ECLI:CZ:US:2015:1.US.1579.15.1
sp. zn. I. ÚS 1579/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) hlavního města Prahy, se sídlem Praha 1, Mariánské náměstí 2/2, 2) městské části Praha - Nedvězí, se sídlem Praha 10, Únorová 15/3, obou zastoupených JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem Praha 10, Dykova 1158/17, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 28 Cdo 3424/2014-194, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014 č. j. 24 Co 72/2013-156 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 11. 2012 č. j. 23 C 235/2010-94 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 20. 11. 2012 č. j. 23 C 235/2010-94 zamítl žalobu stěžovatelů jako žalobců o nahrazení správního rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha (dále jen "pozemkový úřad") ze dne 14. 6. 2010 č. j. PÚ 8081/93/3 a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. V odůvodnění rozsudku obvodní soud vyšel z toho, že rozhodnutím pozemkového úřadu ze dne 14. 6. 2010 bylo určeno, že Ing. Lubomír Rathouský, (dále též "oprávněný"), je vlastníkem pozemků parcelní čísla X1, X2, X3 a X4, vše v katastrálním území Nedvězí u Říčan. Obvodní soud nepřisvědčil tvrzení stěžovatelů, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro uplatnění restitučního nároku a vydání předmětných nemovitostí v intencích §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Na základě obsáhlého dokazování a vycházeje z konstantní judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu obvodní soud dospěl k závěru, že o vydání nemovitostí oprávněnému bylo rozhodnuto po právu, neboť tyto přešly na stát (a následně na obec, resp. její městskou část) v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2014 č. j. 24 Co 72/2013-156, rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 11. 2012 potvrdil; změnil jej toliko co do konkrétní výše náhrady nákladů řízení. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2015 č. j. 28 Cdo 3424/2014-194 dovolání stěžovatelů odmítl.
4. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 11. 2012, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2014 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 se stěžovatelé bránili ústavní stížností ze dne 25. 5. 2015, ve které navrhli, aby Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Namítali zásah do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a do ochrany vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, jakož i porušení principu právní jistoty. Namítali, že obecné soudy pochybily, pokud konstatovaly tíseň při uzavření předmětných kupních smluv; zejména odpovídajícím způsobem nezohlednily, že oprávněný byl spolupracovníkem bezpečnostních složek bývalého režimu. Mimoto v nepřiměřené míře vycházely z tvrzení, která v řízení uplatnil sám oprávněný, aniž by však tato tvrzení byla řádně prokázána. Oprávněný vykonával svá práva v rozporu s dobrými mravy, když uplatnění restitučních nároků zamlčel vůči dosavadním vlastníkům nemovitostí, kterým prodával sousední pozemky ve svém vlastnictví, aniž by tyto osoby obeznámil s okolností, že jejich investice bude znehodnocena.
II. Posouzení ústavní stížnosti
5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Předmětem ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda obecné soudy vykročily z ústavního rámce své činnosti, pokud ve shodě se závěry předcházejícího správního rozhodnutí ze dne 14. 6. 2010 dospěly k závěru, že oprávněnému svědčí restituční nárok na vydání pozemků v katastrálním území Nedvězí u Říčan, založený v intencích §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy proto, že předmětné nemovitosti byly převedeny na stát kupní smlouvou uzavřenou v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoji roli a postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval hodnocením skutkového stavu věci a aplikací příslušných zákonných ustanovení na něj. Úkolem Ústavního soudu je (výhradně) přezkoumávat, zda ze strany obecných soudů nedošlo k vykročení z ústavního rámce jejich činnosti. Žádné takové pochybení Ústavní soud v daném případě neshledal.
10. Ústavní soud konstatuje, že Obvodní soud pro Prahu 10, Městský soud v Praze, jakož i Nejvyšší soud dostály požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecné soudy se adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádaly se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].
11. Ústavně relevantní pochybení nelze samo o sobě spatřovat v nesouhlasu stěžovatelů se skutkovým a právním hodnocením věci ze strany obecných soudů, které konstatovaly tíseň při uzavření kupních smluv oprávněným, resp. jeho předky vzdor námitce uplatněné v řízení stěžovateli, podle níž oprávněný kooperoval s bezpečnostními složkami komunistického režimu. Obecné soudy věnovaly posouzení otázky tísně při uzavření kupních smluv mimořádnou pozornost, přičemž na základě obsáhlého dokazování v odůvodnění svých rozhodnutí mj. podrobně analyzovaly formy pronásledování a útlaku, kterým byla rodina oprávněného vystavena po nástupu totalitního společenského zřízení v roce 1948. Obecné soudy konstatovaly dlouhodobý a nepřetržitý nátlak na něj i jeho rodinu, který vyústil ve zcizení předmětných pozemků v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; při formulování tohoto závěru se řádně zabývaly rovněž tvrzením stěžovatelů o spolupráci oprávněného s tehdejším režimem, a to včetně evidence jeho osoby v archivech bezpečnostních složek.
12. Obecné soudy se v souladu s požadavky výše traktované judikatury Ústavního soudu v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly i s námitkami stěžovatelů, že konkrétní skutečnosti byly v nepřiměřené míře dovozovány z tvrzení samotného oprávněného a bez odpovídajícího dokazování. Ústavnímu soudu nezbývá než znovu poukázat na to, že obecné soudy vycházely ve svých rozhodnutích z obsáhlého dokazování, kterým výrazně vykročily z roviny tvrzení samotných účastníků. Výslovně a srozumitelně se pak vypořádaly i s námitkou stěžovatelů, že jednání oprávněného vykazovalo prvky rozporu s dobrými mravy.
13. Ústavní soud dodává, že skutkově i právně obdobnou věcí týkající se jiného pozemku v témže katastrálním území se zabýval rovněž v usnesení ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 1852/15, jímž byla ústavní stížnost podaná týmiž stěžovateli a uplatňující v převážné míře totožné námitky odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
III. Závěr
14. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu