ECLI:CZ:US:2007:1.US.1740.07.1
sp. zn. I. ÚS 1740/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele M. N., zastoupeného JUDr. Františkem Pětníkem, advokátem se sídlem Hodějovická 488, Pelhřimov, proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 16.4.2007, č.j. 4 C 181/2006-73, a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 31.5.2007, č.j. 25 Co 314/2007-83, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozhodnutím obecných soudů s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen" Listina"), přičemž se domáhá jejich zrušení.
Napadeným usnesením zastavil okresní soud podle ust. §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, řízení o žalobě, jíž se stěžovatel spolu s A. N. coby žalobci domáhali, aby žalovanému B. D. byla uložena povinnost zaplatit jim částku 800.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Učinil tak poté, co žalobci nezaplatili k jeho výzvě soudní poplatek z návrhu. Ten byl vyměřen částkou 8.000,- Kč představující čtvrtinu celkového poplatku, neboť žalobci byli usnesením Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18.12.2006, č.j. 4 C 181/2006-56 ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne 28.2.2007, č.j. 15 Co 31/2007-64, od soudních poplatků ze 75 % osvobozeni. Toto usnesení okresního soudu potom napadeným usnesením krajský soud jako věcně správné potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
II.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že on i jeho manželka A. N. měli být osvobozeni v rámci rozhodnutí o osvobození od zaplacení soudních poplatků (tj. rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18.12.2006, č.j. 4 C 181/2006-56, a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka Tábor ze dne 28.2.2007, č.j. 15 Co 31/2007-64) nikoli "pouze" v rozsahu 75 %, nýbrž v celém rozsahu. Konkretizuje dále svou majetkovou situaci v době rozhodování soudů o osvobození od zaplacení soudních poplatků a dovozuje, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud primárně vytyčuje tu skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto; takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá, je Ústavní soud oprávněn posuzovat pouze námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které mají vztah k navrhovanému petitu (srov. obdobně I. ÚS 206/05, I. ÚS 256/05).
V tomto kontextu Ústavní soud konstatuje, že ve vztahu k napadeným rozhodnutím stěžovatel v podstatě obsahově neuplatňuje žádnou relevantní argumentaci, tím spíše potom ústavněprávní; omezil se v podstatě jen na formální deklaraci, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Obsahově potom rozporoval v podstatě toliko ta rozhodnutí obecných soudů, kterými bylo rozhodnuto o částečném osvobození od zaplacení soudního poplatku, jež však nebyla touto ústavní stížností napadena (tj. rozhodnutí Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 18.12.2006, č.j. 4 c 181/2006-56, a rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka Tábor ze dne 28.2.2007, č.j. 15 Co 31/2007-64). Ústavní soud se proto jimi nemohl zabývat. I kdyby však stěžovatel tato rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností napadl, taková ústavní stížnost by byla zřejmě podaná po zákonem stanovené lhůtě a byla by Ústavním soudem odmítnuta bez věcného posouzení.
Sám Ústavní soud potom ve vztahu k napadeným rozhodnutím žádné pochybení protiústavního charakteru neshledal.
Dle ust. §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví.
V dané věci přitom byly splněny podmínky hypotézy zakotvené v citovaném ustanovení, neboť stěžovatel a A. N. byli vyzváni soudem k zaplacení (o 75 % sníženého) soudního poplatku a byla mu k tomu stanovena lhůta. Pokud ve stanovené lhůtě soudní poplatek nezaplatili, nelze soudům ničeho - z pohledu ústavní konformity jejich rozhodnutí - vytýkat, že řízení o žalobě zastavily.
Ústavní soud k tomu poukazuje - jako obiter dictum - na následující. Podle ustanovení §138 odst. 1, věta prvá, o.s.ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Uvedené ustanovení ponechává obecnému soudu (resp. předsedovi senátu) prostor k uvážení, aby osvobození od soudních poplatků účastníkovi zcela nebo zčásti přiznal. Jediným omezujícím předpokladem pro přiznání uvedeného osvobození je naplnění vymezených podmínek. Rozhodnutí o tom, zda jsou tyto podmínky naplněny, není zásadně otázkou v rovině ústavnosti. Ústavnímu soudu proto (v zásadě) nepřísluší zasahovat do výsostného práva obecného soudu komplexně posoudit, zda v konkrétním případě jsou či nejsou naplněny důvody pro přiznání dobrodiní zákona - osvobození od poplatku (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 271/2000, IV. ÚS 464/01 či II. ÚS 130/05 a další).
III.
Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele napadenými rozhodnutími zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu