ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.2025.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 2025/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce I., I. a r. k. P. za účasti oprávněných osob 1) L. J., a 2) V. J., zemřelé, jejímiž právními nástupci jsou L. Ř., a Ing. V. J., zastoupených advokátem, a 3) Pozemkového fondu České republiky, o určení vlastnictví k pozemkům podle páté části o. s. ř., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 267/2004, o dovolání oprávněných osob proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2006, č. j. 24 Co 375/2005-69, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2006, č. j. 24 Co 375/2005-69,
s e zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení podle páté části občanského soudního řádu (o.s.ř.) se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu P. ze dne 26.1.2004, čj. PÚ 1459/03, jímž byly vydány oprávněným osobám L. a V. J. blíže specifikované pozemky v katastrálním území Ch. Žalobce s tímto rozhodnutím nesouhlasil, protože dle jeho názoru jde o pozemky zastavěné trvalými stavbami vzniklými před účinností zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“). Navrhoval, aby soud rozhodl, že oprávněné osoby nejsou vlastníky uvedených pozemků.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 22.4.2005, čj. 42 C 267/2004-26, žalobu zamítl, protože neshledal, že by předmětné pozemky byly zastavěny stavbou. Nachází se na nich parkoviště, jež však podle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu není považováno za stavbu, a vyslovil názor, že pozemky nejsou ani za nutné k provozu stavby sídliště.
Odvolatel uplatnil pak další námitku, a to že na sídliště je třeba pohlížet jako na jednu rozsáhlou stavbu, která zahrnuje nejen samotné panelové domy, ala i objekty občanské vybavenosti, a plochy, nacházející se mezi těmito objekty, pokud v rámci sídliště plní nějakou konkrétní funkci. Jedná se o pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k provozu stavby hlavní, kterou je samotné sídliště. Odkázal na usnesení Ústavního soudu sp.zn. I.ÚS 159/03, které z tohoto názoru vycházelo.
Oprávněné osoby ve vyjádření k odvolání uvedly, že takový výklad je třeba posuzovat jako nepřiměřeně extenzivní, jakož i na to, že zmíněné usnesení Ústavního soudu nebylo rozhodnutím ve věci, a pro svou nereprezentativnost nebylo ani uveřejněno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Pozemkový fond se ztotožnil s rozsudkem soudu prvního stupně a navrhl jeho potvrzení.
Městský soud v Praze změnil v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl. Na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil předmětné pozemky jako zastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, protože byly vykoupeny pro stavbu sídliště, tvoří část určitého urbanistického celku, skládajícího se nejen z obytných objektů, ale i dalších ploch, včetně zpevněných ploch a zeleně v sídlištní zástavbě, a plní funkci pro obyvatele a uživatele sídliště. Nález Ústavního soudu, podle nějž parkoviště nemůže být považováno za stavbu z hlediska restitučního předpisu, odvolací soud neaplikoval proto, že ve věci projednávané Ústavním soudem se nejednalo o sídliště, ale o průmyslový podnik. V dané věci je parkoviště součástí obytného areálu a účel, pro který bylo vybudováno, vyplýval z ustanovení §21 odst. 2 vyhlášky č. 82/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu.
Oprávněné osoby podaly proti rozsudku odvolacího soudu včasná dovolání, v nichž uplatnily všechny dovolací důvody uvedené v ustanovení §241a odst. 2 a 3 o.s.ř. Jako vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, soudu vytýkají, že žalobci soud přisoudil více, než čeho se žalobou domáhal, tj. pozemek č. 2336/223, a dále že prolomil zásadu koncentrace řízení pokud jde o tvrzenou skutečnost, že parkoviště je nezbytné pro sídliště J. M., o níž žalobce nenabídl žádný důkaz. Usnesení Ústavního soudu ze dne 17.2.2005, sp.zn. I ÚS 159/03, o něž se žalobce opírá, nepovažují dovolatelé za rozhodující, protože nemá charakter důkazního prostředku. Konstatují ostatně, že toto usnesení nebylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu a nemůže proto plnit v soudcovském rozhodování argumentační úlohu. Nesprávnost právního posouzení věci spatřují dovolatelé v tom, že soud nesprávně dovodil nepřípustnost vydávání pozemků oprávněným osobám, jestliže se pozemky nacházejí v areálu obytného sídliště a nevzal v úvahu zásadní aplikační přednost restitučního právního předpisu. Vyšel totiž z veřejného zájmu obyvatel sídliště užívat pozemek na úkor restituentů, což blíže nezdůvodnil. Odvolací soud se také nevypořádal s hmotněprávním základem věci, když nevyšel při posuzování zastavěnosti pozemku z pojmu stavba, jak je chápán občanským právem hmotným, a pozemek považoval za součást komplexu sídliště. Nezdůvodnil rovněž, proč veřejná zeleň a parkoviště jsou stavbami podle občanskoprávních předpisů a současně způsobilými předměty občanskoprávních vztahů, což musí být kumulativně splněno při posouzení překážky vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm.c) zákona o půdě. Dle dovolatelů nelze zpevněnou plochu parkoviště v restitučních věcech podle zákona o půdě považovat za stavbu bránící vydání pozemku. Poukazují též na jiný rozsudek téhož soudu v odvolací věci pod sp.zn. 23 Co 185/2006, jímž byl pozemek zastavěný parkovištěm oprávněným osobám vydán. Rozdílná rozhodovací činnost odvolacího soudu způsobila, že pozemek na J. M. byl zčásti jiným oprávněným osobám vydán, v druhé části – jiným oprávněným osobám – nikoli. Konečně dovolatelé uplatňují, že soud druhého stupně pochybil, když přes návrh neprovedl důkaz znaleckým posudkem ohledně jednotlivých stavebních prvků parkoviště, a nebyl tak dostatečně ověřen stav věci. Dovolatelé uvádějí argumenty směřující k využívání předmětného pozemku s ohledem na vývoj sídliště a vytýkají soudu, že vyšel ze skutkového stavu umístění pozemku, aniž provedl dostatečné důkazy, a nevypořádal se s argumenty, že k provozu sídliště není nezbytně nutné parkoviště ani zelené plochy. Dovolatelé navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Pozemkový fond České republiky se k dovolání vyjádřil tak, že souhlasí s názorem odvolacího soudu, podle něhož parkoviště je nutné k fungování sídliště. V otázce zastavěnosti pozemku ponechal věc na rozhodnutí soudu.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolací soud shledal, že dovolání byla podána včas, splňují formální náležitosti stanovené zákonem, a jsou přípustná podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., protože napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozsudek odvolacího soudu proto posoudil z hlediska dovolacích důvodů (§242 odst. 3 o.s.ř.), přičemž dospěl k závěru, že dovolání jsou důvodná.
Za rozhodující považuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že pozemek nelze vydat, protože je ve smyslu §11 odst. 1 zákona o půdě zastavěn. Dle dovolacího soudu odvolací soud nesprávně vyložil pojem zastavěnosti, jak vyplývá z hmotněprávních předpisů, včetně zvláštního zákona o půdě, který je třeba aplikovat přednostně, pokud danou problematiku upravuje; za irelevantní je třeba považovat předpisy z oboru správního. Danou problematikou se dovolací soud opakovaně zabýval, a dospěl k opačnému závěru, než z jakého vycházel Městský soud v Praze. Např. v rozsudku ze dne 9. 5. 2007, sp.zn. 28 Cdo 821/2007, vyložil:
„Dovolací soud pokládá za rozhodující dovolací důvod, který se týká správnosti právního posouzení věci, a to výkladu ustanovení §11 zákona o půdě, upravujícího případy, kdy osoba povinná není povinna pozemek vydat osobě oprávněné. Všechna ustanovení obsažená v §11 odst. 1 zákona o půdě /s výjimkou ustanovení pod písmeny a) a f)/ totiž řeší různé situace zastavěnosti; přitom jde o ustanovení zvláštního zákona, jenž má přednost před jinými předpisy. Z hlediska zastavěnosti pozemku je základním předpokladem pro aplikaci tohoto ustanovení okolnost, že pozemek jako věc z hlediska občanskoprávního (tj. určitá část zemského povrchu) je zastavěn stavbou, tedy stavbou reálnou ve smyslu občanskoprávním. Zákonodárce vyjádřil v §11 odst.1 veřejný zájem na nevydání pozemků, k nimž bylo původně zřízeno právo osobního užívání, dále pozemků zastavěných hřbitovy, tělovýchovnými a sportovními zařízeními a konečně i pozemků, na nichž byla zřízena zahrádková nebo chatová osada. Pozemky, které se nacházejí v areálech sídlišť nebo jiných souborů staveb, mezi takto výslovně vyjmenované důvody nevydání pozemku nezařadil.
Dle názoru dovolacího soudu je proto nutno vykládat ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě tak, jak je vyjádřeno zákonodárcem, a nepoužívat extenzivního výkladu pojmu „zastavěný pozemek“. V tomto směru existuje již bohatá judikatura dovolacího soudu, jež je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Mimo judikáty, týkající se stavby parkoviště, jež zmínily oba soudy i účastníci, a podle nichž parkoviště představené jen zpevněnou plochou není možno považovat za stavbu z hlediska zákona o půdě, je možno zmínit i další judikáty.
V rozsudku ze dne 8.11.2006, sp.zn.28 Cdo 767/2006, Nejvyšší soud např. vyslovil závěr: „Dovolací soud v prvé řadě vychází z toho, že zákon o půdě je zákonem speciálním ve vztahu k jiným normám, a to nejen normám správního práva, ale i hmotného občanského práva (viz §1 odst. 3 zákona o půdě), všude tam, pokud tento zákon právní vztah výslovně upravuje. Tak je tomu právě ve stanovení podmínek, kdy pozemek oprávněné osobě vydat proto, že byl zastavěn. Rozhodující proto není, zda byl tento pozemek začleněn do jiného pozemku nebo nově označen, ale okolnost, zda byl jako určitá část zemského povrchu zastavěn před 24.6.1991, resp. zda k tomuto dni byla na něm stavba alespoň započata. Otázkou, co je stavba, se Nejvyšší soud opakovaně zabýval (např. rozsudek ze dne 11.4.1999, sp.zn. 28 Cdo 572/99, ze dne 28.2.2006, sp.zn. 22 Cdo 1118/2005) a v již konstantní své judikatuře zastává názor, že stavbou nelze rozumět pojem dynamický, směřující k uskutečnění díla, ale statický, jako věc v právním smyslu“. Pokud jde o ustanovení §11 odst. 1 písm. c) hovořící o tom, že nelze vydat část pozemku se stavbou bezprostředně související, jež je nezbytně nutná pro provoz stavby, v rozsudku se uvádí : „Původní ustanovení §11 odst. 1písm. c) zákona o půdě takové omezení práva na vydání pozemku neobsahovalo a bylo do něj vloženo až novelou zákona o půdě, provedenou zákonem č. 183/1993 Sb., účinným od 1.7.1993. Dovolací soud nepochybuje o tom, že toto ustanovení, jež omezilo právo na vydání části pozemku, se vztahuje i na případy, kdy k vydání pozemku ještě ke dni 1.7.1993 nedošlo, nelze je však aplikovat jinak než ve vztahu k základní větě ustanovení. tj. ke stavbě, která byla vybudována na původním pozemku před 24.6.1991(v rozsudku je omylem v důsledku překlepu uvedeno „1993“). Navíc zákonodárce zřejmě tím, že nově hovořil jen o části původního pozemku, nezastavěného stavbou, ale nezbytně nutnou pro provoz stavby, se snažil toto omezení minimalizovat. Kdy jde o část pozemku nezbytně nutnou pro provoz stavby, bude záležet na posouzení konkrétního případu - jde v prvé řadě nesporně o případy, kdy bylo třeba obsluhovat budovu, stroje a zařízení a šlo zejména o přístupové cesty, manipulační plochy a pod.“ .
Závěr, že zastavěnost pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. a) je třeba vykládat spíše zužujícím než extenzivním způsobem, je též v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Např. v jeho rozhodnutí ze dne 14.7.2004, sp.zn. IV.ÚS 176/03, v němž se uvádí, že institut překážek ve vydání nemovitostí podle ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě je institutem stanovujícím výjimku z účelu restitucí, jehož důvodem je působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, který v konkrétním případě převažuje nad účelem restituce a samotným restitučním nárokem na vydání původních pozemků, a který by s ohledem na povahu zatížení pozemku vylučoval nebo omezoval využití pozemku v jiném soukromém vlastnictví. Výklad pojmů obsažených v restitučních předpisech, jež řeší majetkové právní vztahy, a jsou tedy svou povahou občanskoprávními předpisy, je třeba provádět v souladu s ohledem na tuto skutečnost a nikoli výklad těchto pojmů podřizovat pojmům obsaženým ve veřejnoprávních (stavebních) předpisech. Ústavní soud se zabýval tím, zda výklad přijatý Městským soudem v Praze, podle něhož jsou zatravněné pozemky stavbou v nedílném celku ostatních ploch -komunikací a zařízení autobusového obratiště, která vylučuje jejich vydání oprávněným osobám, není výkladem příliš extenzivním s ohledem na povahu a účel restitučního předpisu. Přitom dospěl k závěru, že pozemek, který je samostatnou parcelou, nelze považovat za součást stavby, která se nachází na jiném pozemku, neboť takový pozemek sám o sobě není zatížen stavbou a představuje samostatně způsobilý předmět majetkových vztahů. Nelze tedy tvrdit, že takové pozemky tvoří nedílnou součást věci jiné. Ústavní soud přitom poukázal na svou konstantní judikaturu, která se daným problémem zabývala, tj. nálezy sp.zn. I. ÚS 754/1, IV. ÚS 42/01, i rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 2 Cdon 1414/97, týkající se stavby parkoviště. V nálezu sp.zn. I.ÚS 754/01 Ústavní soud zdůraznil, že vůdčím principem při výkladu restitučních předpisů musí být účel restitučního zákona, při němž je nutno preferovat vydání původního pozemku, pokud o to restituenti usilují, a pokud to zákon nevylučuje. Zákon o půdě totiž v prvé řadě sleduje cíl, aby původní majetek byl oprávněným osobám vydán a pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady uvedené v §11 tohoto zákona, pozemek vydat nelze. Ustanovení §11 odst. 1 písm. c) nelze vykládat extenzivně tak, že pozemek nelze vydat, jestliže jde o ucelený rekreační areál, a zpevněnou asfaltovou plochu parkoviště. Obdobně rozhodl Ústavní soud již ve věci sp.zn. II. ÚS 131/96, kdy rozhodl, že pozemky, na nichž byly zřízeny autokempy, nespadají pod režim §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě a oprávněné osoby mají nárok na jejich vydání. Ústavní soud se zde zabývá výjimkami z tohoto ustanovení včetně výkladu zastavěnosti stavbami jednoduchými a vyslovuje názor, že pokud by zákonodárce, /jenž v uvedeném ustanovení vyjasnil, které stavby nebrání vydání pozemku/, měl zájem rozšířit překážky vydání některých dalších ploch, učinil by tak výslovně.
Z uvedených právních závěrů Nejvyššího soudu a Ústavního soudu tedy vyplývá, že názor odvolacího soudu, který výslovně neaplikoval v dané věci judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, týkající se zastavěnosti pozemku parkovištěm, představuje extenzivní výklad, jejž v restitučních věcech nelze připustit.“
Dovolací soud neshledává důvod pro změnu této judikatury, a to ani s přihlédnutím k usnesení Ústavního soudu č. 159/03, které je pouze procesním usnesením a vysloveným názorem se vymyká z ustálené judikatury Ústavního soudu - ostatně nebylo ani publikováno.
K argumentům shora uvedeným lze dodat, že ani změnou vlastnictví v důsledku vydání předmětného pozemku nemůže dojít k ohrožení veřejného zájmu obyvatel sídliště na existenci parkoviště, protože charakter pozemku jako parkoviště nebo zelených ploch je dán územním plánem, a dochází pouze ke změně vlastníka, který je územním plánem vázán.
Ostatní námitky, týkající se vad řízení namítaných dovolateli, nebylo třeba řešit vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a nápravu lze sjednat v řízení, které bude před odvolacím soudem pokračovat.
Dovolací soud totiž rozsudek odvolacího soudu zrušil proto, že jej neshledal správným, a to podle §243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř., a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení podle §243b odst. 3 a 243d odst. 1 o.s.ř. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, §226 odst.1 o.s.ř.). Nově též rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu