ECLI:CZ:US:2004:1.US.157.02
sp. zn. I. ÚS 157/02
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti V. F., zastoupené JUDr. J. S., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2000, čj. 21 Co 306, 307/2000 - 104, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 1999, čj. 12 C 77/97 - 80, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 1999, čj. 12 C 77/97 - 92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka včasnou ústavní stížností napadla rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2000, čj. 21 Co 306, 307/2000 - 104, kterým tento soud, jako soud odvolací, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 1999, čj. 12 C 77/97 - 80, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 10. 1999, čj. 12 C 77/97 - 92. Současně Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl návrh stěžovatelky (žalobkyně v řízení před obecnými soudy) na připuštění dovolání k otázce, "zda závěť, obsahující určení dědice jako rodiny, je z hlediska ustanovení §37 občanského zákoníku úkonem určitým a platným." Stěžovatelka odůvodnila ústavní stížnost tvrzením, že postupem městského soudu došlo k porušení jejího práva, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), umožňujícího každému domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, dále práva zakotveného v čl. 11 odst. 1 větě třetí Listiny (právo na dědění) a porušení čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům povinnost, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Zmíněných porušení se měl městský soud dopustit tím, že odmítl návrh stěžovatelky na doplnění dokazování opatřením dalších důkazů, a to grafologického znaleckého posudku, se zaměřením na zkoumání přítomnosti rozumových a určovacích schopností zůstavitelky v době pořízení závěti ze dne 19. 7. 1993 a lékařské zprávy z Thomayerovy nemocnice v Praze, které měly, podle stěžovatelky, prokázat, ve smyslu §38 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"), zda zůstavitelka v době pořízení závěti byla způsobilá k právním úkonům, tedy že nejednala v duševní poruše.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 12 C 77/97 Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"), ze kterého zjistil, že obvodní soud rozsudkem ze dne 9. 4.1999, čj. 12 C 77/97 - 80, zamítl žalobu na určení neplatnosti závěti, pořízené dne 19. 7. 1993 paní E. V., v ustanovení: "Svůj majetek odkazuji rodině P. V. Komořany - Praha 4." Žalobce J. D. v dědickém řízení zpochybnil rukou psanou závěť zůstavitelky ze dne 19. 7. 1993 i pravost jejího podpisu. Ještě před skončením dědického řízení (aniž byl k tomu soudem vyzván), podal žalobu na určení dědické nezpůsobilosti závětního dědice (tj. rodiny V.) a domáhal se určení, že závětní dědicové, tj. rodina V. (žalovaní v řízení před obecnými soudy), nemají dědickou způsobilost, protože závěť, kterou zůstavitelka paní E. V. (zemřela dne 29. 10. 1993) odkázala svůj majetek rodině P. V., je v tomto ustanovení neurčitá. Současně žalobce (bratr zůstavitelky) tvrdil, že tato rodina se o zůstavitelku nestarala a neposkytovala jí potřebnou péči. V průběhu řízení (dne 5. 6. 1997) žalobce zemřel a na jeho místo nastoupila jeho závětní dědička, stěžovatelka V. F., jako jeho právní nástupkyně.
Ve vztahu k určovací žalobě, podané podle §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "OSŘ") obvodní soud dovodil, že naléhavý právní zájem, jako hmotně právní podmínka úspěšného uplatnění určovací žaloby, je v dané věci prokázán probíhajícím dědickým řízením, ve kterém je vypořádáván majetek zůstavitelky. Obvodní soud se tedy v řízení zabýval zejména řešením těchto dvou otázek :
1) zda předmětná závěť zůstavitelky je, ve smyslu §37 odst. 1 ObčZ platná a určitá v části, v níž byl učiněn odkaz rodině P. V.
2) zda byla zůstavitelka, v době jejího sepisu, způsobilá k právním úkonům a mohla tedy tuto závěť platně pořídit.
Obsah závěti zůstavitelky zjistil obvodní soud z obsahu dědického spisu sp. zn. 36 D 2830/93. Ze znaleckého posudku znalce z oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, JUDr. J. S., vzal soud za prokázáno, že závěť ze dne 19. 7. 1993, včetně adresy na obálce, napsala a podepsala zůstavitelka. Z výpovědí svědků a obsahu označeného dědického spisu obvodní soud dovodil, že zůstavitelka byla způsobilá platně sepsat závěť. Zjištění obvodního soudu byla ve vztahu k výše vymezeným otázkám v obou případech kladná. Obvodní soud tedy dospěl k závěru, že není pochybností o tom, že závěť je platným a určitým úkonem i v ustanovení, že dědicem je určena rodina V., a nikoliv konkrétní osoby.
Opravným usnesením ze dne 13. 10. 1999, čj. 12 C 77/97 - 92, opravil soud I. stupně záhlaví a výrok rozsudku ze dne 9. 4. 1999, jakož i jeho odůvodnění, čímž odstranil chyby vzniklé při přepisu jména V.
K odvolání stěžovatelky městský soud rozsudkem ze dne 13. 7. 2000, čj. 21 Co 306, 307/2000 - 104, potvrdil, podle §219 OSŘ, rozsudek obvodního soudu, ve znění opravného usnesení, jako věcně správný. Zdůraznil, že neshledal odůvodněným návrh stěžovatelky na doplnění dokazování znaleckým posudkem ohledně zkoumání rozumových a určovacích schopností zůstavitelky v době pořízení závěti. Jednak z tohoto důvodu nebylo žalováno, jednak v průběhu řízení nebyl skutkový základ žaloby (postavený na neurčitosti části závěti) změněn a nebylo stěžovatelkou navrženo ani připuštění takové změny. Dospěl k závěru, že žádný ze svědků, ani žalobkyně, která se ostatně se zůstavitelkou nikdy osobně nesetkala, nenaznačil, že by měl pochybnosti o duševním zdraví zůstavitelky. Z výpovědí svědků naopak vyšlo najevo, že zůstavitelka byla sice osoba svérázných názorů, která zásadně odmítala lékařskou péči, ale jinak byla soběstačná, bez jakýchkoli známek duševní poruchy. V souladu s obvodním soudem odvolací soud uzavřel, že stěžovatelka, jako závětní dědička po J. D. (původním žalobci v této věci), má naléhavý právní zájem na žalovaném určení. Konstatoval, že v řízení před obvodním soudem bylo jednoznačně prokázáno autorství závěti a podpisu na ní, tato závěť je platná a určitá rovněž v části, vztahující se k odkazu pro rodinu V., neboť tato rodina je identifikována jak svým příjmením, tak svou konkrétní adresou. Nelze tedy mít žádné pochybnosti o tom, které osoby zůstavitelka svou závětí obmyslela, pokud je zcela zřejmé, které osoby na uvedené adrese bydlely v době sepsání závěti. Odkázal na výsledky dokazování, provedené obvodním soudem, z nichž vyplývá, že rodinu V. tvořili rodiče a jejich dvě děti, kteří na této adrese bydleli, starali se o zůstavitelku, která je všechny, jako rodinu V., obmyslela ve své závěti.
Návrh stěžovatelky na připuštění dovolání městský soud zamítl proto, že podle jeho názoru nejsou dány podmínky k tomu, aby se shora označenou problematikou Nejvyšší soud ČR, podle ustanovení §239 OSŘ, zabýval. Výklad pojmu "rodina" ve smyslu rodiče a děti, je výraz takto obvykle užívaný a chápaný. Jestliže tedy závěť obsahuje určení dědiců: "rodina V. Praha 4", jedná se o zcela jasné a konkrétní označení lidí, způsobilých ujmout se svých dědických práv.
Současně s ústavní stížnosti stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, jako soudu dovolacímu. Ten dovolání stěžovatelky projednal podle OSŘ, ve znění účinném do 31. 12. 2000, a odmítl jej usnesením ze dne 29. 11. 2001, čj. 21 Cdo 372/2001 - 130, jako nepřípustné. Zdůraznil, že neshledal, že by dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. Z hlediska posuzování platnosti právního úkonu (§37 odst. 1 ObčZ) "je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (§35 odst. 2 občanského zákoníku)." Dovolací soud sice připustil, že tak, jak vymezila zůstavitelka ve své závěti ze dne 19. 7. 1993 (v části napadené žalobou) dědice svého majetku, nelze jednoznačně určit, kdo (jaká osoba) se má stát jejím dědicem. To však bez dalšího neznamená neplatnost napadené části závěti z důvodu její nepřesnosti, a to zejména s ohledem k výše vymezenému výkladovému pravidlu (§35 odst. 2 ObčZ). K možnosti vykládat obsah závěti za použití zákonem stanovených interpretačních pravidel odkázal Nejvyšší soud ČR na svoji konstantní judikaturu.
Po posouzení obsahu ústavní stížností napadených rozsudků obecných soudů a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud považuje za nezbytné, v souladu se svou konstantní judikaturou, zdůraznit, že není další odvolací instancí v systému všeobecného soudnictví, protože není obecným soudům nadřízen, nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, pokud tato rozhodnutí nezasahují do základních práv a svobod, zaručených ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je především soudním orgánem ochrany ústavnosti (ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka především nesouhlasí s tím, že soudy obou stupňů (zejména soud odvolací) nevyhověly jejím návrhům na doplnění dokazování grafologickým znaleckým posudkem a lékařskou zprávou o hospitalizaci zůstavitelky, jimiž se snažila prokázat neplatnost napadené části závěti pořízené dne 19. 7. 1993 paní E.V.
V řízení před obecnými soudy se právní předchůdce stěžovatelky - J. D., jako žalobce, domáhal určení, že "rodina Ing. P. V. nemá dědickou způsobilost ze závěti pořízené dne 19. 7. 1993 po paní E. V., neboť se zachovala proti poslední vůli zůstavitelky zavrženíhodným způsobem." Po úmrtí J. D. nastoupila na jeho místo, jako jeho závětní dědička, stěžovatelka. Ta se souhlasem obvodního soudu změnila žalobu tak, že se domáhala určení, že výše označená závěť je v ustanovení: "Svůj majetek odkazuji rodině P. V. Praha 4", neplatná. Obvodní soud rozhodl, že závěť v části napadené žalobou je určitá a platná, jak shora uvedeno, poté, co dospěl k závěru, že při použití širšího výkladového pravidla (podle ustanovení §35 ObčZ) je nesporné, že skutečnou vůlí zůstavitelky bylo ustanovit svými dědici žalované, neboť ti tvořili v den sepsání závěti "rodinu P. V.", Praha 4. Obvodní soud postupoval ve smyslu ustálené judikatury, která ukládá soudu posoudit rukou psanou závěť, jako projev vůle zůstavitele (zůstavitelky), v souladu se všemi okolnostmi, za nichž byl učiněn, a to i ve vztahu k osobě zůstavitele samého.
Soudy obou stupňů se v obsáhlém řízení zabývaly i otázkou zdravotního stavu zůstavitelky. Z výpovědí svědků (převážně navržených stěžovatelkou) bylo zjištěno, že zůstavitelka byla sice osoba svérázných životních názorů a postojů, která například nikdy nechodila k lékaři a zásadně se léčila bylinkami. Přes své vážné onemocnění byla fakticky soběstačná a duševně zcela způsobilá k právním úkonům. Ke zhoršení jejího zdravotního stavu došlo asi týden před jejím odvozem do nemocnice, tj. koncem října 1993.
Stěžovatelka se v ústavní stížnosti dovolává svého práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny s tím, že zejména odvolací soud měl porušit její právo na spravedlivý proces, neboť odmítl její návrhy na doplnění dokazování. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, "pokud by komukoli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, případně by zůstal bez zákonného důvodu nečinný" (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. I. ÚS 278/96, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ústavního soudu, sv. č. 7, C.H.BECK Praha, nález č. 35).
Z ústavní stížnosti ani z napadených rozsudků obecných soudů žádná takováto pochybení nevyplývají. Podle obsahu námitek stěžovatelky lze spíše dovodit, že v postupu obecných soudů spatřuje spíše porušení svého práva účastníka řízení před obecnými soudy vyjadřovat se k provedeným důkazům, k věci samé, navrhovat (označit) ty důkazy, jejichž provedení považuje za nezbytné k prokázání svých tvrzení, ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Tomuto právu účastníka řízení odpovídá povinnost soudu o vznesených návrzích rozhodnout. V případě, že jim nevyhoví, musí důvody, které ho k takovému rozhodnutí vedly, náležitým způsobem vyložit v odůvodnění rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 663/2000, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. č. 22, nález č. 57).
Toto právo účastníka řízení, ve vztahu k výše zmíněné povinnosti soudu, však v žádném případě neznamená, že obecné soudy jsou v zásadě povinny vyhovět všem návrhům na doplnění dokazování, učiněným v průběhu občanskoprávního řízení. Oprávnění soudu posoudit navržené důkazy a rozhodnout, které z nich provede či nikoliv, je vyjádřením zásady nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR, jež našla své vyjádření v ustanovení §132 OSŘ, které odůvodňuje zákonný postup soudu v řízení podle §120 odst. 1 věty druhé OSŘ.
Jestliže tedy obecné soudy odmítly provést oba výše označené důkazy navržené stěžovatelkou, poté, co neshledaly opodstatněnost jejich provedení jak s ohledem na výsledky dokazování, tak s ohledem na její žalobní zadání, nelze tomuto postupu nic vytknout, neboť obecné soudy důvody svého postupu a rozhodnutí patřičným způsobem vyložily v odůvodnění napadených rozsudků.
Ústavní soud proto nesdílí názor stěžovatelky o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť je v přezkoumávané věci neshledal. Článek 90 Ústavy ČR je ustanovením kompetenčním, charakterizujícím dělbu moci, a nejedná se tedy o konkrétní individuální právo či svobodu. Článek 11 Listiny obecně poskytuje ochranu vlastnickému právu již existujícímu, nikoli pouhému tvrzenému nároku na toto právo. Totéž se týká i práva dědit (čl. 11 odst. 1 poslední věta), které je konkrétně upraveno v části sedmé občanského zákoníku. Neúspěch účastníka v soudním řízení, ve kterém se tohoto práva domáhá, řádně vedeném v souladu s čl. 36 Listiny, nelze chápat jako porušení tohoto základního práva.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ani řízením, které napadeným rozsudkům předcházelo, ani rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2000, čj. 21 Co 306, 307/2000 - 104, a ani rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 4. 1999, čj. 12 C 77/97 - 80, nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2004
JUDr. František Duchoň, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu