ECLI:CZ:US:2008:1.US.1916.07.1
sp. zn. I. ÚS 1916/07
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského - ze dne 26. února 2008 sp. zn. I. ÚS 1916/07 ve věci ústavní stížnosti J. V. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. června 2007 č. j. 15 Ca 129/2007-8 a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. listopadu 2005 č. X/B, jimiž bylo rozhodnuto o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o výplatu jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a České správy sociálního zabezpečení jako účastníků řízení.
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2007 č. j. 15 Ca 129/2007-8 se zrušuje.
II. Ve zbytku se návrh odmítá.
Odůvodnění:
Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí. Stěžovatel byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu Brno ze dne 19. prosince 1952 sp. zn. Vt 66/52 uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti [§270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon] a odsouzen k trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců nepodmíněně. Tento trest stěžovatel vykonal v období od 1. listopadu 1952 (včetně vazby) do 4. května 1953. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005 sp. zn. 4 Tz 5/2005 byl odsuzující rozsudek zrušen a stěžovatel byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 21. dubna 2005 sp. zn. 1 Rt 4/2005 byla prohlášena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci podle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.
Rozhodnutím ze dne 2. listopadu 2005 č. X/B zamítla Česká správa sociálního zabezpečení (dále též jen "ČSSZ") stěžovatelovu žádost o výplatu jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Důvodem zamítnutí žádosti byla skutečnost, že zrušení předchozích trestních rozsudků nebylo dosaženo cestou soudní rehabilitace, nýbrž prostřednictvím stížnosti pro porušení zákona, tedy že nebylo zrušeno způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, které bylo původně rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též "krajský soud") ze dne 24. ledna 2006 č. j. 15 Ca 98/2006-20 vyhověno, avšak na základě kasační stížnosti podané ČSSZ byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2007 č. j. 3 Ads 31/2007-44, v němž byl krajský soud zavázán právním názorem soudu kasačního. Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto rozsudku dovodil, že "na souzenou věc dopadá rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2006 č. j. 3 Ads 60/2005-66, v němž Nejvyšší správní soud zdůraznil zásadu ,bdělým přejí práva' (vigilantibus iura scripta sunt)". Nejvyšší správní soud především poukázal na to, že stěžovatel zmeškal lhůtu "pro zrušení odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení podle §4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci" a zrušení odsuzujícího rozsudku dosáhl až cestou stížnosti pro porušení zákona, což nelze považovat za splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb.
Stěžovatel, aniž by uplatnil jakoukoliv námitku vůči vyřčené zásadě, se domnívá, že v daném případě ji nelze uplatnit. Předně proto, že zákon č. 119/1990 Sb. nezná žádnou lhůtu pro zrušení odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení podle §4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci. Lhůta stanovená zákonem č. 119/1990 Sb. v §6 je lhůtou pro podání návrhu na přezkum rozhodnutí, přičemž podání návrhu v této lhůtě nijak nezaručovalo zrušení odsuzujícího rozsudku. Nadto mohlo vést k zamítnutí návrhu a tím i k nepříznivým důsledkům na straně stěžovatele v podobě povinnosti nést náklady protistrany (státu) i náklady vlastního právního zastoupení, jež bylo ze zákona povinné. Nadto zde existovala značně rozporná rozhodování soudů, pokud jde o posuzování trestného činu, pro který byl stěžovatel odsouzen, jasný výklad poskytl až nález Ústavního soudu ze dne 7. října 1998, tedy dávno po uplynutí lhůty k podání návrhu na přezkum podle zákona č. 119/1990 Sb. Navíc dle stěžovatele nikdo nemohl být počátkem devadesátých let tak bdělý, aby předvídal, že na počátku příštího tisíciletí přijme parlament zákon č. 261/2001 Sb., a že by tedy bylo namístě podniknout kroky, aby dostál formálním požadavkům tohoto budoucího zákona.
Stěžovatel dále v ústavní stížnosti odkázal na řadu předchozích nálezů Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud vyjádřil k nutnosti vykládat a aplikovat rehabilitační předpisy s ohledem na účel a smysl odčinění křivd způsobených předchozím totalitním režimem, a nikoliv pouze přísně gramaticky. Podle stěžovatele pak na danou věc dopadá zejména poslední nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 605/03 ze dne 2. 6. 2005 (N 114/37 SbNU 475), který má přednost před názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu traktovaným v rozsudku č. j. 3 Ads 60/2005-66, jenž byl navíc vydán v řízení, které dosud pravomocně neskončilo.
Stěžovatel se proto domnívá, že rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2007 č. j. 15 Ca 129/2007-8 a rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 2. 11. 2005 č. X/B bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků řízení - Krajského soudu v Ústí nad Labem a České správy sociálního zabezpečení - a příslušný soudní spis sp. zn. 15 Ca 129/2007.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvedl, že napadený rozsudek byl vydán v intencích rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. května 2007 č. j. 3 Ads 31/2007-44, s ohledem na zákonnou dikci §110 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Procesní návrh neučinil.
Česká správa sociálního zabezpečení ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 9. 2007 odkázala na ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb., zrekapitulovala tři podmínky, které jsou předpokladem pro vznik nároku na poskytnutí jednorázové peněžní částky, a poukázala na to, že stěžovatel, ač mohl do dvou let od účinnosti zákona o soudní rehabilitaci požádat o provedení přezkumného řízení a dosáhnout zrušení odsuzujícího soudního rozhodnutí, této možnosti nevyužil. ČSSZ připomněla, že ke lhůtám v zákoně o soudní rehabilitaci se Ústavní soud vyjádřil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 ze dne 6. 6. 2001 (N 84/22 SbNU 205; 279/2001 Sb.), ve kterém uvedl, že stanovení časového limitu pro uplatnění návrhu, resp. lhůta sama o sobě nemůže být protiústavní. Pokud jde o argumentaci stěžovatele týkající se posouzení, zda v jeho případě byl či nebyl odsuzující rozsudek zrušen z hlediska ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. relevantním způsobem, odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu z 30. května 2007, jakož i na svá předchozí podání ve věci učiněné před správním soudem. K vyjádření stěžovatele stran uplatnění zásady vigilantibus iura upozorňuje, že stěžovatel, jak je z jeho vyjádření v bodě IV. ústavní stížnosti zřetelné, pokládá za legitimní, jestliže se osoba v minulosti pravomocně odsouzená pro trestný čin uvedený v §4 zákona č. 119/1990 Sb. po zvážení rizik spojených s případným neúspěchem v přezkumném řízení podle oddílu třetího zákona č. 119/1990 Sb. rozhodla takové řízení vůbec nezahájit. V takovém případě je podle ČSSZ rovněž legitimní očekávat, že taková osoba, pokud návrh na přezkumné řízení vědomě nepodala, bude srozuměna též s rubem svého rozhodnutí, tedy i s rizikem nepřiznání nároků soudní rehabilitací podmíněných, a to tím spíše, že řadu z nich zakotvuje samotný zákon č. 119/1990 Sb. Argumentace opírající se o nemožnost předvídat přijetí zákona č. 261/2001 Sb. a o s tím spojený nedostatek potřeby podnikat kroky ke splnění formálních požadavků tohoto budoucího zákona jeví se proto ČSSZ stejně účelová jako postup, jímž stěžovatel dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku. Není však rozhodné, zda stěžovatel návrh na přezkumné řízení nepodal vědomě anebo proto, že o takové možnosti nevěděl, neboť výše zmíněná zásada dopadá na obě alternativy. V tomto ohledu poukazuje ČSSZ na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 a navrhuje, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
K těmto vyjádřením zaslal Ústavnímu soudu stěžovatel dne 11. září 2007 svou repliku, doplněnou dále podáním ze dne 6. listopadu 2007. Zdůraznil přitom, že na své stížnosti trvá, neboť se domnívá, že právní názor ČSSZ jednoznačně vyvrací dosavadní judikatura Ústavního soudu, zejména pak nález sp. zn. I. ÚS 605/03 a nález sp. zn. I. ÚS 712/05 ze dne 28. 6. 2007 (N 107/45 SbNU 451), v jejichž důsledku došlo rovněž ke změně v rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu ve věcech skutkově a právně obdobných. Zároveň se domnívá, že citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 se na posuzovanou věc nevztahuje, neboť jím bylo pouze vysloveno, že nevratná lhůta stanovená v §6 zákona č. 119/1990 Sb. není protiústavní, ostatně neřeší stejnou problematiku a byl vydán před přijetím zákona č. 261/2001 Sb. Ve druhém doplňujícím podání pak stěžovatel především odkázal na další rozhodnutí Ústavního soudu svědčící pro podporu jeho ústavní stížností vyjádřených názorů [nález sp. zn. I. ÚS 792/06 ze dne 2. 10. 2007 (N 152/47 SbNU 3) a nález sp. zn. I. ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007 (N 171/47 SbNU 237)], jakož i uvedl konkrétní rozsudky Nejvyššího správního soudu, z nichž je patrný obrat judikatury vedený citovanými nálezy.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 15 Ca 129/2007 Ústavní soud zjistil, že stěžovatel podal dne 17. ledna 2006 žalobu proti rozhodnutí ČSSZ č. X/B ze dne 2. listopadu 2005, jímž byla zamítnuta jeho žádost o výplatu jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., v zásadě se stejnou argumentací, jakou uplatnil i v řízení o ústavní stížnosti, odkazuje především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 565/03 ze dne 6. 12. 2005 (N 222/39 SbNU 345). Rozsudkem ze dne 24. ledna 2007 sp. zn. 15 Ca 98/2006-19 Krajský soud v Ústí nad Labem napadené rozhodnutí zrušil a uložil žalované ČSSZ uhradit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Žalovaná ČSSZ podala proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost, k níž Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. května 2007 č. j. 3 Ads 31/2007-44 rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil. Nejvyšší správní soud především konstatoval, že krajský soud pochybil, pokud při rozhodování vycházel z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 565/03, neboť tento nález skutkově na souzenou věc nedopadal. Naopak je třeba aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2006 č. j. 3 Ads 60/2005-66, v němž Nejvyšší správní soud zdůraznil zásadu "bdělým náležejí práva" (vigilantibus iura scripta sunt); podle tohoto rozhodnutí nebylo možné v případě, kdy byla zmeškána lhůta pro zrušení odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení podle §4 a násl. zákona o soudní rehabilitaci a odsuzující rozhodnutí bylo poté zrušeno cestou stížnosti pro porušení zákona, resp. obnovy řízení podané podle obecných předpisů, tedy podle trestního řádu, považovat takové zrušení odsuzujícího rozhodnutí za splnění podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. V uvedeném rozhodnutí Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl: "Zákon č. 119/1990 Sb. totiž obsahuje jasně definované podmínky i lhůty k uplatnění rehabilitace včetně možnosti požádat o navrácení lhůty zmeškané z důležitých důvodů. Stanovení lhůt bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 46/2000 shledáno ústavně konformním a zákon byl předepsaným způsobem publikován ve Sbírce zákonů. Jeho případná neznalost tedy nemůže jít k tíži nikomu jinému než žalobci, který návrh na zahájení přezkumného řízení podle §5 citovaného zákona ve stanovené lhůtě nepodal a tím řádným způsobem nestřežil svá práva. K témuž závěru ostatně dospěl i Ústavní soud v citovaném nálezu. Rovněž v souzené věci stěžovatel ve lhůtě podle §6 zákona o soudní rehabilitaci o zrušení rozhodnutí v přezkumném řízení nepožádal; na základě stížnosti pro porušení zákona sice bylo odsuzující rozhodnutí zrušeno, tato skutečnost však nemůže být splněním podmínky pro přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. Neaktivita žalobce v době, kdy mohl požádat o zrušení odsuzujícího rozsudku v přezkumném řízení, nemůže být pro účely přiznání jednorázové peněžní částky podle §2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. zhojena zrušením odsuzujícího rozhodnutí na základě stížnosti pro porušení zákona podle obecných ustanovení trestního řádu.".
Na základě rozhodnutí o kasační stížnosti, vázán vysloveným právním názorem, Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. června 2007 č. j. 15 Ca 129/2007-8 žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ani v řízení o žalobě, ani v řízení o kasační stížnosti.
Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost splňuje podmínky předepsané zákonem o Ústavním soudu [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 2 a 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], a jako takovou ji v intencích namítaného porušení práv stěžovatele přezkoumal. Od ústního jednání bylo upuštěno, neboť od něj nebylo možné očekávat další relevantní objasnění věci a všichni účastníci řízení s tímto postupem výslovně vyjádřili souhlas.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval otázkami ústavně konformního výkladu rehabilitačních předpisů nesčetněkrát, ve své nedávné judikatuře pak již řešil i otázku účinků vyslovení účasti stěžovatelů na rehabilitaci per analogiam na přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (nález sp. zn. I. ÚS 605/03 a nález sp. zn. I. ÚS 712/05). V těchto předchozích rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že "účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu.". Jinak řečeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem. Ústavní soud proto označil přístup Nejvyššího správního soudu za formalistický, pokud vedl k závěru, že stěžovatelům, v jejichž případě došlo ke zrušení trestních rozsudků mimo rehabilitační řízení a účast na rehabilitaci byla vyslovena dodatečně per analogiam, jednorázová peněžní částka podle zákona č. 261/2001 Sb. nepřísluší.
Ústavní soud neshledal důvodu, proč se od těchto závěrů v nyní projednávaném případě jakkoliv odchýlit. Nad rozsah argumentů, které Ústavní soud dříve vyslovil ve shora citovaných nálezech, považuje za nutné doplnit, že postup stěžovatele je, z pohledu ústavněprávního, zcela legitimní. Ani ČSSZ, ani kterýkoliv ze správních soudů ve věci rozhodujících se totiž nezabýval otázkou, zda postup podle zákona č. 119/1990 Sb. by měl v době, kdy bylo možné podání návrhu podle §6 tohoto zákona, pro stěžovatele nějaký smysl, jak z hlediska posuzování trestného činu, pro který byl odsouzen, tak i z hlediska otázky vzniku nároku podle tohoto zákona. Postup, jímž bylo dosaženo zrušení trestního rozsudku, je součástí českého právního řádu, směřující k témuž cíli jako postup podle §6 zákona č. 119/1990 Sb., proto na něj lze obtížně nahlížet jako na účelový a z toho pohledu méně hodnotný než ten, který zakotvoval zvláštní zákon. A již vůbec nelze jeho použití označit za obcházení zákona, nýbrž představovalo zcela legitimní prostředek k dosažení pro stěžovatele spravedlivého rozhodnutí, pokud jde o odčinění toho, čeho se na jeho základních právech dopustil předchozí režim. Uplatnění zásady vigilantibus iura do právních poměrů stěžovatele jeví se Ústavnímu soudu jako zcela nepřiléhavé, hledající pouze další obhajitelný důvod, jak setrvat na vysloveném právním názoru, o němž již bylo opakovaně Ústavním soudem vysloveno, že je nesprávný a porušující základní práva stěžovatelů. Spíše pak projevem právního formalismu, ba až cynismu, jak již konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 2366/07 - zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem - je to, pokud je jednotlivec sice fakticky uznán za politického vězně, avšak v zápětí je mu toto postavení odňato, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky "politický vězeň" podle příslušného zákona.
Nad rozsah toho, co Ústavní soud již uvedl v předchozích rozhodnutích, je třeba zásah do základních práv stěžovatele spatřovat též i v porušení důvěry občana v právo a právní akty státu. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 150/01 ze dne 9. 10. 2003 (N 117/31 SbNU 57)].
V daném případě totiž nelze přehlédnout ani ten aspekt, že správní soudy přijaly právní závěry stran rehabilitace stěžovatele a z toho vyplývajících dalších právních důsledků navzdory tomu, že toto postavení bylo deklarováno pravomocným rozhodnutím trestního soudu (byť se výrok rozhodnutí netýkal přímo základů trestní odpovědnosti stěžovatele, neboť v takovém případě by byl podle §52 odst. 2 s. ř. s. správní soud rozhodnutím dokonce přímo vázán). Nicméně i v případech, kdy nejde o rozhodnutí o vině a trestu a rozhodnutí o osobním stavu jednotlivce, je třeba k právům a povinnostem přiznaným předchozími akty státu, pokud samy byly vydány v podmínkách materiálního právního státu a nebyly zpochybněny řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, přistupovat velmi obezřetně tak, aby nebylo zasaženo do dobré víry a důvěry jednotlivce v rozhodování veřejné moci [srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 647/02 ze dne 27. 8. 2004 (N 120/34 SbNU 245)].
S ohledem na to dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti, pokud jde o návrh na zrušení tohoto rozhodnutí, podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozsudek podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.
Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl, neboť po kasaci soudního rozhodnutí bude na správním soudu, aby dotčené předpisy interpretoval a aplikoval ústavně konformním způsobem, tedy ve shodě s právními názory v tomto nálezu vyloženými.