ECLI:CZ:US:2008:1.US.1240.08.1
sp. zn. I. ÚS 1240/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem v Brně, Výstavní 18, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2008, č. j. 8 Afs 23/2008-69, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2008, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že Nejvyšší správní soud pochybil, neboť řádně neurčil počátek lhůty pro podání kasační stížnosti a z toho důvodu pak kasační stížnost jako opožděně podanou odmítl, čímž porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces. Stěžovatel převzal rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 30 Ca 91/2003-103, osobně dne 31. 1. 2008 na Krajském soudě v Brně a má tedy zato, že pokud podal kasační stížnost proti výše citovanému rozsudku dne 14. 2. 2008, učinil tak v zákonné lhůtě. Nejvyšší správní soud však vycházel ze skutečnosti, že dnem, který určil počátek běhu lhůty pro podání kasační stížnosti, byla středa 15. 8. 2007, posledním dnem k podání této stížnosti, byla středa 29. 8. 2007, pokud byla kasační stížnost podána až dne 14. 2. 2008, byla tedy podána opožděně. S tím stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že do obálky, kterou bylo doručováno jedno rozhodnutí, bylo vloženo jiné rozhodnutí vztahující se k téže věci. Právní zástupkyni stěžovatele byl doručen podle knihy pošty rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 30 Ca 91/2003-103. Tento rozsudek však byl zrušen a věc byla vrácena soudu k novému projednání, dle stěžovatele je zřejmé, že věc dostala novou spisovou značku 30 Ca 144/2006, pod níž bylo vydáno rozhodnutí, které mu však doručeno nebylo.
Ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 30 Ca 144/2002, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2006, 8 Afs 125/2005-188, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2005, č. j. 30 Ca 91/2003-103, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí Finančního ředtelství v Brně ze dne 10. 1. 2003, č. j. FŘ-110/163a/02-0107, a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně poté opětovně rozsudkem ze dne 26. 7. 2007, č. j. 30 Ca 144/2006-45, žalobu proti rozhodnutí Finančního ředtelství v Brně ze dne 10. 1. 2003, č. j. FŘ-110/163a/02-0107, zamítnul. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 30 Ca 144/2006-45, byl podle doručenky založené na č. listu 49 vyžádaného spisu doručen právní zástupkyni stěžovatele JUDr. Marii Karasové dne 15. 8. 2007. Dle úředního záznamu ze dne 31. 1. 2008 (č. listu 53) převzal tohoto dne stěžovatel výše citovaný rozsudek osobně. Dne 14. 2. 2008 podal stěžovatel proti tomuto rozsudku kasační stížnost, která byla ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2008, č. j. 8 Afs 23/2008-69, jako opožděně podaná odmítnuta.
Po přezkoumání vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevně, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, zřejmé, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti, vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že do obálky, kterou mu (resp. jeho právní zástupkyni) byl doručován rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 30 Ca 144/2006-45, bylo vloženo namísto tohoto rozsudku jiné rozhodnutí, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 30 Ca 144/2006-45, tedy stěžovateli nikdy doručen nebyl. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel tuto námitku uvedl již v kasační stížnosti, je zřejmé, že se domáhá přezkoumání napadeného rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Jak však Ústavní soud vyslovil v řadě svých rozhodnutí, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) není součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti, a pokud jde o posouzení rozhodnutí napadených ústavní stížností, ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. To mu dává pravomoc svým rozhodnutím zasáhnout pouze tam, kde došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou doručení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 7. 2007, č. j. 30 Ca 144/2006-45, pouze formálně, neboť vycházel jen z údajů uvedených na doručence, které nemusí být totožné s údaji doručovaného rozhodnutí, Ústavní soud této námitce nemohl přisvědčit. Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že podle údajů na doručence byla zástupkyni stěžovatele doručena v předmětné obálce v souladu s §49 odst. 1 o. s. ř. jediná písemnost, a to rozsudek. V souladu s §50f odst. 1 písm. b) o. s. ř. doručenka obsahuje údaj, že obsahem obálky byl rozsudek a jednoznačné označení jeho čísla jednacího 30 Ca 144/2006 - 45. Podle §50f odst. 9 o. s. ř. je pak třeba vycházet z presumpce správnosti údajů uvedených na doručence, nebude-li dokázán opak. Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatoval, že zástupkyně stěžovatele pouze uvedla, že jí nebyl doručen rozsudek „čj. 30 Ca 144/2006“, a že jí byl doručen rozsudek „čj. 30 Ca 91/2003 - 103“, toto tvrzení ovšem nejen neprokázala, nýbrž ani žádné důkazy k prokázání svého tvrzení nenavrhla. Nejvyšší správní soud proto vycházel v souladu s citovanými zákonnými ustanoveními z presumpce pravdivosti údajů uvedených na předmětné doručence, že rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 144/2006 - 45, byl doručen zástupkyni stěžovatele již dne 15. 8. 2007.
Je tedy zřejmé, že Nejvyšší správní soud vycházel z údajů vyplývajících ze soudního spisu, neboť stěžovatel, ačkoli mu tyto údaje byly známy, sám důkazy k prokázání svých tvrzení neuvedl. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud má přitom zato, že se Nejvyšší správní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí s výše uvedenou námitkou stěžovatele vypořádal způsobem, který nevybočuje z mezí ústavnosti, neboť výklad a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu týkající se doručování písemností byly provedeny v mezích zákona ústavně konformním způsobem.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí jiné skutečnosti, kterými by odůvodňoval porušení namítaných ústavně zaručených práv, Ústavní soud tedy neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatele podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl. Z toho důvodu je také bezpředmětný návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1 července 2008
Ivana Janů,
předsedkyně senátu