infUsTakto, infUsVec2, infUsLengthVec75, infUs6plusVyrok, errUsPouceni, errUsDne, infUsKratkeRadky-221-000,
ECLI:CZ:US:1994:1.US.139.93
sp. zn. I. ÚS 139/93
Nález
Nález Ústavního soudu České republiky (I. senátu) ze dne 16. listopadu 1994
sp. zn. I. ÚS 139/93 ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů D. N. a I. M.
proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě z 24. 9. 1993 sp. zn. 8 Co 795/94
a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze 14. 6. 1993 sp. zn. 17 C 136/92 o ochranu
vlastnického práva.
I. Výrok
Ústavní stížnost se zamítá.
II.
Odůvodnění:
1. Podstatou návrhu je tvrzení protiústavnosti rozhodnutí soudů I. i
II. stupně, tj. Okresního soudu v Ostravě a Krajského soudu v Ostravě,
o návrhu
stěžovatelů v občanskoprávním řízení podle zákona o mimosoudních
rehabilitacích, tj. zákona č. 87/1991 Sb. V tomto občanskoprávním řízení
byla
zamítnuta žaloba navrhovatelů, směřující proti V. ú. r. o. a m. se sídlem
v
Ostravě, jíž se domáhali žalobci určení, aby žalovaný byl povinen uzavřít
s
nimi dohodu, že jim vydává dům čp. 1155, zapsaný v kat. nemovitostí č.
437 u
kat. úřadu Ostrava 1.
Stěžovatelé dovozují, že zamítavým rozsudkem Okresního soudu v Ostravě
a
potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě došlo k zásahu těchto
orgánů
veřejné moci, jímž bylo porušeno základní právo zaručené ústavním zákonem,
konkrétně v čl. 11 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a svobod
(dále
jen "Listiny"), tedy: "Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný
obsah
a ochranu".
V soudním řízení před Okresním a Krajským soudem v Ostravě se domáhali
stěžovatelé obnovy původního vlastnického práva, které jim údajně bylo
nezákonným způsobem odňato. Svůj nárok opřeli o §6 odst. 1 písm. g)
zák. č.
87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, podle něhož povinnost vydat
věc se
vztahuje na ty případy, kdy v rozhodném období věc přešla na stát na
základě
kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Podle
názoru
stěžovatelů bylo povinností soudů obou stupňů, jakožto orgánů veřejné
moci, jim
ochranu vlastnického práva poskytnout. Stěžovatelé dovozují, že nejde
pouze o
ochranu stávajících zdánlivých vztahů, ale pod pojmem ochrana vlastnického
práva, jak je uvedena v čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba rozumět i to,
že tato
ochrana se poskytuje ve všech případech, kdy předchozím neoprávněným
zásahem
vlastnické právo původního vlastníka bylo narušeno, či protiprávně -
bezprávně
- odňato.
Okresní soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření podle
§42 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb. uvedl k Předmětné stížnosti, že setrvává
na
závěrech formulovaných v jeho rozsudku ze dne 14. 6. 1993, a to zejména
ve
vztahu k závěru, že nebyla splněna druhá z podmínek stanovených v ustanovení
§6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991 Sb. - tj. "nápadně nevýhodné podmínky".
V
tomto směru poukazuje na skutečnost, že ústavní stížnost polemizuje se
závěry
rozsudků obou stupňů pokud jde o nápadně nevýhodné podmínky pouze ve
vztahu ke
stěžovatelům. Nijak v tomto směru nebrojí proti závěrům v této otázce
vůči L.
M., i když v řízení vystupovali jako osoby obmyšlené (§3 odst. 2 zák.
č.
87/1991 Sb.), které v řízení musely tvrdit a prokazovat nápadně nevýhodné
podmínky za zemřelou spoluvlastnici nemovitosti. Co do 50 % podílu L.
M.
nevznesli tedy vůči rozsudkům žádné námitky. Dále nedovozuje Okresní
soud v
Ostravě, že došlo k odmítnutí ochrany vlastnického práva stěžovatelům.
V této
souvislosti poukazuje na klasický obsah vlastnického práva, tj. ius utendi
et
fruendi, ius possidendi a ius disponendi. Podle jeho názoru v daném řízení
podle zák. č. 87/1991 Sb. nemohlo soudními rozhodnutími dojít k porušení
vlastnického práva, neboť ani po odstranění obou rozsudků se stěžovatelé
vlastníky předmětné nemovitosti nestanou. Podle názoru tohoto účastníka
je
otázkou, zda vůbec lze podřadit pod dikci ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny
i
ochranu osobám, které nabytí vlastnického práva ze zákona, či smluvně
stanovených důvodů teprve očekávají.
Krajský soud v Ostravě jako účastník řízení ve svém vyjádření podle
§42 odst. 3 zák. č. 1 82/1993 Sb. odkázal na závěry svého rozsudku ze
dne 24. 9.
1993. Zdůraznil, že již tím, že oba soudy se meritorně věcí zabývaly,
nemohlo
dojít k odmítnutí ochrany vlastnického práva stěžovatelům. Dále poukázal
na
stávající judikaturu k výkladu pojmu nápadně nevýhodných podmínek v tom
směru,
že by mohly vzniknout, kdyby smluvní podmínky či vedlejší ujednání
prodávajícího nutily vystěhovat se do neodpovídajícího náhradního bytu.
V daném
případě kupní smlouva takové diskriminující ustanovení neobsahovala.
Dočasné
bytové potíže stěžovatele, vzniklé až po uzavření kupní smlouvy, nelze
považovat za nápadně nevýhodné podmínky, za nichž byla kupní smlouva
uzavřena.
Zdůrazněno je i to, že konkrétní kupní smlouva obsahuje závazek stěžovatele
M.,
že do dne podpisu smlouvy uvolní byt ve II. poschodí. Na druhé straně
tatáž
kupní smlouva obsahuje ustanovení, že spoluvlastnice M. (matka stěžovatelů)
bude až do své smrti užívat byt ve II. poschodí. Z této okolnosti je
jasně
patrno, že kupující bral zřetel na bytové potřeby prodávajících. Když
si
stěžovatel M. nevymínil při uzavírání smlouvy podobné podmínky jako jeho
matka,
bylo to zřejmě proto, že měl za to, že jeho bytová situace podobné řešení
nevyžaduje. Navíc nápadně nevýhodné podmínky stěžovatelé v průběhu řízení
spatřovali jen ve faktu, že současné nabídky padesátinásobně převyšují
kupní
cenu, kterou za nemovitost obdrželi.
Vedlejší účastník, V. ú. r. o. a m. se sídlem v Ostravě, se vyjádřil
k
ústavní stížnosti tak, že dle jeho názoru nebyla tímto převodem vlastnického
práva porušena Ústava v čl. 11 odst. 1 Listiny. Poukázal na to, že prodávající
L. M. bylo zřízeno věcné břemeno doživotního užívání bytu 2 plus 1 ,
prodávající D. N. v době prodeje měla již jiné trvalé bydliště a nebylo
tedy
zapotřebí zajišťovat jí náhradní bydlení a prodávající I. M. za příslušný
podíl
koupil se svou matkou rodinný domek v hodnotě 86 000 Kčs.
2. Pokud se týká procesního postupu, lze uplatnit ústavní stížnost po
vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Z
obsahu připojeného spisu je patrno, že výslednému zamítavému rozhodnutí
předcházelo zrušovací usnesení soudu druhého stupně s vysloveným závazným
právním názorem. Nové rozhodnutí v prvním stupni však vyznělo stejně,
tj.
zamítavým výrokem. V takovém případě možnost dovolání ve smyslu ustanovení
§238 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu nepřichází v úvahu. Toto
zákonné
ustanovení totiž předpokládá splnění dvou atributů:
a) potvrzující rozhodnutí apelačního soudu,
b) rozhodnutí soudu prvého stupně jiné, než bylo jeho dřívější
rozhodnutí, přičemž nové rozhodnutí je vydáváno v důsledku vázanosti
právním
názorem soudu odvolacího. Tedy aplikace ustanovení §75 odst. 1 zák.
č.
182/1993 Sb. nepřichází v úvahu.
Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě ve smyslu §72 odst. 2 zák. č.
182/1993 Sb. (ústavní stížnost podána 2. 12. 1993, Právní moc napadeného
rozhodnutí 13. 10. 1993).
V daném případě dospěl soud k závěru, že pro posouzení věci je
rozhodující interpretace zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích,
především pak ustanovení jeho §6 odst. 1 písm. g), na něž se stěžovatelé
ve
svém návrhu odvolávají.
Ústavní stížnost v tomto směru napadá nesprávnost závěrů rozsudků jak
soudu prvého, tak druhého stupně v otázce výkladu pojmu nápadně nevýhodných
podmínek, které nebyly na straně žalobců shledány a v důsledku toho byla
žaloba
jako nedůvodná zamítnuta. Ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zák. č. 87/1991
Sb.
stanoví totiž povinnost vydat věc v těch případech, kdy v rozhodném období
věc
přešla na stát na základě kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných
podmínek. Naplněny musí být tedy oba zákonné předpoklady: jak stav tísně,
tak
nápadně nevýhodné podmínky.
Z hlediska obsahu připojeného spisu Okresního soudu v Ostravě sp. zn.
17 C 136/92 je z výsledků dokazování patrno, že závěry soudů obou stupňů,
že
nebyl naplněn zákonný předpoklad nápadně nevýhodných podmínek při uzavírání
kupní smlouvy z 6. 2. 1973, byly správné. Nelze totiž spatřovat nápadně
nevýhodné podmínky v kupní ceně, pokud respektovala tehdy platné předpisy
o
cenách nemovitostí, tj. vyhl. č. 43/1969 Sb. Stejně tak nápadně nevýhodné
podmínky nelze dovozovat ze skutečností, jež nastaly až po uzavření kupní
smlouvy. Konkrétně v tom, že v pozdějším období neměla L. M. kde bydlet
(pro
závady v bytě, který jí byl dohodou přenechán). Naopak ujednání pod bodem
IV
kupní smlouvy nápadnou nevýhodnost podmínek smlouvy u zemřelé L. M. vylučuje.
Prodejem nemovitosti také neztratila zdroj příjmu z nájmu, neboť v tom
případě
adekvátní protihodnotou byl zisk spočívající v ceně za prodaný podíl.
U I. M.
lze těžko dovozovat nápadně nevýhodné podmínky při uzavírání kupní smlouvy,
když v době bytové krize se zbavoval možnosti bydlení tím, že nemovitost
prodal
a nedomáhal se stejně jako jeho matka ve smlouvě ustanovení o právu užívat
výlučně pro svou osobu byt v nemovitosti i po jejím prodeji.
Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze chápat tak,
že ruší a jaksi "zbavuje existence" generelně tehdejší právní stav a
tehdejší
dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale že usiluje o zmírnění
křivd,
které - jak se praví v úvodu k zákonu - "nelze nikdy zcela napravit".
"Nápadně nevýhodné podmínky" se mohou stěžovatelům jevit při porovnání
tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními. Stěžovatelé
uvádějí,
že současné nabídky nejméně padesátkrát převyšují tehdy obdrženou sumu.
Takto
však nelze ustanovení §6 odst. 1 písm. g) vykládat, protože "nevýhodné
podmínky" v tomto smyslu (tj. ve srovnání s dneškem) byly obecným produktem
tehdejší doby a postihovaly každého, kdo tehdy nemovitosti prodával -
a také
"zvýhodňovaly" každého, kdo je kupoval: z tohoto hlediska by bylo možné
namítnout, že I. M. se svou matkou byli opět výhodně kompenzováni tím,
že za
získané peníze koupili rodinný dům, jehož cena byla také mnohem nižší,
než by
odpovídalo dnešním cenám.
Ústavní soud proto neshledal v aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. Okresním
soudem a Krajským soudem v Ostravě nedostatky, jež by opravňovaly závěr
o
rozporu těchto soudních rozhodnutí s čl. 11 odst. 1 Listiny základních
práv a
svobod. Ústavní soud proto stížnost zamítl.