ECLI:CZ:US:2003:1.US.139.99
sp. zn. I. ÚS 139/99
Nález
Nález Ústavního soudu (I. senátu) ze dne 8. ledna 2003 sp. zn. I. ÚS 139/99 ve věci ústavní stížnosti MUDr. J. L. a D. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně z 21. 12. 1998 sp. zn. 17 Co 222/97 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze 4. 3. 1997 sp. zn. 6 C 282/95 o zastavení řízení, v němž se stěžovatelky domáhaly, aby odpůrce byl zavázán opravit zápis o odpočtu peněžité částky (plnění z restitučního nároku).
Výrok
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1998 sp. zn. 17 Co 222/97 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 4. 3. 1997 sp. zn. 6 C 282/95 se zrušují.
Odůvodnění:
Původní stěžovatel, Ing. I. L. (dále jen "stěžovatel"), během zahájeného řízení o předmětné ústavní stížnosti dle usnesení Městského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2001 č. j. 60 D 801/99-212, jež nabylo právní moci dnem 21. 3. 2001, dne 8. 6. 1999 zemřel. Do jeho práv, uplatněných včas ústavní stížností, vstoupily jeho právní nástupkyně, shora označené stěžovatelky, a to na základě citovaného usnesení Městského soudu v Brně ve věci projednání dědictví po zůstaviteli (původním stěžovateli), a současně dle procesní plné moci k dalšímu řízení a zastoupení advokátem.
Usnesením Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 282/95 ze dne 4. 3. 1997 bylo zastaveno řízení, kterým se stěžovatel domáhal, aby odpůrce označený jako Pozemkový fond Znojmo, byl zavázán opravit zápis o odpočtu částky 2 592 704 Kč (plnění ve věcech z restitučního nároku stěžovatele) na částku 2 079 530 Kč. Okresní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem v žalobě označený Pozemkový fond Znojmo fakticky neexistuje a nemá tedy způsobilost být účastníkem řízení, neboť podle výpisu z obchodního rejstříku Krajského obchodního soudu v Praze existuje jen Pozemkový fond České republiky se sídlem v Praze 1, Těšnov 17. Řízení bylo proto podle §104 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil a ztotožnil se s jeho právním názorem. Považuje za nepochybné, že Pozemkový fond Znojmo jako samostatný právní subjekt neexistuje, existuje pouze Pozemkový fond České republiky a okresní soud neměl podle přesvědčení krajského soudu důvodu stěžovatele vyzývat, aby označení žalovaného upravoval či upřesňoval.
Stěžovatel podal následně ústavní stížnost, neboť se cítil být postupem Krajského soudu v Brně ve spojení s rozhodnutím Okresního soudu ve Znojmě poškozen na svých ústavně zaručených právech vyplývajících z čl. 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a současně dovozuje porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Dle názoru stěžovatele se nejednalo o neodstranitelnou překážku podmínek řízení a z obsahu podání bylo jednoznačně patrno, že žalobní návrh směřuje proti rozhodnutí Pozemkového fondu České republiky, neboť jiný "pozemkový fond" v České republice neexistuje. Stěžovatel dále odkázal na argumentaci Ústavního soudu týkající se problematiky poučovací povinnosti obecných soudů, a apeloval na zvýšený důraz na tuto povinnost zejména v restitučních záležitostech.
Jelikož z důvodu procesní jistoty podal stěžovatel mimo ústavní stížnost v dané věci také dovolání k Nejvyššímu soudu, Ústavní soud vyčkal na vydání rozhodnutí dovolacího soudu. Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 20 Cdo 536/99 ze dne 28. 6. 1999 dovolání odmítl, když neshledal podmínky jeho přípustnosti podle §237, §238a ani §239 o. s. ř.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a vyzval účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
Za Krajský soud v Brně se vyjádřila dne 4. 1. 2000 předsedkyně senátu JUDr. L. A., přičemž v celém rozsahu odkázala na odůvodnění usnesení krajského soudu. Podobně se vyjádřil 30. 12. 1999 JUDr. B. P. za Okresní soud ve Znojmě, který rovněž odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, a navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Ústavní soud poté, co se seznámil se spisem Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 6 C 282/95 a po posouzení všech předložených podkladů shledal, že ústavní stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §5 o. s. ř. soudy poskytují účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech. Předseda senátu vyzve účastníky, aby nesprávné nebo neúplné podání bylo opraveno nebo doplněno, poučuje účastníky také, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 o. s. ř. ). Soud při poučování musí dbát na to, aby neporušil zásadu rovnosti účastníků, nemůže jim tedy poskytovat poučení o jejich hmotných právech. Způsobilost být účastníkem řízení je však procesní podmínkou řízení, kdy soud je povinen účastníka o případné nesprávnosti poučit a dát mu možnost podání opravit. V tomto směru byl již okresní soud povinen stěžovatele ve věci správného označení účastníka poučit, jestliže byl žalován subjekt, který nemá způsobilost být účastníkem řízení. Právě tak pochybil krajský soud, když usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Postupem obou soudů tak bylo stěžovateli znemožněno hájit svůj materiální nárok. Účelem poučovací povinnosti je, aby účastník mohl před soudem vyjádřit svoji vůli způsobem, který zajistí, že jím provedené úkony vyvolají zamýšlené procesní účinky.
Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem podle §5 a 43 o. s. ř. poučit, tím spíše, jde-li o restituční záležitost, tedy věc natolik svou povahou mimořádnou, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se týče poučení účastníků i jejich právních zástupců (viz např. sp. zn. IV. ÚS 234/ 98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, č. 84) .
Stěžovatel se správně v dané věci této judikatury dovolával, neboť podle Ústavního soudu se v projednávaném případě jednalo pouze o zpřesnění označení účastníka řízení, o jehož identitě nebylo pochyb. Proto také nebylo správné řízení bez dalšího zastavit podle §104 odst. 1 věty prvé o. s. ř., naopak bylo nutno postupovat výše rozvedeným způsobem a učinit vhodná opatření směřující k odstranění nedostatku návrhu.
Protože soudy takto nepostupovaly, došlo k porušení čl. 90 Ústavy, který ukládá soudům stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Dále došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zakotvujícího právo každého domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, s čímž je spjat i požadavek na reálný přístup k soudu. Svým postupem však obecné soudy právo stěžovatele na soudní ochranu formalisticky eliminovaly. Z uvedených důvodů Ústavní soud stěžovateli, resp. stěžovatelkám zcela vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.