ECLI:CZ:US:1997:1.US.161.97
sp. zn. I. ÚS 161/97
Usnesení
I. ÚS 161/97
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENI
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud rozhodl dnešního dne soudcem zpravodajem JUDr. Vojenem Güttlerem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.K., zastoupeného advokátem JUDr. V.V., proti "rozhodnutí" ČNB ze dne 14. 3. 1997 o reorganizaci AB. a prodeji její podstatné části strategickému investorovi, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á
Odůvodnění:
Rozhodnutím bankovní rady České národní banky (dále jen "ČNB") byla v AB., z důvodů nedostatků v činnosti podle ustanovení §26 odst. 3 písm. b) a písm. c) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (v platném znění), ke dni 17. 9.1996 zavedena nucená správa a byl jmenován nucený správce. Dne 14. 3. 1997 bankovní rada ČNB vyslovila souhlas s návrhem nuceného správce na řešení situace AB., který spočívá v prodeji části podniku novému investorovi a v zachování druhé části jako subjektu bez bankovní licence.
Toto "rozhodnutí" (správně: souhlas bankovní rady ČNB ze dne
I. ÚS 161/97
14. 3. 1997) napadl stěžovatel (akcionář AB) ústavní stížností, v níž zejména uvedl, že je v rozporu s čl. 10 Ústavy a s č1. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné jenom na základě zákona a za náhradu a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu a není možné nadřazovat a upřednostňovat vkladatele před zákonnými právy akcionářů". Podle ustanovení §30 zákona o bankách má nucený správce činit opatření směřující k obnovení stability a likvidity banky a tato opatření činí se souhlasem ČNB. Napadeným "rozhodnutím" prý však byl porušen zákon o bankách, neboť ten údajně neumožňuje ČNB vydat rozhodnutí, na základě něhož by nucený správce provedl vnitřní organizaci AB., včetně rozdělení bilance. Toto právo ČNB nepřiznává ani zákon č. 6/1993 Sb., o ČNB (v platném znění), podle něhož má ČNB pouze "právo souhlasit s předloženým návrhem organizační struktury banky" a nikoliv rozhodovat o reorganizaci a vnitřním rozdělení banky. Stěžovatel má za to, že o rozdělení AB, a.s., by mohli rozhodnout pouze akcionáři na valné hromadě, čímž by nedošlo k porušení jejich vlastnických práv. Proto navrhl, aby bylo napadené "rozhodnutí" ČNB zrušeno.
K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - ČNB. Ve svém vyjádření upozornil na to, že obnovení stability a likvidity AB., formou navýšení základního jmění za stávající akcionářské základny bylo nereálné, což prý potvrdil i mimořádný audit společnosti P.W. ze dne 16. 9. 1996. Podle ustanovení §30 zákona o bankách je správce pověřený výkonem nucené správy oprávněn učinit opatření nezbytná k obnovení stability a likvidity banky, včetně uzavření poboček, popř. jiných organizačních jednotek banky. K napadenému rozhodnutí bankovní rady ČNB ze dne 14. 3. 1997 účastník řízení uvedl, že se jednalo o nejlepší možnou variantu, a to z hlediska důvěry klientů i z hlediska ekonomického. Bankovní rada ČNB prý však nerozhodovala o vnitřní reorganizaci ani o rozdělení bilance AB., ale pouze souhlasila s návrhem dalšího postupu nuceného správce směřujícího k prodeji části podniku. Nejedná se tedy o rozhodnutí ve správním řízení, ale pouze o vyjádření
I. ÚS 161/97
souhlasu s jednou z variant navrženého řešení situace AB. Podle ustanovení §29 odst. 2 zákona o bankách rozhoduje nucený správce o věcech v působnosti valné hromady s výjimkou rozhodnutí o zrušení banky. Rozhodnutí o věcech v působnosti valné hromady činí s předchozím souhlasem ČNB, přičemž podle ustanovení §187písm. j)obchodního zákoníku rozhodnutí o prodeji podniku nebo jeho části patří do působnosti valné hromady společnosti, pokud stanovy společnosti neurčují, že o prodeji části podniku rozhoduje představenstvo. Protože stanovy AB., takové ustanovení neobsahují, vyplývá oprávnění nuceného správce činit vnitřní organizační opatření v souvislosti s přípravou prodeje části podniku z jeho zákonných pravomocí (§30 zákona o bankách).
Stěžovatelovy námitky ohledně údajného porušení čl. 10 Ústavy a čl. 11 odst. 1 Listiny jsou podle názoru ČNB bezpředmětné, neboť akcionář má podle §178 obchodního zákoníku - v závislosti na usnesení valné hromady, nikoliv ex lege - právo na podíl ze zisku a podle §220 obchodního zákoníku právo na podíl na likvidačním zůstatku. Tato práva akcionářů nejsou napadeným rozhodnutím dotčena. K zavedení nucené správy došlo až za situace, kdy se AB., ocitla ve značných hospodářských potížích, za něž nesou plnou odpovědnost její orgány, a řešení, jež navrhuje stěžovatel a Sdružení menšinových akcionářů, prý není reálné. Ze všech uvedených důvodů proto ČNB
navrhuje ústavní stížnost zamítnout.
K ústavní stížnosti se podle ustanovení §49 odst. 1 zákona Ústavním soudu vyjádřilo také Ministerstvo financí ČR. Podle jeho názoru má ČNB postavení ústřední banky a je zároveň správním úřadem se zvláštním postavením ve státní správě. Do její výlučné kompetence patří zejména dohled nad prováděním bankovních činností a péče o bezpečné fungování a rozvoj bankovního systému a v tomto smyslu se tedy jedná o orgán veřejné moci. Z pozice bankovního dohledu je ČNB oprávněna v bance zavést nucenou správu, přičemž úkolem nuceného správce je především zajistit bezpečné fungování banky. Pro splnění tohoto požadavku jsou nezbytná i opatření, směřující k vnitřní reorganizaci banky
I. ÚS 161/97
a k nápravě finanční bilance. Zásahy prováděné v nucené správě proti velkým akcionářům banky prý vycházejí ze zákona k naplnění požadavku stability a likvidity banky.
V souzené věci soudce zpravodaj v prvé řadě posuzoval, zda je stěžovatel aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti. Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Z článku 98 odst. 1 Ústavy vyplývá, že ČNB je ústřední bankou státu. Podle ustanovení §1 odst. 3 zákona č. 6/1993 Sb.,o ČNB, "ČNB působí jako správní úřad v rozsahu stanoveném tímto zákonem a zvláštními zákony". Jako správní úřad ČNB vystupuje i při výkonu nucené správy, neboť ze zákona o bankách vyplývá, že obecné předpisy o správním řízení se aplikují i na řízení o zavedení nucené správy, pokud zákon nestanoví jinak (§26 odst. 4). Pokud však jde o rozhodování správce v rámci výkonu nucené správy, zákon nic konkrétního nestanoví. činnost správce je proto nutno považovat za delegovaný výkon státní správy, prováděný fyzickou osobou na základě zákona, o čemž např. svědčí skutečnost, že nucený správce ex lege musí být zaměstnancem ČNB (§28 zákona o bankách) nebo že o věcech v působnosti valné hromady správce činí rozhodnutí "s předchozím souhlasem ČNB (§29 odst. 2 zákona o bankách).
Napadené "rozhodnutí", tj. souhlas ČNB podle citovaného ustanovení §29 odst. 2 zákona o bankách, má charakter tzv. rozhodnutí předběžné povahy, jímž se nezasahuje do subjektivních práv a povinností právnických nebo fyzických osob v oblasti veřejné správy. Takový akt je tedy teprve předpokladem k vydání rozhodnutí konečné povahy a tato předběžná rozhodnutí proto nelze samostatně napadat u Ústavního soudu. Navíc je nutno konstatovat, že napadené "rozhodnutí" nesměřuje vůči akcionářům, ale je
I. ÚS 161/97
adresováno toliko bance jako právnické osobě.
Akcionáře obecně nelze považovat za účastníky správního řízení, týkajícího se příslušné akciové společnosti, neboť práva akcionáře nemohou být rozhodnutím týkajícím se "jeho" akciové společnosti přímo dotčena. Rovněž v souzené věci, byt se o rozhodnutí ve správním řízení nejedná, je významné, že napadené "rozhodnutí" nelze kvalifikovat jako pravomocné rozhodnutí "v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci", jímž by bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle č1. 10 Ústavy" [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Proti stěžovateli totiž napadené "rozhodnutí" nesměřovalo a nedošlo jím ke změně jeho právního postavení, přestože určitý, zprostředkovaný vliv na jeho zájmy má.
Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 1997
JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj