ECLI:CZ:US:2003:1.US.180.02
sp. zn. I. ÚS 180/02
Usnesení
I. ÚS 180/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a členů senátu JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. M. K., zastoupené advokátkou Mgr. R. S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 12. 2001, č. j. 28 Cdo 1999/2001-77, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 19 Co 292/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a svobod (čl. 11 a potažmo čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Uvedla, že uzavřela dne 10. 7. 1987 před Obvodním národním výborem v Praze 8 manželství s MUDr. P. K. Toto manželství bylo posléze rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 9. 1996, sp. zn. 17 C 99/96. Po rozvodu manželství nedošlo k vypořádání společného jmění manželů. Za trvání manželství manželé společně užívali družstevní byt, který byl jak za trvání manželství, tak i v době po rozvodu majetkem Bytového družstva 3D, se sídlem Praha 6, 8. listopadu 42/443 (dále jen "bytové družstvo"). Stěžovatelka uvedla, že užívání předmětného bytu bylo spojeno s členstvím v bytovém družstvu, přičemž toto družstvo vzniklo ustavující členskou schůzí osvědčenou notářským zápisem NZ 16/93, N 17/93. Stěžovatelka konstatovala, že členský podíl její a jejího manžela byl součástí společného jmění manželů, které zaniklo právní mocí rozsudku vyslovujícího rozvod manželství.
Dne 22. 12. 1998 uzavřel MUDr. P. K. (v této ústavní stížnosti "vedlejší účastník") s bytovým družstvem ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 42/1992 Sb. a zákona č. 72/1994 Sb. smlouvu o převodu družstevní jednotky do vlastnictví člena družstva. Na základě této smlouvy se měl vedlejší účastník stát vlastníkem uvedené bytové jednotky a dále spoluvlastníkem společných částí budovy a pozemků parc. č. 1060 a 1061 v k. ú. Břevnov. Daná smlouva byla vložena do katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem Praha-město, přičemž právní účinky vkladu nastaly dnem 29. 12. 1998. V současné době je dle evidenčních údajů vlastnicky veden k předmětné bytové jednotce výlučně vedlejší účastník.
Stěžovatelka zejména namítala, že vedlejší účastník získal byt po smrti své tety, a to na základě přechodu nájmu k předmětnému bytu, a nikoli vzniku členství v družstvu. Členství v družstvu vzniklo vedlejšímu účastníkovi až samostatně podanou přihláškou dnem 20. 3. 1987. Uzavřením manželství účastníků dne 10. 7. 1987 vzniklo bez dalšího právo společného užívání předmětného bytu manželi. Společné členství, dle argumentace stěžovatelky, vzniknout nemohlo, neboť tehdejší právní úprava tento institut v případě lidových bytových družstev neznala a neumožňovala. Za trvání manželství účastníků došlo ve smyslu novely občanského zákoníku (z. 509/1991 Sb.) k 1. 1. 1992 ke změně práva společného užívání bytu na společný nájem bytu manželi a dále došlo k transformaci předmětného družstva v souladu s platnými zákony (dle novely obchodního zákoníku). Stěžovatelka vyslovila názor, že transformací původního lidového bytového družstva (dále jen "LBD") se stala společně se svým manželem (vedlejším účastníkem) členem Bytového družstva 3D.
Stěžovatelka uvedla, že vzhledem k tomu, že měla naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu družstevní bytové jednotky na vedlejšího účastníka, podala k soudu návrh na určení neplatnosti předmětné smlouvy.
Soud prvního stupně - Obvodní soud pro Prahu 6 - rozsudkem ze dne 20. 12. 2000, sp. zn. 19 C 120/2000, žalobě stěžovatelky vyhověl a vyslovil neplatnost uvedené smlouvy.
Proti tomuto rozhodnutí podal vedlejší účastník včas odvolání. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně změnil ve výroku o věci samé tak, že žalobu zamítl. Vycházel přitom z důkazů provedených soudem prvního stupně, jakož i z dalšího důkazního řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatelka nemá v předmětné věci naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy. V meritu věci odvolací soud zejména konstatoval, že dle občanského zákoníku, ve znění platném do 31. 12. 1991, neměly byty původních LBD charakter bytů družstevních a jejich užívání nebylo vázáno na nutnou existenci členství v družstvu, ale pouze na rozhodnutí o přidělení bytu, vydaném správním orgánem, a následně uzavřené dohody o odevzdání a převzetí bytu. Vyslovil však názor, že stěžovatelka neprokázala své členství v původním LBD, a proto nebylo prokázáno ani její členství v družstvu nástupnickém (Bytovém družstvu 3D).
Stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost spatřovala dle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud ČR ve stěžovatelkou napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné, a proto dovolání zamítl. Dovolací soud připustil, že stěžovatelce příslušel naléhavý právní zájem na jí požadovaném určovacím výroku, avšak po stránce obsahové považoval rozhodnutí soudu odvolacího za správné.
Stěžovatelka zejména namítala, že dovolací soud ignoroval veškeré zákonné souvislosti a opomenul řešit skutečnost, že v uvedeném případě zůstalo m.j. nevypořádáno právo nájmu mezi manželi (které nelze rozporovat). Dále nesouhlasila stěžovatelka se závěry dovolacího soudu ohledně systému transformace LBD na družstva nástupnická a s tím spojeného přechodu souvisejících práv. Zejména namítala, že při transformaci LBD se vycházelo ze skutečnosti, zda alespoň jeden z manželů byl členem původního LBD. Vyslovila tak názor, že transformací LBD se manželé stali "společnými členy" nového subjektu, protože právní úprava nerozlišovala, který z nich (a kdy) byt nebo členství získal. Stěžovatelka proto měla za to, že společné členství a právo společného nájmu k předmětnému bytu mezi účastníky dosud trvá.
Ústavní soud po posouzení předmětného návrhu stěžovatelky po stránce obsahové i procesní, jakož i na základě vyjádření obecných soudů, dospěl k závěru, že stížnost stěžovatelky je neopodstatněná.
Předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. Eva I. se ke stížnosti stěžovatelky vyjádřila v tom smyslu, že pokud stěžovatelka namítala porušení svého ústavně zaručeného práva ve smyslu čl. 11 Listiny základních práv a svobod (tzn. nevytýká odvolacímu soudu nic jiného, než věcnou nesprávnost rozhodnutí plynoucí z chybného právního názoru), pak odkazuje zcela na odůvodnění napadeného rozsudku, ve kterém jsou závěry odvolacího soudu, na kterých své rozhodnutí postavil, uvedeny.
Za Nejvyšší soud ČR podal Ústavnímu soudu vyjádření předseda senátu JUDr. Josef R. Uvedl, že z porovnání obsahu ústavní stížnosti a dovolání, které bylo předmětem projednání (sp. zn. 28 Cdo 1999/2001), se naznačuje závěr, že stěžovatelka ve své podstatě opakuje argumenty, které uplatnila jak v řízení odvolacím, tak i dovolacím. Z obsahu ústavní stížnosti není patrno, že by obsahovala nové aspekty pro posouzení základní právní otázky, která byla rozhodující pro posouzení jejího dovolání, které bylo napadeným rozsudkem zamítnuto. Nejvyšší soud vyslovil názor, že se nabízí otázka, zda obsahově nejde o pokus stěžovatelky docílit dalšího přezkumu svého sporu mezi rámec obecných soudů. To by značně relativizovalo přípustnost ústavní stížnosti vůbec.
Předmět řízení byl vymezen podle tvrzení žaloby a formulace petitu jako řízení o určení neplatnosti smlouvy o převodu družstevní jednotky do vlastnictví vedlejšího účastníka. Předmětnou smlouvu tento účastník uzavřel dne 2. 12. 1998 s Bytovým družstvem 3D. Rozhodující pro posouzení důvodnosti žaloby však bylo (jak ostatně potvrzuje stěžovatelka i ve své stížnosti) posouzení povahy závazkových vztahů k nájmu bytu, který před sňatkem byl bytem v nemovitosti ve vlastnictví někdejšího LBD Praha. Obligační povaha dřívějšího vztahu MUDr. K. a LBD Praha tak nevykazovala žádný majetkový aspekt, který by bylo možno podřadit pod dnes použitou argumentaci stěžovatelky o porušení ústavněprávních předpisů směřujících k ochraně vlastnického práva. I z tohoto důvodu, dle názoru Nejvyššího soudu, by neměl být dán důvod k ochraně práv stěžovatelky cestou ústavní stížnosti.
Dovolací soud neodepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu. Nemohl ovšem s přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu přistoupit k přezkoumávání správnosti a úplnosti skutkových zjištění, které se z dovolacího přezkumu vymykaly. Na rozdíl od soudu odvolacího však dospěl k závěru o zásadní přípustnosti určovací žaloby, kterou stěžovatelka uplatnila. Pozornost pak soustředil na posouzení správnosti závěrů odvolacího soudu, který vycházel ze skutečností patrných z výsledků důkazního řízení. V tomto směru i dovolací soud posuzoval správnost závěrů soudu odvolacího v závislosti na údajích o době, kdy se vedlejší účastník stal členem původního LBD Praha (dne 26. 3. 1987), jakož i k důsledkům plynoucím z tehdejšího právního stavu, podle kterého vzniklo vedlejšímu účastníkovi výlučné členství. Za správný považoval dovolací soud i závěr soudu odvolacího v tom smyslu, že ani v důsledku pozdějších aktů směřujících k zániku LBD Praha bez likvidace (s právním nástupnictvím Bytového družstva 3D), nešlo o vznik nového členského vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou. Těmto závěrům dovolacího soudu pak odpovídal i obsah zamítavého výroku ve vztahu k dovolání stěžovatelky.
Ústavní soud ze spisového materiálu konstatuje, že se obsah spisu shoduje s vyjádřeními účastníků v předmětné věci (viz shora). Ústavní soud se po posouzení ústavnosti všech uvedených aspektů ztotožnil se závěry soudu dovolacího. Pokud vedlejší účastník se stal členem původního LBD dne 26. 3. 1987 a účastníci uzavřeli sňatek až dne 10. 7. 1987, je správný závěr soudu dovolacího (a rovněž i odvolacího), že ke společnému členství v LBD nemohlo dojít. Ke vzniku takového členství nemohlo dojít ani v souvislosti se vznikem Bytového družstva 3D, když v tomto případě šlo o subjekt, který vstoupil do práv a povinností bývalého LBD Praha. Proto právní postavení vedlejšího účastníka nemohlo doznat změny, tak, jak namítala stěžovatelka (a to ani vzhledem k ustanovením stanov bytového družstva). V dané věci nešlo o vznik nového členského vztahu mezi vedlejším účastníkem (případně i stěžovatelkou) a bytovým družstvem. Obecné soudy v napadených rozhodnutích proto správně věc uzavřely tak, že v daném případě schází hmotněprávní důvod k vyhovění žaloby stěžovatelky, neboť vedlejší účastník byl oprávněn sám uzavřít smlouvu o převodu družstevní bytové jednotky do svého vlastnictví (což učinil dne 22. 12. 1998).
V návaznosti na výše uvedené, neshledal Ústavní soud nijakého porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky. Proto její návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 4. února 2003
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.
předseda I. senátu Ústavního soudu