ECLI:CZ:US:2021:1.US.114.21.1
sp. zn. I. ÚS 114/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti Jaroslavy Dobruské, zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem Kolín IV., Plynárenská 671, proti usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 12. 12. 2019 č. j. 11 EXE 2110/2015-120, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 3. 2020 č. j. 10 Co 66/2020-135 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2020 č. j. 20 Cdo 2204/2020-166, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 1, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), Protokolu č. 12 k Úmluvě a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených usnesení a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Tachově zastavil řízení o návrhu stěžovatelky (povinné) ze dne 31. 7. 2019 na zastavení exekuce. Soud prvního stupně uvedl, že usnesením soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera ze dne 6. 12. 2017 č. j. 151 EX 251/15-378, pravomocného dne 28. 12. 2017, bylo mimo jiné rozhodnuto, že se předmětná exekuce zastavuje. Tím došlo ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 k vytvoření neodstranitelné překážky věci rozsouzené a není proto možné o zastavení exekuce rozhodnout opětovně na základě návrhu stěžovatelky na její zastavení.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni napadeným usnesením ze dne 24. 3. 2020 č. j. 10 Co 66/2020-135 usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění mj. konstatoval, že kromě usnesení soudního exekutora JUDr. Filipa Exnera ze dne 6. 12. 2017 č. j. 151 EX 251/15-378, kterým byla exekuce k návrhu oprávněné zastavena, je třeba přihlédnout i k usnesení Okresního soudu v Tachově ze dne 15. 2. 201 č. j. 11 EXE 2110/2015-33, které nabylo právní moci dne 2. 4. 2016, a jímž byl zamítnut dřívější návrh stěžovatelky na zastavení exekuce, neboť i v tomto případě jde o věcné rozhodnutí v otázce zastavení exekuce a toto rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudního exekutora o zastavení exekuce) taktéž představuje překážku věci rozsouzené ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. pro řízení o dalším návrhu stěžovatelky podaného ze stejných důvodů.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí a namítá, že konkluze, že nelze přistoupit k zastavení exekuce, která již byla jednou pravomocně zastavena, je formalistická. Namítá, že řízení se vyznačuje nespravedlivým přístupem soudů k dvěma kategoriím povinných v exekučním řízení, tj. těm, jejichž exekuce byla ukončena vymožením a těch, jejichž exekuce byla ukončena zastavením řízení. Podle stěžovatelky je potřeba v každém jednotlivém případě návrh na zastavení exekuce projednat a v případě, že soud dojde k závěru, že je dán jiný důvod pro zastavení exekuce, je nutné o jejím zastavení opětovně rozhodnout.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud konstatuje, že podstatu ústavní stížnosti představuje pouze nesouhlas stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu srozumitelně odůvodnil závěr, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dovolání stěžovatelky tak není přípustné. Konstatoval mj., že exekuční soud správně nepřistoupil k novému zastavení exekuce, neboť usnesení soudního exekutora o zastavení exekuce vytváří překážku věci rozhodnuté, a tak nelze exekuci znovu zastavit z jiného důvodu.
Ústavní soud uzavírá, že na přijatém závěru, podle něhož o dalším návrhu stěžovatelky na zastavení exekuce nelze rozhodnout pro překážku věci pravomocně rozhodnuté, neshledal z ústavního hlediska žádné nedostatky. Soudy všech stupňů svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. února 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu