ECLI:CZ:US:1994:1.US.2.93
sp. zn. I. ÚS 2/93
Nález
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě ve věci stěžovatelek T. H. a V. Š. proti orgánu veřejné moci - Obvodnímu soudu pro Prahu 10, o ústavní stížnosti ze dne 10. 7. 1992 a 15. 9. 1992 proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 5. 11. 1991, čj. 18 C 237/91-28, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 1992, čj. 11 Co 106/92-64, takto:
Ústavní stížnost se zamítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelky podaly dne 10. 7. 1992 Ústavnímu soudu ČSFR
ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu v Praze 10 ze dne
5. 11. 1991 č.j. 18 C 237/91-28, kterým byla zamítnuta žaloba
proti žalovanému Č.B. na vyklizení bytu v domě stěžovatelek
a žaloba na zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených
s užíváním bytu a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
22. dubna 1992 čj. 11 Co 106/92-64, jímž byl rozsudek obvodního
soudu ve věci samé potvrzen.
Rozsudek byl odůvodněn tak, že žalovanému a jeho manželce
vzniklo v r. 1988 na základě pravomocně schválené výměny bytů
právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí předmětného bytu,
že tato dohoda byla mezi účastníky uzavřena konkludentní formou
a že dnem 1. 1. 1992 se tento právní vztah transformoval na
společný nájem žalovaného a jeho manželky (§871 odst. 1 obč. zák.
v platném znění). Městský soud dále poukázal na to, že pokud
žalobkyně jako majitelky domu prokáží, že existuje výpovědní důvod
ve smyslu ust. §711 odst. 1, písm. a - h) obč. zák., pak mohou
tento nájem s přivolením soudu vypovědět. Pokud jde o žalobu
o zaplacení zvýšeného nájemného a služeb spojených s užíváním
bytu, odůvodnil městský soud svůj rozsudek poukazem na platné
předpisy, podle nichž jednostranné zvýšení nájemného je přípustné
pouze tehdy, jestliže dosavadní nájemné nedosahuje výše určené
podle ust. §5 vyhl. č. 15/1992 Sb. Tato situace však nenastala
a je tedy třeba výši nájemného a ceny služeb sjednat dohodou.
1) Stěžovatelky v prvé řadě namítly, že tímto rozsudkem bylo
porušeno "právo na zákonného soudce" ve smyslu čl. 38 odst. 1
Listiny základních práv a svobod uvozené tehdejším úst. zák. č.
23/1991 Sb. (dále jen "Listiny"). Toto porušení spatřují v tom, že
soud došel k názoru, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena
dohoda o odevzdání a převzetí bytu. To lze podle názoru
stěžovatelek považovat za odmítnutí soudní ochrany ve smyslu cit.
ust. Listiny.
2) Stěžovatelky dále namítly, že tímto rozsudkem byla porušena
jejich "svoboda nebýt podroben nuceným pracím nebo službám" ve
smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny. Toto porušení spatřují v tom, že se
nájemník se svou rodinou nastěhoval do předmětného bytu proti vůli
stěžovatelek a ty jsou nyní nuceny poskytovat mu služby jako při
řádné nájemní smlouvě. Jedná se např. o vysoké finanční částky
vynaložené na ústřední vytápění bytu.
3) Stěžovatelky konečně namítají, že tímto rozsudkem bylo porušeno
jejich vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny.
Především uvádějí, že bylo porušeno jejich právo zacházet
s vlastnictvím podle vlastní vůle a že vynuceným užíváním bytu
třetí osobou byly omezeny ve vlastnickém právu a tím také částečně
vyvlastněny. Dále tvrdí, že soudy neprávem aplikovaly ust. §871
odst. 1 obč. zák. ve znění novely, podle něhož se právo osobního
užívání bytu mění na nájem, neboť stěžovatelky s užíváním bytu
třetí osobou nesouhlasily a proto je aplikace ust. §871 odst. 1
obč. zák. nuceným omezením vlastnického práva a porušením svobody
nebýt podroben nuceným pracím a službám. Dále dovozují, že ust.
§711 odst. 1 obč. zák. (právo vypovědět nájem jen s přivolením
soudu) a ust. §712 odst. 2 druhá věta obč. zák. (právo nájemce na
zajištění náhrady za vyklizovaný byt), z nichž soudy vycházely,
porušují vlastnické právo ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny,
konkrétně právo svobodně disponovat vlastnictvím. Stěžovatelky
konečně namítají, že soudy zamítly žalobu o zvýšení záloh za
služby spojené s užíváním bytu, třebaže se ceny energií velmi
zvýšily a výše spotřeby těchto energií je téměř neměnná.
V doplňujícím podání ze dne 15. 9. 1992 stěžovatelky navrhly,
aby Ústavní soud rozhodl, že právo stěžovatelek na zákonného
soudce, jejich svoboda nebýt podrobeny nuceným pracím nebo službám
a jejich vlastnické právo byly napadeným rozhodnutím porušeny
a současně navrhly, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu
zrušil. Dále se domáhaly vydání rozhodnutí, že svoboda
stěžovatelek nebýt podrobeny nuceným pracím nebo službám a jejich
vlastnické právo jsou ustanovením §871 odst. 1 obč. zákoníku
v platném znění porušeny. Stěžovatelky konečně navrhly vydání
rozhodnutí, že ust. §871 odst. 1 obč. zák. v platném znění není
v souladu s čl. 9 odst. 1 a s čl. 11 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod.
Senát Ústavního soudu ČSFR dne 22. 10. 1992 ústavní stížnost
stěžovatelek přijal s výjimkou části, v níž se navrhuje výrok, že
ust. §871 odst. 1 obč. zák. v platném znění není v souladu s ust.
čl. 9 odst. 1 a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Usnesením pléna Ústavního soudu ČSFR ze dne 12. 11. 1992 čj.
Pl. ÚS 120/92-4 bylo odmítnuto přijetí ústavní stížnosti, pokud
v ní stěžovatelky navrhly vydání nálezu, že ust. §871 odst. 1
obč. zák. v platném znění není v souladu s ust. čl. 9 odst. 1
a čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Plénum
dovodilo, že obsahově šlo o návrh ve smyslu čl. 2 ústavního zákona
č. 91/1991 Sb. o Ústavním soudu ČSFR, který mohou podat jen
subjekty uvedené v čl. 8 cit. ústavního zákona. Stěžovatelky
(fyzické osoby) mezi těmito subjekty uvedeny nebyly, takže v tomto
směru byl návrh podán osobami zjevně neoprávněnými.
Obvodní soud pro Prahu 10 (jehož rozsudek byl ve věci samé
v celém rozsahu městským soudem potvrzen) jako účastník řízení ve
svém písemném vyjádření ze dne 29. 10. 1992 uvedl, že stěžovatelky
ve skutečnosti nenamítají porušení práva na zákonného soudce,
nýbrž porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny
základních práv a svobod. Tato námitka však neobstojí, neboť ve
věci jednal a rozhodoval věcně a místně příslušný soud a soudce
řádně určený rozvrhem práce. Obecně lze prý připustit pochybnost
o souladu dřívějšího práva osobního užívání bytů v domech v tzv.
soukromém vlastnictví s čl. 11 odst. 1 Listiny tam, kde vlastník
se zřízením takového práva pro třetí osobu jednoznačně
nesouhlasil. V tomto konkrétním případě je však jisté, že
stěžovatelky nevyjádřily jednoznačný nesouhlas s dohodou
žalovaného o výměně bytu a poté s ním uzavřely konkludentní dohodu
o odevzdání a převzetí bytu. Pokud jde o druhý bod ústavní
stížnosti, podle něhož byla prý porušena svoboda nebýt podroben
nuceným pracím nebo službám, je podle názoru soudu odůvodnění
tohoto bodu násilným výkladem čl. 9 odst. 1 Listiny. Jinak okresní
soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Soud konečně
uvedl, že stěžovatelky podaly 22. 9. 1992 novou žalobu o přivolení
soudu k výpovědi z nájmu bytu podle ust. §711 odst. 1) písm. a)
obč. zákoníku.
Č.B. (účastník předchozího soudního řízení) se jako vedlejší
účastník nevyjádřil, ačkoli byl k tomu vyzván. V řízení před
Ústavním soudem řádně zastoupen nebyl.
Dne 26. 8. 1993 zaslaly stěžovatelky Ústavnímu soudu České
republiky podání, jímž "rozšířily" ústavní stížnost z 10. 7. 1992
s poukazem na ust. §74 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu
a navrhly, aby bylo ust. §871 odst. 1 obč. zákoníku zrušeno,
"jestliže jeho aplikaci na případ stěžovatelek není možné omezit".
Znovu poukázaly na to, že se toto ustanovení nedá aplikovat na
stěžovatelky, neboť k užívání bytu Č. B. došlo proti jejich vůli.
V doplňujícím podání ze dne 4. 10. 1993 tento neurčitý návrh
opravily tak, že navrhly, aby Ústavní soud ust. §871 odst. 1 obč.
zákoníku zrušil "protože porušuje jejich vlastnické právo ve
smyslu čl. 11 a zákaz podrobení nuceným pracím nebo službám ve
smyslu čl. 9 Listiny základních práv a svobod."
Podle §147 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ústavní
stížnosti, které byly podle předpisů o Ústavním soudu České
a Slovenské Federativní Republiky k němu podány před 1. lednem
1993 a o nichž tento Ústavní soud nerozhodl, projedná Ústavní soud
a rozhodne o nich, pokud jde o zásahy orgánů veřejné moci uvedené
v §145 odst. 1. Toto ustanovení se tedy vztahuje i na ústavní
stížnost stěžovatelek. Podle §148 cit. zák. ústavní stížnost
podle §145 až 147 Ústavní soud projedná a rozhodne o ní podle
tohoto zákona.
Podle §74 cit. zák. spolu s ústavní stížností může být podán
návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu a nebo
jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala
skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle
tvrzení stěžovatelek jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo
mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem,
jedná-li se o jiný právní předpis.
Podle cit §78 cit. zák. jestliže byl spolu s ústavní
stížností podán návrh na zrušení právního předpisu podle §74,
senát řízení přeruší a návrh na zrušení právního předpisu postoupí
plénu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1, písm. a) nebo b) Ústavy.
Ústavní soud podle těchto ustanovení dále postupoval.
Usnesením senátu ze dne 19. 10. 1993 čj. I. ÚS 2/93-56 bylo
podle ust. §78 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu
řízení přerušeno a návrh stěžovatelek na zrušení §871 odst. 1
obč. zák. byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle
čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy.
Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 22. 3. 1994 sp. zn. Pl.
ÚS 37/93 byl návrh stěžovatelek na zrušení ust. §871 odst. 1 obč.
zák. zamítnut. Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedený návrh byl
podán včas. (Důvody jsou blíže rozvedeny v odůvodnění cit.
nálezu.) Po věcné stránce Ústavní soud dovodil, že napadené
ustanovení není v rozporu s čl. 11 odst. 1 druhé věty Listiny
(který garantuje rovnost vlastnických práv všech vlastníků)
a nelze je kvalifikovat ani jako vyvlastnění nebo nucené omezení
vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny. Ústavní soud
rovněž popřel namítaný rozpor mezi ust. §871 odst. 1 obč. zák.
a článku 9 Listiny základních práv a svobod, který zakazuje, aby
byl kdokoli podroben nuceným pracím a službám.
Spisy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 47/94 bylo dále
zjištěno, že stěžovatelky podaly dne 18. 3. 1994 další ústavní
stížnost (doručenou dne 22. 3. 1994) proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 1. 12. 1993, čj. 11 Co 350/93-390 a proti
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. 3. 1993, čj. 24
C 122/92, jimiž soudy vyhověly jejich návrhu proti Č. B. a K. B.na
přivolení k výpovědi z nájmu bytu v domě odst. 1 písm. a) obč.
zákoníku s tím, že žalovaní jsou povinni vykliditi byt do 15 dnů
od zajištění náhradního bytu. Stěžovatelky brojily proti tomu, že
majitel nemovitostí musí podle platného práva navrhovat soudu
přivolení k výpovědi z nájmu bytu a že je povinen zajišťovat pro
vyklizovaného nájemníka náhradní byt. V téže ústavní stížnosti
stěžovatelky navrhly, aby byla ustanovení §711 odst. 1, věta
první, §712 odst. 2, věta druhá a §712 odst. 6 obč. zákoníku
zrušena, neboť jde o ustanovení protiústavní a oba soudy svá
rozhodnutí o ně opřely. Usnesením Ústavního soudu ze dne 13. 4.
1994 sp. zn. III. ÚS 47/94 bylo proto řízení o ústavní stížnosti
přerušeno a návrh na zrušení napadených ustanovení byl postoupen
k rozhodnutí plénu Ústavního soudu.
Ústavní stížnost není důvodná.
1. Již první bod ústavní stížnosti (dále jen "ÚS), podle něhož
bylo porušeno právo stěžovatelek na "zákonného soudce" ve smyslu
čl. 38 odst. 1 Listiny, nasvědčuje tomu, že stěžovatelky si cit.
článek vykládají mylně. V odst. 1 tohoto článku se praví, že
"nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci". Tato zásada má
staré historické kořeny. Byla namířena proti kabinetní
a sekretariátní justici typické pro absolutní monarchii.
Absolutistický panovník měl "právo" rozhodovat věci místo soudu,
dát soudci pokyny, potrestat jej, přeložit jej, přidělit věc
libovolně jinému soudu, či soudci, zřizovat tajné tribunály apod.
Proti tomu směřovaly již v 17. a 18. století snahy nových
společenských skupin, které prosazovaly uplatnění zásady dělby
moci a konstituování nezávislých soudů. V Anglii již v r. 1628
předložil parlament králi petici nazvanou "Prosba o právo",
v jejímž článku 3 a 4 se poukazuje na Magnu chartu libertatum,
podle níž žádný anglický poddaný nemůže být zatčen, uvržen do
vězení, zbaven půdy nebo vyhnán bez soudního rozsudku a na zákon
krále Eduarda III., podle něhož nikdo nemůže být potrestán, "nejsa
pohnán k odpovědnosti zákonným postupem soudního řízení." V čl.
5 cit. petice se dále poukazovalo na to, že činnost Hvězdné komory
(zvláštního tribunálu pro stíhání politických trestných činů)
a Vysoké komise (zvláštního tribunálu pro trestné činy proti víře)
je v rozporu s Magnou chartou. V období anglické revoluce v letech
1640 až 1660 bylo jedním z opatření tzv. Dlouhého parlamentu právě
zrušení obou těchto zvláštních soudů (1641) a zrušení pravomoci
církevních soudů ve světských věcech. V českých poměrech bylo
jedním z požadavků revoluce v 1848 odstranění vlivu absolutní
monarchie na výkon soudnictví. Výsledkem revoluce bylo oddělení
soudnictví od správy, veřejnost soudního řízení, instituce
porotních soudů a nahrazení procesu inkvisičního procesem
akusačním (obžalovacím). Tyto principy souvisejí se zásadou, že
nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, i když přirozeně
mají význam samostatný. Obdobný vývoj lze sledovat prakticky ve
všech civilizovaných demokratických zemích světa.
Zásada, že "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci",
byla nezřídka porušována v období komunistické diktatury v letech
1948 - 1989. Často docházelo k tomu, zejména v 50. letech, že se
trestní a někdy i občanskoprávní věci odnímaly příslušnému soudci
a byly přidělovány soudci stoprocentně spolehlivému či soudci
oportunistickému a povolnému. Soudní praxe i v 70. a 80. letech
zná případy, kdy předsedové soudů atrahovali trestní či civilní
věcí politické povahy v rozporu se stanoveným rozvrhem práce
(např. některé spory týkající se chartistů). Takovou možnost
právně zcela eliminují ust. §§11, 14 zák. č. 335/1991 Sb.
o soudech a soudcích, v platném znění, jež stanoví, že předseda
a místopředseda okresního soudu (krajského soudu) vykonávají
v souladu s rozvrhem práce soudnictví náležející okresnímu
(krajskému) soudu jako předsedové senátu nebo jako samosoudci.
Stejnou úpravu razí i ust. §19 odst.1 cit. zákona, pokud jde
o předsedu a místopředsedu Nejvyššího soudu. Dále se otázkou
rozvrhu práce u soudů zabývá ust. §2 vyhl. č. 37/1991 Sb.
o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v platném znění,
podle něhož rozdělení prací u soudu je stanoveno na kalendářní rok
rozvrhem práce. Podstata zásady čl. 38 odst. 1 Listiny, že nikdo
nesmí být odňat svému zákonnému soudci, pak vyplývá z 2. věty čl.
38 odst. 1, podle níž příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.
O porušení uvedené zásady by šlo tehdy, jestliže by orgán veřejné
moci příslušnost soudu a soudce nerespektoval a jestliže by byly
napadlé věci přidělovány jiným soudcům, než rozvrh práce stanoví.
To však stěžovatelky ani netvrdily a nic takového z obsahu spisu
neplyne.
Stěžovatelky v podstatě spatřují porušení zásady čl. 38 odst.
1 Listiny v tom, že soudy ve věci samé nevyhověly jejich žalobě.
Zejména napadají hodnocení zjištěného skutkového stavu, pokud
soudy dovodily, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla mezi
účastníky uzavřena per facta concludentia. Obsah této námitky,
i kdyby byla oprávněná, však nelze považovat za porušení zásady,
že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, jejíž smysl je
zcela jiný a jež je dostatečně vysvětlena na jiném místě
odůvodnění tohoto rozhodnutí. Na jiném místě se rovněž Ústavní
soud zabývá otázkou hodnocení skutkového stavu a otázkou event.
doplňování skutkových zjištění vůbec.
Stěžovatelky dále uvádějí, že soudy porušily i jejich právo
na soudní ochranu ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Zde dochází
zjevně k záměně, neboť citované ustanovení takové právo nenormuje.
Toto právo je upraveno v ust. č. 36 odst. 1 Listiny, podle něhož
každý se může domáhat stanoveným způsobem svého práva
u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech
i u jiného orgánu. Tohoto ustanovení se však stěžovatelky ani
nedovolávají. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se stěžovatelky
v tomto směru mýlí i věcně. K porušení práva na soudní ochranu by
došlo jen tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s čl. 36
odst. 1 Listiny upřena možnost domáhat se svého práva
u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl
jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal
v řízení bez zákonného důvodu nečinným. Něco takového však
stěžovatelky ani netvrdily. Právo na soudní ochranu je v podstatě
právem na proces, včetně vydání soudního rozhodnutí. K odstranění
možných omylů při hodnocení skutkového stavu slouží soustava
opravných prostředků podle soudních řádů a v tomto směru nemůže
Ústavní soud činnost obecných soudů nahrazovat. Pokud jde o event.
zjišťování skutkového stavu, ust. §81 zák. č. 182/1993 Sb. sice
stanoví, že Ústavní soud není vázán skutkovým zjištěním učiněným
v předchozích řízeních; toto ustanovení však nelze vykládat tak,
že Ústavní soud bude tato zjištění ignorovat a že je bude
pravidelně doplňovat či měnit. Případná běžná doplňování, či změny
skutkových zjištění by v principu vedly k tomu, že by Ústavní soud
nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by
se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což jeho úkolem není.
Ústavní soud sice může na základě ústavní stížnosti zrušit
i rozhodnutí obecného soudu, který je též orgánem veřejné moci,
leč pouze tehdy, jestliže byly soudním rozhodnutím porušeny
základní práva a svobody stěžovatele zaručené ústavním zákonem
nebo mezinárodními smlouvami uvedenými v čl. 10 Ústavy. Ta
okolnost, že soudy žalobě stěžovatelek nevyhověly, není přirozeně
sama o sobě porušením práva na soudní ochranu ve smyslu cit. ust.
čl. 36 odst. 1 Listiny. Sluší dodat, že obecné soudnictví tvoří
autonomní relativně uzavřenou jednotku, jež je institucionálním
vyjádřením třetí, nezávislé státní moci (moci soudní) a zásahy
Ústavního soudu do rozhodování nezávislých obecných soudů jsou po
právu jen na základě důvodných ústavních stížností při splnění
všech zákonných podmínek.
V tomto směru Ústavní soud nemá důvod odchylovat se od
judikatury Ústavního soudu ČSFR. Z ní plyne, že Ústavní soud není
běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a proto se
nezabývá správností hodnocení důkazů okresním a krajským soudem,
pokud neměly za následek porušení ústavních procesních principů.
Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1
Listiny, rovnost účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny a další
(srov. R 13/92 Sbírky usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR).
Pokud jde o ústavní zásadu, že nikdo nesmí být odňat svému
zákonnému soudci (popř. o ústavní zásadu práva na soudní ochranu),
pak tedy k porušení těchto zásad ve smyslu čl. 38 odst. 1, popř.
čl. 36 odst. 1 Listiny nedošlo.
2. I z druhého bodu ústavní stížnosti, podle něhož byla napadenými
rozsudky porušena "svoboda stěžovatelek nebýt podroben nuceným
pracím nebo službám" ve smyslu čl. 9 odst. 1 Listiny, je zřejmé,
že výklad tohoto článku stěžovatelkami nelze přijmout. Při jeho
interpretaci lze použít jako pomocné hledisko ustanovení odstavce
2 cit. článku, v němž se uvádí, že ust. odst. 1 se nevztahuje na:
a) práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí
svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest
odnětí svobody,
b) vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem na místo
povinné vojenské služby,
c) službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných
pohrom, nehod nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy,
zdraví nebo značné majetkové hodnoty,
d) jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv
druhých.
Jde o případy prací sice vynucených, které však tvoří výjimku ze
zákonné zásady zákazu nucených prací nebo služeb. Za nucené práce
nebo služby lze považovat např. takové, jež jsou svou povahou
srovnatelné s pracemi a službami uvedenými v čl. 9 odst. 2
Listiny, i když se tím nucené práce a služby nevyčerpávají. Jde
zpravidla o práce a služby, jež velmi výrazně a omezujícím
způsobem zasahují do osobních práv a svobod občana a jejichž
nucený výkon představuje donucení administrativní povahy. Za
nucené práce a služby proto v zásadě nelze považovat ty, jež
vyplývají z občanskoprávních závazků upravených občanským
zákoníkem a dalšími soukromoprávními předpisy. Právě takovým
občanskoprávním závazkem je i stěžovatelkami namítaný závazek
poskytovat třetí osobě práce a služby spojené s užíváním bytu,
např. ústřední vytápění. Pro úplnost se dodává, že pokud
stěžovatelky namítají, že s nastěhováním třetí osoby do bytu
nesouhlasily, oba obecné soudy dovodily, že dohoda účastníků
o odevzdání a převzetí bytu uzavřena byla a to konkludentním
způsobem. Ústavní soud, jak bylo uvedeno výše, není třetí soudní
instancí a není jeho úkolem, aby přezkoumával hodnocení důkazů
provedených v řádném občanském řízení u obecných soudů, pokud
nemá pochybnost o dodržení ústavních zásad při provádění
dokazování (srov. např. čl. 38 odst. 2 Listiny). Porušení těchto
zásad však Ústavní soud nezjistil.
Uvedené názory lze opřít i o příslušná ustanovení
mezinárodních smluv. Čl. 2 Úmluvy Mezinárodní organizace práce č.
29 (publikované ve vyhl. č. 506/1990 Sb.) o nucené nebo povinné
práci definuje nucenou práci jako "každou práci nebo službu, která
se na nějaké osobě vymáhá pod pohrůžkou jakéhokoli trestu a ke
které se tato osoba nenabídla dobrovolně". I tato norma nasvědčuje
tomu, že musí jít o veřejnoprávní vztah s pohrůžkou sankce
vyplývající z poměru nadřízenosti a podřízenosti příslušných
subjektů. Definice toho, co se za nucenou nebo povinnou práci
nepovažuje, je pak v čl. 2 bodu 2 cit. Úmluvy dokonce ještě širší
než stanoví výše cit. čl. 9 odst. 2 Listiny.
Ani u druhého bodu ústavní stížnosti tedy Ústavní soud
nedospěl k závěru, že by byly porušeny základní práva a svobody
stěžovatelek, zejména základní právo podle čl. 9 odst. 1 Listiny,
jehož se stěžovatelky dovolávají.
3. Rovněž v třetím bodu ústavní stížnosti nelze tvrzení
stěžovatelek přisvědčit.
a) Stěžovatelky v první řadě namítly, že rozhodnutí soudu porušuje
jejich právo nakládat vlastnictvím podle vlastní vůle. To vyplývá
z aplikace údajně protiústavních ustanovení §§711 odst. 1, 712
odst. 2 obč. zák., která stanoví, že výpověď z nájmu bytu lze dát
jen s přivolením soudu a že v případech uvedených v zákoně má
nájemce právo na náhradní byt. Tato ustanovení jsou prý v rozporu
s čl. 11 odst. 4 Listiny, který stanoví, že vyvlastnění nebo
nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to
na základě zákona a za náhradu.
Platný zákon o Ústavním soudu umožňuje v ust. §74, aby byl
spolu s ústavní stížností podán návrh na zrušení zákona za
podmínek, které jsou v tomto ustanovení dále uvedeny. Takový návrh
stěžovatelky ohledně ust. §§711 odst. 1, 712 odst. 2 obč. zák.
spolu s touto ústavní stížností nepodaly. (Není tedy rozhodné, že
návrh na zrušení §§711 odst. 1, 712 odst. 2 a 712 odst. 6 obč.
zákoníku podaly stěžovatelky, jak je uvedeno na straně sedm tohoto
nálezu, spolu s jinou ústavní stížností ze dne 18. 3. 1994, která
směřuje proti jiným rozsudkům v jiné právní věci). V rámci
rozhodování o této ústavní stížnosti proto senát Ústavního soudu
nemůže meritorně řešit otázku ústavnosti citovaných ustanovení
a je oprávněn rozhodnout jen o tom, zda - v konkrétním souzeném
případě - byla napadeným rozhodnutím obecného soudu porušena
základní práva a svobody stěžovatelek. To však Ústavní soud
nezjistil a v souvislosti s ust. §§711 odst. 1, 712 odst. 2 obč.
zák. to netvrdily ani stěžovatelky, které porušení svých práv
obecným soudem spatřovaly v tom, že soud aplikoval údajně
protiústavní předpisy, konkrétně ust. §§711 odst. 1, 712 odst.
2 obč. zákoníku. Jak již Ústavní soud uvedl výše, návrh na jejich
zrušení však spolu s touto ústavní stížností podán nebyl.
b) Stěžovatelky dále namítly, že soud neprávem aplikoval ust. §871 obč. zák., podle něhož se právo osobního užívání bytu mění na
nájem, neboť prý s užíváním bytu třetí osobou nesouhlasily. Proto
je aplikace citovaného ustanovení nuceným omezením vlastnického
práva a porušením svobody nebýt podroben nuceným pracím a službám.
Tato argumentace však neobstojí. V tomto směru nezbývá než se
dovolat skutkového zjištění napadených rozsudků a závěrů obecných
soudů, podle nichž právo nájemníka užívat byt vzniklo per facta
concludentia. (To ust. §155 odst. 1 obč. zák. ve znění před
novelou nevylučovalo.) Podle obecně uznávané soudní praxe lze za
konkludentní úkon považovat i skutečnost, že akceptant místo
výslovného přijetí návrhu smlouvy začne plnit povinnosti, které
pro něho ze smlouvy vyplývají. To stěžovatelky podle zjištění
obecných soudů učinily. Z jejich výpovědi na č. l. 61, 61 p.v.
spisu plyne, že ihned po nastěhování předložily nájemníkovi tzv.
propočet nájemného, úhrady za ústřední topení, vodného a nákladů
za úklid, který nájemník podepsal, že nájemník nejdříve platil
nájemné k rukám stěžovatelky H. a později poštou. Z výpovědi
nájemníka (jíž stěžovatelky nepopřely) plyne, že ho provázely po
nastěhování po domě, aby ho seznámily s tamním prostředím.
Z obsahu soudního spisu dále vyplývá, že stěžovatelky určily Č. B.
výši nájemného, které on řádně platil a že v přiznání k dani
domovní na léta 1989 - 1991 je rovněž veden jako nájemce bytu
v domě stěžovatelek. Jestliže obecný soud provedené důkazy
zhodnotil tak, že podle jeho názoru k uzavření dohody o odevzdání
a převzetí bytu došlo konkludentní formou, pak Ústavní soud nemůže
takové hodnocení důkazů měnit, pokud by tyto důkazy znovu
neprovedl sám. Jiný postup by byl v rozporu s obecně uznávaným
procesním principem přímosti dokazování. Ústavní zásady dokazování,
ani jiné ústavní procesní principy v řízení před obecnými soudy
nebyly porušeny a není proto důvod, aby Ústavní soud provedené
důkazy opakoval nebo aby prováděl důkazy další, a aby se zabýval
správností hodnocení důkazů, které provedly obecné soudy. Tato
otázka je v obecné rovině podrobněji rozebrána na jiném místě
tohoto nálezu (str. 9, 10).
Proto Ústavní soud vyšel ze skutkových zjištění obecného
soudu, na základě nichž tento soud zhodnotil provedené důkazy
a dospěl k závěru, že dohoda o odevzdání a převzetí bytu byla mezi
účastníky v roce 1988 konkludentně uzavřena. Vzhledem k tomu právo
užívání bytu podle ust. §155 odst. 1 obč. zák. (ve znění před
novelou) uživateli bytu vzniklo a v souladu s ust. §871 odst. 1
obč. zák. v platném znění se změnilo na nájem. Právem proto obecný
soud toto ustanovení v souzené věci aplikoval a jeho aplikace
podle názoru Ústavního soudu není v rozporu s čl. 11 odst. 4
Listiny. Nejde přirozeně ani o namítané porušení práva nebýt
podroben nuceným pracím a službám, což je rovněž blíže odůvodněno
na jiném místě tohoto nálezu (srov. bod 2 ústavní stížnosti, str.
11, 12).
Proto ani u třetího bodu ústavní stížnosti nedospěl Ústavní
soud k závěru, že by byla porušena základní práva a svobody
stěžovatelek, zejména základní právo podle článku 11 odstavce 4
Listiny, jehož se stěžovatelky dovolávají.
Stěžovatelky konečně namítaly, že soud zamítl jejich žalobu
o zvýšení záloh za služby spojené s užíváním bytu, byť se ceny
energií velmi zvýšily (otop, vodné, stočné). Z obsahu soudního
spisu bylo zjištěno, že stěžovatelky žalovaly o placení těchto
záloh ve výši 1300 Kč měsíčně s poukazem na zvýšení cen koksu
a dalších energií. Žalovaný v řízení před obecným soudem uznal
existenci zvýšených nákladů, souhlasil se zvýšením zálohy ve výši
1100 Kč měsíčně a požadoval řádné vyúčtování. Je zřejmé - a to
zejména za této situace - že rozhodnutí obecného soudu o zamítnutí
žaloby na placení úhrady za služby spojené s užíváním bytu není
rozhodnutím, jímž by bylo porušeno základní právo nebo svoboda
stěžovatelek ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst.
1 zák. č. 182/1993 Sb. To ostatně netvrdily ani stěžovatelky. Jde
o běžnou občanskoprávní věc, jíž se Ústavní soud nemůže zabývat,
neboť pak by fungoval jako třetí instance v soustavě obecných
soudů, což mu nepřísluší. Proto ani v tomto směru není ústavní
stížnost po právu.
Ze všech těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. července 1994