ECLI:CZ:US:2008:1.US.1359.08.1
sp. zn. I. ÚS 1359/08
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 9. června 2008 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Vězeňské služby České republiky, Generální ředitelství Praha, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 2. 2008 sp. zn. 6 As 62/2006 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 12 Ca 63/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím soudu I. stupně bylo zrušeno příslušné rozhodnutí generální ředitelky Vězeňské služby a věc se vrátila stěžovateli (žalovanému) k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost zamítl.
Proti těmto rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Má zato, že k podání ústavní stížnosti je aktivně legitimován, neboť v dané věci nevystupoval jako orgán veřejné moci, nýbrž vystupoval v pozici zaměstnavatele. Přitom poukázal na dle jeho slov "nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 182/05 a IV. ÚS 367/03" (v tomto případě jde však toliko o usnesení).
Ústavní soud konstatuje, že podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je k podání ústavní stížnosti oprávněna fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
Ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st-9/99 Ústavní soud mj. konstatoval, že "Definičním znakem pojmu ústavní stížnosti dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jakož i §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, je zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti z toho vyplývá, že takto legitimován je pouze ten subjekt (fyzická a právnická osoba), jenž disponuje způsobilostí být nositelem základních práv a svobod... Pokud stát vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva, čili jako nositel veřejné moci, z povahy věci není a ani nemůže být nositelem (subjektem) základních práv a svobod.
Pro vypořádání se s otázkou aktivní legitimace stěžovatele bylo třeba posoudit, zda Vězeňská služba České republiky, Generální ředitelství, coby orgán jednající za stát, vystupovala v dané věci jakožto nositel veřejné moci či nikoli. Rozhodující tedy bylo v této souvislosti vymezit pojem "veřejná moc". V nálezu, na který stěžovatel odkazuje se k tomuto problému mimo jiné uvádí: "Tento pojem Ústava nedefinuje; proto k jeho obsahovému ohraničení přistoupil Ústavní soud ve své judikatuře, ve které se přiklonil k tzv. mocenské teorii. Již Ústavní soud ČSFR konstatoval, že "veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, se nenachází v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro určení, zda jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, zda tedy může stát do těchto práv a povinností zasahovat" (Nález č. 3/1992 Sb. Ústavního soudu ČSFR). Ústavní soud České republiky na takové pojetí veřejné moci ve své judikatuře (srov. např. II. ÚS 75/93 a další) výslovně navázal. Ústavní soud tak konkludoval - ve smyslu předchozí judikatury - že veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, přičemž subjekt, o jehož právech a povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí na vůli tohoto subjektu nezávisí."
Z uvedeného vyplývá, že ústavní stížnost může stát prostřednictvím svých orgánů v omezeném rozsahu podávat jen v případech, v nichž nevystupuje vrchnostensky. V této souvislosti pak nelze ani odhlížet od toho, že osoba, o jejíž majetkových právech stěžovatel rozhodoval, nebyla v pracovněprávním vztahu ke stěžovateli, nýbrž šlo o poměr služební. Takový poměr není ovládán svobodnou vůlí jeho účastníků, nýbrž důsledně se řídí právními předpisy.
Tak i v daném případě stěžovatel autoritativně rozhodl o zastavení výplaty příspěvku za službu (zamítl jeho odvolání a napadené rozhodnutí ředitelky odboru ekonomického potvrdil) Mgr. J. C., který byl v původním soudním řízení žalobcem. I z této skutečnosti je patrno, že dnešní stěžovatel se zcela jednoznačně nacházel ve vztahu k této osobě ve vrchnostenském postavení, které mu umožňovalo jednostranně rozhodovat o jejích majetkových právech. Ostatně i samotný fakt, že jeho rozhodnutí bylo přezkoumáváno správními soudy svědčí o vrchnostenském postavení stěžovatele.
Všechny tyto skutečnosti odlišují věc stěžovatele od věci, kterou řešil Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 182/05, na který stěžovatel poukazuje, v němž šlo o poměr, který se řídil zákoníkem práce. Stejným způsobem se věc stěžovatele odlišuje i od věci, která byla řešena usnesením sp. zn. IV. ÚS 367/03, na které stěžovatel rovněž poukazuje, které však na rozdíl od nálezu není závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR), nýbrž požívá závaznosti toliko inter partes.
Z uvedeného je patrno, že návrh stěžovatele nelze než považovat za návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Z tohoto důvodu bylo třeba návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2008
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj