ECLI:CZ:US:1998:1.US.18.98
sp. zn. I. ÚS 18/98
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci návrhu stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. PhDr. O. Ch., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. 38 Co 600/96, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1391/97, za vedlejší účasti Obce Popůvky, okr. Brno - venkov, zastoupené JUDr. D. Z., takto:
Ústavní stížnosti se zcela vyhovuje a usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 13. 6. 1997, sp. zn. 38 Co 600/96, a usnesení
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1391/97,
se zrušují.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá návrhem ústavní stížnosti ze dne 12.
1. 1998 zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu
v Brně a Nejvyššího soudu ČR s tím, že má za to, že oběma
rozhodnutími těchto soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR, jak o tom svědčí
průběh řízení, který uvádí.
Dne 18. 11. 1991 podal stěžovatel u Okresního soudu Brno
- venkov žalobu proti vedlejšímu účastníku, jíž se domáhal
uzavření dohody o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb.
Vedlejšího účastníka v žalobě označil jako Obecní úřad Popůvky.
Okresní soud Brno - venkov rozsudkem ze dne 27. 12. 1992 žalobě
vyhověl, přičemž vedlejší účastník byl v rozsudku označen správně
jako Obec Popůvky, protože počínaje podáním ze dne 7. 5. 1992 jej
stěžovatel začal takto označovat. Soud to pochopil jako upřesnění
označení účastníka ze strany stěžovatele.
Rozsudek tohoto soudu byl dne 30. 6. 1995 Krajským soudem
v Brně zrušen. Odvolací soud dospěl k závěru, že pokud stěžovatel
v průběhu řízení přestal žalovanou stranu označovat jako Obecní
úřad Popůvky a začal ji označovat jako Obec Popůvky, nejednalo se
o upřesnění označení účastníka, ale o návrh na záměnu účastníka.
Podle názoru odvolacího soudu se nejednalo o nepřesné označení
obce, ale o označení jiného žalovaného bez právní subjektivity,
což je třeba chápat jako neodstranitelný nedostatek podmínek
řízení. Poté soud prvního stupně, jsa vázán závazným právním
názorem odvolacího soudu, rozhodl usnesením ze dne 20. 10. 1995
tak, že záměna žalovaného se nepřipouští. Odvolání stěžovatele
proti tomu Krajský soud v Brně nevyhověl a usnesení dne 28. 2.
1996 potvrdil.
Dne 29. 4. 1996 Okresní soud Brno - venkov řízení zastavil
z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínek řízení, opět na
základě závazného právního názoru odvolacího soudu. Proti jeho
usnesení se stěžovatel znovu odvolal, avšak dne 13. 6. 1997
Krajský soud v Brně napadené usnesení potvrdil. Z důvodu
existence nejednotné judikatury však připustil možnost dovolání.
Dovolání stěžovatel podal dne 18. 7. 1997. S ohledem na
současnou praxi Ústavního soudu podal stěžovatel zároveň dne
22. 7. 1997 ústavní stížnost. Věc byla vedena pod sp. zn. IV. ÚS
265/97. Dne 13. 8. 1997 však Ústavní soud ústavní stížnost
odmítl, a to z toho důvodu, že nebyly vyčerpány všechny procesní
prostředky k ochraně práva stěžovatele, neboť proti napadenému
rozhodnutí Krajského soudu v Brně bylo přípustné dovolání podle
§239 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dne 4. 12. 1997 bylo stěžovateli doručeno usnesení
Nejvyššího soudu ČR, jímž se dovolání odmítá. Nejvyšší soud ČR
dospěl k závěru, že dovolání podle §239 odst. 1 občanského
soudního řádu přípustné není, neboť napadeným usnesením Krajského
soudu v Brně nebylo rozhodováno ve věci samé. Stěžovatel se tak
dostal do situace, kdy na jedné straně Ústavní soud odmítl
ústavní stížnost proto, že proti napadenému rozhodnutí je
přípustné dovolání, Nejvyšší soud ČR však zároveň dospěl
k závěru, že dovolání přípustné nebylo a toto dovolání odmítl.
Stěžovatel napadl ústavní stížností ze dne 12. 1. 1998
především usnesení Krajského soudu v Brně, neboť doručením tohoto
rozhodnutí bylo řízení pravomocně skončeno. Odmítnutí dovolání
již nemělo na právní moc vliv. Současně napadl i rozhodnutí soudu
dovolacího, neboť toto usnesení bylo rozhodnutím o posledním
prostředku poskytovaném zákonem k ochraně práva. Proto také na
základě výše uvedeného průběhu celého případu dospěl k závěru, že
došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a čl. 90 Ústavy ČR.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko k ústavní stížnosti od
obou účastníků řízení a vedlejšího účastníka.
Krajský soud v Brně se přípisem ze dne 3. 3. 1998 odvolal na
důvody uvedené v napadeném usnesení, vyjádřil přesvědčení, že by
se dopustil porušení zásady rovnosti účastníků ve smyslu čl. 96
odst. 1 Ústavy ČR a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv
a svobod, kdyby postupoval jinak a navrhl zamítnutí ústavní
stížnosti.
Nejvyšší soud ČR v přípise ze dne 5. 3. 1998 uvedl, že
postup odvolacího soudu v dané věci lze hodnotit jako nekonformní
s dosavadní soudní praxí, neboť nerespektuje známý a obecně
uznávaný názor Ústavního soudu prezentovaný např. v nálezech sp.
zn. II. ÚS 108/93, IV. ÚS 6/95 a III. ÚS 127/96 aj. Po zdůvodnění
tohoto stanoviska s odvoláním na §237 o. s. ř. a jeho
legislativní změny dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že dovolání
bylo nepřípustné, i když odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí
vyslovil, že je dovolání přípustné a odmítl proto své rozhodnutí
revidovat.
Obec Popůvky jako vedlejší účastník zdůraznila ve svém
přípisu ze dne 11. 3. 1998, že právní subjektivitu podle zákona
č. 367/1990 Sb., o obcích, má obec Popůvky a stěžovatel se
obrátil na orgán, který subjektivitu nemá, tj. obecní úřad. Proto
považuje obě napadená rozhodnutí za správná a odpovídající zákonu
navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud po posouzení všech předložených podkladů dospěl
k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud musel nejprve konstatovat, že vlastním obsahem
sporu je v zásadě uplatnění restitučního nároku, který byl
předmětem žaloby na uzavření dohody o vydání věci podané
stěžovatelem proti Obecnímu úřadu v Popůvkách již v roce 1991,
přičemž k řádnému meritornímu projednání prakticky dosud vůbec
nedošlo, s výjimkou rozhodnutí soudu první instance. Bylo
ponecháno zcela stranou, že restituční zákony jsou leges
speciales, kterými stát přistoupil aspoň ke zmírnění následků
některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let
1948 až 1989 a že při jejich aplikaci, v to počítaje i příslušné
právní předpisy procesní, je třeba vycházet ze smyslu a účelu
restitucí, jak byly stanoveny zákonem.
Stěžovatel se s uplatněním svého nároku nedostal tak daleko,
že by mu skutečně bylo umožněno, aby své materiální nároky
uplatňoval a hájil před dalšími soudními instancemi a Ústavní
soud na základě rekapitulace celého průběhu řízení musel proto
vyjít ze skutečnosti, že rozhodnutí dovolacího soudu v roce 1997
bylo v tomto případě rozhodnutím o posledním prostředku
poskytovaném k ochraně práva stěžovatele a že ústavní stížnost
není zjevně neopodstatněná či opožděně podaná.
Jak již bylo zmíněno výše, řízení v této věci stěžovatele
bylo zahájeno jeho žalobou podanou u Okresního soudu Brno
- venkov v restituční věci proti Obecnímu úřadu Popůvky. Okresní
soud tehdy ve svém rozsudku, kterým žalobě vyhověl, pak uvedl
správné označení Obec Popůvky, které stěžovatel v průběhu řízení
již nadále používal a soud je přijal jako zpřesnění názvu
žalované strany stěžovatelem. Krajský soud v Brně však tento
rozsudek zrušil, protože podle něj nešlo o zpřesnění označení
účastníků, ale o návrh na záměnu účastníka.
Ústavní soud, jak již mnohokrát předtím v rozhodnutích
sp. zn. II. ÚS 79/94, II. ÚS 210/95, I. ÚS 119/96, IV. ÚS 41/95,
III. ÚS 127/96, II. ÚS 108/93 a řadě jiných, se i zde přiklonil
k řešení, že je třeba vycházet ze slučitelnosti pojmu obec
a obecní úřad a že jde o odstranitelný nedostatek podmínky řízení
spočívající v nepřesném označení účastníka řízení. V tomto směru
byl již okresní soud povinen stěžovatele poučit ve věci správného
označení účastníka, tj. byl-li žalován někdo, kdo nemá
způsobilost být účastníkem řízení; nebylo toho třeba, neboť
stěžovatel v tomto konkrétním případě ke změně označení účastníka
přistoupil sám. Tím méně však bylo správné, že právě z tohoto
důvodu krajský soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.
Způsobilost být účastníkem řízení je procesní podmínkou řízení,
kterou zkoumá soud z úřední povinnosti, je však povinen účastníka
o případné nesprávnosti poučit a dát mu možnost vadu podání
opravit. Pokud pak soudy řízení zastavily, stalo se tak postupem
porušujícím čl. 90 Ústavy ČR, který ukládá soudům stanoveným
způsobem poskytovat ochranu právům. Navíc došlo i k porušení čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který upravuje právo
na soudní ochranu v demokratické společnosti a tím i požadavek na
reálný přístup k soudu, k čemuž v daném případě nedošlo. Již v
rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 210/95 Ústavní soud konstatoval, že
nelze dát průchod pozitivistickému přístupu obecných soudů ve
věcech nalézání práva tam, kde by šel na podstatu práva na soudní
ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a
to v tom smyslu, že by je eliminoval.
V závěru shledal Ústavní soud nutným v této souvislosti
vyzdvihnout, že již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn.
I. ÚS 597/92 dovodil, že restitučními zákony se demokratická
společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých
majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně
uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho
orgány jsou tedy povinny postupovat v řízení podle restitučního
zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na
lidských právech a svobodách má být alespoň částečně
kompenzována. Do restitučního procesu vstoupily tisíce občanů;
tito občané pro časovou omezenost k uplatnění nároků postupovali
mnohdy zcela laicky. Ústavní soud nesdílel názor, že jejich
neznalost či pochybení by mělo být využíváno proti cílům
restitucí. Tak ostatně judikoval i tento Ústavní soud ve svých
nálezech sp. zn. II. ÚS 79/94 či IV. ÚS 6/95.
Z uvedených důvodů bylo proto nutno ústavní stížnosti
vyhovět a napadená rozhodnutí zrušit. S ohledem na výše zmíněné
porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod
a konstatování, že usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo posledním
právním prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici, pak
Ústavní soud z důvodu procesní ekonomie zrušil obě ústavní
stížností napadená rozhodnutí, aby bylo možno bez dalších
prodlení přikročit k meritornímu projednání a rozhodnutí právní
věci stěžovatele (§82 odst. 1, odst. 3 písm.) zákona č.
182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.
Rozhodnutí je závazné pro všechny orgány i osoby (čl.
89 odst. 2 Ústavy ČR).
V Brně dne 22. září 1998