ECLI:CZ:US:2001:1.US.163.2000
sp. zn. I. ÚS 163/2000
Usnesení
I. ÚS 163/2000
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů JUDr. N. P., zastoupené advokátem JUDr. L.Š., G. F., s. r. o., J. B., D. R., L. P., zastoupených advokátkou JUDr. N. P., a ak. arch. V. M., zastoupeného advokátem JUDr. I.R., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 12. 1999, č. j. 16 Ca 263/99-19, 16 Ca 265/99-11, 16 Ca 267/99-13, 16 Ca 268/99-22, a 16 Ca 269/99-20, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu pozemkového úřadu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 72-4912/7219/92-86, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti namítali, že postupem shora uvedených orgánů veřejné moci došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv a svobod. Konkrétně měli za to, že bylo porušeno jejich právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně i čl. 90 a 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 11 Listiny.
Ke své stížnosti blíže uvedli, že Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 12. 1999, č. j. 16 Ca 263/99-19, 16 Ca 265/99-11, 16 Ca 267/99-13, 16 Ca 268/99-22, a 16 Ca 269/99-20 rozhodl o opravných prostředcích proti rozhodnutí Okresního úřadu v Litoměřicích, referátu pozemkového úřadu ze dne 24. 6. 1999, č. j. 72-4912/7219/92-86 (dále jen "pozemkový úřad"), tak, že toto rozhodnutí bylo potvrzeno.
Stěžovatelé uvedli, že již v opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu namítali, že na základě kupních smluv nabyli vlastnictví k částem nemovitosti a toto vlastnictví je jim upíráno a zpochybňováno rozhodnutím orgánů veřejné moci. Vyslovili námitku, že jsou tak protiprávně zbaveni vlastnictví k této věci, ačkoliv toto vlastnictví nabyli na základě kupních smluv, uzavřených v dobré víře, což ostatně konstatoval i krajský soud ve svém rozsudku. Stěžovatelé vyslovili názor, že nezákonného jednání se dopustil především pozemkový úřad. Pochybení pozemkového úřadu spočívá dle mínění stěžovatelů už v rozhodnutích, předcházejících napadené rozhodnutí. Pozemkový úřad dne 9. 3. 1994 svým rozhodnutím, sp. zn. 74-4912/7219/92-5169, rozhodl o tom, že vlastníkem pozemku parc. č. 1378/59 v k. ú. R. je pan A. B. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 9. 4. 1994 a pan A. B. byl jako vlastník uvedeného pozemku zapsán v katastru nemovitostí. Na základě kupní smlouvy ze dne 4. 9. 1995 (tedy poté, co bylo rozhodnutí pozemkového úřadu více než jeden rok pravomocné), prodal pan B.tento pozemek jiným osobám, došlo k rozdělení pozemku na jednotlivé parcely a tyto pozemkové parcely byly prodány dalším osobám, přičemž na jednotlivých takto rozdělených pozemcích byly vybudovány veškeré inženýrské sítě a zahájeny stavby rodinných domků.
Pozemkový úřad se dopustil podle mínění stěžovatelů nezákonnosti tím, že tzv. opravou rozdělovníku zpochybnil své pravomocné rozhodnutí ze dne 9. 3. 1994. Na základě opravy rozdělovníku zaslal uvedené rozhodnutí K. B., jehož ve správním řízení opomněl, a tím mu umožnil podat odvolání proti tomuto rozhodnutí. Stěžovatelé měli za to, že pozemkový úřad postupoval nesprávně a protizákonně, neboť K. B. byl účastníkem předmětného správního řízení, byla mu pouze odňata možnost uplatňovat svá práva v řízení, měl však dle stěžovatelů možnost se domáhat nápravy cestou obnovy řízení, což ostatně také učinil. Pozemkový úřad, namísto jednání ve věci obnovy řízení, přerušil předmětné správní řízení o obnově a provedl tzv. opravu rozdělovníku. Přerušené řízení o obnově nebylo ke dni podání ústavní stížnosti ze strany pozemkového úřadu ukončeno.
Stěžovatelé se vyslovili kriticky i k postupu krajského soudu. Soud sice ve svém rozsudku konstatoval, že se pozemkový úřad dopustil celé řady pochybení a jeho tzv. "opravy" vykazovaly zásadní vady jak po stránce hmotněprávní, tak i procesněprávní, avšak těmito pochybeními se soud již blíže nezabýval. Svůj postup odůvodnil soud tím, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 9. 3. 1994 ve znění oprav ze dne 10. 3. 1995 a 18. 10. 1995 bylo zrušeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 4356/95-3153, a věc byla vrácena pozemkovému úřadu k dalšímu řízení. Stěžovatelé měli za to, že se soud měl pochybeními pozemkového úřadu blíže zabývat tak, jak mu ukládá ustanovení §245 o. s. ř. Vyslovili názor, že tím, že tak soud neučinil, závažným způsobem zasáhl do vlastnických práv třetích osob a porušil tím zároveň čl. 11 Listiny. Soud se měl dle názoru stěžovatelů zabývat i nicotností rozhodnutí pozemkového úřadu, nazvaného jako "oprava rozdělovníku", a to z moci úřední.
Stěžovatelé rovněž namítali, že nezákonný postup pozemkového úřadu spočíval i v okolnosti, že třetím osobám (stěžovatelům), kteří uplatňují svá vlastnická práva k předmětnému pozemku (který byl mezitím rozdělen), neumožnil se zúčastnit řízení před pozemkovým úřadem, uplatňovat svá zákonná práva a vyjádřit se ke všem důkazním prostředkům.
Argumentace stěžovatelů směřovala i proti postupu, resp. rozhodnutím orgánů veřejné moci ohledně včasného a řádného uplatnění restitučního nároku ze strany pana K. B. Podle jejich názoru sice K. B. podal výzvu pozemkovému úřadu včas, avšak tato výzva nebyla specifikována co do předmětu vydání, a proto se stěžovatelé domnívali, že tuto výzvu nelze považovat za řádnou, neboť specifikace výzvy byla učiněna až po uplynutí lhůty stanovené k podání řádné výzvy. Stěžovatelé rovněž poukazovali na okolnost, že podle jejich názoru je jedinou oprávněnou osobou pouze pan A. B.
V závěru své stížnosti vyslovili stěžovatelé přesvědčení, že řádně nabyté vlastnické právo nemohlo zaniknout pouze proto, že odpadl právní důvod, o který opíral své vlastnictví předchozí vlastník, resp. původní vlastník pan A. B. Tuto svou argumentaci podpořili stěžovatelé i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 1186/98.
Ústavní soud při posuzování tohoto komplikovaného právního případu vycházel jednak z vyžádaného spisového materiálu k předmětné věci, tak i z vyjádření příslušných orgánů veřejné moci.
Ze spisového materiálu k předmětné věci vyplývá, že se pozemkový úřad dopustil svým postupem v daném případě řady pochybení. Evidentní chybou byla tzv. "oprava rozdělovníku" provedená ze strany pozemkového úřadu, a to zásahem do jeho pravomocného rozhodnutí. Tímto právně irelevantním úkonem došlo k zásadnímu obratu v předmětné věci, neboť správní orgán takto zpochybnil své již pravomocně uzavřené rozhodnutí a umožnil tak realizaci dalších navazujících řízení ve věci. Pokud stěžovatelé namítali, že jejich dobrá víra ve správnost úředního rozhodnutí, jakož i ve správnost příslušných zápisů v katastru nemovitostí byla dotčena, měli nepochybně pravdu.
Pokud v době dalšího rozhodování pozemkového úřadu již byly předmětné nemovitosti řádně převedeny do vlastnictví třetích osob (a nemůže být pochyb o tom, že princip dobré víry ve správnost údajů zapsaných v katastru nemovitostí dle platné právní úpravy vyjádřené v zákoně č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, v platném znění, jakož i v zákoně č. 265/1992 Sb., v platném znění, musí být v daném případě respektován), měl pozemkový úřad vycházet v okamžiku svého rozhodování již z těchto skutečností. Nemůže jít k tíži třetích osob, stěžovatelů, kteří své vlastnické právo řádně nabyli, aby jim toto právo bylo odpíráno jen proto, že nesprávným postupem orgánů veřejné moci odpadl právní důvod, o který opíral své vlastnické právo předchozí vlastník, pan A. B.
K danému případu je však třeba poznamenat, že účast těchto třetích osob, jejichž vlastnická práva k předmětnému pozemku nesporně byla dotčena, ve smyslu ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě, není z pohledu účastníků správního řízení přípustná, neboť předmětné ustanovení výslovně vymezuje okruh účastníků řízení tak, že jimi jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu, povinná osoba a pozemkový fond. Jedná se o zvláštní ustanovení ve vazbě na ust. §14 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád). Okruh účastníků správního řízení je tedy zákonem o půdě omezen. V daném případě však nebyla vyloučena možnost vyslechnout tyto třetí osoby, stěžovatele, v zájmu zjištění skutkového stavu, v rámci dokazování dle ustanovení §34 odst. 2 ve spojení s §35 správního řádu. Okruh těchto třetích osob přitom musel být (měl být) pozemkovému úřadu v době jeho rozhodování znám, a to z listů vlastnictví, resp. z údajů příslušného katastru nemovitostí vztahujících se k předmětnému pozemku.
Ze strany krajského soudu, z pohledu opravného prostředku proti stěžovateli napadenému rozhodnutí pozemkového úřadu, však již nelze nic vytýkat. V rámci správního soudnictví se tento obecný soud řádně vypořádal s nápravou pochybení správního orgánu tím, že pouze přezkoumal a potvrdil správnost tohoto napadeného rozhodnutí. Nelze mu již vytýkat, že se nijak nezabýval právně irelevantními tzv. "opravami rozdělovníku" ze strany pozemkového úřadu, neboť tato věc již byla posuzována a rozhodnuta na základě rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 14. 8. 1996, sp. zn. 4356/95, kterým bylo rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 9. 3. 1994 zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Ústavní soud na základě přiloženého spisového materiálu konstatuje, že Krajský soud při svém rozhodování odkázal stěžovatele rovněž na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. 28 Ca 197/96. Z předmětného rozsudku je zřejmé, že v rámci správního soudnictví rozhodl Městský soud v Praze o opravném prostředku pana K. B. proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 14. 3. 1995, sp. zn. 72-2015/94-6634 tak, že se rozhodnutí pozemkového úřadu ve smyslu ust. §250q odst. 2 o. s. ř. zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení. V tomto řízení pak byl pozemkový úřad vázán právním názorem soudu v tom smyslu, že musel jednat s K. B. jako účastníkem správního řízení, dát mu možnost, aby využil svých práv, které má podle správního řádu a doručit mu řádně i správní rozhodnutí. Městský soud v Praze rozhodoval bez jednání s odkazem na ustanovení §250f o. s. ř. s poukazem na ust. §2501 odst. 2 o. s. ř., protože správní rozhodnutí kvalifikoval jako nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, kdy navíc správní orgán vážným způsobem porušil procesní předpisy a toto pochybení by nebylo možno napravit ani při jednání.
Pokud stěžovatelé namítali, že Krajský soud v Ústí nad Labem se měl pochybeními pozemkového úřadu zabývat tak, jak mu ukládá ustanovení §245 odst. 1 o. s. ř., tzn. zabývat se otázkou, zda dříve učiněné rozhodnutí správního orgánu netrpělo takovými vadami, které by způsobily jeho nicotnost, takže by vydaný akt právně neexistoval (non negotium), pak je třeba poukázat na rozhodnutí Městského soudu v Praze, které danou otázku zohlednilo a věc byla proto vrácena k dalšímu řízení pozemkovému úřadu. Na toto rozhodnutí Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí stěžovatele odkázal.
V dané věci je evidentní, že postupem orgánů veřejné moci došlo na straně jedné k porušení práv a svobod restituenta (pana K. B.), přičemž toto porušení bylo následnými rozhodnutími těchto orgánů napraveno, avšak zároveň došlo postupem orgánů veřejné moci k neméně závažnému porušení ústavně zaručených práv a svobod ze strany třetích osob (stěžovatelů), kteří své vlastnické právo v dobré víře a na základě právně relevantního postupu nabyli.
Při zvažování předmětného případu však musel Ústavní soud postupovat dle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle tohoto ustanovení je zapotřebí na ústavní stížnost pohlížet jako na nepřípustnou, pokud stěžovatelé před jejím podáním nevyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje. Za takový prostředek se přitom nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
V návaznosti na výše uvedené, kdy Ústavní soud se nemohl ztotožnit s námitkou stěžovatelů, že postupem krajského soudu došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, zůstává však stěžovatelům dosud otevřena možnost uplatnit svá vlastnická práva k předmětným pozemkům na základě žaloby o určení vlastnictví směrované k příslušnému obecnému soudu. Teprve po jejím uplatnění, tzn. po vyčerpání všech řádných a případně i mimořádných opravných prostředků, ve kterých stěžovatelé mohou využít i argumentaci uplatněnou v této své stížnosti, je dán kvalifikovaný důvod k podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud s přihlédnutím k ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musel posoudit návrh stěžovatelů jako nepřípustný, a proto jej dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 6. srpna 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
soudce Ústavního soudu