ECLI:CZ:US:2003:1.US.156.02
sp. zn. I. ÚS 156/02
Usnesení
I. ÚS 156/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr.Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti V. R., nar. 11. 5. 1959, právně zastoupené JUDr. V. D., advokátem, proti nezákonnému postupu Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. 4 T 22/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá vydání nálezu Ústavního soudu, jímž by vyslovil, že postup Městského soudu v Praze ve věci, vedené pod sp. zn. 4 T 22/99, kdy neučinil náležité opatření k nápravě skutečnosti, že odsouzená V. R. byla dodána do výkonu trestu, ačkoli nebylo rozhodnuto o její žádosti o odklad výkonu trestu, je nezákonný a protiústavní.
Skutkové okolnosti popsala stěžovatelka následovně.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2000, sp. zn. 4 T 22/99, byla uznána vinnou trestným činem podvodu dle §250 odst. 1 a 4 tr. zák. a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Rozsudek nabyl právní moci poté, co bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 12. 2000, sp. zn. 6 To 110/2000, zamítnuto její odvolání. V uvedené věci podala podáním odeslaným dne 7. 3. 2001 ústavní stížnost, o níž nebylo dosud rozhodnuto.
Poté, co byl nařízen výkon trestu odnětí svobody, stěžovatelka opakovaně žádala o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů v souladu s §322 odst. 1 tr. řádu. Žádost vždy doložila lékařskými zprávami a žádala, aby byl její zdravotní stav komplexně posouzen znalcem. Její žádosti a stížnosti byly vždy Městským soudem v Praze, resp. Vrchním soudem v Praze zamítány, neboť soudy vycházely z vyjádření Zdravotní služby Vězeňské služby ČR, z nichž vyplývalo, že je možné stěžovatelce zajistit náležitou lékařskou péči i ve výkonu trestu. Poslední žádost podala prostřednictvím obhájce dne 13. 2. 2002. Tuto žádost odůvodnila stěžovatelka psychiatrickými problémy. Opatřením předsedkyně senátu však byl vydán před podáním této žádosti příkaz k dodání do výkonu trestu. Dne 19. 2. 2002 kolem 21:00 hod. byla stěžovatelka převezena do Věznice Ruzyně.
Stěžovatelka se domnívá, že byla porušena pravidla spravedlivého procesu, přestože podala řádnou žádost o odklad výkonu trestu, byla dodána do výkonu trestu a dosud tento nezákonný stav nebyl odstraněn. Přitom se se stížností obrátila přímo na předsedkyni senátu, která příkaz k dodání do výkonu trestu vydala. Ta však nápravu nezjednala a proto za daného stavu nezbývá stěžovatelce, než se obrátit s ústavní stížností na Ústavní soud.
Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření předsedkyně senátu Městského soudu v Praze. Ta uvedla, že poté, co byla opakovaná žádost stěžovatelky o odklad výkonu trestu pravomocně zamítnuta, nařídila její dodání do výkonu trestu. Odsouzená se v té době zdržovala na neznámém místě. Její poslední žádost o odklad byla doručena v okamžiku, kdy odsouzená již byla do výkonu trestu dodána. Z trestního spisu je patrné, že stěžovatelka se domáhala odkladu nástupu trestu odnětí svobody vždy z jiných zdravotních důvodů, které byly vždy řádně posouzeny Zdravotní službou Vězeňské služby ČR, a poté zamítnuty. Stěžovatelka vždy podala proti zamítnutí žádosti stížnost, která byla Vrchním soudem v Praze zamítnuta. Takto bylo postupováno i ohledně poslední žádosti odsouzené před jejím dodáním do výkonu trestu.
Po přezkoumání důvodů ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Odklad výkonu trestu je upraven v §322 tr. řádu. Dle jeho odst. 1 předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, jestliže z lékařských zpráv předložených odsouzeným nebo vyžádaných s jeho souhlasem vyplývá, že by výkon trestu ohrozil jeho život nebo zdraví. Uvedené rozhodnutí má pak za následek, že předchozí rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, nelze po dobu uvedenou v rozhodnutí o odkladu vykonat. Postup podle tohoto ustanovení nepřichází v úvahu, je-li již odsouzený ve výkonu trestu, v takovém případě může být rozhodnuto o přerušení trestu nebo upuštění od jeho výkonu. Jak je zřejmé v daném případě a vyplývá ze soudního spisu, stěžovatelka podávala žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody opakovaně, a to vždy z jiného zdravotního důvodu. Postupně podala žádost o odklad výkonu trestu podáními ze dne 30. 1. 2001, 2. 4. 2001, 26. 7. 2001 a 13. 2. 2001. Její zdravotní stav byl vždy náležitě přezkoumán Zdravotní služnou Vězeňské služby ČR a vždy bylo shledáno, že je možné stěžovatelce poskytnout potřebnou lékařskou péči i ve výkonu trestu. Institut odkladu výkonu trestu má především zabránit tomu, aby se ve výkonu trestu odnětí svobody nacházeli odsouzení trpící vážnými chorobami, které není možno léčit ve výkonu trestu. Odklad výkonu trestu nelze v žádném případě chápat jako prostředek na jehož základě se lze výkonu trestu odnětí svobody dlouhodobě vyhýbat. Z žádného ustanovení tr. řádu nevyplývá, že by žádost o odklad výkonu trestu dle §322 odst. 1 tr. řádu (odložit výkon trestu lze však i bez takové žádosti) měla mít odkladný účinek. Takový účinek má pouze stížnost proti zamítavému rozhodnutí předsedy senátu o této věci. V opačném případě by reálně hrozila situace, kdy by odsouzený do výkonu trestu nenastoupil nikdy, neboť žádost o odklad může podávat opakovaně a bez omezení.
V případě stěžovatelky došlo k situaci, kdy předsedkyně senátu po pravomocně zamítnuté žádosti o odklad výkonu trestu nařídila její dodání do výkonu trestu příkazem ze dne 14. 11. 2001, a to z důvodu neznámého místa pobytu odsouzené (§321 odst. 3 tr. řádu). Dle sdělení předsedkyně senátu byla žádost odsouzené doručena soudu dne 18. 2. 2002, do trestní kanceláře předána dne 19. 2. 2002 a předsedkyni senátu předložena dne 20. 2. 2002. Policejní orgán na základě příkazu k dodání odsouzené do výkonu trestu tak učinil již dne 19. 2. 2002. Je tedy zřejmé, že v době dodání do výkonu trestu nemohlo být o její žádosti o jeho odklad rozhodnuto. Stěžovatelce v takovém případě pak nic nebrání v tom, aby postupovala dle ustanovení §325 odst. 1 tr. řádu a požádala ze zdravotních důvodů o přerušení výkonu trestu.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. března 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu