60 odst. 1 věty
první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému (jemuž by jinak právo na náhradu nákladů
řízení příslušelo), soud náhradu nákladů nepřiznal, protože mu žádné náklady nad rámec jeho
běžné úřední činnosti v řízení o kasační stížnosti nevznikly.
[31] Stěžovateli byl v řízení o žalobě krajským soudem ustanoven zástupce z řad advokátů,
Mgr. Ing. Jakub Backa. Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát,
zastupuje navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti. V případě, kdy je zástupce z řad advokátů
ustanoven soudem, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 8 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.). Ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti učinil dva úkony
právní služby ve výši 3.100 Kč spočívající v sepisu kasační stížnosti a v další poradě s klientem
přesahující 1 hodinu dne 14. 9. 2017, o čemž předložil potvrzení [§7, §9 odst. 4 písm. d)
a §11 odst. 1 písm. c) a d) vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Dále mu náleží
dvě paušální náhrady hotových výdajů související s uvedenými úkony právní služby ve výši
300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). S ohledem na skutečnost, že zástupce stěžovatele
doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se dále jeho odměna a náhrada hotových
výdajů za zastupování v řízení o kasační stížnosti o 21 % z 6.800 Kč, tj. o částku 1.428 Kč.
Za zastupování v řízení o kasační stížnosti ustanovenému advokátovi celkem náleží 8.228 Kč,
které mu budou vyplaceny z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. listopadu 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu