ECLI:CZ:US:2007:1.US.1574.07.1
sp. zn. I. ÚS 1574/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele občanské sdružení Sportovní klub lyžování Náchod, se sídlem Čechova 326, 547 01 Náchod, zastoupeného JUDr. Radimem Jüttnerem, advokátem, se sídlem Kalendova 688, 500 04 Hradec Králové, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Náchodě ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. ZN 4013/2006, za účasti Okresního státního zastupitelství v Náchodě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2007, stěžovatel napadl usnesení Okresního státního zastupitelství v Náchodě (dále jen "státní zastupitelství") ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. ZN 4013/2006 (dále jen "usnesení státního zastupitelství"), kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Okresního ředitelství Police České republiky v Náchodě (dále jen "policie" ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. ORNA-2552/TČ-70-2006, jímž byly podle §80 odst. 1 věty třetí zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") uloženy do úschovy (v něm blíže specifikované) součásti lyžařského vleku, a dále proti usnesení stejného orgánu ze dne 3. 4. 2007, se shodnou sp. zn., a usnesení ze dne 30. 3. 2007, sp. zn. ORNA-2916/TČ-70-2006, jimiž byla podle §159a odst. 1 trestního řádu věc odložena.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě podrobně popisuje vývoj jeho sporu s M. M., přičemž uvádí, stručně shrnuto, následující: M. M. byla jako restituentovi vydána část pozemku, který původně užíval stěžovatel celý, přičemž na v restituci vydané části zůstal sloup lyžařského vleku. M. M. žádal jeho odstranění, čemuž však stěžovatel nevyhověl. Sloup včetně kladky a lan poté zmizel. Stěžovatel pořídil náhradu, ta však byla nalezena odstraněná ze svého místa a uložená na hranici předmětných pozemků. Při policejním šetření M. M. přiznal, že to byl on, kdo sloupy odstranil, avšak tvrdil, že vlastníkem vleku je on. Součásti vleku, které měl u sebe, vydal policii, ale zároveň ohledně nich podal návrh na vrácení věci. Ta je následně uložila do úschovy, neboť dospěla k závěru, že vlastnictví vleku je sporné a věci tedy nemohou být oznamovateli vydány. Trestní oznámení odložila. Státní zastupitelství stěžovatelovy stížností navzdory k nim připojeným dokladům zamítlo s tím, že považuje závěry policejního orgánu za dostatečně podložené a věcně správné.
Stěžovatel tvrdí, že bylo rozhodnuto v rozporu s předloženými listinami a dalšími provedenými důkazy prokazujícími jeho vlastnické právo; toto právo bylo shledáno sporným a byl vyzván, aby se jej domáhal soudní cestou, na základě ničím nepodložených tvrzení pachatele skutku. V uvedeném spatřuje porušení svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 stejného právního předpisu. Navrhuje, aby Ústavní soudu toto porušení jeho práv konstatoval a napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ve vztahu k postupu orgánů činných v trestním řízení dle §80 odst. 1 trestního řádu je ústavní stížnost nepřípustná.
Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je přitom její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky. Na splnění podmínky vyčerpání všech procesních prostředků musí Ústavní soud nahlížet nikoli izolovaně, ale (veden zásadou subsidiarity svých rozhodnutí) musí považovat za nezbytnou podmínku pro svůj zásah takovou situaci, kdy stěžovatel skutečně nemá žádný jiný efektivní prostředek k nastolení stavu, jehož se domáhá. O takovou situaci však v projednávaném případě, pokud jde o předmětné uložení součástí lyžařského vleku do úschovy, nejde.
§80 odst. 1 trestního řádu upravuje postup při pochybnostech o vlastnickém právu osoby k věci, kterou žádá vydat. V takovém případě se věc uloží do úschovy a osoba, která si na věc činí nárok, se upozorní, aby jej uplatnila v řízení ve věcech občanskoprávních. Rozhodnutí podle §80 odst. 1 trestního řádu nemá z hlediska věcného či závazkového práva žádný konstitutivní ani deklaratorní účinek. Jeho smyslem je zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva na ni disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům (nález Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 325/98 in Sbírka nálezů a usnesení, svazek 12, nález 130, str. 242).
Jedná se zde o rozhodnutí napadnutelné v občanském soudním řízení. Pokud by Ústavní soud rozhodoval o tom, zda mělo být vydáno či nikoli, musel by jako předběžnou řešit otázku vlastnictví, respektive důvodnosti pochyb o vlastnictví, dané věci. Taková role ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť by se tím stavěl nikoli na konec, ale na začátek sporu. Stěžovateli nic nebránilo ani nebrání v podání žaloby na ochranu svého vlastnického práva, čímž by byly sporné právní poměry řešeny. Za takovéto situace vzhledem k požadované subsidiaritě stížnosti ústavní nelze pouhé využití stížnosti na postup policie, která odmítla stěžovateli předmětné věci vydat, považovat za vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavnímu soudu nepřísluší postup police a státního zastupitelství podle §80 odst. 1 trestního řádu v daném stádiu řízení přezkoumávat a v této části musela být ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná.
IV.
Ve zbytku, totiž pokud jde odložení trestních oznámení, je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Ústavními stížnostmi proti rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení, kterými tyto orgány odložily trestní oznámení, se Ústavní soud opakovaně zabýval. V rámci své rozhodovací činnosti již mnohokrát vyslovil přesvědčení, že ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive, aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, neexistuje. Z tohoto důvodu zastává názor, že žádnému subjektu nepřísluší právo na trestní stíhání někoho jiného, a proto v odložení věci policejním orgánem a následném potvrzení tohoto rozhodnutí státním zástupcem nelze spatřovat porušení žádného ústavně zaručeného práva, jehož ochrana by spadala do kompetence Ústavního soudu.
K bližšímu pochopení tohoto důvodu k odmítnutí ústavní stížnosti je nutno v prvé řadě připomenout, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen [Ústava"]). Fyzická nebo právnická osoba může podat ústavní stížnost proti zásahu orgánu veřejné moci pouze jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Ústavní soud není vrcholem soustavy orgánů veřejné moci a není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodování a procesních postupů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by na úkor stěžovatele veřejná moc vykročila z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv a svobod (čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy).
K porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele však nemohlo dojít, neboť napadeným rozhodnutím nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry a obsahově rozhodováno o jeho právech či povinnostech. Současně je nutno poukázat na skutečnost, že právo domáhat se trestního stíhání fyzické či právnické osoby coby ústavně zaručené subjektivní veřejné právo platný právní řád nezná a nezakládá (k tomuto srov. usnesení ve věci sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 14, strana 291). Nadto je nutno poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, či nikoliv.
Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje v ustanovení §158 a násl. trestní řád. Dojde-li policejní orgán nebo státní zástupce k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§159a odst. 1 trestního řádu). Usnesení o odložení věci se doručuje poškozenému, který může proti usnesení podat stížnost (§159a odst. 5 trestního řádu). Při prověřování trestních oznámení postupují orgány činné v trestním řízení podle zásady oficiality (§2 odst. 4 trestního řádu). To znamená, že orgány činné v trestním řízení musí z vlastní iniciativy učinit všechna potřebná opatření k odhalení trestných činů a zjištění jejich pachatelů (§158 odst. 1 trestního řádu). Jestliže orgány činné v trestním řízení z okolností případu dospěly k závěru, že ze strany podezřelého nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, nepřísluší Ústavnímu soudu tento jejich právní názor korigovat.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání podezřelého a že věc byla odložena podle §159a odst. 1 trestního řádu. Je však věcí orgánů činných v trestním řízení, aby jako orgány veřejné moci posoudily, zda jsou či nejsou splněny podmínky stanovené Listinou. Podle čl. 8 odst. 2 nikdo nesmí být stíhán jinak než z důvodů a způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud ustáleně zastává názor, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestního činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu