ECLI:CZ:US:2010:1.US.1467.10.1
sp. zn. I. ÚS 1467/10
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Hlavní město Praha, se sídlem Magistrát hl. m. Prahy, Praha 1, Mariánské nám. 1, zastoupené JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2009, čj. 24 Co 373/2008 - 73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí vydaného v řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, kde vystupovala jako žalobce. Označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 13. 2. 2008, čj. 6 C 638/2007 - 34, ve výrocích I., III. a IV., a změnil výrok II. o náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl.
Stěžovatelka uvedla, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého označené pozemky byly vydány žalovaným v souladu se zákonem, protože se nejedná o pozemky zastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě). Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, porušil její základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka zastává názor, podle kterého se jedná o pozemky zastavěné, které nelze oprávněným osobám vydat.
Z připojených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 5, shora označeným rozsudkem, zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že žalovaní nejsou vlastníky nemovitostí ve výroku specifikovaných a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2009, čj. 24 Co 373/2008 - 73, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. a změnil výrok o náhradě nákladů řízení. V odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že soud prvního stupně řešil jako spornou otázku, zda vydání předmětných nemovitostí brání překážky uvedené v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Soud vyšel ze skutkových zjištění správního orgánu, ta doplnil provedením dalších důkazů a vzal za prokázáno, že na předmětných pozemcích se nachází silniční vegetace, protihlukové valy, protihluková zeď a parkoviště. Žádný z pozemků není zastavěn komunikací, jak tvrdila stěžovatelka. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení bylo vydání pozemků, které nejsou přímo zastavěny, dovodil, že správní orgán rozhodl správně, pokud pozemky vydal oprávněným osobám.
Podstata odvolacích námitek stěžovatelky spočívala v tom, že vydání předmětných pozemků brání jejich zastavěnost podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Ohledně výkladu pojmu zastavěnosti odkázal odvolací soud na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je pojem zastavěnosti třeba chápat tak, jak to vyplývá z hmotně právních předpisů, včetně zvláštního zákona o půdě. Za irelevantní je třeba považovat předpisy z oboru práva správního. Odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2025/2007 a sp. zn. 28 Cdo 821/2007 s tím, že z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního je zastavěn reálnou stavbou ve smyslu občanskoprávním.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, pokud neshledal překážku, která by bránila vydání předmětných pozemků. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu čj. 28 Cdo 2025/2007 - 139, podle něhož změnou vlastnictví v důsledku vydání předmětných pozemků nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště, protože charakter pozemku jako parkoviště, resp. zelené plochy či pozemku s protihlukovým valem a protihlukovou zdí, je dán územním plánem. Dochází tak pouze ke změně vlastníka, který je územním plánem vázán. Vydání předmětných pozemků neohrožuje kvalitu života obyvatel sídliště, protože i oprávněné osoby, jako noví vlastníci předmětných pozemků, budou muset respektovat jejich určení v územním plánu. Vzhledem k tomu, že na předmětných pozemcích není umístěna stavba v občanskoprávním smyslu, nic nebrání jejich vydání. Tvrzení, že předmětné pozemky bezprostředně souvisejí s okolními stavbami sídliště a jsou nezbytně nutné k provozu těchto staveb, neodpovídá skutečnosti.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl z důvodu jeho nepřípustnosti, neboť neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu řešil otázku zásadního právního významu. Tento závěr učinil vzhledem k četným rozhodnutím, v nichž se výkladem ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě sám zabýval i vzhledem k ustálené judikatuře, v níž se spornou otázkou zabýval i Ústavní soud. Jde v podstatě o judikaturu, o kterou se obecné soudy opřely ve svých rozsudcích, jak je uvedeno výše.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s hodnocením provedených důkazů a s právními závěry odvolacího soudu.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může pouze v případě, že shledá současné porušení základního práva či svobody. Taková situace však v daném případě nenastala.
Na základě argumentů stěžovatelky I. senát Ústavního soudu přezkoumal ústavnost řízení a rozhodnutí, která z něj vzešla. Podle jeho názoru odvolací soud na základě dostatečného dokazování správně zjistil skutkový stav věci a vyvodil z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které náležitě a přesvědčivě odůvodnil. Správně aplikoval ustanovení zákona o půdě a opřel se při tom i o ustálenou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu. Zabýval se podrobně všemi argumenty stěžovatelky a úspěšně se s nimi vypořádal. Jeho závěry jsou tedy ústavně zcela konformní.
Ústavní soud uzavírá, že stěžovatelka neprokázala porušení základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci jednoduchého práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Pokud odvolací osud rozhodl způsobem, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá to samo o sobě důvod k úspěšné ústavní stížnosti.
K námitkám stěžovatelky proti použití a výkladu stávající judikatury k ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě Ústavní soud dodává, že v každé konkrétní souzené věci musí být toto ustanovení i pojmy v něm uvedené posuzovány podle konkrétních podmínek dané věci. Nelze tedy vytvořit žádnou obecnou, univerzální definici, kterou by bylo možno bez dalšího automaticky použít na každý případ.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2010
Vojen Güttler, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu