ECLI:CZ:US:2010:1.US.1744.10.1
sp. zn. I. ÚS 1744/10
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů - ze dne 6. září 2010 sp. zn. I. ÚS 1744/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, územní pracoviště České Budějovice, Prokišova ul. 1202/5, České Budějovice, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 23. dubna 2010 č. j. 7 C 629/2009-49, ve sporu o náhradu za užívání pozemku bez právního důvodu, za účasti Okresního soudu v Táboře jako účastníka řízení.
I. Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 23. dubna 2010 č. j. 7 C 629/2009-49 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 23. dubna 2010 č. j. 7 C 629/2009-49 se ruší.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedený rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále též "okresní soud") s tvrzením, že jím došlo k závažnému zásahu do jejích ústavních práv; přitom si je vědoma, že se jedná v tomto případě o tzv. bagatelní spor, má však za to, že je hodna ústavní ochrany jak vzhledem k velkému množství obdobně spravovaných pozemků, tak i k tomu, že procesem nebyly naplněny požadavky plynoucí ze specifičnosti jednoinstančního řízení bez opravných prostředků [zde se odvolává na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. března 2009 (N 59/52 SbNU 583)]. K věci uvádí, že Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových je příslušný hospodařit s majetkem České republiky, které patří i pozemek parc. č. 4340/1 v katastrálním území Tábor. Pozemek tvoří manipulační plochu areálu 120 garáží, z nichž každá stojí na pozemku ve vlastnictví vlastníka stavby, tyto pozemky jsou ze všech stran obklopeny pozemkem stěžovatelky. Pozemek užívají žalovaní, stejně jako další vlastníci garáží, jako manipulační plochu, přitom za užívání pozemku nic neuhradili a nehradí, ačkoli byli vyzváni k uzavření nájemní smlouvy na ideální 1/120 pozemku a uhrazení finanční náhrady za dobu předcházející uzavření nájemní smlouvy. Svůj nárok na náhradu za bezesmluvní užívání pozemku odvodila stěžovatelka (podle běžné praxe i soudní judikatury) z cenového výměru Ministerstva financí upravujícího nájem pozemků k nepodnikatelským účelům. Protože žalovaní požadovanou částku ve výši 835 Kč neuhradili, domáhala se stěžovatelka svého nároku žalobou. Žalovaní se bránili argumentací, že jde o veřejnou, a tudíž bezplatnou komunikaci, případně o veřejné prostranství. Okresní soud se ztotožnil se stanoviskem stěžovatelky ohledně statutu pozemku, tedy že nejde o případ jeho bezúplatného užívání ze zákona, v otázce výše náhrady akceptoval stanovisko žalovaných s tím, že nelze akceptovat výpočet založený na paušální 1/120 obvyklého nájemného, a žalobu zamítl.
2. Podle stěžovatelky napadený rozsudek porušuje její ústavní práva jak na ochranu majetku, tak na spravedlivý proces. Konkrétně uvádí, že podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") může být předmětem diskuse jen výše náhrady za omezení vlastnického práva, nikoliv samotné právo na ni [v této souvislosti připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/06 ze dne 9. ledna 2008 (N 2/48 SbNU 9)]. K tomu dodává, že soud měl postupovat tak, že poté, co rozřešil samotnou otázku, zda náhradu ano či nikoli, měl vést další řízení tak, aby se prokázala její správná výše, přičemž k této věci žádné dokazování neproběhlo, a nastala tak situace popsaná v nálezu sp. zn. I. ÚS 3143/08.
3. Dále stěžovatelka informovala, že v dané věci probíhá několik dalších sporů u téhož soudu, v nichž - vycházejíc z napadeného rozsudku - provedla výpočet ploch, které jednotliví vlastníci garáží v areálu nezbytně potřebují, byť nadále pokládá za spravedlivější a účetně správnější nárok v původní výši. Stěžovatelka je přesvědčena, že svůj nárok určila zcela přesně a že pokud soud výši jejího nároku pokládal za neurčitou, nedoloženou či nedoložitelnou, mohl využít možnosti dané §136 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") a určit ji podle své úvahy.
4. Porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu spatřuje primárně v nesplnění povinnosti soudu řádně, tj. přesvědčivě, racionálně, logicky a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit svá rozhodnutí a vypořádat se se vším, co stěžovatel v řízení tvrdí, zejména jde-li evidentně o skutečnosti, které mohou výrazně ovlivnit výsledek řízení a jejichž pominutí může přivodit negativní zásah do ústavou zaručené ochrany jeho vlastnického práva, která nepochybně náleží i státu jako jednomu ze subjektů vlastnického práva.
5. Vzhledem k uvedeným důvodům stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
6. Relevantní znění příslušných článků Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Článek 11 Listiny zní: "(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje. (2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice. (3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem. (4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu. (5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.".
Článek 36 odst. 1 Listiny zní: "Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".
7. Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení a Ing. I. J. a Mgr. A. J., kteří vystupovali v roli žalovaných, tudíž by byli v řízení před Ústavním soudem vedlejšími účastníky.
8. Okresní soud plně odkázal na svůj rozsudek odpovídající ustanovení §157 odst. 4 o. s. ř. (bagatelní věc) a vyslovil souhlas s upuštěním od případného ústního jednání.
9. Ing. I. J. a Mgr. A. J. sdělili, že nechtějí být účastníky řízení. Ing. J. ke svému sdělení připojil několik informací k věci, k nim však Ústavní soud nemohl přihlédnout. Jejich prohlášení lze posuzovat tak, že se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdali (§28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
10. Stěžovatelka vyjádřila souhlas s upuštěním od soudního jednání.
11. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 7 C 629/2009 Ústavní soud zjistil, že dne 23. prosince 2009 podala stěžovatelka návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhala, aby žalovaným Ing. I. J. a A. J. byla uložena povinnost zaplatit 835 Kč s příslušenstvím, a to za užívání pozemku ve vlastnictví stěžovatelky jako manipulační plochy ke garáži v jejich vlastnictví. Stěžovatelka tvrdila, že žalovaní za toto užívání nic neuhradili a nehradí, ačkoli byli opakovaně vyzýváni k uzavření nájemní smlouvy na ideální 1/120 pozemku a uhrazení dlužných částek. Okresní soud vydal dne 6. ledna 2010 platební rozkaz č. j. 7 C 629/2009-10, žalovaní proti němu podali odpor s námitkou absolutní neplatnosti případné nájemní smlouvy (s ohledem na předmět nájmu) a zejména s námitkou, že pozemek je účelovou komunikací, jakož i s argumentací, že užívají jen menší část a jen občas a v omezeném časovém i faktickém rozsahu. V průběhu řízení požádal okresní soud o odborné vyjádření k problematice charakteru a užívání předmětného pozemku příslušný silniční správní úřad - Městský úřad v Táboře. Tento orgán sdělil, že žádné rozhodnutí silničního správního úřadu v pozici speciálního stavebního úřadu nebylo vydáno, a s odkazem na konkrétní judikáty Nejvyššího soudu naznačil, že jde o veřejně přístupnou účelovou komunikaci, protože do vlastních garáží se nelze v daném místě jinak dostat. Po provedeném dokazování okresní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že nesdílí názor žalovaných, že jde o veřejné prostranství, a formuloval závěr, že pozemek není ani veřejnou komunikací, ale plní funkci manipulační plochy umožňující přístup k nemovitostem - garážím. Z toho plyne, že užívání pozemku žalovanými (a dalšími 119 vlastníky garáží) není z titulu veřejného oprávnění, nýbrž právo užívat pozemek může být založeno pouze soukromou dohodou s vlastníkem pozemku. Přitom žádný z vlastníků garáží neužívá přesně vymezený podíl 1/120 pozemku, protože záleží na umístění garáže konkrétního vlastníka a na délce příjezdu k této garáži z veřejné komunikace, navíc by bylo nutné uvažovat i s četností těchto příjezdů apod. Nárok žalobkyně posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, což však žalobkyně netvrdí, ani nijak neprokazuje jeho výši a nelze ji paušálně dovozovat pouze z obvyklého nájemného za 1/120 pozemku; tudíž nesplnila v plném rozsahu povinnost vylíčit a prokázat rozhodující skutečnosti v tom smyslu, že vzniklo bezdůvodné obohacení, kdo se na její úkor obohatil, v jakém rozsahu a jaká je výše bezdůvodného obohacení. Na závěr odůvodnění odkázal okresní soud na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/2006, podle něhož by řešením situace bylo zřízení věcného břemene přístupu a příjezdu ve prospěch žalovaných po sporném pozemku k jejich konkrétně označené nemovitosti za finanční náhradu.
12. Po provedeném dokazování Ústavní soud dovodil, že návrh stěžovatelky je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
13. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že okresním soudem bylo porušeno předně právo stěžovatelky na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a to postupem nerespektujícím specifičnost jednoinstančního řízení ve věcech označovaných jako "bagatelní". Byť je v takovém řízení předmětem sporu toliko "zanedbatelná" peněžní suma, nesmí nalézací soud (věda, že proti jeho rozhodnutí není připuštěno odvolání jako řádný opravný prostředek ani dovolání jako mimořádný opravný prostředek) opustit princip právní jistoty a zásadu předvídatelnosti práva (princip odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy), jež implicitně vyžadují přesnost a předvídatelnost soudního rozhodnutí, a musí vést řízení takovým způsobem, aby účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly s to názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit; tedy soud má účastníky vhodnou formou informovat, a to nejpozději při poučení podle §119a o. s. ř., jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil, přičemž tato informovanost povede k vytvoření adekvátního procesního prostoru stranám sporu k tomu, aby mohly reagovat odpovídajícími návrhy; na soudu pak bude, aby takové návrhy buď připustil a provedl, anebo naopak zamítl (viz nález ve věci sp. zn. I. ÚS 3143/08).
14. Ve věci proběhlo jediné ústní jednání dne 8. dubna 2010, podle protokolu byli na něm účastníci poučeni podle §119a o. s. ř., obsah tohoto poučení není zachycen, jednání bylo odročeno za účelem přípravy a vyhlášení rozsudku na 16. dubna 2010. Posléze stěžovatelka reagovala vyjádřením ze dne 12. dubna 2010, a to na údajně zcela nové právní hodnocení věci provedené právním zástupcem žalovaných v závěrečné řeči; koncentrovala se v něm na argumentaci dokládající, že předmětný pozemek není veřejným prostranstvím. V průběhu plánovaného ústního jednání dne 16. dubna 2010 soud konstatoval, že toto další vyjádření žalobce bylo doručeno do datové schránky, podařilo se je opatřit až těsně před zahájením jednání, obsah byl proto ve stručnosti přečten, že však musí být zasláno žalovaným, kteří nebyli tohoto dne přítomni. Jednání pak bylo odročeno za účelem seznámení žalovaných s novým vyjádřením a za účelem vyhlášení rozsudku na 23. dubna 2010. Tohoto dne, po ověření, že nové vyjádření bylo doručeno žalovaným faxem, byl vyhlášen rozsudek.
15. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud hodnotil, zda v postupu okresního soudu v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatelky, a dospěl k závěru, že k porušení práva na spravedlivý proces došlo (viz body 13 a 14), a že je tudíž nutné poskytnout stěžovatelce ústavněprávní ochranu. K zásahu do základního práva došlo postupem okresního soudu, kterým bylo stěžovatelce znemožněno, aby poté, kdy okresní soud dospěl k právnímu názoru, že užívání předmětného pozemku žalovanými není založeno na veřejnoprávním oprávnění, měla stěžovatelka dostatečný prostor pro argumentaci ohledně tvrzení bezdůvodného obohacení žalovaných vznikajícího užíváním cizího pozemku bez právního důvodu.
16. Ústavní soud dále dodává, že řešení navržené okresním soudem, tj. zřízení věcného břemene (s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/2006), je pouze jedním z možných řešení, nikoliv jediným (nájem ke spoluvlastnickému podílu, patrný z návrhu smlouvy, je z povahy věci vyloučen, jak správně upozorňovali žalovaní). Je však řešením budoucího stavu, soud je povinen poskytnout ochranu i stavu současnému a minulému. V této souvislosti nesdílí Ústavní soud názor soudu okresního, že by rozsah skutečného užívání stěžovatelčina pozemku měl být zjišťován podle umístnění garáže konkrétního vlastníka, podle délky příjezdu k této garáži z veřejné komunikace či podle četností těchto příjezdů apod. (str. 3 odůvodnění napadeného rozsudku). Takové požadavky jsou výronem ústavně nepřípustného formalismu; přitom v posuzované věci jde o typickou situaci, na kterou pamatuje ustanovení §136 o. s. ř., který dává soudu možnost, aby výši nároku určil podle své úvahy.
17. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadený rozsudek Okresního soudu v Táboře podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.