ECLI:CZ:US:2004:1.US.176.04
sp. zn. I. ÚS 176/04
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu ze dne11. května 2004 sp. zn. I. ÚS 176/04 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. G. proti usnesení Nejvyššího soudu z 29. 1. 2004 sp. zn. 5 Tdo 1492/2003 o odmítnutí dovolání proti rozhodnutí, kterým byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu útoku na veřejného činitele, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností podanou dne 22. 3. 2004 domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí o odmítnutí dovolání proti rozhodnutí, kterým byl v souvislosti se svou účastí na petiční akci uznán vinným spácháním trestného činu útoku na veřejného činitele, za což mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 80 hodin. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutím Nejvyššího soudu došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, které je garantováno čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a zasaženo mělo být i právo petiční zaručené čl. 18 Listiny a princip legality výkonu veřejné moci zakotvený v čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní stížnost splňovala všechny formální náležitosti předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon"), a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona). Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že k protiústavnímu zásahu do jeho práv mělo dojít tím, že Nejvyšší soud autoritativně aproboval rozhodnutí, jimiž mu byl uložen trest za jednání, kterým čelil nezákonnému zásahu orgánu veřejné moci do práv účastníků petiční akce. Tím bylo zasaženo právo na legalitu výkonu veřejné moci a nepřímo i právo petiční. Navíc důvody, které Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, nepostačují k odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Ustanovení §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu umožňující takto odmítnout dovolání představuje výjimku ze zásady, že jednání před soudy je zásadně ústní a veřejné. Nelze je interpretovat tak, že lze takto odmítnout jakékoli dovolání, ale právě jen dovolání, jehož neopodstatněnost je evidentní. V ostatních případech musí být umožněno řádné projednání věci ve veřejném zasedání. Pojem zjevné neopodstatněnosti je třeba vykládat tak, že jde o dovolání, jehož nedůvodnost je zřejmá každému, kdo disponuje základní orientací v oboru práva. Není přípustné, aby se dovolací soud musel se "zjevně neopodstatněným" dovoláním vypořádávat ve složitě strukturovaném odůvodnění. Dovolání nebylo zjevně neopodstatněné, a pokud je Nejvyšší soud neprojednal veřejně, porušil právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel pokládá za zásah do svých práv samotný policejní zákrok, jímž bylo zasaženo do pokojné petiční akce, když policisté v rozporu se zákonem č. 85/1990 Sb., o právu petičním, vyzvali účastníky k ukončení akce a poté označili jejich jednání za přestupek záboru veřejného prostranství. Ke střetu mezi aktivisty a policisty došlo poté, co byl jeden z účastníků petiční akce vyzván k prokázání totožnosti v souvislosti s podezřením ze spáchání přestupku neoprávněného záboru veřejného prostranství [§47 odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, v tehdy účinném znění, (dále též "zákon o přestupcích")]. Stěžovatel v dovolání namítl, že takový důvod perlustrace nebyl v souladu se zákonem a účastníci akce se nemohli dopustit útoku na veřejného činitele, jestliže perlustraci označili za nezákonnou a odmítli se jí podrobit. Následný zákrok policistů byl protiprávní a účastníci postupovali v souladu se zákonem, když se tomuto zákroku bránili. Rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z premisy, že zákonnost policejního zákroku lze dovodit (a zákonný důvod imputovat) až dodatečně. Takový pohled však zcela popírá princip legality veřejné moci, protože nezná-li sám zakročující orgán veřejné moci důvod zákroku, nemůže to osobám, do jejichž právní sféry zákrokem zasahuje, ani oznámit, a zakročuje tak nikoli z moci zákona, ale svévolně. Není správný názor soudu, že k zákonnosti policejního zákroku postačí důvodné podezření z jakéhokoli přestupku. Právo bránit se nezákonnému jednání veřejné moci je pak přirozeným a nezadatelným právem každého občana, a nevybočí-li občan z mezí nutné obrany, nemůže být za své jednání vůbec potrestán. Zvláštní trestněprávní ochrana přiznávaná veřejným činitelům slouží k ochraně zájmu společnosti na oprávněném výkonu veřejné moci, nikoli k ochraně jednání, které je nezákonné a abusivní. Policisté zasáhli proti účastníkům pokojné petiční akce, která se konala na místě veřejně přístupném a byla zcela v souladu se zákonem o právu petičním. Princip legality veřejné moci je jedním z nejdůležitějších pilířů demokratického právního státu. Stát, kde veřejná moc není postihována za porušování zákona nebo kde je občanům bráněno činit vše, co zákon explicite nezakazuje, se rychle mění v diktaturu.
Z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 7. 2001 (2 T 144/2001) vyplývá, že stěžovatel byl uznán vinným tím že: "...v pasáži Světozor před prodejnou Nike fyzicky napadl policistu, který prováděl služební zákrok proti jiné osobě, obviněný chytil policistu zezadu za krk a snažil se ho strhnout na zem, přičemž policistovi způsobil na krku povrchní plošné oděrky...", tedy užil násilí, v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Obvodní soud zjistil, že akce, kterou její organizátor označil jako spontánní, nebyla ohlášena, a policisté proti účastníkům zasahovali na žádost majitele objektu, který si přál, aby byla akce ukončena. Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 9. 2002 (5 To 344/2002) zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele proti rozsudku obvodního soudu. Přezkoumal skutková zjištění soudu prvního stupně a označil je za správná a dostatečná ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Po přezkoumání námitky nesprávné kvalifikace označil Městský soud v Praze poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu za nesprávný závěr obvodního soudu, podle něhož by každý příslušník policie oblečený ve služebním stejnokroji požíval ochrany veřejného činitele, i tehdy pokud překračuje své pravomoci. Proto přezkoumal, zda zákrok byl veden v souladu se svěřenými pravomocemi, a dospěl k závěru, že akce neměla za cíl obracet se na konkrétní státní orgán. Byla neoznámeným shromážděním, a proto měli policisté plné právo přikročit ke zjišťování totožnosti osob podezřelých ze spáchání přestupku záborem veřejného prostranství. Pokud se stěžovatel následně pokoušel násilím odradit veřejného činitele od provádění zákroku vůči osobě, která nevyhověla výzvě k prokázání totožnosti, naplnil všechny znaky skutkové podstaty žalovaného trestného činu.
Z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2004 (5 Tdo 1492/2003), jímž bylo v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze, vyplývá, že stěžovatel namítl, že zasahující policisté nepožívali ochrany veřejného činitele, protože petiční akce nemohla naplnit skutkovou podstatu přestupku proti veřejnému pořádku záborem veřejného prostranství [§47 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích]. Zákrok nesměřoval k řešení přestupku, ale k násilnému a nezákonnému zásahu do výkonu práva petičního. Důvod perlustrace, které se odmítla podřídit osoba, proti níž zasahoval napadený policista, nebyl dán. I kdyby šlo o veřejné shromáždění podle zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím,ve znění pozdějších předpisů, nebyly naplněny podmínky pro rozpuštění takového shromáždění. Proto navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tvrzené námitky spadají pod rozsah §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Poté konstatoval, že policista ve službě je povinen v mezích zákona provést služební zákrok mj. i tehdy, je-li důvodné podezření, že je páchán přestupek. Z hlediska právní kvalifikace dospěl Nejvyšší soud k závěru, že od okamžiku, kdy byli účastníci akce vyzváni vlastníkem, aby zanechali akce a opustili prostor, bylo třeba jejich další pobyt považovat za neoprávněné užívání cizího majetku [§50 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích]. O úmyslném zavinění pak svědčí neuposlechnutí dvojí výzvy, aby se rozešli, a policie nepochybila v závěru, že se účastníci dopouštějí přestupku. Skutečnost, zda se jednalo o petiční akci podle zákona o právu petičním či shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím, ani skutečnost, zda byla akce nahlášena úřadu městské části, ani posouzení, zda byla jednáním účastníků naplněna skutková podstata přestupku proti veřejnému pořádku podle §47 odst. 1 písm. g) zákona o přestupcích, již nemohly mít vliv na správnost závěru a zákonnost policejního zákroku. Opačný výklad by znamenal nepřípustné omezení vlastnického práva v rozporu s čl. 11 Listiny. Nejvyšší soud uzavřel, že členové policejní hlídky byli oprávněni vyzvat osoby přistižené při jednání, které mělo znaky přestupku, aby prokázaly totožnost, a provést zákrok [§13 odst. 2 písm. a) a §7 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů]. Jednali proto v postavení veřejného činitele. Jednání stěžovatele popsané ve skutkové větě rozsudku obvodního soudu bylo proto správně kvalifikováno jako útok na veřejného činitele v souladu s požadavky platné právní úpravy [§155 odst. 1 písm. a) trestního zákona] Dovolací námitky považoval Nejvyšší soud za nedůvodné. Protože stanovisko stěžovatele ohledně právní kvalifikace jeho jednání bylo v rozporu s tímto výkladem Nejvyššího soudu, bylo dovolání odmítnuto v neveřejném zasedání jako zjevně neopodstatněné.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva či svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou, že jednání stěžovatele vůči policistovi bylo legitimní obranou vůči aktuálnímu zásahu do petičního práva a vůči porušování principu legality veřejné moci. Stěžovatel v podstatě zastává stanovisko, že pokud je občan svědkem zneužití pravomoci policistou zasahujícím vůči vykonavateli petičního práva, může v tom policistovi fyzicky bránit, aby ochránil toto ústavně zaručené právo. Zde je nutno poznamenat, že ústavně konformním účelem ochrany zasahujících policistů je vytvoření podmínek pro plnění úkolu stanoveného zákonem, tedy chránit bezpečnost osob a majetku a spolupůsobit při zajišťování veřejného pořádku. Policisté v dané situaci chránili majetek a veřejný pořádek. Proti tomu je stavěno právo petiční, do jehož výkonu (jiným účastníkem akce) policisté měli nezákonně zasáhnout tím, že zajišťovali jeho předvedení, protože odmítl prokázat svou totožnost. Avšak povaha a důvody zásahu, skutkově popsané jak v odůvodnění soudních rozhodnutí, tak v ústavní stížnosti, nevedou Ústavní soud k závěru, že tvrzenému výkonu petičního práva hrozilo zásahem policie takové bezprostřední nebezpečí, že mu bylo nutno čelit fyzickým působením na zasahujícího policistu. Lze souhlasit se závěrem stěžovatele, že důvod zákroku musí být dán dopředu a nelze ho imputovat dodatečně. Ale skutkový stav v okamžiku zákroku nelze označit jako stav absence důvodného podezření ze spáchání přestupku. Stěžovatel namítá, že akce probíhala podle zákona o právu petičním, přestože objektivně nesla všechny vnější materiální znaky shromáždění podle zákona o právu shromažďovacím, a bylo by ji proto nutno ohlásit. I zákon o právu petičním váže právo vyzývat občany, aby petici svým podpisem podpořili, na způsob neodporující zákonu (§4 odst. 1 zákona o právu petičním). Policisté přijeli na žádost majitele, který tvrdil, že je rušen ve svém vlastnickém právu shromážděním osob, které (jak policisté ověřili) nebylo ohlášeno. Výzvu k prokázání totožnosti bylo proto nutno za dané situace (neoznámená "spontánní" akce spočívající v rozdávání letáků a sbírání podpisů za použití megafonu, probíhající bez souhlasu majitele v jeho objektu) považovat za oprávněnou, protože existovalo důvodné podezření z přestupku neoprávněného zabrání veřejně přístupného objektu či neoprávněného užívání cizího majetku. Situace, v níž policisté zasahovali, nevykazovala takové jednoznačné skutkové znaky, aby bylo možno jednoznačně stanovit, který z těchto dvou přestupků je pravděpodobně páchán, když nebylo namístě dospět k závěru, že o žádný přestupek nejde. Jinak řečeno, omezení petičního práva popisovaným zásahem nepovažuje Ústavní soud za neproporcionální vzhledem k ústavně konformnímu zájmu na ochraně veřejného pořádku.
Stěžovatel dále namítal, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší soud se účelovým využitím institutu odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost vyhnul veřejnému projednání jeho věci. Právo na veřejné projednání věci je důležitou složkou práva na spravedlivý proces, která má pomocí veřejné kontroly bránit zneužívání veřejné moci. Proto je možno od tohoto principu ustupovat pouze výjimečně. Pokud zákonodárce takový postup umožnil v řízení o mimořádném opravném prostředku, které pojmově přichází v úvahu až poté, co je veřejné projednání věci umožněno u nalézacího a odvolacího soudu, postupoval v souladu s ústavním pořádkem. Tuto úvahu je nutno doplnit i vymezením materiálně přípustného typu věcí, které lze odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost. Ústavní soud se neztotožňuje se stěžovatelem provedeným vymezením věcí, které lze takto odmítnout, protože pojem zjevné neopodstatněnosti nelze vyložit pouze striktně gramaticky, jak naznačuje stěžovatel. Ze systematiky ustanovení §265i odst. 1 trestního řádu je zřejmé, že tato kategorie umožňuje jednodušší procedurou odmítat ta dovolání, kterým by nebylo možno vyhovět ani po provedení veřejného zasedání. Nelze přehlédnout, že dovolacímu soudu je tak vytvořen prostor pro jistou selekci podání a zabránění jeho zahlcení podáními, kterým sice v dovolacím řízení nelze vyhovět, ale jejichž projednání běžnou procedurou by blokovalo rozhodovací kapacitu dovolacího soudu, a omezovalo by tak ostatní dovolatele v jejich právu na projednání věci v přiměřené lhůtě. Jinými slovy, právo na veřejné projednání věci, v níž nelze dosáhnout úspěchu v dovolacím řízení, zde neobstojí v konkurenci s právy ostatních dovolatelů. Lze-li z důvodové zprávy usuzovat na záměr zákonodárce, pak je postaveno najisto, že zákonodárce právě z toho důvodu konstruoval možnost odmítnutí dovolání pro zjevnou neopodstatněnost (důvodová zpráva ze dne 30. 11. 2001 k zákonu č. 265/2001 Sb., strana 141, odst. 2 in www.psp.cz, sněmovní tisk 785/0 období 1998 - 2002.) Je samozřejmé, že výběrová kritéria musí být transparentní a nediskriminační. Kritéria navržená stěžovatelem však jsou příliš úzká. Navíc je zřejmé, že zjevnou neopodstatněnost nelze odvíjet od tvrzené složitosti odůvodnění rozhodnutí, která se přirozeně odvíjí od složitosti podání, které vypořádává, a od složitosti věci, kterou řeší. Přitom složitost věci může záležet právě např. pouze v počtu právních předpisů, které je nutno aplikovat. Ani taková skutečnost však nemusí znamenat, že po provedení subsumpce pod jednotlivé právní normy není věc nakonec viděna jako jasná a dovolání jako zjevně neopodstatněné. Transparentnost rozhodování je pak zajištěna povinností Nejvyššího soudu odmítnutí odůvodňovat a také tím, že všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejně dostupná (www.nsoud.cz/rozhod.php).
To znamená, že v tomto případě Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatelů, konkrétně právo, aby jejich návrh byl stanoveným postupem projednán. Závěr Nejvyššího soudu v tomto směru není dán k volnému uvážení, nemůže být výrazem libovůle a musí být náležitě odůvodněn. Zjevně neopodstatněné dovolání je takové dovolání, u něhož po důkladném seznámení a analýze je bez jakýchkoli pochybností a bez nutnosti dalšího zkoumání věci zřejmé, že mu nelze vyhovět. Neopodstatněnost pak plyne z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a z argumentů obsažených v odůvodnění, kde je vypořádána povaha tvrzení obsažených v dovolání. Nejvyšší soud v daném případě postupoval v souladu s procesními ústavně zaručenými pravidly soudního řízení a věnoval předmětné věci náležitou pozornost, vypořádal se s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání a své závěry o postupu podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odůvodnil. Právo stěžovatele na spravedlivý proces a na veřejné projednání jeho věci nebylo zasaženo.
Veřejná moc byla uplatněna v mezích ústavnosti. Napadené rozhodnutí není v rozporu se základními právy stěžovatele a respektuje jeho právo na spravedlivý proces a právo petiční. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.