ECLI:CZ:US:2016:1.US.1398.16.1
sp. zn. I. ÚS 1398/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Kateřinou Vognarovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4621/2015-52 ze dne 18. února 2016, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 218/2015-29 ze dne 17. června 2015 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 399/2014-23 ze dne 5. května 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků v řízení o žalobě na náhradu nemajetkové újmy a zamítl návrh na ustanovení zástupce pro toto řízení. Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil.
2. Stěžovatel požádal obvodní soud o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce pro řízení o dovolání proti zmíněným rozhodnutím městského a obvodního soudu. Obvodní soud řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků zastavil s tím, že o žádosti stěžovatele již rozhodoval a stěžovatel řádně nedoložil své majetkové poměry. Od té doby se okolnosti nezměnily, stěžovatel majetkové poměry stále řádně nedoložil a řízení je navíc od soudních poplatků osvobozeno. Návrh na ustanovení zástupce soud zamítl s tím, že stěžovatel měl vysvětlit, kde čerpá prostředky na svou obživu a proč si je neobstarává prací. Stěžovatel však nic takového nedoložil, neprokázal tak své nepříznivé majetkové poměry. Městský soud toto rozhodnutí k odvolání stěžovatele potvrdil.
3. Nejvyšší soud řízení o dovolání stěžovatele zastavil. Podle závěrů usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia sen. zn. 31 NSCR 9/2015 ze dne 8. 4. 2015 se sám zabýval majetkovými poměry stěžovatele a plně se ztotožnil se závěry městského a obvodního soudu.
4. Proti rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8, čl. 36 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že se soudy měly zabývat aktuální majetkovou situací stěžovatele. Namísto toho založily svá rozhodnutí na spekulacích, které nemají oporu ve skutečnosti. Stěžovatel splnil podmínky pro osvobození od soudních poplatků, neboť nemá jakékoliv příjmy.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, ale zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Soudní poplatky představují určitý příspěvek na činnost soudů a zároveň plní i regulační funkci, neboť napomáhají bránit nesmyslnému a šikanóznímu zahajování soudního řízení. Příslušná ustanovení právních předpisů, upravujících osvobození od soudních poplatků, je proto třeba vykládat v souladu se smyslem a účelem této právní úpravy tak, aby účastníkům řízení nebylo v opodstatněných případech upíráno právo na přístup k soudu a současně, aby zneužíváním práva na osvobození od soudních poplatků nedocházelo ke zbytečnému zatěžování soudů a ostatních účastníků řízení. Uvedený výklad je ze strany soudů aplikován především v případě rozhodování o individuálním osvobození od soudních poplatků, kde přiznání práva na osvobození od soudního poplatku je dáno konkrétními okolnostmi projednávané věci [nález sp. zn. II. ÚS 2432/08 ze dne 5. 3. 2009 (N 49/52 SbNU 491)]. Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit navrhovateli přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho právům i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je striktně vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo [nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 (N 20/52 SbNU 197)]. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů a s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl [usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)].
7. V projednávané věci stěžovatel jednak tvrdí, že v jeho věci byly důvody pro osvobození od soudních poplatků (a pro ustanovení zástupce), jednak tvrdí, že se soudy měly zabývat jeho aktuální majetkovou situací. Z napadeného rozhodnutí obvodního soudu je však zřejmé, že stěžovatel svou nepříznivou majetkovou situaci prokazoval tvrzením, že nemá žádné příjmy, žádné úspory a je evidován na úřadu práce. Ke způsobu obživy a dalším skutečnostem zdůrazněným obvodním soudem v průběhu celého řízení nic neuvedl, a to ani v ústavní stížnosti. Ústavní soud tak neshledal ústavně nepřijatelným hodnocení obecných soudů, že tvrzení stěžovatele jsou nedůvěryhodná.
8. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu