ECLI:CZ:US:2005:1.US.159.03
sp. zn. I. ÚS 159/03
Usnesení
I.ÚS 159/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) M. A., 2) P. D., 3) P. D., 4) MUDr. Z. B., 5) Ing. J. D. a 6) MUDr. M. K., všech zastoupených JUDr. J. B., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 28 Ca 362/2001, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. PÚ 1881/01, za účasti Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Praha, se sídlem Praha 1, Staroměstské nám. 4, a I. a r. o. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností, podanou na poště dne 18. 3. 2003, stěžovatelé napadli rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 28 Ca 362/2001, a rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 3. 7. 2001, sp. zn. PÚ 1881/01, a navrhli zrušení obou rozhodnutí.
Označeným rozhodnutím Magistrát hlavního města Prahy, pozemkový úřad, vyslovil, že stěžovatelé nejsou vlastníky blíže označených nemovitostí. O opravném prostředku stěžovatelů proti uvedenému rozhodnutí rozhodl Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem tak, že rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy potvrdil. Podle stěžovatelů došlo v řízení před uvedenými orgány k porušení čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost odůvodnili stěžovatelé tím, že jsou potomci původních spolumajitelů zemědělského statku v H. M. Z více jak 172 ha zemědělských pozemků jim bylo, podle restitučních předpisů, vydáno jen cca 76 ha. O zbývajících, necelých 86 ha, na kterých dnes leží podstatné části pražských sídlišť H. a P., bylo rozhodnuto, že jim vydány nebudou. Stěžovatelé přitom nezískali podstatnou část odpovídajících náhradních pozemků ve smyslu §11 odst. 2 a §16 a §17 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě").
Proti označenému rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, podali stěžovatelé opravný prostředek k Městskému soudu v Praze (dále též "městský soud"). Podle stěžovatelů stavební zákony neznaly a neznají pojem "sídliště" nebo "funkční celek" a pokud by snad zákonodárce chtěl takovýto extenzivní výklad pojmu "stavba" připustit, jistě by tak učinil výslovně. Ve věci nedošlo k vyhledání stavebního povolení ani kolaudačního rozhodnutí, z nichž by bylo patrno, zda sídliště H. bylo kolaudováno jako celek, zahrnujíc v to i stěžovateli nárokované nemovitosti. Podle stěžovatelů nebyl zjištěn stav místa ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. S rozsudkem městského soudu, který napadené správní rozhodnutí potvrdil, stěžovatelé nesouhlasí a opakují, že sídliště jako celek (včetně na ně navazujících nezastavěných pozemků) není stavbou. Dřívější správní praxe takto extenzivně pojem stavby nechápala, což městský soud nedokázal přesvědčivě zdůvodnit. Stěžovatelé polemizují také s právním závěrem městského soudu, podle kterého je nerozhodné, zda byly stavební úpravy na jimi nárokovaném pozemku provedeny před či po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., případně zda jde či nejde o stavbu řádně zkolaudovanou. Na závěr ústavní stížnosti stěžovatelé namítli, že: a) nebyl proveden důkaz stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, b) nebyl dosud objektivně zjištěn stav obou předmětných pozemků nejen místním šetřením, ale i vyjádřením příslušného stavebního úřadu, a to zpětně k 24. 6. 1991, c) odmítli pojem sídliště jako funkčního celku.
Ústavní soud si, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal vyjádření účastníků řízení, spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 362/2001, a vyjádření vedlejších účastníků řízení.
Městský soud podle svého vyjádření nepostupoval ani protiprávně ani protiústavně. Věc veřejně projednal, námitkami stěžovatelů se zabýval a vypořádal se s nimi v odůvodnění svého rozsudku. Ze skutečnosti, že stěžovatelé nesouhlasí s jeho právním názorem, nelze bez dalšího odvodit protiústavnost rozhodnutí. Soud vycházel z názoru, že stavbu sídliště je nutno vnímat jako celek a jednotlivé objekty sídliště nelze posuzovat odděleně. Protože se v daném případě nepodařilo dohledat ani kolaudační rozhodnutí ani stavební povolení, rozhoduje faktický stav pozemku. V průběhu správního řízení bylo provedeno místní šetření, jehož výsledek nebyl v řízení před soudem nijak zpochybněn. V dané věci šlo o stavbu sídliště, nesporně zahájenou před účinností restitučních předpisů (zákona č. 229/1991 Sb.), budovanou po etapách, a není proto rozhodné, zda byly lavičky, pískoviště nebo kontejnerová stání vybudovány na sporných pozemcích před či po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Městský soud proto navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad Praha, jako vedlejší účastník řízení odkázal na odůvodnění rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, sp. zn. PÚ 1881/01.
Z vyjádření IROP, Inženýrské a realitní organizace Praha, jako právního nástupce organizace Výstavba hl. m. Prahy - Výstavba sídlišť, investora výstavy sídliště H., vyplývá, že stavební povolení byla vydávána na stavbu, která zahrnovala bytové objekty, ale i související pozemky (parkovací plochy, komunikace, místa s klepadly, popelnicová stání atd.). S ohledem na to, že stavba sídliště H. byla realizována v 70. letech 20. století, nepodařilo se dohledat stavební ani kolaudační rozhodnutí. Co se týče sporu o právní výklad pojmu sídliště jako stavby podle zákona č. 229/1991 Sb., IROP uvedl, že i stavební zákon zná pojem "stavby zvlášť rozsáhlé." Tak se k tomuto pojmu přistupovalo zejména při výstavbě rozsáhlých sídlištních lokalit. Zákonodárce si pravděpodobně při tvorbě zákona č. 229/1991 Sb. neuvědomil, že tento zákon dopadne nejen na zemědělskou půdu mimo městské celky, ale i na řadu restitučních nároků, zejména v Praze, kde byla sídlištní výstavba realizována na pozemcích původně náležejících do zemědělského půdního fondu. Město je živoucí, dynamicky se vyvíjející útvar, jehož potřebám odpovídá i územní plán. Sporné pozemky byly zhlédnuty při místním šetření, svolaném MZ, pozemkovým úřadem Praha, před rozhodováním v této věci, za účasti povinné osoby, zástupce stěžovatelů a zástupce pozemkového úřadu. Tento faktický stav je nesporný. Stejně tak je nesporná návaznost na okolní stavby. V tomto ohledu je korektní jak rozhodnutí pozemkového úřadu, tak napadené rozhodnutí soudu.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 28 Ca 362/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 10. 8. 2001 opravný prostředek proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, pozemkového úřadu, ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. PÚ 1881/01, jímž vyslovil, že stěžovatelé nejsou vlastníky části parcely č. 94, role o výměře 818m2 v k. ú. H. M., nyní označené jako část parcely č. 2741/19 v k. ú. H. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že označený pozemek nelze podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. vydat, protože je součástí stavby sídliště a tvoří s ním jeden funkční celek. Jednotlivé stavby v tomto celku (pískoviště, lavičky, stání na popelnice) nelze posuzovat jednotlivě, ale jako funkční celek. Pozemek tedy nelze vydat, protože byl, po přechodu na stát, zastavěn stavbou sídliště. Uvedený závěr byl učiněn na základě identifikace parcel, geometrického plánu, snímku ortofotomapy, místního ohledání, fotodokumentace a vyjádření účastníků řízení.
Městský soud rozsudkem ze dne 2. 12. 2002, sp. zn. 28 Ca 362/2001, rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Vyšel z názoru, že stavbu sídliště je nutno vnímat jako celek a jednotlivé objekty sídliště nelze posuzovat odděleně. Protože se v daném případě nepodařilo dohledat ani kolaudační rozhodnutí ani stavební povolení, rozhoduje faktický stav pozemku. V průběhu správního řízení bylo provedeno místní šetření, jehož výsledek nebyl v řízení před soudem nijak zpochybněn. V dané věci šlo o stavbu sídliště, nesporně zahájenou před účinností restitučních předpisů (zákona č. 229/1991 Sb.), budovanou po etapách, a není proto nakonec rozhodné, zda byly lavičky, pískoviště nebo kontejnerová stání vybudovány na sporných pozemcích před či po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. Pojetí sídliště jako stavby není, podle názoru soudu, v rozporu se stavebními předpisy, na které odkazuje §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. Rozhodnutí vydávaná ve stavebním řízení se vztahovala na ucelené celky sídlišť, což je např. patrno z rozhodnutí o umístění stavby ze dne 13. 3. 1978, čj. 12515/77, vydaného Útvarem hlavního architekta hlavního města Prahy, týkajícího se umístění 1. stavby sídliště H. M. - P., kde se v podmínkách stavby, v bodu č. 27, výslovně hovoří o volných plochách mezi objekty. Ve zmíněném bodě je uvedeno, že "projekt sadových úprav musí být řešen architektonicky tak, aby zeleň tvořila s architekturou objektů jednotný a záměrně komponovaný celek". Podobný text obsahuje i rozhodnutí o umístění stavby ze dne 23. 11. 1979, čj. 5364/79, vydané Útvarem hlavního architekta hlavního města Prahy, pokud jde o umístění 4. stavby sídliště H. M. - P.
Po přezkoumání ústavní stížnosti, vyjádření vedlejších účastníků a zaslaných podkladů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost nedává žádné ústavně relevantní argumenty, na jejichž základě by mohla být úspěšná. Není sporu o tom, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) a §4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. Sporné je pouze, zda jsou dány předpoklady §11 odst. 1 písm. c) téhož zákona, tedy zda byl, po přechodu do vlastnictví státu, pozemek zastavěn. Za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. 6. 1991 a část pozemku s takovouto stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelů, že pozemek umístěný na sídlišti, tj. prostá zelená plocha se dvěma lavičkami, pískovištěm a betonovou plochou pro popelnice, není stavbou, a proto jej lze vydat oprávněným osobám. V napadeném rozhodnutí Městský soud v Praze konstatoval, že sídliště je třeba chápat jako "celek zahrnující nejen obytné objekty, objekty občanské a technické vybavenosti, ale i plochy nacházející se mezi těmito objekty, pokud v rámci sídliště plní nějakou konkrétní funkci". Tento právní názor obecného soudu se jeví Ústavnímu soudu jako přesvědčivý, a nikoli protiústavní. Město je živoucí, dynamicky se vyvíjející útvar, přičemž není nijak překvapivé, že jednotlivé funkce pozemků, funkčně navazujících na bytové komplexy, se v průběhu času proměňují. Restriktivní interpretace pojmu stavba, ve smyslu §11 zákona č. 229/1991 Sb., zahrnující toliko sídlištní pozemky zastavěné obytnými budovami, nikoliv však i pozemky s nimi bezprostředně související, jako např. parkovací plochy, místa s klepadly, popelnicová stání, pískoviště pro děti atd., by byla v rozporu s účelem tohoto ustanovení. Pokud k takovému právnímu závěru dospěly obecné soudy, nepřísluší Ústavnímu soudu do této judikatury zasahovat.
Tento názor lze podpořit i předchozí judikaturou Ústavního soudu. Nálezem sp. zn. IV. ÚS 68/94 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, nález č. 63) řešil Ústavní soud obdobný případ, v němž zdůraznil zejména procesní stránku řízení před orgánem veřejné moci. V tomto případě šlo rovněž o pozemky uvnitř městské zástavby, přičemž zásadní spornou otázkou bylo také, zda existuje či neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. V případě řešeném zmíněným nálezem stálo tvrzení povinné osoby proti tvrzení osob oprávněných (stěžovatelé v řízení nabízeli soudu znalecký posudek a fotodokumentaci podporující jejich stanovisko, že nejde, alespoň v některých případech, o pozemky bezprostředně související se stavbami), bylo povinností soudu v tomto směru provést dokazování, např. prohlídkou místa samého. Soud se ovšem spokojil pouze s tvrzením povinné strany o nemožnosti pozemky vydat, aniž by toto tvrzení podrobil ověření a aniž by se vyjádřil k důkazům nabízeným oprávněnými osobami. Podle závěru Ústavního soudu, vysloveného v nálezu sp. zn. IV. ÚS 68/94, bylo povinností soudu, aby se s ohledem na čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zabýval skutkovými okolnostmi daleko podrobněji. Pokud by dospěl k závěru, že objasnění si vyžaduje důkazů, jejichž rozsah by přesáhl meze přezkumného řízení ve správním soudnictví, pak bylo jeho povinností rozhodnutí zrušit a vrátit správnímu orgánu k doplnění řízení.
Ústavní stížností napadené rozhodnutí Městského soudu, ve srovnání s věcí řešenou nálezem sp. zn. IV. ÚS 68/94, ústavní kautely spravedlivého procesu, včetně ústavních požadavků na odůvodnění soudního rozhodnutí, splňuje. Obecný soud se v podrobnostech vyjádřil ke všem skutkovým věcem případu a přiřadil k nim právní závěry, o jejichž ústavní konformitě není pochyb. Prohlídka na místě samém byla provedena již správním úřadem a nikdo ze stěžovatelů její faktické výsledky (tedy co je na daném pozemku fyzicky umístěno) ve správním ani soudním řízení nezpochybnil. Do správního a soudního spisu byla vložena rovněž fotodokumentace sporného pozemku. V tomto aspektu tedy není ve věci žádného sporu. Spor je toliko v právní kvalifikaci takto zjištěných poznatků. Na rozdíl od nálezu sp. zn. IV. ÚS 68/94 stěžovatelé obecnému soudu nenabídli žádné nové důkazy. Jimi navrhovaný důkaz stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím nelze provést, neboť, jak vyplývá z vyjádření vedlejšího účastníka IROP, tato rozhodnutí se nepodařilo dohledat. Pokud stěžovatelé argumentují, že "nebyl dosud objektivně zjištěn stav obou předmětných pozemků nejen místním šetřením, ale i vyjádřením příslušného stavebního úřadu, a to zpětně k 24. 6. 1991", nutno uvést, že ohledání místa, kterému byli přítomni a které, co do faktických výsledků, nijak nezpochybnili, již proběhlo. Pokud stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že ještě nezískali podstatnou část odpovídajících náhradních pozemků, Ústavní soud podotýká, že touto problematikou se zabýval mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 495/02, ze dne 4. března 2004, na který v této souvislosti odkazuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že porušení ústavnosti v přezkoumávaném rozhodnutí Městského soudu nebylo shledáno. Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a proto ji, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2005
JUDr. Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková