ECLI:CZ:US:2018:1.US.1642.17.1
sp. zn. I. ÚS 1642/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti a) Anny Vyoralové, b) Jany Davídkové a c) Milady Sturc, všechny zastoupené JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Jugoslávská 481/12, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4047/2016-594 ze dne 15. března 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a vedlejší účastnice řízení Moniky Nezbedové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelky se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 8 domáhaly určení, že platně odstoupily od kupní smlouvy k blíže určeným nemovitostem uzavřené s vedlejší účastnicí řízení. Okresní soud žalobu zamítl.
2. Městský soud v Praze po opakované kasaci ze strany Nejvyššího soudu změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že odstoupení od smlouvy bylo platné. Z provedených důkazů dospěl k závěru, že vedlejší účastnice řízení nesplnila svou smluvní povinnost řádně a včas, zejména nezaplatila dohodnutou kupní cenu. V návaznosti na to stěžovatelky s vedlejší účastnicí uzavřely dodatek smlouvy, jímž upravily kupní cenu a prodloužily dobu splatnosti. Protože ani v této prodloužené době splatnosti vedlejší účastnice nezaplatila, stěžovatelky jí nejprve oznámily, že o platbu již nemají zájem a následně odstoupily od smlouvy. S ohledem na vývoj vztahů mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí městský soud shledal, že již uzavření dodatku ke smlouvě lze považovat za poskytnutí dodatečné lhůty k plnění. Její nedodržení stěžovatelky opravňovalo od smlouvy odstoupit. Následně stěžovatelky vedlejší účastnici fakticky poskytly další časový prostor pro platbu, ta ho však nevyužila. Není přitom rozhodné, že ji informovaly o tom, že o platbu nestojí (resp. že advokátka stěžovatelek nechala zablokovat úschovní účet), neboť toto jednání nemělo právní význam a vedlejší účastnice mohla přesto plnit, byť třeba do soudní úschovy, pokud sama měla zájem a byla toho vůbec schopna.
3. Rozhodnutí městského soudu bylo Nejvyšším soudem v dovolacím řízení opakovaně zrušeno a věc byla vrácena k doplnění dokazování a k novému právnímu posouzení. Výše popsané závěry městského soudu Nejvyšší soud postupně odmítl a rozsudkem č. j. 30 Cdo 4047/2016-594 změnil rozhodnutí městského soudu tak, že potvrdil původní zamítavý výrok rozhodnutí obvodního soudu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutkový stav doplněný městským soudem postačuje pro rozhodnutí ve věci, přičemž městský soud opakovaně nedodržel jeho závazné pokyny. Sjednání dodatku nelze považovat za poskytnutí dodatečné lhůty, ale za nahrazení původního závazku novým. Nebyl-li dodržen, teprve poté musí být poskytnuta dodatečná lhůta k plnění. Tu stěžovatelky vedlejší účastnici řádně neposkytly, neboť jejich advokátka jí sdělila, že již nemají o platbu zájem, a následně zablokovala úschovní účet. Bylo povinností stěžovatelek umožnit vedlejší účastnici součinnost, vlastní vinou jí však znemožnily plnění způsobem sjednaným ve smlouvě. K pochybení došlo na obou stranách smlouvy, přičemž stěžovatelky (resp. jejich advokátka) k problémové situaci podstatně přispěly. Za takového stavu Nejvyšší soud neshledal závažné důvody, pro které by mohl rozhodnout ve prospěch stěžovatelek.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelky brojily ústavní stížností, neboť se domnívaly, že jím došlo k porušení jejich práva na soudní ochranu, práva na veřejné projednání věci a práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům. Stěžovatelky spatřovaly zásadní vady při hodnocení skutkového stavu ze strany Nejvyššího soudu. Nevycházel ze všech zjištěných skutečností. Vyjádření advokátky stěžovatelek o nezájmu přijmout plnění nemělo žádnou právní relevanci, neboť nešlo o samotné odstoupení od smlouvy. Vedlejší účastnice mohla splnit svou povinnost po fakticky poskytnutou dobu 16 dnů, což je plnohodnotná dodatečná doba k plnění. Vedlejší účastnici nic nebránilo fakticky plnit na účet advokátky stěžovatelek (nebo i jinak), které by toto plnění musely přijmout. V neprospěch stěžovatele nemůže být brán ani fakt, že na žádost vedlejší účastnice vrátily část zaplacené kupní ceny. Z jednání vedlejší účastnice bylo zřejmé, že nebyla schopna a ochotna smluvenou kupní cenu zaplatit stěžovatelkám tak nezbylo nic jiného, než od smlouvy odstoupit. Závěrem stěžovatelky označily rozhodnutí Nejvyššího soudu za překvapivé, neboť pomíjí změnu skutkového stavu před městským soudem a řeší otázky, které před městským soudem řešeny nebyly.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutími, jakož i celým spisem obvodního soudu; dospěl k závěru, že se jedná o návrh zčásti přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Předně je třeba uvést, že z procesní výměny názorů mezi městským a Nejvyšším soudem je zřejmé pevné přesvědčení městského soudu o tom, že skutkové okolnosti věci svědčí ve prospěch stěžovatelek a že původcem problémů byla vedlejší účastnice. Tímto pohledem městský soud hodnotil zákonnou úpravu a relevantní judikaturu dovolacího soudu, jejíž obecné závěry k některým právním otázkám považoval na konkrétní skutkové okolnosti za nepřiléhavé (zde zejména otázku, zda lze sjednání dodatku ke smlouvě pojímat jako poskytnutí dodatečné doby plnění). Nejvyšší soud naopak okolnosti zdůrazněné městským soudem nepovažoval za tak výjimečné a důraz kladl i na okolnosti další, které městský soud nepovažoval za rozhodující.
7. Tento zjevný spor byl vyřešen v rámci instančního postupu a to podle logického a ústavně souladného principu, že nižší soud je vázán názorem soudu vyššího [srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 37/03 ze dne 11. ledna 2005 (N 5/36 SbNU 35; 93/2005 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 15/14 ze dne 26. 1. 2016 (71/2016 Sb.)]. Úkolem Ústavního soudu jako soudního orgánu ústavnosti přitom není řešit spory mezi jednotlivými stupni soudů, neboť to zjevně náleží Nejvyššímu soudu, který je ex constitutione vrcholným soudním orgánem ve věcech patřících do pravomoci civilních a trestních soudů (čl. 92 Ústavy).
8. V rámci rozhodnutí o ústavní stížnosti je možné poskytnout ochranu konkrétnímu ústavně zaručenému právu účastníka řízení ve věci, v níž ke sporu mezi nadřízeným a podřízeným soudem došlo [např. nález sp. zn. I. ÚS 608/06 ze dne 29. 4. 2008 (N 79/49 SbNU 153)]. Rozhodující je však právě ochrana konkrétního ústavně zaručeného práva či svobody, nikoliv řešení onoho sporu. Jen z tohoto hlediska tedy Ústavní soud hodnotil argumentaci stěžovatelek.
9. Zjevně neopodstatněnou Ústavní soud shledal námitku, že napadené rozhodnutí nevychází ze zjištěného skutkového stavu v jeho úplnosti. Nejvyšší soud si byl skutkového stavu zjevně vědom, a to i pro to, že jej městský soud po opakované kasaci doplňoval a snažil se zdůraznit okolnosti z jeho pohledu rozhodující. Stěžovatelky ostatně polemizují převážně se závěry založenými na odlišném právním hodnocení skutkového stavu: tak třeba sdělení své advokátky považují za právně zcela bezvýznamné (shodně tak městský soud, byť z jiných důvodů), zatímco Nejvyšší soud je považuje za významné proto, že zmařilo součinnost mezi stěžovatelkami a vedlejší účastnicí. Totéž platí pro tvrzení, že vedlejší účastnice mohla fakticky plnit na úschovní účet, nebo i náhradním způsobem (shodně i městský soud). I tuto skutečnost Nejvyšší soud zohlednil a hodnotil tak, že předchozí vyjádření (advokátky) stěžovatelek zmařilo součinnost a dodatečná doba plnění, jíž se stěžovatelky dovolávaly, nebyla fakticky dána.
10. Lze tedy uvést, že Nejvyšší soud vychází ze zásadně shodného skutkového stavu jako městský soud. Skutečnost, že napadené rozhodnutí zdůrazňuje jiné aspekty skutkového děje a ty následně jinak právně hodnotí, neznamená, že skutkový stav nebyl posouzen ve své celistvosti. Jak ostatně Nejvyšší soud uvedl, šlo o "skutkově problematickou situaci, o kterou se svými aktivitami zjevně přičinily i žalobkyně [stěžovatelky]".
11. Co se týče vlastních právních závěrů, je zřejmé, že jde především o spor o výklad podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Nejvyšším soudem podaný výklad není svévolný a má racionální základnu. Není ani výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (s ohledem na závěry dřívější judikatury Nejvyššího soudu je spíše jejím pokračováním). S ohledem na již zmíněnou "skutkově problematickou situaci" nelze ani dospět k závěru o extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu (možná racionální neshoda o řešení problematického skutkového stavu musí být řešena především v rámci instančního postupu).
12. Zjevně neopodstatněnou shledal Ústavní soud i námitku překvapivosti a námitku porušení zákonných pravidel pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem. Lze stručně uvést, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou či třístupňovou soustavu civilních soudů, tzv. "upření instance" tak není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí (srov. přiměřeně odst. 17-18 nálezu sp. zn. I. ÚS 3006/15 ze dne 21. 9. 2016). Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatě věci, pokud odvolací (dovolací) soud dojde k jiným závěrům než soud nalézací (odvolací). Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí, jak je dlouhodobě vymezuje judikatura Ústavního soudu [nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105), I. ÚS 3271/12 ze dne 4. 4. 2013 (N 50/69 SbNU 45) a další].
13. V předložené věci je zřejmé, že skutkové okolnosti byly opakovaně zdůrazněny odvolacím soudem a Nejvyšší soud se opakovaně zabýval jejich významem. Z ničeho neplyne, že by rozhodoval na základě jiných skutkových okolností než městský soud, případně že by do věci vnesl právní náhled, který ve věci nebylo možné předpokládat a zpochybňovat. Právě naopak, celá procesní výměna mezi městským soudem a Nejvyšším soudem vyjasnila, jaké skutkové a právní otázky jsou z pohledu obou soudů pro posouzení věci významné a účastníci řízení k nim mohli předložit svůj náhled. Jen o těchto otázkách také Nejvyšší soud rozhodl. Zjevně tedy nejde o překvapivé rozhodnutí ve výše vymezeném smyslu.
14. Stěžovatelky ústavní stížností napadly celé rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy i část výroku, jímž bylo rozhodnutí o nákladech řízení vráceno obvodnímu soudu. V této části však nejde o rozhodnutí konečné, které by bylo možné napadnout ústavní stížností (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu